Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Aleš Suk (* 1946)

• narozen 8. září 1946 v Hradci Králové do rodiny čtyř generací kantorů

• v letech 1964 až 1969 studoval na Institutu tělesné výchovy a sportu v Praze

• otec Zbyněk Suk byl během normalizačních prověrek vyloučen z KSČ a ze školy

• v roce 1972 zahájil Aleš Suk svoji trenérskou činnost

• v letech 1976 až 1990 vedl spolu s Janem Červinkou SVSM (Svaz vrcholového sportu mládeže) ve Vrchlabí

• v letech 1992 až 2008 vyučoval tělocvik na ZŠ ve Vrchlabí a trénoval běžce

• v roce 2014 nabídl Dolní Branné, kde žije, vystavit svou sbírku věnovanou bílému sportu

• v roce 2021 dostal cenu za Celoživotní oddanost sportu

• v roce 2022 bylo v Dolní Branné otevřeno Muzeum lyžování vystavující předměty z jeho rozsáhlé sbírky

• v roce 2023 byl uveden do Síně slávy Svazu lyžování ČR

Nadšení pro sport a talent k práci s mladými lidmi podědil Aleš Suk zřejmě po svém otci Zbyňku Sukovi. Uvědomil si také, že sportovní výsledky neznamenají pouze medaile, ale že tréninkem lze získat cenné osobnostní kvality, které mladé lidi posunou obecně v jakékoli pozdější činnosti. A raná sběratelská vášeň vyústila u Aleše Suka v nedávné založení Muzea lyžování.

Železnice u Jičína, kde to všechno začalo

Aleš Suk se narodil 8. září 1946 v Hradci Králové do kantorské rodiny. Čtyři generace před ním byly učiteli a Aleš v této tradici pokračoval. Rodiny z otcovy i matčiny strany pocházely z východních Čech a v tomto regionu se i Aleš pohybuje celý život. Kromě rakouských a českých kořenů, Wilhelm Steinbach, pradědeček z otcovy strany, byl nadlesním ve službách hraběte Trauttmansdorffa a bydlel se svou ženou Emanuelou Jeráčkovou v hospodářské budově valdštejnské lodžie, část otcovy rodiny pochází překvapivě z Holandska, odkud přišel, jak se v rodině tradovalo, první Uiberlay už v 17. století. Uiberlayovi měli obchodního ducha, usadili se v Železnici a i v dalších generacích se zabývali převážně obchodováním. Není jasné, zda důvodem jejich emigrace byla nutnost hledat exil mimo Holandsko, anebo obchodní expanze. Čile se účastnili spolkového života, ochotničili (ochotnické divadlo v Železnici oslavilo v roce 2023 150 let od svého založení) a cvičili v místním Sokole. Felix Uiberlay, železnický obchodník, se v Čechách oženil a jeho dcera Božena, také místní obchodnice, si vzala Ferdinanda Maxmiliána Steinbacha, dědečka Aleše Suka. Bydleli v koutku městečka mezi náměstím a vlastivědným muzeem. Ferdinand, nadaný výtvarně, studoval na akademii u Jana Preislera a celý život učil kreslení na jičínské reálce. Jeho syn Zbyněk, Alešův otec, zdědil talent po otci a vystudoval obor výtvarná výchova na Učitelském ústavu v Hradci Králové u Karla Lidického a Cyrila Boudy. Po druhé světové válce se Steinbachovi, podobně jako mnozí Češi s německým jménem, rozhodli nechat se přejmenovat a stali se z nich Sukovi.

Ze strany maminky Jaroslavy je třeba zmínit jejího otce Josefa Buška, který byl dědicem 1. CK brusírny diamantů, o továrnu však přišel v době, kdy osiřel a žil u pěstounů. Aleš Suk nepoznal ani jednoho ze svých dědečků, zato si vzpomíná na obě babičky, ke kterým pravidelně jezdil. Obě dvě byly výtečné kuchařky, obě byly hluboce věřící – babička Uiberlayová byla členkou Jednoty bratrské. Jednou babička Bušková, horlivá katolička, když Alešův otec Zbyněk odjel na brigádu komunistické mládeže do Malých Svatoňovic, využila příležitosti a nechala malého vnuka pokřtít. Když se otec vrátil, bylo zle a babička ho musela dát „odkřtít“. „Otec byl komunistou z přesvědčení,“ dodává Aleš Suk.

Otec začal učit tělocvik a výtvarnou výchovu od 1. října 1945 v Jasenné, po roce se manželé přestěhovali i s čerstvě narozeným synem Alešem do Chvalkovic u České Skalice. Bydleli v zámeckém pivovaru, kde kdysi bydlel i otec Bedřicha Smetany. U Suků se scházeli přátelé a „víc než politika se řešily ochotnické otázky“, a to hovoříme o době okolo února 1948. Matka byla z katolické rodiny, ale „otec podlehl propagandě a věřil, že se pod vedením KSČ budeme mít líp. Ve Chvalkovicích ho ukecali, aby vstoupil do strany,“ vypráví Aleš Suk. Mateřská dovolená tenkrát trvala pouhých šest týdnů, a tak se maminka musela brzy vrátit učit do mateřské školy, kde se časem stala ředitelkou.

Rodiče se brali hned po válce, v srpnu 1945. Na počátku svého manželství bydleli v Jasenné v jednopokojovém bytě, kde se vařilo na jednoplotýnkovém vařiči, k topení stačily šišky a klacíky a maminka dojížděla učit do tří okolních vesnic. V těch letech hráli rodiče ochotnické divadlo, otec byl navíc loutkář. Na Turnovsku učil otec v jednom týdnu na Frýdštejně, Malé Skále a v Jenišovicích. Aleš Suk si vzpomíná, že od první třídy chodil do Sokola, který byl čtyři roky nato režimem zrušen, a také na to, že „otec pořád maloval. Měl skicák, malý formát A5, a měkkou tužkou si maloval, pak to doma překresloval do akvarelu, křídy nebo pastelu.“

Brigádničení na stadionu v Jaroměři

V roce 1952 se Sukovým narodila dcera Zuzana a rok nato se stěhovali do Jaroměře, a to na dvě místa za sebou. Pozoruhodný byl byt naproti takzvanému Wenkeovu obchodnímu domu stavitele Gočára. Děti si hrály na dvoře dnešního muzea, Aleš Suk si vzpomíná, že tam stála dřevěná vilka, sklepy bývalých majitelů byly plné laciného zboží určeného pro Afriku, pro děti učiněný ráj. Další významná událost nastala, když tehdy osmiletý Aleš dostal svou první žvýkačku a když si v Jaroměři ve druhé třídě jako stydlivý ochotník zahrál svoji první roli – zajíčka. Boučkovo loutkové divadlo z roku 1925 bylo jedno z nejstarších u nás a vyznačovalo se velkými, až 60 centimetrů vysokými marionetami. Sukovi se s dětmi chodili koupat do Metuje nad Josefov. „Matka tlačila kočár se sestrou a otec mi pořád házel tenisák. Musel jsem střídat ruce na házení i chytání, za tu procházku to bylo asi 250 hodů,“ vzpomíná na otcovy tréninkové metody Aleš Suk.  

Otec Zbyněk Suk se v Jaroměři stal vůdčím organizátorem: hrál volejbal v místním oddíle, založil volejbalové kurty, trénoval na nich oddíl mládeže a v padesátých letech s nadšením stavěl atletickou dráhu. Na stavbě odpracoval 4000 brigádnických hodin, patřil ke dvanácti nejobětavějším brigádníkům, a dokonce dostal vyznamenání. Věřil, že dělá správnou věc. Před měnovou reformou se žilo bídně, učitelský plat činil 1200 korun měsíčně. Prarodiče si našetřili na domek, ale s měnovou reformou v roce 1953 o veškeré úspory přišli.   

Aleš jako žák základní školy jezdil pravidelně s tátou na školní lyžařské kurzy, lyže měl odmalička, ale boty byly po matce z gumy a byla v nich velká zima. Vzpomíná, jak v roce 1956 zažil v Horní Malé Úpě extrémní mráz: - 34 stupňů.

Pátá generace kantorů

Sukovi si po všech těch anabázích se stěhováním přáli konečně bydlet ve svém a zdařilo se: po dlouhém, pětiletém snažení se Sukovi mohli nastěhovat do vilky v Turnově, kde původně bydleli jejich příbuzní. 

Otec se stal zástupcem ředitele na turnovské Střední šperkařské škole, bydleli v rodinné vilce a Aleš místo do deváté třídy šel rovnou do prvního ročníku místní Střední všeobecně vzdělávací školy (SVVŠ). S bývalými spolužáky zažil lyžařské kurzy, bramborové a chmelové brigády, sázení stromků a dodnes se rádi scházejí. Ještě jako student na vlastní kůži zjistil, že bez tréninku nelze závodit. „Začal jsme si hrát na trenéra,“ říká. Jako šestnáctiletý začal trénovat žáky: „Lezli jsme po skalách, byla to zátěžová příprava, v klubovně, gymnastika. Letos jsem s tréninkem skončil, po jedenašedesáti sezonách, je to asi český rekord,“ shrnuje svoji trenérskou kariéru Aleš Suk.

Maturoval v roce 1964 a hlásil se na Institut tělesné výchovy a sportu (ITVS), později přejmenovaný na Fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS) v Praze v kombinaci s ruštinou, kde bylo nejméně přihlášek. Ze šedesáti vybrali dvacet studentů a pamětník byl mezi nimi. „Byl jsem všestranný: trochu jsem lyžoval, dělal jsem atletiku, ale necítil jsem se na trenéřinu,“ říká. Bylo jasné, že z něj bude další učitel v rodině.

Program studia na fakultě byl více než všestranný: kromě základů kanoistiky, lyží, juda, zápasu, cyklistiky, atletiky, horolezectví a gymnastiky měli i dva semestry výuky lidových westernových tanců z různých oblastí USA. Odraz konce uvolněných šedesátých let? Studenti ITVS bydleli na Strahově na kolejích a v říjnu 1967, v noci, za tmy, obklíčili jejich koleje členové SNB. „Házeli jsme z okna na ně různé věci, oni vyběhli nahoru, ale nevěděli, ze kterého okna to padá, a sebrali kluky z vedlejšího pokoje,“ popisuje Aleš Suk tzv. strahovské události, předzvěst Pražského jara, kdy studenti vyšli demonstrativně k Hradu za pokřiku: Chceme světlo! a režim proti nim tvrdě zakročil. A pokračuje: „Od druhého ročníku se mě jako ruštináře snažili přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. Mně se to podařilo dvakrát odvrátit kvůli studijním povinnostem a potřetí, v roce 1968, jsem jim řekl, ať se soudruzi nezlobí, ale že se ještě necítím natolik zralý, abych straně pomohl.“

Pražské jaro umožnilo něco do té doby nevídaného – cesty na Západ. Otec a syn Sukovi dostali pozvánku na výstavu uměleckého kovářství od pana Habermanna, svého známého z Jihlavy, která se konala v roce 1969 u Bodamského jezera. Vystáli velké fronty před velvyslanectvím NSR, vízum dostali, odjeli a Aleš si pobyt dokonce o šest týdnů prodloužil: pomáhal mýt nádobí v hotelu, spal ve spacáku a vylepšoval svoji němčinu.

Politické prověrky

Zbyněk Suk byl stejně aktivní na turnovské šperkařské škole, jako byl celý život ve sportu. Pro studenty mimo jiné zavedl kroužek portrétistů, organizoval výměnné pobyty se studenty výtvarné školy v Německé demokratické republice (NDR). „Na Šperkárně bylo jeho vysněné místo“, mohl se věnovat výtvarné výchově a současně organizovat různé aktivity pro studenty. Navíc uměl dobře německy, zatímco jeho kolegové pouze rusky: jako osmnáctiletý byl za protektorátu totálně nasazen v Josefově.

Jako komunista podporoval Pražské jaro, a proto byl při politických prověrkách ze strany vyloučen. Zbavili ho učitelského místa a poslali do jednotného zemědělského družstva. Šest let pracovat jako svářeč, rok pral šrouby v turnovských šroubárnách a později směl dělat vychovatele mládeže v ústavu v Hodkovicích. „Nesl to těžce,“ říká Aleš Suk.

Po Listopadu byl rehabilitován. „Až do pětaosmdesáti let hrál závodně volejbal, dělal atletiku a branné sporty,“  doplňuje syn Aleš Suk. Zemřel v devětaosmdesáti letech v roce 2011.

Jak vyjet za normalizace na Západ

Svoji učitelskou kariéru započal Aleš Suk na Střední ekonomické škole v Turnově. Během oněch pěti let učil kromě tělocviku dva roky ruštinu, ale také brannou výchovu, zeměpis a dějepis. „Já blbec jsem se přihlásil taky na postgraduál z ruštiny,“ říká. „Bylo to korespondenční dálkové studium v Leningradě. Úkoly jsem konzultoval s profesorem Pitrmucem, ruštinářem, který učil na papírenské škole v Hostinném.“ Moc slavné výsledky to nebyly, ale po dvou letech postgraduál absolvoval a ruštinu dál používal zčásti k překladům materiálů z ruských periodik, hlavně zadával požadavky z anotací a rešerší na Informační a dokumentační středisko při Vrcholovém sportu ve Vrchlabí (IDS). V SSSR vycházel časopis Lyžnyj sport. „Přeložili, takže ukradli, to od Američanů a Němců, všechno – o tréninku, rozvoji vytrvalosti, technice. Množil jsem to na lihu a posílal trenérům SVS a SVSM lyžování, atletiky a občas i jízdě na saních.“ V té době byl na Strahově na stadionu zaměstnaný Emil Zátopek. „Docela plynně uměl šest jazyků, nádherně zpíval. Běhal deset kilometrů denně z Troje na Strahov a dožil se devadesáti let,“ vypráví s velkým obdivem Aleš Suk.

V té době se mu naskytla příležitost koupit si zájezd od organizace Sportturist na olympijské hry do Mnichova. Psal se rok 1972 a toto byl obvyklý postup: Soudruzi z StB za ním přijeli do školy, kladli otázky –proč, na jak dlouho – a nakonec mu dali úkol: „‚My bychom potřebovali, abyste tam sledoval nezvyklé objekty, abyste si udělal i nějakou fotografii a abyste nám o tom povyprávěl.‘ Já jsem se naivně zeptal: ‚A co by obnášelo, kdybych to odmítl?‘ – ‚No, to byste měl možná problémy s odjezdem.‘“ Aleš Suk se v tu chvíli rozhodl. Když chtěli jeho podpis, a to ve vyprávění není specifikováno, o jaký doklad šlo, podepsal se zrcadlově, změnil sklon písma. Soudruzi pravost podpisu nezkoumali a odjeli. V Archivu bezpečnostních složek není žádný záznam spojený s osobou pamětníka, a tudíž nelze ověřit, o jaký dokument se jednalo.

Další anabáze nastala, když se Aleš Suk ze zájezdu vrátil. StB se objevila podruhé a začali ho zpovídat: „Já jsem si říkal: to je průšvih. Co já jim nalžu... Vím, že jsme jezdili z toho Ebersbergu, kde jsme byli ubytovaní, kolem nějakých plynových zásobníků, takové velké lesklé koule, a tak jsem říkal: ‚No, my jsme jezdili kolem toho, ale já foťák nemám.‘ Tehdy ještě žádný mobily nebyly, takže jsem to nemohl vyfotit. ‚Ale já vám to přesně popíšu.‘“ Tím výslech skončil. 

Bez tréninku nelze závodit

Rok 1976 byl pro Aleše Suka významným milníkem – v červenci byla v Turnově svatba, vzal si Vlastu, která měsíc předtím odmaturovala, a odstěhovali se do Vrchlabí. Vlasta začala pracovat v účtárně Interhotelů Krkonoše a Aleš na pozvání trenéra lyžování Ilji Matouše nastoupil na pozici metodika vrcholového sportu lyžování mládeže (SVSM). Pod sebou měl 120 sportovců a 10 trenérů. Vychoval špičkové závodníky, nad Korunkou a Zemanem měl metodický dohled, zodpovídal za to, aby tréninkový plán probíhal tak, jak má.

V té době SVSM vyslalo Aleše Suka do Sovětského svazu za polární kruh na odborné stáže, „na výzvědy“, jak sám říká. „Chtěl jsem zjistit, jak se tam trénuje, měli osm lidí v reprezentaci, museli brát preparáty,“ dodává.

Sám neměl nikoho, kdo by mu řekl, jak má trénovat. Vymýšlel si svoje metody, zkoušel, které se osvědčí, a které nikoli. Neustále se vzdělával. Říká o sobě, že dělal mnoho sportů, ale průměrně, že nebyl úspěšný jako závodník, ale jako trenér. Své nápady ještě coby student konzultoval s docentem Potměšilem na FTVS. Výsledkem spolupráce je kniha 110 let našeho lyžování (Kolektiv autorů, S&D nakladatelství, 2013). Rád cituje jednoho ze svých oblíbenců, Emericha Ratha, o kterém ostatně napsal několik článků. Ten říká o trenérství, že to je: „Tvrdá a poctivá práce v hávu radostném.“

Trenér musí hořet  

Za normalizace v sedmdesátých letech bylo v ČSSR sedm středisek vrcholového sportu mládeže, každé nadstandardně vybavené. Režim nešetřil penězi, šlo přece o prestiž systému, ukázat světu, jak jsme úspěšní, „aby vozili medaile“, říká Aleš Suk. Každé středisko mělo svého vedoucího, několik trenérů, rehabilitačního lékaře, zdravotní sestru, videotechnika, pojízdnou laboratoř, šoféra a pedagoga. Byla to doslova líheň talentů. Na ČSTV bylo zřízeno pasové oddělení, vysoce postavený straník Antonín Himl, za normalizace předseda ČSTV a olympijského výboru, byl nápomocen při výjezdech sportovců na Západ. Skloubit náročné tréninky se studiem, obzvláště na středních školách, šlo dosti těžko. Sportovci měli individuální učební plány, učili se nárazově a nesystematicky, někteří měli nepříliš dobré výsledky. Učitelům platilo SVSM doučování, konzultace i zkoušení, ne vždy byla situace na obou stranách dobrá. Na druhé straně se studenti-lyžaři naučili hospodařit s časem, měli v sobě odhodlanost, vytrvalost, zacílení a kompetitivnost.

Pro rodiče byla účast v SVSM prestižní záležitostí: vše, včetně stravy a ubytování, bylo hrazeno státem. Závodníci běžci navíc dostávali za sezonu dva tréninkové páry lyží a dva závodní, sjezdaři tři a tři páry. Měli možnost vyjíždět do zahraničí, naučit se cizí jazyky, to vše byl nadstandard, který jinde nezískali. Vrchlabské středisko, které navíc řídilo SVSM ve Smržovce, tvořilo mezi dalšími středisky špičku, mělo nejvyšší počet úspěšných reprezentantů a medailí, trénovali zde tři běžečtí trenéři, všichni s velkým osobním nasazením. Není překvapivé, že po Listopadu systém středisek zkolaboval, byl příliš finančně náročný. Navíc trenéři se rozprchli po světě za lukrativnějšími nabídkami. „SVSM bylo neuváženě zrušeno,“ shrnuje toto téma Aleš Suk.

V nastalé situaci přišla ředitelka vrchlabské Základní školy na náměstí Míru s nabídkou, aby Aleš Suk nahradil odcházejícího placeného trenéra mládeže.

Nastala další důležitá etapa jeho života: ve škole byly ustaveny sportovní třídy a výběru dětí bylo věnováno obrovské nasazení včetně spousty času. Jak se hledají a poznají sportovní talenty? Aleš Suk, který měl na sportovní talenty instinkt,  s kolegyní Poncovou vybrali a otestovali 250 dětí z deseti okolních čtvrtých a pátých tříd, z nich vybrali šedesát pro motorické testy, zjišťovali i genetické předpoklady ke sportu v rodinách. Tréninky byly náročné, často v neděli, o Vánocích, o svátcích a často se dětem nechtělo. Měly pět hodin tělocviku a dvě hodiny her týdně ve třech skupinách. O víkendech byly na závodech, v létě měly tři soustředění. „Rodina tím trpěla. Vždyť moje syny naučil lyžovat můj táta,“ přiznává Aleš Suk.

Náročný program se ne vždy u rodičů a dětí setkal s pochopením a podporou. Aleš Suk pádně argumentoval: „Ty děti to dělají pro sebe, protože ten sport a ta příprava neznamenají jenom, že budou medailisti. Těch bude několik, víc jich nebude. Ale ty děti se naučí být odpovědné, plnit úkoly, které mají zadané. Chlapci a dívky se naučí být houževnatí, oni se naučí vyznávat nějaké hodnoty, oni se naučí, že když něčemu věnují práci, že jsou lepší a lepší a lepší. A to jsou vlastnosti pro život, který získávají tím tréninkem a tou přípravou. A ty jsou podle nás daleko významnější než sbírka medailí.“

Svěřenci Aleše Suka byli úspěšní, některé učil už od páté třídy: Eva Samková, Michal Krčmář, Karolína Erbanová, které v určitý čas v mládí trénoval, dosáhli na čtyři olympijské medaile. Byli úspěšní například na olympiádě v japonském Naganu v běhu i ve štafetách, na ZOH v jihokorejském Pchjongčchangu. Někteří se později posunuli dál a k jiným sportům, ale základ získali ve Vrchlabí. Trénoval 16 reprezentantů v různých kategoriích, 12 z nich pracuje jako trenéři, což je důkaz toho, že příklady táhnou.

Sbíral jsem vždycky a všechno

„Obaly od žiletek, viněty od vín, nálepky na krabičkách od sirek, turistické hole, svícny, už na SVVŠ jsem měl tři švýcarské vosky, taková vzácnost!“ vzpomíná na své sběratelské začátky Aleš Suk. Třebaže si s manželkou a švagrem v roce 1972 koupili v Dolní Branné starý dům a zpočátku měl dost prostoru pro svoje rozrůstající se sbírky, po čase musel vystavovat v různých muzeích po republice. Nakonec se rozhodl, že pro svoji rozsáhlou sbírku najde místo v Dolní Branné. Rozhodnutí padlo na nejstarší roubenku v obci, bývalou německou školu z roku 1747. Obec ji koupila i s okolním pozemkem, aby předešla tomu, že by se v její blízkosti stavěly apartmánové domy. Po rozsáhlých úpravách a prakticky radikální přestavbě (zůstaly jen tři původní trámy) je dnes zcela uzpůsobena svému účelu. Všechno proběhlo bez finančních dotací. Je patrná snaha o interaktivitu v pojetí prezentací. Kromě výstavních místností Muzea lyžování se v ní počítá s prostorami pro příležitostné výstavy, se studovnou, kavárnou a místností pro koncerty a setkávání. Aleš Suk obětavě každou sobotu muzeem provází a jeho nadšení je nakažlivé. Kromě největší sbírky lyžařských vosků v Evropě – asi 1200 kusů od 150 firem – tu vystavuje vzácné Hančovy trofeje, lyže a hůlky, od Spolku německých lyžařů ve Vrchlabí (Hohenelbe) získané staré lyže, hůlky, brusle a sáňky, a dárci známí i neznámí poslali další artefakty do sbírky. Tisíce a tisíce exponátů a všechny materiály jsou cenné. V depozitáři stále zůstávají další sbírky a počítá se s tím, že se vystavené předměty budou obměňovat. Dalším nápadem Aleše Suka je vybudování „sjezdovky“ hned vedle muzea, kde si nadšenci budou moci vyzkoušet, jak se v dřevních dobách lyžování sjíždělo na starých „ski“.

Je zajímavé, že s lyžováním se v Dolní Branné začalo až pozdě, v roce 1952. V kronice obce se píše o popularitě cyklistiky a volejbalu, ale lyžování bylo mnohem oblíbenější u původních německých obyvatel už na přelomu 19. a 20. století. Jiná situace panovala na lénu hraběte Harracha na Jilemnicku a Benecku, protože hrabě pořídil lyže pro svoje lesníky jako pracovní vybavení.

Aleš Suk získal za své nadšení pro lyže a mladé sportovce mnohá ocenění. V roce 2020 se stal Sportovcem roku, v roce 2021 za práci s mládeží dostal ocenění Celoživotní oddanost sportu a v roce 2023 byl uveden do Síně slávy Svazu lyžování ČR. Je také dlouholetým předsedou Spolku lyžařů historických, ale „počet členů povážlivě klesá“, říká. Kriticky vnímá přístup dnešních dětí a jejich rodičů ke sportu, ke změně životního stylu a prioritám, které v mnoha případech tvoří mobily a počítače. 

Muzeum lyžování, otevřené v březnu roku 2022, postavilo Dolní Brannou na důležité místo mezi zajímavé obce, kam stojí za to zajet, a Aleš Suk má nekonečně mnoho nápadů, jak s muzeem a sbírkou dál nakládat.