Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Kamarád na mě křičel, že esesáci střílejí po lidech
narodil se 18. února 1932 v Náchodě
rodina provozovala řeznictví – uzenářství
pamětník byl svědkem tragického bojového střetnutí v Náchodě-Bělovsi 9. května 1945
v letech 1947–1951 vystudoval obchodní akademii v Náchodě
rodina přišla o řeznickou živnost
v letech 1953–1954 absolvoval vojenskou službu
usadil se ve Velkém Poříčí a založil rodinu
na jaře 1968 stál u zrodu pobočky Klubu angažovaných nestraníků (KAN) v Hronově
od 21. srpna 1968 vyráběl protiokupační plakáty
po prověrkách byl vyhozen ze zaměstnání
tři roky se živil jako betonář v panelárně
poté pracoval jako zásobovač Okresního stavebního podniku Náchod
v letech 1990–2002 byl starostou obce Velké Poříčí
Jiří Šulitka byl jako třináctiletý kluk v Náchodě-Bělovsi 9. května 1945 přímým svědkem bojového střetnutí, které vyvolali příslušníci SS. Na jeho konci zůstaly desítky mrtvých sovětských vojáků, českých civilistů a po kruté pomstě také samotných nacistů.
Z rodinného prostředí otce-živnostníka, který po takzvaném Vítězném únoru 1948 přišel o svůj podnik, nasával odpor proti komunismu. V roce 1968 založil s přáteli v Hronově pobočku Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a po vpádu vojsk Varšavské smlouvy vyráběli a vyvěšovali protiokupační plakáty po městě.
Když při prověrkách řekl, že vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo přepadení, musel opustit kancelářskou práci a šel dělat betonáře. Po třech letech sehnal práci zásobovače, kterou vykonával až do listopadu 1989. Konec komunismu uvítal s velkou radostí a hned se také začal angažovat pro veřejnost. Tři volební období působil ve Velkém Poříčí jako starosta.
Jiří Šulitka se narodil 18. února 1932 v Náchodě. Otec Ladislav Šulitka (1902–1968) pocházel z největšího statku v Malém Poříčí. Jako řezník-uzenář nakupoval dobytek, který vozil na porážku na jatka do Náchoda. Doma v řeznictví pak maso dále zpracovával a prodával. V obchodě prodávala pamětníkova maminka Ludmila, rozená Špreňarová (1904–1984). Jiří měl ještě o dva roky mladší sestru Hanu, avšak zemřela v kojeneckém věku.
Rodina žila v Malém Poříčí v těsné blízkosti Náchoda, tedy až do konce druhé světové války také v těsné blízkosti německého území, které po válce připadlo Polsku. Odtud pocházela i otcova maminka. „Přes luka bylo Slané. Babička nám vyprávěla, že se tam v hospodě scházeli pašeráci a sdělovali si, kde na ně číhají financové,“ vzpomínal pamětník. Po válce se Malé Poříčí připojilo k Náchodu, stejně tak jako dříve samostatné osady Babí či Běloves.
První den války, 15. března 1939, přijížděla do Náchoda německá armáda. „Dělali jsme s bratrancem koule, které jsme na ně chtěli házet, až pojedou kolem. Ale hlavní voj pak přijížděl přes Běloves, ne kolem nás. Když začala válka, někteří Němci, kteří tady byli nasazení na výrobu leteckých motorů do přebudované textilky Katzau, tátovi otevřeně říkali, že si to takhle nepředstavovali. Po napadení Polska nad námi létala mračna německých letadel na Polsko. To byla hrůza,“ vzpomínal Jiří Šulitka.
Šulitkovi se zajímali o politiku. I za války se u nich scházeli přátelé a diskutovali. „Chodili k nám známí a nad mapou se rozebíralo, jak postupuje fronta. Poslouchali jsme rádio, Londýn. Ten já jsem uměl naladit lépe než táta. Měli jsme od pana Dostála udělanou takovou cívečku, takzvaného čerčílka. Rádio se nadzdvihlo, nasadila se tam tahle součástka, a už hrály krátké vlny,“ popisoval pamětník.
Každá válka je především nekonečným souborem lidských tragédií. Na malého kluka jich Jiří Šulitka zažil víc než dost. Znal některé židovské rodiny z okolí a stěží tehdy mohl pochopit, proč najednou všechny zmizely. Maminčin bratr, legionář Jan Špreňar (1896–1944), se zapojil do protinacistického odboje. Jako zaměstnanec pošty v Náchodě ve válce distribuoval ilegální tiskoviny a poskytoval úkryt dalším odbojářům. Po jeho zatčení 28. března 1943 přišlo k Šulitkovým gestapo.
„Když strýce zatkli, nám zpřeházeli celý barák a u strýce Špreňara vykradli byt. Hledali asi zbraně. V Honzově obleku prý chodil jejich šofér.“ Gestapo zatklo i tetu Albínu. Po výslechu skončila ve věznici v Terezíně a pak v káznici v Aichachu, což byl pobočný ženský tábor Dachau. Na obě místa Šulitkovi posílali balíčky.
„Máma vydlabala skrojek chleba, do toho nacpala sádlo a zase to zadělala, aby to nebylo vidět. Bůh ví, kdo to snědl. Byla to hrozná doba,“ vzpomínal pamětník. Jan Špreňar zemřel na popravišti v Drážďanech 18. srpna 1944, Albína Špreňarová se vrátila s vážným onemocněním.
Druhá světová válka ale na druhou stranu do určitých oblastí přinesla expanzi, a to platilo i pro Náchodsko. Už v roce 1936 tam nastal nevídaný stavební rozmach. Pro vojenskou obranu vlasti se začala stavět linie obranného opevnění, které však po podpisu mnichovské dohody zůstalo nedostavěné a nepoužité. Za války jezdili místní obyvatelé pracovat do německých lázní a hotelů v Chudobě, dnešním polském městě Kudowa Zdrój. Velmi oblíbené byly i místní české Lázně Běloves, kam za války jezdili relaxovat herci z Prahy.
Politická angažovanost a spolkový život, který byl rozšířený za první republiky, ustaly vyhlášením Protektorátu Čechy a Morava. Lidé se báli o holý život, každý měl co dělat, aby zajistil obživu své rodiny. V některých regionech bylo příležitostí dost, jak uvedl Jiří Šulitka: „Ve válce byla velká konjunktura. Zbohatli i chudí. Zaměstnanci zdejší Mautnerovy textilky třeba dostávali za výhodnou cenu látky, se kterými dále obchodovali, a vyměňovali je za potraviny.“
Malé Poříčí za války pulsovalo životem. Byla tam velká přádelna bavlny Katzau, ve které pracovalo hodně lidí i ze Slaného. Podnik založil Žid, který před válkou utekl do Palestiny. Za války přebudovali produkci na výrobu leteckých motorů do německých stíhaček Messerschmitt. „Hned vedle v Samkově dole vybudovali podnik na brzdy na motory a tam je ve dne v noci vyráběli. To byl strašný řev! Mezi fabrikou a dolem jezdily koňské povozy s plošinami, na kterých se převážely motory vždy po čtyřech na brzdy a pak zase zpět k expedici vlakem,“ popisoval pamětník.
V podniku pracovalo hodně odborníků z Avie Praha a bydleli v rodinách v Malém Poříčí. Ve vedení působili Němci. „Jedni z nich – Linkovi – bydleli naproti nám. Jejich nejstarší dcera Trautschön si mě vyhlédla jako kamaráda. Na schůzku mi přinesla ukázat třeba dalekohled nebo pistoli. Dodnes na ni vzpomínám,“ uvedl pamětník.
Pátého května 1945 byl Jiří Šulitka se spolužáky na školní zahradě na hodině tělocviku. Na domech se začaly objevovat československé vlajky. „Kamarád utíkal kolem a křičel: ‚Už to prasklo!‘ Lidé se začali scházet u fabriky, kde na rozích střechy byly připravené německé kulomety. Šli jsme ze školy domů. Všiml jsem si, že Linkovi mají zablokovaný byt mou holí, kterou jsem si vyřezával. Poslouchali jsme rádio. Mezitím se Němci sbalili a odjeli. Trautschön mi napsala dopis, že jdou pryč a ať na ni nikdy nezapomenu. Pak už jsem ji nikdy neviděl.“
Vyhráno ale nebylo. K největšímu krveprolití v těchto místech se teprve schylovalo. Ten den se také utvořila z dobrovolníků česká posádka, která sídlila v náchodském pivovaru a která vyjednávala o kapitulaci se zástupci německých jednotek, regulovala průchod ustupujícího vojska, střežila leteckou továrnu a starala se o válečné zajatce.
Podepsáním kapitulace Německa skončila 8. května 1945 druhá světová válka. Devátého května byla silnice Chudoba – Náchod přeplněná prchajícími německými vojáky i civilisty. Po cestách v obci se pohybovalo množství českých lidí v radostném očekávání příjezdu sovětských osvoboditelů.
Vojáci wehrmachtu dobrovolně odevzdali zbraně na české celnici v Bělovsi. Navečer ale dorazilo osm tanků a samohybných děl obsazených příslušníky zbraní SS. Na každém z nich jelo i s posádkou kolem pětadvaceti mužů. Byli opilí a vzdát se nehodlali. „Táta říkal, že se půjdeme podívat ke slánskému mostu, jak Němci utíkají. Když jsme tam na bicyklech přijeli, tak na mě křičel kamarád, ať se vrátíme, že jezdí esesáci a střílejí po lidech. Za chvíli někdo křičel: ‚Pozor, schovejte se, už jedou další!‘ Tak my honem i s koly pod most,“ vzpomínal Jiří Šulitka.
Esesáci odjeli do Náchoda, ale tam se otočili a vraceli se zpátky. Mezitím do Bělovsi dorazila první sovětská posádka. „Po chvíli pan Propílek volal, že přijeli Rusové, on měl z německé celnice dobrý výhled na českou i německou stranu,“ vysvětloval pamětník.
Na americkém nákladním autě Studebaker přijela sovětská posádka a dva protitankové kanony. Nastala vřelá a radostná setkání s českými lidmi, jak líčil Jiří Šulitka: „Byli hodně zaprášení, na tvářích měli snad milimetrovou vrstvu prachu. Objímali jsme je. To se z nich prášilo! Prožívali jsme tehdy ohromnou radost, jaká se nedá ani vyjádřit.“ Postupně přijížděly další sovětské soupravy a do toho se zdálky ozvaly výstřely esesáků, kteří se vraceli z Náchoda. Začal velký boj.
Toto byl klíčový moment, kdy se sovětský velitel rozhodl Němcům vzdorovat, a zachránit tak celou situaci. První sovětská souprava projela kolem německých tanků a zaujala bojové postavení jedním dělem směrem k celnici a druhým směrem k Náchodu. Další dvě sovětské soupravy zničili esesáci u české celnice a dovnitř budovy se ukryli sovětští vojáci beze zbraní. Tam je povraždili příslušníci SS. Nejprve vyzvali sovětské vojáky, ať vycházejí s rukama vzhůru z úkrytu. U východu všechny vzdávající se vojáky postříleli.
„Přeběhli jsme s tátou do německé celnice. Brzy se z ní stal lazaret, kam přinášeli raněné,“ popisoval pamětník dramatické okamžiky. „Manželky německých celníků, které tam bydlely, hned ošetřovaly raněné. Táta páral uniformy, aby se dalo dostat ke zranění. Pak tam přivezli s ošklivou ránou pod kolenem Zdeňka Macha, což byl příbuzný. Já jsem ošetřoval o tři roky staršího Zdeňka Gerharda, ten měl natržené plíce. Oba odvezli do nemocnice,“ popisoval pamětník. Václav Sádlo v publikaci „Běloveská tragédie“ uvádí, že první mírový den u běloveské české celnice padlo dvaadvacet příslušníků Rudé armády, dva příslušníci Československé armády a šest civilistů.
Příslušníci SS se ocitli v sevření, protože postupně přicházely další sovětské jednotky, a po prohraném boji se rozprchli do lesů. Tam je zajala česká posádka z pivovaru. Někteří se dočkali popravy přímo v lese, ostatní byli odvedeni do pivovaru. Podle Václava Sádla a jeho publikace „Běloveská tragédie“ jich bylo šedesát sedm.
Dne 10. května esesmany v pivovaru krutě mučili a popravovali jak místní čeští obyvatelé, tak sovětští vojáci. „Nezapomenu na odvahu mého třídního z měšťanky Bohuslava Beneše, který byl natolik troufalý, že se odvážil komentovat podobný případ, který se stal ve Velkém Poříčí. Tehdy prý samozvaným soudcům ve Velkém Poříčí do očí řekl, že to nesmí dělat, že válka skončila a vojáci musí před soud,“ uvedl pamětník.
Ten samý den se konal pohřeb sovětských obětí. Téhož dne odváželi z pivovaru i těla Němců, která pohřbívali do hromadných hrobů v zámecké aleji. Hroby museli vykopat někteří ze zajatých esesáků a vzápětí do nich padli jako popravení. Přesný počet obětí historici nezjistili. Po desítkách let, v době pamětníkova starostování ve Velkém Poříčí, se německý spolek snažil v součinnosti s obcí pohřebiště najít. Ale kvůli tomu, jak se terén od těch dob změnil, neuspěli.
Jiří Šulitka pak musel několikrát do školního rozhlasu předčítat své zápisky z toho, co zažil 9. května v Bělovsi. Hned po válce vstoupil do Junáka a už v létě byl na skautském táboře v Božanově. V místě, kde bydleli původní němečtí obyvatelé, chyběli muži na práci, a tak skauti na statcích pomáhali při žních.
„Němci byli vyplašení, protože naši lidé se k nim chovali hrozně. Na nočních hlídkách jsme měli na krku pověšenou parabolu devítku. Zůstali tam jen starci, ženy a děti. Jedli jsme s nimi eintopf z jedné mísy. Fandili Hitlerovi, to se zapomenout nedá. Pak šli do odsunu. Vždycky, když přijdu do pohraničí, padne na mě stesk. Žili tam spoustu let, a pak přišel ten velký národnostní bolák – odsun Němců. Bylo to nejjednodušší řešení, ale s mnoha tragédiemi. Jinak to ale nešlo, napáchali mnoho zla.“
Po válce přišla na Náchodsko velká skupina kladských Němců, kteří utíkali před Poláky do Čech. „Po válce tu byli asi rok. Přišli jen s ruksakem a peřinami. Někteří se pak vystěhovali, někteří zůstali,“ uvedl pamětník.
V roce 1947 se rodina přestěhovala z Malého Poříčí do Náchoda. Obec se vylidnila a zchudla. Šulitkovi začali znovu budovat živnost. Jiří chodil do prvního ročníku náchodské obchodní akademie. Po takzvaném Vítězném únoru 1948 se lidé začali rozdělovat víc než předtím. „Náš učitel na obchodní akademii chtěl s námi mluvit o tom, co se v únoru 1948 stalo. Ale my jsme ho moc neposlouchali, byli jsme mladí a měli jsme jiné starosti. Mě politika vždycky zajímala, ale tehdy jsem si nedodal odvahy, abych s ním začal diskutovat. Dodnes mě to mrzí. Muselo mu být smutno, protože tehdy jsme všichni mlčeli. Říkal nám, že nás pravděpodobně čekají špatné časy. Já jsem se tehdy cítil velmi stísněně, padalo na nás něco, co jsme si neuměli představit,“ přemítal pamětník.
Jiří Šulitka maturoval na obchodní akademii v Náchodě v roce 1951. „Bylo to nejhorší období, politické procesy, poprava Milady Horákové. I ve třídě houstla atmosféra. Spolužáka Josefa Hromádku, syna textilního továrníka, ani nepustili k maturitě, a tak celý život rozvážel uhlí,“ popisoval pamětník.
Došlo i na pamětníkova otce Ladislava, posledního soukromého řezníka v Náchodě. „Tátovi jednou zavolali, aby přišel na úřad v Náchodě s živnostenským listem. Tam ho musel odevzdat na pult. Úředník si dokument vzal, hodil do šuplete a řekl: ‚Je to vyřízené, můžete jít.‘ Takhle přišel táta o živnost a museli jsme zavřít,“ vyprávěl pamětník.
Po maturitě Jiří nastoupil do účtárny pozdějšího ČKD Hronov. V letech 1953–1954 sloužil na vojně, nejprve jako závodní lyžař v Armádním tělovýchovném klubu, kde denně potkával vrcholové sportovce včetně Emila Zátopka. Pak byl v Biřkově a po absolvování poddůstojnické školy ho odveleli jako spojaře do Stodu. Po vojně pracoval v MEZ Náchod, nejdříve v prodeji, pak dělal plánovače a dispečera. Vyráběli součástky k motorům a dynama pro vojenské účely. Poté pracoval ve fabrice na výrobu motorů ČKD Hronov.
V roce 1956 se Jiří Šulitka oženil s Annou, rozenou Vejrkovou (1931–2014), a v letech 1957 a 1964 se jim narodily dcery Anna a Michaela. Rodina bydlela ve Velkém Poříčí.
Jiří Šulitka s přáteli s nadšením přivítali Pražské jaro v roce 1968 a založili v Hronově Klub angažovaných nestraníků (KAN). „Generální tajemník KSČ Alexander Dubček říkal, že má raději aktivního nestraníka než lhostejného straníka, a tak jsme s Jiřím Horynou, Jaroslavem Němečkem a Jaroslavem Novákem založili KAN. Napsali jsme krátký dopis, že chceme pomoci samosprávě, a začali jsme pořádat přednášky v Jiráskově divadle v Hronově,“ popisoval pamětník.
Do Hradce Králové jezdili na lékařskou fakultu, kde se kontaktovali s lidmi napojenými na Prahu. „Naším cílem byla parlamentní demokracie, ale to nesmělo nikde zaznít,“ dodal pamětník. Netrvalo ale dlouho a veškerým demokratizačním aktivitám učinil přítrž 21. srpen a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem.
Jiří Šulitka s přáteli se ihned zapojili do výroby protiokupačních plakátů. „Plakáty jsme malovali ve fabrice na stolech. Pracovnice z Polska nám text překládaly do polštiny, protože v okolí byli polští vojáci. V Bělovsi na místě válečné tragédie jsme postavili barikádu, ale tu samozřejmě tanky rozjely. Vojáci zaparkovali tanky na velké louce před Jaroměří a stanovali tam,“ vzpomínal pamětník.
Když utichly vojenské manévry, československou společností se začala plížit normalizace. Všudypřítomný dohled jediné správné strany, sledování, donášení... „Měl jsem dělat šéfa v menším podniku, v prádelnách a čistírně v Hronově. To už ale všechny změny v práci musely jít přes okresní stranu a vládu. A tam mým vedoucím pohrozili, že mě do měsíce musí vyhodit, anebo vyhodí je. To mi řekl kamarád, který tam byl v komisi,“ vyprávěl pamětník.
Přátelé tedy sehnali Jiřímu práci v konzervárnách v Novém Městě nad Metují. Tam byl až do prověrek, kdy měl každý před komisí říci, co si myslí o vstupu vojsk Varšavské smlouvy. „Já jsem řekl, že to bylo vojenské přepadení, a dostal jsem padáka. Věděl jsem, že půjdu k lopatě. Skončil jsem jako betonář Okresního stavebního podniku (OSP) Náchod v panelárně v Poříčí, kde už od roku 1948 za trest pracovala vybraná společnost: bývalí právníci, soudci a fabrikanti,“ popisoval Jiří Šulitka. Po třech letech přešel v OSP z betonáře na zásobovače.
V roce 1977 vycestoval pamětník poprvé na Západ. „Když jsme překročili hranice, začaly mi téct slzy. Ten rozdíl, jak to vypadalo u nás a tam, byl hrozný. Na hranicích nás čeští celníci třikrát kontrolovali. Prohledávali kufr auta, osobní zavazadla, peněženky. Měl jsem tam na papírku seznam náhradních dílů na žigulíka, a oni se ptali, jestli to nejsou nějaké zakódované zprávy. Na druhé straně celnice nás vítal německý celník. Uvědomil jsem si tam, jak jsme díky tomu bolševismu dopadli,“ posteskl si pamětník.
Ve stavebním podniku zastihla Jiřího Šulitku sametová revoluce. „Listopad 1989 byl pro mě pohlazením na duši. Já jsem celý život nesnášel komunisty. Když jsme jeli s rodinou na Letnou, volal jsem dceři do Bavorska, která tam utekla v roce 1980, a říkal jsem jí, že jdeme manifestovat proti komunismu. Začali jsme s přáteli pracovat v obci. Cítil jsem povinnost dělat něco pro druhé,“ komentoval pamětník, který v letech 1990–2002 zastával ve Velkém Poříčí funkci starosty.
Rozloučil se poselstvím mladé generaci: „Starejte se o politiku, všímejte si všeho, co se děje kolem vás. Nebuďte laxní, abychom se nedostali tam, kde jsme už byli dvakrát – za nacismu a komunismu. Ty dva režimy patří k sobě.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Iva Marková )