Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Šula (* 1948)

• narozen 7. července 1948 do katolické rodiny v Kopřivnici

• komunisté jim v roce 1957 zabavili obchod se smíšeným zbožím

• po průmyslovce absolvoval Vysoké učení technické v Brně

• roku 1973 nastoupil do automobilky Tatra v Kopřivnici

• v roce 1989 pomáhal v Kopřivnici uskutečnit revoluci proti komunistům

• po roce 1990 pracoval mimo jiné jako místostarosta Kopřivnice

• v letech 1998 až 2004 byl senátorem

• v roce 2021 žil v Kopřivnici

Předurčen pro techniku

„Já jsem pocházel z rodiny, která byla spíše křesťanská, chodili jsme jako děti do kostela a já jsem si nemohl moc vybírat, co půjdu studovat.“ Jaroslav Šula se narodil 7. 7. 1948 a kádrový profil jeho rodiny významně ovlivnil jeho další život. Zajímal se o literaturu, historii, filozofii, ale nakonec byl rád, že se dostal alespoň na místní průmyslovku. Po ní pokračoval studiem na Vysokém učení technickém v Brně, a protože pocházel z Kopřivnice, zvolil si obor Automobily a zařízení, aby mohl po absolvování vysoké školy okamžitě nastoupit do místní proslulé továrny Tatra.  „V technických profesích tam nás komunisté viděli rádi, když jsme se to dobře naučili a měli jsme určité zkušenosti, tak jsme se mohli uplatnit.“

V Tatře

Psal se rok 1973 a Jaroslav se v místní fabrice uplatnil nejprve jako konstruktér naftových motorů. „Tam byl kolektiv asi 35 lidí. Zapojil jsem se do výkresové dokumentace na nové modely tatrovky, na motory.“ Zhruba po pěti letech využil možnosti nastoupit do závodu autoopraven jako projektant. Tatra měla svoje autoopravny po celé tehdejší republice. „Navrhovali jsme různé opravárenské linky a pak je instalovali. Jezdili jsme na služební cesty do Bratislavy, Pezinoku, Prahy, Slaného…To byla velmi zajímavá práce.“ Po čase v Tatře vzniklo oddělení tzv. technického rozvoje a Jaroslav tam působil také jako projektant. „Tam jsem měl už dva lidi pod sebou a vyvíjeli jsme různé věci třeba pro linky motorů a podobně.“

Nejen pro rodinu

Aktivní byl Jaroslav i mimo zaměstnání. Když měl malé děti, pomáhal stavět dětská hřiště a organizoval pro děti i různé akce. „V oblasti, kde jsem bydlel, žilo asi 40 dětí, tak jsme se pro ně snažili něco postavit. Vybudovali jsme hřiště na tenis, betonovou stěnu, prolézačky, chatičku, běžecký okruh, dvoupatrové pískoviště.“ Na místním národním výboru se jim podařilo sehnat peníze, ale veškerou práci museli udělat sami, jen s pomocí sousedů. Jaroslav organizoval i společné několikadenní výlety do Krkonoš nebo do Tater. „Vzali jsme autobus, naložili rodiny s dětmi a jeli jsme. Mě bavil život nejen pro tu rodinu, ale i pro své okolí.“

Šance z roku 1989

Jaroslav měl vždy zájem o veřejné dění, ale jako nestraník měl velmi omezené možnosti. V roce 1984 vstoupil do ČSL, ale tato strana byla spíše trpěna než podporována. Žádné veřejné akce pořádat nemohla, maximálně brigády a úklidy kolem potoka. „Přesto jsme se mohli scházet a plánovat určité věci, kdyby se náhodou něco změnilo. A ta šance přišla v roce 1989.“ O listopadových událostech se v Kopřivnici dozvídali zejména od místních studentů, kteří byli na školách v Praze, a z poslechu Svobodné Evropy. „Informací postupně přibývalo a neklid se začal šířit z Prahy i do menších měst.“ Jaroslav byl osloven, zda se chce zúčastnit setkání občanů a studentů v jednom z panelákových sklepů na sídlišti Korej. Zde se setkal s Dagmar Rysovou, Lubomírem Sazovským, Radkem Buršou a dalšími, se kterými se po změně poměrů začal angažovat v komunální politice.

Masaryk na plac

Následovaly mítinky a demonstrace a komunisté rezignovali na své funkce i v Kopřivnici. Jedním z prvních úkolů nového vedení byla instalace sochy T. G. Masaryka na původní místo na náměstí, odkud byla již dvakrát v historii odstraněna. „Tu sochu jsme nakonec objevili v archivu okresního muzea v Novém Jičíně, kde byla uložena v podzemí, v seně, aby se nezničila. Nezískali jsme informace o tom, kdo ji tam uschoval, ale byl to nějaký člověk, vlastenec, který nechtěl, aby se ztratila.“ 7. 3. 1990, v den Masarykových narozenin, proběhlo slavnostní odhalení znovunalezené sochy státníka.

Kopřivnický patriot

V roce 1990 začala Jaroslavovi zcela nová fáze života. Odešel z Tatry a nastoupil na kopřivnickou radnici. „Tam jsme začínali tvořit od píky. Učili jsme se, co to město potřebuje. Jakým způsobem je třeba ho řídit. Kde získat peníze. A tak dále.“ Po transformaci místního národního výboru na městský úřad se stal členem Zastupitelstva města Kopřivnice, ve kterém zůstal 24 let, sedm let byl i místostarostou. V 90. letech hrozila místnímu regionu vysoká nezaměstnanost, z tatrováckého kolosu totiž muselo postupně odejít přes 5 000 lidí. „Tehdy se podařilo městu Kopřivnice připravit takzvanou průmyslovou zónu, kam se dostaly další firmy, které si tam postavily svoje fabriky, a dneska tam pracuje kolem 7 000 lidí. Je úžasné, že ti lidé nezůstali na dlažbě a uchytili se v podobných profesích právě v této zóně.“ V roce 1998 přestoupil do vrcholové politiky, když byl zvolen do Senátu Parlamentu České republiky za obvod Nový Jičín. Funkci vykonával do roku 2004.

I dál

Činný zůstává i po odchodu do důchodu. Hodně čte, distribuuje literaturu mezi zájemce, snaží se pomáhat, kde je to možné, a nadále se intenzivně zajímá o věci veřejné. Upozorňuje, že je stále co zlepšovat a naši dnešní demokracii a svobodu bychom si měli hlídat. Budoucnost ale černě nevidí. Nepochybuje ani o tom, že se svět otřepe z koronavirové krize. „Lidé, kteří budou zdraví a kteří budou mít zájem něco dobrého udělat, a těch je vždycky dost, tak tu společnost povedou i dál. To bych si přál a budu tomu maximálně pomáhat.“