Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. PhDr. Ludmila Sulitková , CSc. (* 1946)

• narodila se 6. prosince 1946 v Plzni

• v roce 1949 se s rodiči přestěhovala do Ostravy

• otec Vítězslav Vavřín působil jako vysokoškolský pedagog

• v roce 1958 byl z politických důvodů vyhozen z Vysoké školy báňské, posléze pracoval jako elektromontér ve smíchovském pivovaru

• s obtížemi byla v roce 1961 přijata na SVVŠ v Trhových Svinech

• v letech 1964–1969 studovala archivnictví a pomocné vědy historické na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• v roce 1970 se provdala za slovenského etnologa Andreje Sulitku

• v sedmdesátých letech působila v Historickém ústavu SAV v Bratislavě

• v letech 1981–1991 pracovala v Archivu města Brna

• po roce 1989 mj. pedagogicky působila na FF UJEP v Ústí nad Labem

• je autorkou či spoluautorkou několika knižních monografií a řady odborných studií

Osudem z hlediska dějin okrajového člověka nazývá Ludmila Sulitková příběh svého otce Vítězslava Vavřína. Uznávaný vědec, pedagog a oblíbený společník žil v Ostravě v harmonickém vztahu se svou ženou Jitkou a jedenáctiletou dcerou Ludmilou. Koncem roku 1957 se však náhle osud celé rodiny převrátil vzhůru nohama. Lživé nařčení, domovní prohlídky a vyhazov z univerzity nemilosrdně poznamenaly dosavadní rodinnou pohodu. Od této chvíle již nic nebylo jako dřív. Vzdát se však Vítězslav Vavřín rozhodně nemínil.

Elektrotechnika a radiotechnika otcovým osudem

Vítězslav Vavřín vyrůstal v chudobných poměrech. Jeho otec byl krejčím, maminka švadlenou. Díky své píli a nadání se vypracoval a posléze absolvoval dvě vysoké školy. Vystudoval Vysokou školu strojního a elektrotechnického inženýrství v Praze při ČVUT a na Přírodovědecké fakultě UK fyziku a matematiku. Po dostudování nastoupil na Vysokou školu báňskou (VŠB) v Příbrami, kde tehdy na klasickém gymnáziu vyučovala Jitka Kamperová, s níž se díky letmým setkáním znal již z rodné Mladé Boleslavi. Oba mladí lidé se do sebe zamilovali a v roce 1941 se v Praze vzali. 

Rukopisy ukryté v hřbitovní kapli

Jitka oproti svému muži pocházela ze středostavovské rodiny. Otec Zdeněk Kamper byl středoškolským profesorem na mladoboleslavském reálném gymnáziu. Mnozí z Kamperových žáků si svého pedagoga vážili. Někteří si dokonce později historii zvolili pro své profesní směřování. Mezi žáky Zdeňka Kampera tak patřili i významní historikové Zdeněk Kalista a Rudolf Turek. Zdeňkova žena Edita se v souladu s dobovými zvyklostmi starala o domácnost a svému muži a dvěma dcerám vytvářela dobré rodinné zázemí. Jitka i její sestra Zdeňka vystudovaly klasickou filologii (latinu a řečtinu). Za první republiky byla znalost obou těchto jazyků vnímána jako projev hlubší vzdělanosti. V pozdější době vlády jedné strany Jitka se Zdeňkou naopak poznaly, že se zmíněnou aprobací se příliš dobře neuživí. Latinu a řečtinu vymýtili budovatelé nových zítřků na dlouhou dobu z běžné středoškolské výuky. Dědeček Zdeněk se asi nejvíc do povědomí odborné historické obce zapsal edicí Kezeliovy Kroniky mladoboleslavské. Publikoval také drobnější články z historie Mladé Boleslavi a Boleslavska. Coby kustod mladoboleslavského muzea pomáhal za druhé světové války zachraňovat bratrské rukopisy. Podílel se i na jejich ukrývání, mimo jiné v hřbitovní kapli na starém mladoboleslavském hřbitově. Do pozdních let svého života miloval hudbu, zejména barokní. „Když jsme přijeli do Boleslavi, neměl na nás dědeček někdy úplně čas, protože zrovna musel z rádia poslouchat nějakou nahrávku, která mu byla v tu chvíli přednější než návštěva. Když ji doposlouchal, mohl se nám opět věnovat,“ vzpomíná s odstupem let Ludmila Sulitková.

Radost z americké armády 

Vraťme se zpět k rodičům Vítězslavovi a Jitce. Po uzavření českých vysokých škol nastoupil Vítězslav ve Škodových závodech v Plzni, kde v letech 1941–1945 pracoval jako inženýr, později jako výzkumný projektant ve Zkušebně a laboratoři Elektrotechnické továrny Škodových závodů v Plzni-Doudlevcích. „Tam byl velmi spokojený, protože měl i za války možnost vycestování, ale hlavně systematického prohlubování disciplín, jež mu byly bytostně vlastní,“ přibližuje tehdejší otcovy profesní aktivity Ludmila Sulitková. V Plzni Vavřínovi v roce 1945 zažili osvobození města americkou armádou. „Rodiče na osvobození Plzně vzpomínali, ale v podstatě šlo o nejobecnější vzpomínky typu, že byli šťastní, že přišla právě tato armáda a ne jiná. Navázali ale i osobní přátelství s americkými vojáky. Vzpomínali i jméno jednoho zvlášť milého vojína,“ vrací se s odstupem let k vyprávění svých rodičů Ludmila Sulitková. V Plzni se také 6. prosince 1946 narodila. Na základě dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše z 8. září 1945 byla Vysoká škola báňská přeložena z Příbrami do Ostravy a Vítězslav od roku 1947 působil souběžně na plzeňském místě i na VŠB. V roce 1949 v Plzni pracovní poměr ukončil a zcela se soustředil na vysokoškolské působení. Téhož roku se celá rodina stěhovala do Ostravy.

Dodatečně prvňačkou

Ludmilin otec v Ostravě získal byt ve starším domě v Poděbradově ulici. Místem i prostorem šlo o vyhovující byt. K domu navíc náležela veliká zahrada, kde si Ludmila hrávala. Otce Vítězslava kromě techniky fascinovala i příroda, a tak rozlehlou zahradu obohatil o záhony a jezírka. Ostravu si Ludmila ze svého dětství vybavuje jako špinavé město, které však ani po roce 1948 nepostrádalo zbytky předchozího vývoje. Na Poděbradově ulici stále fungovala původní pekárna, ve vedlejší ulici se nacházela mlékárna, kam se chodilo s konvičkou pro mléko. Po ulicích jezdily koňské povozy rozvážející uhlí. Podobné momentky si malá Lída ráda kreslila.

Maminka Lídu občas brávala s sebou do kaváren, kde si její dcera krátila dlouhou chvíli četbou Rudého práva. Nic atraktivnějšího v té chvíli po ruce nebylo. Jednoho dne se stejná situace opakovala v kadeřnictví, kam právě zavítala školní inspektorka. Nevěřila vlastním očím, když se přesvědčila, že šestiletá dívka nedrží noviny vzhůru nohama, ale texty v nich obsažené dokáže skutečně přečíst. Na základě této zkušenosti rodičům doporučila, aby Lídu dodatečně přihlásili do první třídy. Inspektorčino doporučení Vavřínovi vyslyšeli a v červnu 1953 Lída první třídu zdárně dokončila. Klasifikována nebyla pouze z psaní. Rodiče tehdy netušili, jak důležitou roli toto náhodné setkání v pozdějších letech sehraje. Zmíněný předčasný nástup do první třídy dnes Ludmila Sulitková komentuje: „Byla to nejosudovější náhoda v mém životě, protože pomohla mému dalšímu studiu, které bylo a priori určováno tím, že můj tatínek v dalším kariérním působení náhle dosáhl vrcholu, ale pak zase působením tehdejších politických sil dopadl na nejhlubší dno.“ Ale nepředbíhejme.

Hodiny náboženství? Raději do Pionýra

Malá Lída v Ostravě docházela na hodiny náboženství, které ji ovšem nikterak nenadchlo. Naopak záviděla svým kamarádům, kteří chodili do Pionýra a nosili pionýrský šátek. Tuto zájmovou činnost jí ovšem rodiče dopřáli až na konci páté třídy. Smrt Stalina a Gottwalda, stejně jako dopady měnové reformy, ji coby šestiletou dívku pochopitelně míjely. Později však ji rodiče neměli kam uložit, takže se účastnila četných politických debat, které v ostravském bytě vedli se stejně protikomunisticky smýšlejícími přáteli a známými. Na důsledky jedné z těchto diskuzí dodnes nezapomněla: „Jednou jsem se ve škole uřekla, že k nám místo dědy Mráze chodí Ježíšek, tak jsem si začala dávat pozor. Rozpor mezi tím, co se říkalo doma a co ve škole, už začínal působit.“

Otec kromě technických zájmů a zahradničení oplýval i uměleckým talentem. Svůj vřelý a od dětství pěstovaný vztah k hudbě prohluboval hrou na housle. Především byl ale otevřen technickému pokroku a všemu modernímu. Pokud Ludmila Sulitková pamatuje, tak rodiče za všech okolností vlastnili auto. Nejdříve vůz značky Praga Lady a od druhé poloviny padesátých let mladoboleslavského Spartaka. Mít doma nejmodernější typ rádia a se začátkem televizního vysílání i televizor pokládali Vavřínovi za samozřejmost. Navzdory nesporným profesním úspěchům a technickému zaměření oplýval Vítězslav Vavřín smyslem pro humor a jeho dcera jej popisuje jako zábavného společníka. Ve své práci se kromě jiného zabýval přístrojovou technikou a jejím využitím ve zdravotnictví. Šíře jeho záběru byla však mnohem větší. Po skončení druhé světové války díky vedení Škodových závodů vycestoval do Paříže a do továrny Siemens v Německu. Navštívil také Jugoslávii, kde studoval lodní radary a zaměřovače.

Svým negativním vztahem ke komunistickému režimu se při nejmenším mezi svými přáteli nikterak netajil. Na atmosféru padesátých let Ludmila Sulitková vzpomíná: „V roce 1952 získal tatínek docenturu a vedl katedru elektrotechniky. Vedl také seminář na Katedře energetiky na Vysoké škole báňské. Měl kolem sebe velmi dobré spolupracovníky, taktéž z ostravských buržoazních rodin. Stalo se, že dokonce vystoupil z ROH. Tatínek považoval za pro sebe nedůstojné, aby se účastnil debat, které tam panovaly. To se mu pomalu zapisovalo do jeho černé knížky. Bohužel se mezi jeho spolupracovníky našli i tací, kteří byli opačného smýšlení a dávali mu najevo, že nejde s dobou ve smyslu politického kurzu.“ V roce 1957 byl Vítězslav Vavřín jmenován profesorem. Stačilo však jedno udání a radost z profesury a pracovních úspěchů trvala jen půl roku.

Udání kvůli tajné vysílačce

Rok 1957 se schyloval ke svému konci. Šťastné a klidné prožití vánočních svátků však tehdy osud Vavřínovým nedopřál. Na ostravské Vysoké škole báňské vypukla vůči Vítězslavovi nenávistná kampaň. Hlavním argumentem pro stupňující se pronásledování bylo nařčení, že Vítězslav doma přechovává tajnou vysílačku. Toto udání se vzhledem k jeho profesnímu zaměření nemuselo jevit jako nereálné. Situace zašla tak daleko, že Vavřínovi absolvovali několik nepříjemných domovních prohlídek. Ludmila Sulitková tyto vzpomínky ze své paměti částečně vytěsnila. Vybavuje si, že ji rodiče během domovních prohlídek odvedli do jejího pokojíku. V listopadu 1957 obdržel otec z Vysoké školy báňské výpověď. Jejím udělením došlo po třech měsících ke zrušení pracovního poměru. Vedení školy své rozhodnutí zdůvodnilo „nedostatečným pracovním výkonem ve spojitosti s politickou nespolehlivostí“. Zda za všemi zmíněnými peripetiemi stál jeden z otcových kolegů, jak se dnes Ludmila Sulitková domnívá, se již asi nikdy zcela spolehlivě nedozvíme.

Následky těchto nepříjemných událostí Ludmile Sulitkové ani po více než pětašedesáti letech z paměti nevymizely: „Od jara 1958 se tatínek stal nezaměstnaným. Nesměl používat titul vysokoškolského profesora a nesměl dál být soudním znalcem radioelektrotechniky a elektrotechniky. Nesměl být zaměstnán ani v žádném příbuzném oboru ve výzkumném ústavu. Bránil se, ale nemělo to žádného efektu.“ Naopak se dá s odstupem času konstatovat, že je zázrakem, že Vítězslav na základě uvedených obvinění neputoval do vyšetřovací vazby a následně před soud. Jako dítě však Ludmila neměla pocit, že by otce uvedené problémy osobnostně příliš vyvedly z míry. Jako stoupenec buddhismu si nadále zachoval svou laskavost a humor, navzdory nepříznivému kádrovému posudku, kvůli kterému nikde nezavadil ani o manuální práci. V prostředí, které mu „ukázalo záda“, však zůstat nemínil. Rozhodl se proto s rodinou přesídlit do Prahy.

Režim dával dohromady lidi stejného smýšlení        

Vavřínovi sbalili nejnutnější věci a odcestovali do Prahy. Ubytovali se v hotelu Central v Rybné ulici. Odtud rodiče Lídu přihlásili do nejbližší školy. Šestou třídu tak dokončila ve škole v Masné ulici. „Už jsem byla větší, tak jsem si od tatínka převzala, že změna je život,“ hodnotí své tehdejší pocity Ludmila Sulitková. I díky tomuto postoji se s novým pražským prostředím snadno a rychle sžila. Rodiče se Lídě život v Praze snažili zpestřit přihlášením do Dismanova dětského rozhlasového souboru. Zhruba po dvou měsících rodina získala podnájem v kdysi honosném bytě rodiny Stýblových na Václavském náměstí. Zmíněný byt dvanáctiletou Lídu doslova okouzlil: „Tento nádherný byt byl rozdělen na tři části. Jednu, směrem do Václavského náměstí, obývali mladí manželé. Jak jsme záhy zjistili, byli stejného politického smýšlení. Stýblovým zbylo nejnutnější jádro a pak měli ještě dvorní místnost, kterou asi nevyužívali, a tak nám ji mohli dát k dispozici. Byla směrem do Františkánské zahrady.“

Rodina Stýblových měla s „poúnorovým“ režimem své zkušenosti. Perzekuce, jíž se na Stýblových komunisté dopustili, zahrnovala i vyvlastnění veškerého majetku, včetně rodinného nakladatelství. Se Stýblovými se Vavřínovi brzy spřátelili. V jejich kuchyni se scházeli k častým debatám a Ludmila tak měla možnost potkávat vnuka legendárního Adolfa Bedřicha Stýbla. S odstupem let si vybavuje noblesního, letitého pána, který se však musel živit jako dřevorubec. Zpětně celou situaci chápe jako nanejvýš paradoxní: „Bylo to absurdní. Nenávistný režim dával dohromady lidi stejného smýšlení.“ Ludmila Sulitková také vzpomíná, že zmíněné hovory mezi Vavřínovými a Stýblovými se nesly v optimistickém duchu, který se dá charakterizovat názorem, že panující režim se nemůže dlouho udržet.

V roce 1958 (po tříměsíční nezaměstnanosti) odsouhlasil kádrový odbor Ministerstva školství a kultury, aby byl Vítězslav Vavřín přijat jako elektromontér ve smíchovském pivovaru. „Tatínek tam chodil docela rád a se sládky se spřátelil,“ dodává Ludmila Sulitková. Lépe se ale v Praze Vítězslav Vavřín uplatnit nemohl. Proto hledal pomoc u svých blízkých přátel a jeden z nich, žijící v Sezimově Ústí, přišel s výborným řešením. Dozvěděl se, že v továrně Calofrig v Borovanech u Českých Budějovic, která vyráběla stavební dílce nikoliv z běžného betonu, ale z místní křemeliny v kombinaci s dřevní hmotou, hledají vhodného zájemce o post závodního energetika. Ke zmíněnému pracovnímu místu nabízeli i možnost bydlení v experimentálním domku z tamních panelů a tvárnic. Vítězslava tato nabídka samozřejmě zaujala a do Borovan se ihned s Jitkou i Lídou rozjeli.

V experimentálním domku

V Borovanech Vavřínovy přivítal podnikový ředitel. Ač straník, byl Vítězslavovi příznivě nakloněn. První peripetie ale podle Ludmily Sulitkové nastaly kvůli experimentálnímu domku: „V době, kdy rodiče sbalili celý původní ostravský byt, nebyl domek ještě dokončen. Do Borovan jsme přijeli autem, za námi dorazil stěhovák, ale naše věci nebylo kam složit. Pomohli nám ale místní lidé, kteří se k tomu nachomýtli.“ Nábytek složili v tehdy již uzavřeném Muzeu Jana Žižky, umístěném v borovanském zámku, původně augustiniánském klášteře.

Vavřínovi byli zatím provizorně ubytováni v inspekčním bytě s příslušenstvím v původní ředitelské vile. Okolní krajinu si Lída zamilovala. Chodila do lesů sbírat houby a borůvky. Zamlouval se jí i tamní životní styl, ačkoliv příležitostí k volnočasovým aktivitám bylo v Borovanech oproti Ostravě i Praze podstatně méně. V Ostravě navštěvovala mnoho zájmových kroužků. V ostravském rozhlasovém studiu moderovala dětské pořady. V Borovanech chodila do pěveckého kroužku, rodiče jí pořídili pěkné jízdní kolo a krasobruslařské boty. Poznávání bližšího i vzdálenějšího okolí nic nebránilo. Na život v Borovanech proto velmi ráda vzpomíná: „Chodila jsem pro vajíčka i pro mlíko. Tatínek, který sbíral a opravoval starožitné hodiny všeho druhu, zase lidem opravoval hodiny, hodinky a elektrospotřebiče. Za to dostal třeba výslužku ze zabíjačky. Mé kamarádky byly bohužel nuceny k venkovským pracím, takže jsem většinu výletů musela absolvovat sama. Komplikované byly nákupy, protože experimentální domky stály stranou původního centra Borovan. Pocit výlučnosti jsme s sebou ale nenesli. O Vánocích se třeba tatínek zapojil do hry na kostelním kůru.“   

Středoškolská výuka v drůbežárně

Nové potíže nastaly po vychození osmé třídy, kdy nedostala doporučení k dalšímu studiu. Ředitelka základní školy naopak třináctileté dívce připravila posudek, ve kterém ji posílala do výroby do Calofrigu, kde si měla zvykat na dělnickou práci. Pomoci se Lídě pokusil i někdejší dědečkův žák František Kahuda, toho času ministr školství a kultury. Bohužel marně. Tehdy se však šťastně projevilo dávné setkání se školní inspektorkou a předčasný nástup do první třídy. V roce 1960 byl přijat nový školský zákon, podle něhož se prodlužovala výuka na základní škole na devět let. První rok deváté třídy byl nepovinný a přepadli do něj jen žáci, kteří nemohli pokračovat ve středoškolském studiu. Z deváté třídy už ale později téměř nikdo nechtěl jít na další nástavbovou střední všeobecně vzdělávací školu (SVVŠ) ve spádových Trhových Svinech. Ředitelka základní školy zřejmě nechtěla snížit úroveň deváté třídy na své škole, a tak byla Lída na střední školu v Trhových Svinech přijata. Žáků do ročníku nastoupilo v roce 1961 jen deset a absolvovalo jich v roce 1964 devět.

Při studiu na SVVŠ se kromě obvyklé výuky setkala i z dnešního pohledu s poněkud kuriózními vyučovacími metodami. Pátky totiž byly vyhrazeny praktickému vyučování. Zatímco o rok mladší spolužáci navštěvovali průmyslové závody, Lídina třída začínala v zemědělství. Praktická výuka ale nebyla nijak cíleně vedena. Autoři tohoto nápadu zřejmě ani nevěděli, kam žáky poslat. Patrně se jednalo o velkou improvizaci. Jednou byli žáci posláni do kovárny, jindy do drůbežárny. Při další příležitosti v kravíně vyškrabávali zahnojené řetězce, popřípadě pásli krávy, kterých se však většinou báli. Celou tuto anabázi vnímá Ludmila jako dosti absurdní: „Přicházeli jsme o jeden den výuky, ale je pravdou, že tehdy se učilo i v sobotu dopoledne. Ještě dnes bych ale mohla pracovat jako pěstitel a chovatel. Dostali jsme totiž výuční list, který mám někde uschovaný.“  

O vysokoškolské studium projevila zájem jen Lída a jedna její spolužačka. „Nebyla tam moc velká chuť dát mi doporučení ke studiu, protože mě vedení označilo za silnou individualistku, což bylo tehdy velmi pejorativní. Vehementně jsem se tomu bránila poukazem na to, že jsem byla vždycky kamarádská a společenská. Nakonec jsem doporučení dostala,“ shrnuje závěr svého studia na SVVŠ v Trhových Svinech.      

Šedesátá léta v Brně

Po maturitě se hlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Největší zájem měla o angličtinu a historii, popřípadě o archeologii. Náhoda ji však nakonec přivedla k docela jinému oboru. Na okolnosti přijímacího pohovoru Ludmila Sulitková vzpomíná: „Bylo tam velmi mnoho žadatelů a k přijímacímu řízení se dostavil vysoký, štíhlý, šedovlasý pán, který už na první dojem budil dojem důstojného pana profesora. Položil mi nějaké doplňující otázky, které jsem zřejmě podle něj dobře zodpověděla, a zeptal se mě, jestli bych místo archeologie nechtěla dělat archivnictví. Odtušila jsem, že zatím nemám velké ponětí o tom, co by to obnášelo. Za několik týdnů jsem dostala vyrozumění, že jsem přijata.“ Archiváře si tehdy představovala jako člověka zasutého za regály. Podmínky, ve kterých archiváři v šedesátých letech působili, v některých případech charakterizuje jako strašné. „Depozitáře se nacházely ve zcela nevyhovujících budovách, o špíně nemluvě. Byly tam ale i škodlivé plísně, takže o zvlášť přitažlivou profesi nešlo,“ doplňuje Ludmila Sulitková.

Oním vysokým šedovlasým zkoušejícím byl profesor Jindřich Šebánek, historik a archivář mezinárodního věhlasu. Na katedře působil společně s historičkou Sašou Duškovou. „Na katedře archivnictví se kladl veliký důraz nejen na obecné historické předměty, které jsme měli shodné s frekventanty historického studia, ale i na pomocné vědy historické a na archivnictví. Postupem doby jsem tedy seznávala, že se jedná o velmi přitažlivý obor. I Jindřich Šebánek se Sašou Duškovou zažívali v šedesátých letech zlatou epochu, která ještě nebyla poznamenána následným normalizačním tlakem. Byla to doba příjemná i pro studenty. Okrajově se dá připomenout, že paní docentka Saša Dušková měla v roce 1969 šanci stát se profesorkou. Tehdy k tomu ale nedošlo a profesuru získala až mnohem později,“ líčí Ludmila atmosféru druhé poloviny šedesátých let. Za zmínku stojí i někteří z ostatních pedagogů. Dějiny starověku přednášel prof. Josef Češka, dějiny politického myšlení a historiografii docent Jaroslav Kudrna, dále doktor Vladimír Vašků či docent Miroslav Flodr. Středověkou latinu vyučovala doktorka Jana Nechutová.

Téměř současně s Lídiným nástupem na vysokou školu se do Brna přestěhovali i rodiče. Vítězslav se stal odborníkem na autoklávové vypalovací pece a za Calofrig vyrážel na četné služební cesty, dokonce i do SSSR. Pro podobné pracovní zaměření si Vítězslava v roce 1965 vyhlédly Přerovské strojírny v Brně. Na koleji v Brně proto pobývala pouze rok. V Přerovských strojírnách Vítězslav setrval asi dva roky. Poté až do odchodu do důchodu v roce 1970 pracoval na přístrojových pamětích ve Zbrojovce Brno.

Nové obzory se Ludmile začaly otevírat s rokem 1968. Poměry se uvolnily a ohlasy tehdejšího dění se nesly i brněnskou filozofickou fakultou. Ludmila se svými kolegy záviděla mladším spolužákům, kteří tehdy nemuseli absolvovat předměty, mezi něž patřily dějiny KSČ či dějiny marxistické filosofie. Místo těchto nudných disciplín se naopak mohli naplno věnovat předmětům, které úzce souvisely s jejich oborem. V roce 1968 již prožívala vážnou známost se slovenským studentem etnografie Andrejem Sulitkou.  

Srpnová invaze viděná z Rakouska   

Léto roku 1968 Ludmile a jejímu partnerovi přineslo především první příležitost vycestovat do tzv. západní ciziny. Ludmila s Andrejem odjeli na mezinárodní studentský tábor do Rakouska, kde vykonávali různé pomocné práce. Po ukončení tábora si v Retzu domluvili brigádu u místního obchodníka s domácími potřebami: „Poznali jsme milé domácí prostředí, vstřícné lidi, a vydělali jsme si peníze, které jsme chtěli zužitkovat a poznat Rakousko.“

21. srpen oba mladé lidi zastihl v Salcburku. Po jednom z výletů narazili na Slováky, kteří postřehli, že Ludmila s Andrejem hovoří spřízněnou řečí. „Zeptali se nás, co budeme dělat dál. O tom, co se u nás stalo, jsme nic nevěděli, a tak jsme jim odpověděli, za jakými památkami se ještě chceme vydat. Když jsme se od nich dozvěděli, co se u nás stalo, tak jsme z toho byli zcela konsternováni a rychle jsme měnili své plány. Vydali jsme se do Vídně, kde jsme čekali největší míru společenských kontaktů a pomoci, což se také potvrdilo. Centra pomoci začala pružně fungovat. Příliv našinců byl značný. Díky úžasnému centru pomoci Karla, knížete ze Schwarzenberga, jsme měli možnost ubytování v jeho paláci u jedné vídeňské rodiny. S těmi lidmi jsme se později spřátelili a v dalších dnech jsme si našli manuální práci a mohli jsme tak přispívat na svoje základní životní potřeby,“ vrací se Ludmila Sulitková ke vzpomínkám na srpen 1968.    

O situaci doma získávali povědomí zejména z televizního vysílání. Televizní záběry z okupované Prahy působily depresivně. Naděje na brzký návrat domů se pozvolna vytrácela: „Vysílaly se ty nejvíce burcující záběry, které si různá média vybírají. Viděli jsme střelbu na ulicích, tanky… Nedovedli jsme si vůbec představit, že se někdy budeme moci vrátit, ale o emigraci jsme zatím neuvažovali, protože jsme oba chtěli přednostně dokončit svá brněnská studia, z nichž nám zůstávala už jen závěrečná fáze.“ Po krátkém vyčkávání se spojila se svými rodiči, kteří právě pobývali na dovolené v Jugoslávii. Při zpáteční cestě svoji dceru ve Vídni vyzvedli: „Jeli jsme zpět domů a pohraničníci se nepřestávali divit, že se někdo je vůbec ochoten vrátit. O nějakých prohlídkách nebylo ani řeči.“ Ludmila i její partner se na pomyslné životní křižovatce rozhodli vrátit domů. V roce 1969 svá studia zdárně dokončila a v následujícím roce se za Andreje provdala. V osobním životě se cítila šťastná. Z politického vývoje v rodné zemi však radost neměla. Doba přituhla a vlády v Československu se ujali tzv. normalizátoři. 

Pronásledovaní pedagogové

Zastavme se u dvou pedagogů, s nimiž se Ludmila Sulitková setkala při svých vysokoškolských studiích. Oba se totiž stali oběťmi politických čistek posrpnového režimu. Prof. Josef Válka, historik zabývající se zejména středověkými a raně novověkými dějinami, nesměl od roku 1974 pedagogicky působit. Na fakultě ale zůstal: „Profesora Války se mnozí kolegové obávali, protože byl nesmírně impulzivní a ve svém vyjadřování si nebral servítky. Báli se, že bude prostořeký, a tak ho na fakultě nechali působit, ale na nepedagogickém místě. Byl skvělý rétor a výborný znalec všech historických období, zvláště pro Moravu. Ovládal také všechny tematické okruhy, počínaje hospodářskými dějinami, konče kulturními. Pohříchu to byla pro budoucí studentské generace obrovská škoda, že nemohl vyučovat.“

Prof. Jaroslav Mezník, odborník na vrcholně středověké dějiny střední a západní Evropy, byl za normalizace z politických důvodů dokonce opakovaně vězněn. Poprvé v letech 1972–1974. Také na něj Ludmila Sulitková ráda vzpomíná: „Jaroslav Mezník byl velkým příznivcem sociální demokracie. Byl to noblesní člověk. Za normalizace pracoval jako dělník. Podepsal také prohlášení Charty 77. Vídali jsme ho, jak chodí po městě s koženou kabelou a rádiovkou a míří na opravářské práce. Stejně jako Josef Válka dosáhl profesury až po roce 1989.“

Sedmdesátá léta v Bratislavě

V závěru studia hledala Ludmila vhodné zaměstnání. Cítila, že vzhledem k oboru, který vystudovala, nejsou možnosti uplatnění příliš široké. Jednoho dne si na vývěsce u děkanátu přečetla inzerát, že v bratislavském Historickém ústavu Slovenské akademie věd hledají pracovníka do oddělení dokumentace a vydávání středověkých pramenů. Koncem roku 1969 ji rodiče odvezli do Bratislavy na přijímací pohovor, po jehož úspěšném absolvování zástupce ředitele Historického ústavu PhDr. Richard Marsina Ludmilu přijal. „Byl to vynikající medievista, vydavatel Slovenského diplomatáře a úžasný znalec měst na teritoriu pozdějšího Slovenska. Profesuru směl získat až mnohem později. Jeho nejbližším spolupracovníkem byl vydavatel Slovenského regestáře PhDr. Vincent Sedlák, vzácný člověk, vynikající medievista a průkopník studia historické topografie na Slovensku. Oba byli nestraníci a s oběma pány jsem se spřátelila. Bohužel naznávám, že takových společenských kontaktů se tolik už člověku nedostává, protože se dnes vyžíváme v elektronických kontaktech. Možnosti bezprostředního setkávání byly pro mě nedocenitelné,“ vzpomíná Ludmila Sulitková na své kolegy v prvním zaměstnání.

Díky tatínkovým známým získali s Andrejem v Bratislavě byt a vyhnuli se tak jeho obtížnému shánění. V roce 1970 se v Bratislavě vzali: „Říkali jsme si, že není třeba obávat se předem. Člověk musí nejprve zkusit, co mu prostředí umožní, ale nemusí být pln strachu a obav v daném okamžiku, aby předjímal, co se může stát v budoucnu. Kromě civilního sňatku jsme měli i sňatek církevní v krásném korunovačním chrámu sv. Martina v Bratislavě. Pokud vím, tak si toho nikdo nevšiml a nikdy nám to nepůsobilo žádné těžkosti. Stejně tak později, když v Brně zemřeli mí rodiče, tak jsme oběma vypravili církevní pohřeb. A zase se nad tím nikdo nepozastavoval. Možná jsme nebyli pro nikoho dostatečně zajímaví, ale bylo zbytečné obávat se předem.“ Koncem roku 1971 Richard Marsina Ludmile nabídl možnost studia interní aspirantury na Historickém ústavu. Zeptala se, zda je nutné, aby byla kandidátkou komunistické strany. Když odpověděl, že nikoliv, studiu nic nebránilo. Za paradox typický pro slovenské prostředí Ludmila Sulitková považuje fakt, že tehdy zde ještě nebyl až tak podstatný akcent na členství v KSS, ale spíše na to, zda kolegové usilující o profesní vzestup patří do „společenství“ evangelíků, či katolíků.

Návrat do Brna se špatným kádrovým posudkem     

S přibývajícími lety a zhoršujícím se zdravotním stavem rodičů se Ludmila rozhodla přesídlit zpět do Brna. Rodičům byla nablízku, ale záhy se musela potýkat s potížemi při hledání nového zaměstnání. Ještě z dob vysokoškolského studia se za Ludmilou Sulitkovou táhly nepříznivé reference. Tehdy neměla tušení, že ji jeden z bývalých pedagogů otevřeně označil za politicky nespolehlivou: „Asi mě to do jisté míry poškodilo, takže jsem nejprve dělala lektorku v Moravském muzeu a potom jsem pracovala na středoškolském místě v Archeologickém ústavu. Děti byly tehdy ale poměrně malé, takže jsem se jim alespoň mohla více věnovat.“ Ze začátku se musela spokojit s méně kvalifikovanými profesními pozicemi (příležitostnou lektorkou v Moravském muzeu a poté středoškolským místem v Archeologickém ústavu ČSAV). Naštěstí se poté s Ludmilou Sulitkovou spojil její bývalý pedagog Josef Válka a oznámil jí, že se právě uvolnilo vysokoškolské místo v Archivu města Brna. Psal se rok 1980 a mladé archivářce se začalo blýskat na lepší časy.

Archiv města Brna Ludmila Sulitková popisuje jako úžasné zařízení, v jehož čele stál tehdy nestraník Dr. František Zřídkaveselý, který ve svém odborném působení navázal na předchozí éru Doc. PhDr. Jaroslava Dřímala, díky němuž Archiv města Brna od roku 1959 začal vydávat sborník Brno v minulosti a dnes, který však v důsledku normalizace vycházet přestal a k jeho obnovení došlo až v osmdesátých letech: „V roce 1989 měl archiv pouze třináct lidí a jen sedm z nich bylo archivářů. Bylo to miniaturní pracoviště, a přesto byly vidět výsledky odborné vědecké práce.“

Rok 1989 a Brněnská fóra

Ludmila Sulitková vzpomíná, že v Brně k postupným společenským změnám docházelo již od roku 1988. Na mysli má především tzv. Brněnská fóra, na kterých se setkávali různí aktivisté, např. z řad výtvarníků či ochránců přírody, a jichž se sama také účastnila. Aktivisté vyzývali otevřeně tehdejší politiky k celospolečenské diskuzi. Nejvíce přispěl k aktivizaci brněnské společnosti megalomanský návrh na vytvoření tzv. podpovrchové tramvaje, která měla značně narušit prostředí vnitřního města, parků i některých významnějších budov. Proti tomuto záměru protestovali i architekti Jan Sapák a Petr Pelčák.

Ludmila Sulitková s manželem udržovala v osmdesátých letech kontakty s aktivními a kriticky naladěnými kamarády. Hovoří o „spiklenecké skupině“ pěti lidí, která díky působení kolegy, též absolventa brněnské univerzity, publicisty a divadelního kritika Jiřího P. Kříže, měla napojení na brněnské divadelníky (zejména kolem Divadla na Provázku) a disidentské kruhy (reprezentované především Jaroslavem Šabatou), ke kterému dodává: „Jaroslav Šabata byl v počátku své kariéry z dnešního pohledu nechvalně známý. Pomáhal v padesátých letech s vysokoškolskými čistkami, ale posléze se z něho osobnostně vyvíjel člověk, který nesouzněl se vším, co režim přinášel, a stal se velmi aktivním činitelem obrodného procesu konce šedesátých let, až se dostal do polohy demokratizačního činitele a disidenta.“

Během listopadových dní roku 1989 se Ludmila Sulitková v brněnském archivu stala jakousi nepsanou vůdkyní tehdejšího dění. Ihned se zapojila do aktivit brněnského Občanského fóra, jemuž dal tamní Národní výbor k dispozici prostory v budově Staré radnice. S kolegyní Hanou Jordánkovou a fotografkou Jitkou Kučerovou, která pocházela z rodiny, jež následkem únorových událostí přišla o značné majetky, se staly kontaktními osobami. Jitka Kučerová navíc jako zkušená fotografka pohotově tehdejší události dokumentovala. Podařilo se jim také přesvědčit většinu dalších pracovníků archivu k účasti na generální stávce. Samozřejmostí bylo, že se účastnila všech demonstrací pořádaných v Brně, vypravila se i do Prahy.

V roce 1991 z Archivu města Brna odešla, protože díky změněným politickým poměrům mohla (do roku 1995) přednášet na Katedře archivnictví Filozofické fakulty brněnské Masarykovy univerzity. Poté přesídlila do Prahy. Působila v Archivu Akademie věd, jehož byla ředitelkou, a od roku 2005 na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde využívala jako pedagožka (od roku 2004 docentka) v první řadě svou specializaci na pomocné vědy historické a archivnictví. Napsala řadu odborných studií i knižních monografií. Začátkem devadesátých let obdržela od Vysoké školy báňské omluvný dopis za četná příkoří, jichž se jejímu otci dostalo v padesátých letech. Zahájené rehabilitační řízení v roce 1968 nebylo vinou následné normalizace dokončeno. Občanské a profesní satisfakce se Vítězslav Vavřín bohužel nedožil.

I malé krůčky jsou krůčky    

Při dotazu na životní krédo Ludmila Sulitková stručně odpovídá, že i malé krůčky jsou krůčky. Zdůrazňuje, že není třeba velkých skoků, protože pokud je člověk udělá, nevyvaruje se většinou přešlapů, a někdy i takových, které by mohly narušit jeho základní morální principy. I taková situace může někdy z ukvapenosti nastat: „Tím jsem se v životě řídila, čímž nechci říct, že by to mohl být obecný recept. Žijeme velmi rušnou dobu a člověk neví, jestli jsou lepší rychlé reakce, nebo reakce rozvážné. Já sama jsem ale velmi spokojená s tím, že ve svém nitru žádné černé skvrnky nemám.“