Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Suková roz. Kimlová (* 1924)

• narozena roku 1924 v Praze

• otec pražský fotograf Emanuel Kimla

• příbuzná spisovatelky Marie Majerové

• vyučila se fotografkou

• za války nasazena na letišti Ruzyně při opravách letadel Junkers Ju-52

• během Pražského povstání a při osvobození Rudou armádou v květnu 1945 spolu s otcem fotografovala

• po válce se provdala, dálkově si dokončila školu

• učila na základní škole biologii a fyziku

• po srpnu 1968 vyhozena ze školství

• pracovala jako fotografka na patologii v Motole

„Jmenuji se Milena Suková, ale jsem taky Naděžda a všichni mí známí i rodiče mě znají jako Naďu. Nejsem křtěná, otec jen ohlásil mé jméno a popletl to. Řekl Milena Naděžda a já jsem od té doby jen Milena Suková. A doma řekl: ‚Jo, Naděžda jsem ohlásil.‘ Tak jsem byla Naďa doma. Až když jsem šla do školy, dostala jsem rodný list a zjistilo se, že jsem Milena. Všichni mne znali jako Naďu. Narodila jsem se na Staroměstském náměstí, tam bydleli rodiče. Otec už měl zařízený ateliér umělecké fotografie. Dívali jsme se z okna na věž s hodinami. Proto tu doma visí obraz, kam jsme viděli z okna.“

Její otec byl pražský fotograf Emanuel Kimla, který měl ateliér nejdříve na Starém Městě na Staroměstském náměstí, kde se Naďa Kimlová narodila. Byl také vášnivý sportovec, cyklista a motocyklista (okolo roku 1910 vyhrál mistrovství Čech na 110 kilometrů).[1] Majitel domu na Staroměstském náměstí mu však dal výpověď, ateliér měl krátce i na Malé Straně v Nerudově ulici. Otec však nechtěl, aby jeho dvě dcery vyrůstaly v centru města, a tak zakoupil domek v tehdy nově se rodící čtvrti na Hanspaulce. V roce 1928 se přestěhovali. Ateliér měl nejdříve v jejich novém domě ve Zvonické ulici na Hanspaulce a nakonec zakotvil v Dejvicích na dnešní Evropské třídě, tehdejší Velvarské ulici. Otec byl umělecký i portrétní fotograf, do hospodářské krize se mu poměrně dobře dařilo, mohl se věnovat i volné tvorbě s uměleckými ambicemi. Později z nich musel slevit, aby udržel ateliér a přežil. Na začátku padesátých let byl nucen se svým ateliérem vstoupit do fotografického družstva, bylo mu dovoleno nadále pracovat jako fotograf.

Matka Nadi Sukové (Kimlové) pocházela z chudých poměrů. „Vyrůstala v chudých poměrech, a to byl základ sociálního cítění v naší rodině.“ Vyrůstala spolu se svojí starší sestrou na Kladně. Její sestra byla známá spisovatelka Marie Majerová. „Otec, který pocházel ze středních sociálních vrstev, si bral maminku skoro tajně, nechtěli mu to dovolit, že je to chudá holka,“ vzpomíná dnes na své rodiče Naďa Suková.

Se svým otcem si výborně rozuměla, našel si vždy čas, aby zpestřoval volný čas svých dětí. Naďa zase od mládí ráda pomáhala svému otci v ateliéru, nakonec se za války u něj vyučila fotografkou. Fotografií se živila na začátku svého života, přes dvacet let učila na základní škole, aby se pak v posledních letech před odchodem do důchodu znovu věnovala fotografii. Ale o tom více o něco později.

Opravovala jsem letadla

Byla ročník 1924, který byl masově nasazován na práce v Německu. Poprvé ji před nuceným nasazením zachránila nemoc. Nemoc nebyla simulovaná, ale doktoři prý při ní stáli a občas jí nějaké horečky nadsadili. Musela však na práci do dílen na pražském letišti Ruzyně. V německých hangárech opravovali elektriku letadel Junkers Ju-52. Němci se prý k nim chovali docela slušně, horší to bylo s některými Čechy.

„Když jsem ještě nebyla vyučená, tak jsem dostala předvolánku a věděla jsem, že jsem ‚odsouzená‘ jít do Německa. Jsem ročník 1924, takže by z toho bylo to Německo. Právě jsem prodělala hnisavou angínu a doktor řekl, ty mandle musí pryč, tak jsem byla v nemocnici. Mezitím odešel i můj transport, měla jsem horečky, trvalo to déle, doktoři byli fajn, psali mi víc horeček, než bylo ve skutečnosti. Když jsem se vrátila, tak jsem věděla, že půjdu na Ruzyň na letiště, kde jsme opravovaly Ju-52. Dělaly jsme nové elektrické vedení, staré jsme likvidovaly. (…) Bylo nás asi dvacet děvčat, natahovaly jsme dráty.“

Někdy v té době se seznámila se svým budoucím manželem. Válka uspíšila sňatek. Hrozilo další povolání na nucené práce, provdané ženy toho však byly ušetřené.

Barikáda na Horoměřické ulici

V květnu 1945 spolu se svým otcem dokumentovala v Dejvicích a na Hanspaulce Pražské povstání a osvobození Rudou armádou. Fotografem, i když ještě nevyučeným, byl i její manžel. „My jsme fotografovali všichni tři. Já, manžel a otec.“

Nejvíce vzpomínek má na barikádu, která vznikla na cestě od tehdejší Velvarské ulice (dnešní Evropská třída) k usedlosti Jenerálka. Bojoval tam i její oblíbený učitel z hanspaulské školy. Na fotografii, která se dochovala, je zachycen při přestávce na jídlo. Naďa Suková vzpomíná:

„Na Horoměřické ulici byla vybudovaná barikáda, která bránila Němcům, kteří byli ubytovaní v zámečku Jenerálka. Tahle barikáda měla zabránit výjezdu Němců tady z toho zámečku nebo dělat lumpárny v Praze. Na barikádě taky působil pan učitel z hanspaulské školy. Tady je na jedné fotce, jak dostává jídlo. Na větší fotce jsme viděli dvě děvčata, jak jim jídlo nosí. V koši nese jim jídlo, a to je tam na tu Horoměřickou, já jsem si to tam připsala, kam to nesou. (…) Němci se chystali do Prahy. To už byly špatné zkušenosti s tím, co tady prováděli. Teď si nevzpomenu, kde všude… Hnali lidi před tanky. Tak tam měla ta barikáda zabránit Němcům, co tam byli ubytovaní, ke vstupu do města.“

Masakr na Bořislavce

Byli také svědky odvrácené strany Pražského povstání. Vlastně hlavně její otec, který byl svědkem vraždění německých vojáků i německých civilistů na pražské Bořislavce. Její otec jí to však barvitě vyprávěl, ví přesně, kde se to stalo, a doma má z této události fotografie.

„Prostě Němec, tak zastřelit, basta fidli. Moc dlouho si s tím nedali práci. Ranění Němci byli také odvezení do nemocnice tady… ve Střešovicích. Ti naši pitomci neměli nic lepšího na práci než je zverbovat a odvedli je tady dolů k Bořislavce a tam je, prosím vás, povraždili. Museli si vykopat hroby a já jsem zvědavá, tady se mělo už tolikrát stavět a nikdy se nestavělo. Vím, kde přesně se to stalo, dokonce přišli pro otce, aby to šel fotografovat. Otec přišel a mamka ho dávala dohromady celý půlden. Byl z toho celý vyřízený, z toho, co ti naši chlapi dělali. To je hrozný, když takovou příležitost využijí ti nejhorší lidé. To jsou moc špatné zkušenosti.“

Po válce se pamětnici narodili dva synové, dálkově si dokončila školu. Pod vlivem tety Marie, známé spisovatelky, všichni tři vstoupili do KSČ, otec, manžel i ona sama. Stalo se to k velké nelibosti dědečka Majera, který prý stále zůstal sociálním demokratem a na toto téma se mnohokrát hádal se svou nevlastní dcerou Marií.

Marie Majerová si v třicátých letech také koupila domek na Hanspaulce, nedaleko od domku Kimlových, kde žila její sestra a maminka. Byla tak u nich častým hostem a Kimlovi se o její dům starali v době její nepřítomnosti. 

Fotografkou na patologii

Fotografií se živila na začátku svého života, po válce šli se svým manželem do Sudet do Žlutic nedaleko Karlových Varů, kde převzali fotoateliér po odsunutých německých obyvatelích. Narodil se jí syn, který v současnosti už bohužel nežije, jako druhá se jí narodila dcera Petra.

Paní Suková se rozhodla i profesně se věnovat dětem. Nejdříve působila jako vychovatelka na pionýrském táboře v Seči, později si dálkově udělala školu a skoro dvacet let učila na základní škole biologii a fyziku.

V posledních letech před odchodem do důchodu se znovu věnovala fotografii, tentokrát to však bylo tak trochu nechtěné. V padesátých letech ztratila iluze o komunismu, nicméně levicové přesvědčení jí zůstalo. Nemohla však mlčet k srpnové okupaci. Po roce 1968 byla vyhozena ze školství a vyloučena ze strany. V sedmdesátých letech až do odchodu do důchodu pracovala jako fotografka na patologii v Motole.

„Já jsem tehdy ve své třídě o tom mluvila, oni to chtěli vědět. Žádné velké strachy, přežili jsme Rakousko, přežijeme i tohle (smích). Šla jsem samozřejmě ze školy. Poslední moje výdělečná činnost byla v nemocnici Motol na patologii. Fotografovala jsem tam věci, který, když jsem tam nastoupila, jsem nevěděla, jestli tam vydržím.“

Z práce ve vlhkém a studeném prostředí patologie si odnesla artrózu kloubů. Na to, že občas fotografovala nepěkné věci, si postupně zvykla. Nikdy si však nemohla zvyknout na to, že občas musela fotografovat i mrtvé děti.

Naďa Suková v současnosti žije v Praze na Hanspaulce stále na stejné adrese, na které žila s krátkými přestávkami od roku 1928. Její dcera Petra se provdala za pozdějšího signatáře Charty 77 Viktora Parkána. Když se paní Sukové zeptám, jestli uvažovala o podpisu Charty, tak se směje a říká, že jí to nabízeli, ale že musela být připravena vychovávat vnoučata, kdyby se náhodou oba jejich rodiče ocitli ve vězení. Což se naštěstí nikdy nestalo.

[1] Portrét Emanuela Kimla in: Pavel Scheuler, Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918, ISBN 978-80-7331-112-4, nakladatelství AMU, Praha 2013.