Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Suchý (* 1931)

• narozen 23. června 1931 v německém Freibergu

• dětství v drážďanských dětských domovech

• roku 1940 se s matkou přestěhoval do Prahy za jejím novým partnerem

• na sklonku války v roce 1945 zajat gestapem

• třikrát odsunut do Německa

• pobýval v několika táborech pro odsunované

• nakonec získal repatriační povolení

• pracoval v barrandovských filmových studiích

Otčím otcem

Karel Suchý se narodil 23. června 1931 v německém Freibergu nedaleko Drážďan jako nemanželské dítě. Matka se o něj nestarala. Dětství tak strávil v Drážďanech v kojeneckém a dětském ústavu a později se dostal načas do rodiny drážďanského architekta. Finančně malého Karla zajišťoval dědeček, který byl relativně dobře situovaný. V roce 1940 se pamětníkova matka provdala za profesora Suchého a odstěhovala se za ním do Prahy. „On vůbec nevěděl, že existuji.“ O tom, že vyženil syna, se profesor Suchý dozvěděl až z jisté úřední obsílky. Okamžitě odjel do Freibergu a pamětníka odvezl s sebou do Prahy, do tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Byt v pražských Nuslích se pro chlapce stal brzy domovem a matčin manžel otcem, kterého nikdy neměl. Naopak vztah s matkou se nikdy nenapravil. „‚Nejradši bych tě vyhodila z okna!‘ To bylo její přivítání.“

Česká svině

Malý Karel se musel ze všeho nejdříve naučit jazyk. „Já jsem neuměl ani slovo česky.“ Suchý pak svého nevlastního syna poslal do české základní školy. V době německé okupace, kdy bylo naprosto nemyslitelné, že by Čech například adoptoval německé dítě, to byl neobyčejný krok. Matčin manžel po několika letech zemřel na zápal plic. „Věděli o tom, že moje matka je Němka, a tak přišli gestapáci do bytu, byli velmi hrubí a mámu donutili, aby se dala znovu k Němcům (ona tady měla české občanství).“ Po manželově smrti dala matka svého syna Karla opět do dětského domova. Tentokrát se však jednalo o domov Hitlerjugend, kde ho německé děti gestapáků ponižovaly a bily. „Na záda mi napsaly ‚česká svině‘.“ Šikana zašla tak daleko, že děti z Hitlerjugend kradly cennosti z nuselského bytu Suchých. To však matka odhalila a ohlásila na německé úřady, což zafungovalo. „Tak ty dva vyloučili ze školy a já jsem měl konečně pokoj.“

Domů do Německa

Během Pražského povstání byl teprve čtrnáctiletý Karel zajat gestapem. Z Petschkova paláce, sídla gestapa, byl převezen spolu s dalšími vězni do Rokycan. Ve stejném transportu, plném prchajících Němců, jel prý i samotný Karl Hermann Frank, který byl v Rokycanech zajat americkými vojáky. Pamětník zde dělal jakéhosi překladatele, neboť uměl anglicky, německy i česky. „Za to jsem od těch Američanů dostal nějaké žvýkačky a kuličkové plnicí pero.“ Brzy se dozvěděl o chystaném převozu Němců zpátky do Německa. S kamarádem se proto rozhodli, že se hromadnému přesunu a táborům vyhnou, a vydali se sami pěšky do Německa. Za deset dní dorazil Karel Suchý do Freibergu k příbuzným. „Vydrbali mě a polili petrolejem, poněvadž jsem byl zavšivený.“

Domů do Čech

Brzy se však pamětník rozhodl, že uprchne zpět do Čech. „Ještě když byl táta v nemocnici, slíbil jsem mu, že ze mě bude Čech, ne Němec.“ Matku našel ve sběrném táboře pro Němce v Týnicích a pracoval zde na statku u jednoho sedláka, kteří si brali lidi z táborů na práci při žních. Ale ani tady dlouho nesetrval. Probíhající odsun ho i s matkou opět zanesl vlakem do Německa. Znovu se tak ocitl ve Freibergu, tentokrát však začal chodit do školy – nejprve na obchodní akademii a posléze přešel na zahradnickou školu. Po rozepřích s matkou se pamětník znovu rozhodl odejít do Čech. „Řekla mi: ‚Já tě přímo nenávidím, já tě tu nechci. Jdi do Čech, jdi do Čech.‘“ Vydal se proto znovu pěšky do Drážďan, kde ho však chytili Rusové. „Rozhodli se, že mě zastřelí.“ Jen šťastnou náhodou se Karlu Suchému podařilo utéct a na nákladním vlaku dojet až do Prahy.  

Tam a zpátky

V Praze ho téměř okamžitě zatkli četníci a odeslali zpět do Německa, odkud opět prchl. Nakonec skončil v Čechách v donucovací pracovně v Ruzyni. „Vozili nás na práci do pivovaru, do ledárny. Bylo to v zimě – venku byla zima, tam byla zima, to jste necítili kosti.“ Shodou okolností se o něm dozvěděl jistý doktor Chudoba, který mu dodatečně zařídil repatriační povolení a službu u své známé, kde Karel Suchý konečně znovu získal něco jako domov. „Já jsem byl vděčný, oni se o mě starali, já jsem se zase staral o ně – dělal jsem tam takovou služku.“ Posléze se dostal do učení na horníka do Dolu Libušín, kde ho shledali schopným a poslali na střední hornickou školu do Kladna. Během práce v dole zažil zával: „Po dobrých dvaceti hodinách mě našli. Doktor mi řekl: ‚Hochu, tím jsi skončil s horničinou, jdi radši do lesa.‘“

Vojenské šachy

Karel Suchý lékaře poslechl a chvíli skutečně pracoval v lesnictví, brzy však byl povolán na vojnu do Pardubic. Umístěn byl k železničnímu pluku. „Furt se něco mylo, furt se něco drbalo. A hlavně se pořád řvalo, tam se nemluvilo, tam se řvalo.“ Pamětník si dovolil stěžovat samotnému majorovi na zacházení desátníka, který vojáky šikanoval. „Já jsem mu zároveň říkal, že bych chtěl založit vojenský šachový klub.“ Major, nadšený šachista, nabídl po několika partiích Karlu Suchému místo písaře. Od té doby nemusel chodit na výcvik, přesto se jeho stav příliš nezlepšil. „Já jsem sedmnáct nocí nespal. Tak jsem šel na marodku.“ Nakonec dokonce dostal takzvanou „modrou knížku“, která znamenala zbavení vojenské povinnosti. Zároveň ho rovnou poslali do psychiatrické léčebny. „Tam jsem si odpočal a pak mi sehnali zaměstnání. Vykládal jsem vagony s cementem a vápnem, stavebním materiálem, v Dejvicích. Za pár šupů, ale byl jsem spokojený.“

Od lopaty k filmu

Na tanečním večeru v kavárně Vltava se pamětník seznámil s muži, kteří pracovali na Barrandově. Přes ně se dostal jako pomocná síla do barrandovských filmových studií. Zde se postupně vypracoval přes pozici rekvizitáře až na vedoucího výpravy. Zvláště rád vzpomíná na natáčení Formanova filmu Hoří, má panenko, jehož producentem byl Carlo Ponti. „Ten měl za manželku Sofču Lorču, to je Sofia Lorenová, ta když přijela do Vrchlabí, to byli mužský všichni auf.“ Po odchodu z barrandovských studií si Karel Suchý našel práci řidiče tramvaje. Dnes je v důchodu a žije v Praze.