„My jsme měli stan a ve stanu jsme spali na slamnících, nedaleko toho našeho tábořiště byla taková samota, kde pěstovali svůj dobytek jak na Valašsku a tam jsme si chodili nacpat slámu do toho slamníku. Kdo si nacpal málo, tak ho tlačily ty spodní větve. Kdo si nacpal dost, tak to měl dobré.“
„Chodili jsme do Napajedel–Zámoraví a tam jsme měli v Kratochvílově cihelně klubovnu. Bylo to víceméně načerno, ale chodili jsme tam denně a mnoho lidí vědělo, že se tam scházíme. Po celou válku jsme si udrželi soudržnost a měli jsme i zábavu. Sportovali jsme tam, nejčastěji jsme hráli volejbal, ale také jsme trénovali lehkou atletiku, skok vysoký, skok daleký, měli jsme i disk. A na silnici jsme běhávali a závodili. A nakonec jsme si vytvořili i kapelu, protože většina z nás se učila hrát na nějaký nástroj.“
„Vzpomínám si, jak nám na táboře taky někdy pršelo a v kuchyni nám namoklo dřevo. To jsme pak osekávali spodní větve ze smrků, které byly suché, a tím jsme podpalovali oheň. Kuchaře nám vždycky dělal nějaký starší skaut. Děvčata to měla lepší, těm vařívala nějaká maminka. Spali jsme ve stanech na slamnících. Pěchovali jsme je slámou z nedalekého hospodářství, kde chovali dobytek. Kdo si nacpal málo, tak spal na tvrdém, kdo si nacpal dost, tak to měl dobré.“
„Buď já, nebo sestra jsme mu [bratrovi] chodili posílat balíky. Dávalo se tam to, co tatínek zrovna sehnal. Chleba, většinou nějaké uzeniny od soukromníků, kteří chodili do trafiky. Nejrychlejší spojení bylo v pondělí asi ve dvě hodiny, kdy z Otrokovic odjížděl rychlík do Vídně. Přímo na nádraží byla pošta, která právě v tu dobu otvírala. Museli jsme tam být včas. Čekala tam vždycky hromada lidí. Hlavně se musely balíky rychle zvážit a stihnout naložit do vlaku. Zaměstnanci pošty s tím byli srozuměni. Příslušné poplatky jsme platili až potom. Rychlík to odvezl do Vídně, tam to přeložili a bratr to měl už druhý den v Linci. Byla to taková rychlá pošta.“
„Skauti hráli divadlo. Měli taky svoje divadelní záležitosti. Samozřejmě se zúčastňovali závodů. Bývaly každým rokem, myslím, župní sjezdy čili župa. My jsme byli župa Komenského tady. To patřilo, myslím, až po Břeclav nebo tak nějak. Župa Komenského. Bývaly župní sjezdy, na kterých se skauti scházívali. Takže ta činnost byla mnohem větší.“
„To jsem jim to musel vysvětlit, co je trafikant a proč má [otec] trafiku. No a když jsem řekl, že byl francouzský legionář, to se po sobě tak podívali. Jsem říkal: 'Můžu jít.'“
„Zůstaly, jak říkám, nějaké ty látky. To nebylo k ničemu zřejmě, takže to dostali junáci. A všichni junáci. Kdo vstoupil do Junáka, dostal látku na košile, většinou už nastříhanou. Děvčata nastříhala všecky ty látky. Maminky doma šily košile a sukně. Takže během dvou tří měsíců byl napajedelský skaut tak oblečen jak nikdo v celém širokém, dalekém okolí.“
Josef Sudolský se narodil 1. prosince 1926 v Napajedlích. Rodina měla tři syny a jednu dceru, Josef byl nejmladší z chlapců. Otec působil za první světové války jako francouzský legionář. Po základní škole šel Josef do učení k místnímu obchodníkovi a absolvoval učňovskou školu. Koncem války byl totálně nasazený v továrně bratří Paříků v Napajedlích a později i krátce na železnici v Ivanovicích na Hané, odkud utekl. Po válce byl zaměstnán v rolnické záložně. Dne 1. října 1948 nastoupil na vojnu. Po návratu v roce 1950 pracoval v odbytovém oddělení firmy Motor Union (bývalá továrna bratří Paříků), brzy však byl přeřazen do výroby. Během zaměstnání absolvoval dvouletý „mistrák“, díky němuž získal v podniku místo plánovače a poté dálkově odmaturoval na střední škole strojnické. Od roku 1973 až do důchodu působil jako bezpečnostní referent u Služeb okresu Gottwaldov. Ke skautingu se dostal přes své starší bratry, díky nim se jako osmiletý mohl zúčastnit skautského tábora. Oficiálním členem se stal ale až po válce, v roce 1945. V letech 1946–1948 vedl družinu vlčat, v roce 1947 absolvoval čtrnáctidenní oblastní lesní školu ve Starém Hrozenkově. Po zákazu skautingu a návratu z vojny vstoupil stejně jako mnoho dalších napajedelských skautů do Vojanu – dobrovolného divadelního sboru, a do turistického oddílu. Tam se také blíže seznámil se svou současnou manželkou, skautkou, vzali se v roce 1953. Po roce 1968 byl členem nově vzniklého oldskautského klubu a pomáhal ve středisku v zázemí. V roce 1990 znovu spoluzakládal napajedelské středisko. V 90. letech vykonával funkci hospodáře na Valašské lesní škole a začal systematicky studovat historické zdroje o vývoji skautingu v Napajedlích. Spolu s Lubomírem Sudolským – Barvou vydali tři díly publikace, které shrnují nejdůležitější informace o napajedelských skautech od roku 1923 až po současnost. Od roku 2001 byl členem Svojsíkova oddílu – 10. družiny Dr. Rudolfa Plajnera. Skauting má v Josefově rodině tradici, do organizace vstoupily obě jeho děti i čtyři vnoučata. Jeho syn i vnuk se stali také vedoucími střediska. Zemřel 20. srpna 2023.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!