Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Šulcová (* 1927)

• narozena v roce 1927 v Mladé Boleslavi

• 9. května 1945 zažila sovětské bombardování Mladé Boleslavi

• po válce vystudovala pražskou lékařskou fakultu

• celý život pracovala jako lékařka v mladoboleslavské nemocnici, kde se specializovala na dětskou kardiologii

• byla členkou Sokola a její celoživotní zálibou byl sport, zvířata a příroda

Dětství a škola během války

Jarmila Šulcová se narodila 31. března 1927 v Mladé Boleslavi. Její tatínek Eduard Mlejnek byl původem také z Boleslavi, vystudoval průmyslovou školu a celý život pracoval v mladoboleslavské Škodovce. Maminka Anna pocházela z malé vesničky na Sedlčansku, kde měli její rodiče statek a hospodu. Protože byla nejstarší z devíti dětí, musela se o své starší sourozence starat a zároveň prošla přísnou výchovou. Tu později uplatňovala i na svou dceru Jarmilu.

Své dětství trávila Jarmila většinou s ostatními dětmi venku. V létě na cvičišti s partou kamarádů a v zimě na volejbalovém hřišti, které bylo proměněné v kluziště, vstupné bylo dvacet haléřů. Oba rodiče byli členy Sokola, maminka dokonce součástí předsednictva, takže měla odmala ke sportu blízko.

Díky maminčině přísné výchově se vždycky pilně a dobře učila, vychodila obecnou školu a pokračovala na gymnáziu. Na to chodila i v roce 1939, kdy vypukla druhá světová válka a Němci je z budovy školy vyhodili: „Každá třída se musela stěhovat někam jinam. Takže my jsme vystřídali všechny možný školy: vaši školu, průmyslovou školu, vinárny, dokonce lékárnu anebo i školu v Kosmonosích, než jsme došli do sexty. A v sextě jsme skončili v katakombách v kostele, ve kterém nám profesorky přinesly v pondělí úkoly, ve čtvrtek jsme je odevzdávali a jinak nic.“

Nálety na Mladou Boleslav

8. května sice oficiálně skončila druhá světová válka, ale o den později, tedy 9. května 1945, byla Mladá Boleslav jako jedno z posledních evropských měst bombardována sovětským letectvem: „My jsme neznali válku jako takovou a najednou přiletěla letadla a tady spustila na Boleslav četné pumy. A jedna z těch bomb dopadla přímo sem do dříve Hřbitovní ulice a udělala obrovskou díru zrovna tady, co stojí náš panelák teďka. My jsme se na ta letadla dívali z okna z třetího patra domu blízko zdravotní školy, a jak ta bomba spadla, tak já nevím, jakým způsobem jsme se dostali dolů do sklepa, abychom byli jakžtakž chráněný. Čili to byl teda zážitek velice silný.“

Při náletu zemřelo téměř pět set lidí a mnoho lidí bylo zraněno. Maminka tak poslala Jarmilu do zdravotnické školy, kde měli Němci lazaret, aby pomáhala s ošetřováním raněných. Když do školy přišla, otevřela dveře jedné třídy a zůstala stát úplně strnulá. Proti ní totiž seděl raněný německý voják a mířil na ni samopalem. Vyděšená mu německy začala říkat: „Nicht schießen, nicht schießen.“ Voják střílet opravdu nezačal, a jen co se trochu vzpamatovala, vzala nohy na ramena a utíkala domů za maminkou.

Studium medicíny

Po válce šlo hodně Jarmiliných spolužáků studovat medicínu a ona se i kvůli tomu rozhodla, že půjde taky. Nicméně před tím, než na medicínu nastoupila, musela podle vyhlášky ministra na tříměsíční zemědělskou brigádu. Tu si odbyla u příbuzných kousek za Mladou Boleslaví ve vesničce Bezděčín. Ošetřovala u nich králíky, slepice, prasata, ale třeba i vařila. Po absolvování této brigády pak mohla konečně na školu nastoupit.

Protože nebyla hned první poválečný ročník, vyhnul se jí obrovský nápor studentů, který na medicíně byl – některé přednášky se dokonce musely konat v pražském paláci Lucerna, aby se na ně vešlo na 2500 studentů. Ona nastoupila až po této vlně s „pouhými“ sedmi sty spolužáky.

Během studia bylo pro Jarmilu velkou výhodou, že její maminka měla tolik sourozenců, kteří si vzájemně pomáhali. Například teta Bořka byla švadlena a hodně pro ni šila a přešívala různé šaty. Takže v době, kdy byl nedostatek látek a na vše byly přídělové lístky a poukazy, nosila Jarmila docela často nové a zajímavé šaty. Maminčin nejmladší bratr byl zase šéfkuchař na ministerstvu vnitřního obchodu v Praze. Jarmila tak k němu chodila a zadarmo se stravovala.

Na vysoké škole studovala rovněž v únoru 1948. Tedy i v ten den, kdy vysokoškolští studenti šli průvodem na Pražský hrad, aby prezidenta Beneše podpořili v neústupnosti komunistické straně. O průvodu věděla, ale učila se na zkoušku z patologické anatomie, tedy snad nejtěžší zkoušku studia vůbec, a průvodu se proto nezúčastnila. Během následujících čistek mezi studenty tak neměla problémy a studium po čtyřech a půl letech úspěšně dokončila. Hned po promoci nastoupila do nemocnice v Mladé Boleslavi na dětské oddělení.

Mladoboleslavská nemocnice

Primářem na dětském oddělení byl MUDr. Vilém Pokorný. Bývalý vězeň v koncentračním táboře, který si po válce dokončil studium a v roce 1952 získal primariát. Už v roce 1957 tak Jarmila Šulcová právě společně s doktorem Pokorným zakládala odborné poradny pro děti a jako první byla otevřena kardiologická poradna. Pokorný byl primářem až do roku 1966, kdy odešel jako pediatrický expert do Tunisu. Po dvou letech mu tam nebylo prodlouženo povolení k pobytu, a tak s rodinou odešel natrvalo do Spojených států amerických. Novým primářem se stal MUDr. Erich Novák, a protože Jarmila Šulcová byla služebně druhou nejstarší lékařkou, stala se okresním pediatrem v zastoupení. Postupem času se Jarmila Šulcová začala více zajímat o dětskou kardiologii a měla štěstí, že ji v jejím zájmu podporovala i nemocnice. Dvakrát tak mohla odjet na placené tříměsíční školení do Prahy, které bylo v roce 1969 zakončeno přísnou zkouškou, u které příseděly tehdejší kapacity, třeba profesoři Josef Švejcar a Josef Houštěk.

Když doktorka Šulcová hodnotí tehdejší zdravotní péči, tak velmi kladně vzpomíná na povinné školní prohlídky. Ty probíhaly nejdříve na začátku každého roku a postupně pak každé dva roky a díky tomu každý pediatr znal veškeré důležité údaje o svých pacientech. Vzpomíná ale také na komplikace, které povinné prohlídky lékařům přinášely: „Problém v tu dobu byly děti romského původu, protože romské maminky nechtěly nechat děti očkovat. Takže se vám stalo, že jsme jeli očkovat děti tady na jeden statek na Studénku a já jsem s sebou brala šoféra, silného šoféra. Protože ta matka, jak zjistila, a otec hlavně, když zjistil, že jdeme očkovat, tak děti vyhnal do pole. A pak jsme je museli shánět, protože já tu čárku, že to dítě je očkované, jsem v tom sešitu mít musela. A taky chtěla, protože jsem chtěla ty děti samozřejmě chránit. Ale zas vám řeknu, že mezi romskými rodinami byly vzorné rodiny, které se staraly o pořádek vzorný, že jste mohli u nich opravdu dát si kávu nebo se u nich něčeho najíst nebo se umýt. Ale byly rodiny, kde prostě nešlo nic.“

Dětská obrna, revmatická horečka a další onemocnění

V době, kdy Jarmila Šulcová se svou praxí začínala, se vyskytovala vážná onemocnění, která jsou v dnešní době i díky očkování zcela nebo téměř vymýcená.

Častým onemocněním tak byla třeba dětská obrna – infekční nemoc virového původu, která postihovala svalstvo a nervy. Nejhorší situace nastávala, když byly napadeny dýchací svaly, a pacient tak nemohl dýchat. V ten moment bylo zapotřebí rychlého převozu na Bulovku, kde byly tzv. železné plíce. Do tohoto zařízení byl pacient zasunut, silné ventilátory pak začaly snižovat tlak vzduchu v plicích, tělo se začalo rozpínat a s ním i plíce, které se současně plnily vzduchem. Nicméně pacienti na dětskou obrnu bohužel hodně umírali nebo zůstávali ochrnuti na končetiny. O četnosti výskytu tohoto onemocnění svědčí mimo jiné i to, že jednu dobu celé Jánské Lázně sloužily jako léčebna dětské obrny. Plošné očkování bylo v Československu zavedeno v roce 1960, a podařilo se tak toto onemocnění vymýtit.

Hojně se vyskytovalo také nebezpečné zánětlivé onemocnění – revmatická horečka. Měla několik forem, přičemž největší nebezpečí bylo u formy srdeční. Při té byly postiženy srdeční chlopně, které zanechávaly trvalé vady a pacienti kolem dvaceti let umírali. To bylo samozřejmě těžké i pro Jarmilu Šulcovou: „To byla ta doba, kdy já jsem s nimi doslova trpěla. Léčíte, léčíte a najednou vidíte, že nemůžete.“ Revmatická horečka se začala léčit antibiotiky proti streptokokovi a v dnešní době se už také příliš nevyskytuje.

Dalšími onemocněními vyskytujícími se v té době byla například ještě tuberkulóza, která napadá plíce, ale také mozkové pleny a mozek nebo černý kašel, u kterého mívali pacienti jako komplikaci zápaly plic. Problém samozřejmě činila rovněž dostupnost léků: „Když já jsem začínala, tak byl dostupný akorát penicilin, a to penicilin injekční, který se píchal po třech hodinách. To znamená, že každé tři hodiny na oddělení musela sestra píchat do svalů penicilin.“

Nicméně o tom, že Jarmila Šulcová byla dobrá lékařka, která zachránila mnoho životů, svědčí i to, že dodnes se jí hlásí a chodí ji navštěvovat její bývalí pacienti.

Rodina

Manželem Jarmily Šulcové byl syn bohatého právníka, který měl rád zvířata, obzvlášť koně, a nešel tak v otcových stopách, ale rozhodl se studovat vysokou školu veterinární v Brně. Kvůli svému původu ale studium nemohl dokončit a po třetím ročníku byl vyhozen. Do indexu dostal jen stručnou poznámku: „Není vhodný pro další vysokoškolské studium.“ Vrátil se tak zpět do Boleslavi, kde pracoval u koní, a protože se osvědčil, tak nakonec studium mohl dokončit jako veterinář plemenářského oboru. A právě u koní se s ním Jarmila, když se učila na koni jezdit, také seznámila. Společně pak měli dvě dcery, které obě taky vystudovaly vysokou školu. Nejsmutnější období pro ni nastalo v roce 2005, kdy zemřel její manžel na zhoubný ledvinový nádor, a za necelé dva roky nato onemocněla a zemřela i její dcera. Dnes má Jarmila už čtyři vnoučata, na které je pyšná, a dokonce i jedno pravnouče.