Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Suchý (* 1927  †︎ 2018)

• narozen 17. dubna 1927 v Praze

• otec ředitelem strašnického krematoria

• svědek spalování těl vězňů popravených nacisty i komunisty

• 1952 - zatčen pro pomoc agentu Koudelkovi

• odsouzen na 25 let do vězení, v procesu odsouzeni i rodiče

• vystřídal veznice Pankrác, Mírov, Opava, Bory, Leopoldov

• část trestu působil jako technický konstruktér

• 1964 - propuštěn v polovině trestu

• pracoval jako zámečník, později jako konstruktér v Kovodíle

• zemřel 7. června 2018

Strojní inženýr František Suchý se narodil 17. dubna 1927 v Praze. Rodina bydlela v Kinského zahradě, poději na Vychovatelně. „Roku 1932 se otec (rovněž František Suchý) stal šéfem pražského krematoria, kde jsem bydlel až do zatčení v roce 1952.“ Neobvyklé místo získal otec ve výběrovém řízení jako zahradní architekt schopný spravovat vedle vlastního krematoria i přilehlý urnový háj. Františkovi rodiče (maminka Olga Suchá-Havlová) žili ve šťastném, harmonickém manželství, snažili se syna vést k etickým hodnotám, „což je vidět z toho, co jsem dělal za války a po ní“. Sourozence neměl.

Dětství v krematoriu do roku 1945

Do školy chodil František do Strašnic, na gymnázium na Lobkovicovo náměstí, navštěvoval i průmyslovku na Smíchově, poté ČVUT. „Měl jsem spoustu přátel. Syn vrátného v krematoriu, o rok starší, byl potom mým komplicem.“ Ve vězení se později sešel i svými dalšími spolužáky a komplici ze střední i vysoké školy.

„Z války mám ty nejhorší vzpomínky, protože v krematoriu se spalovaly oběti jak z Pankráce, tak z Kobylis, a když mi bylo patnáct šestnáct let, tak mě tatínek třeba vzbudil a musel jsem psát jména obětí, které byly před pár hodinami popraveny.“ Při návratu z delšího vyučování někdy vídal před krematoriem krvavé skvrny, „a to jsem věděl, že zas přivezli tyto lidi“. Pamětník líčí procedury v krematoriu za války – otec nesměl vyzrazovat jména popravených, jež musel evidovat, a papíry musel předávat zpět okupantům, popel obětí měl kompostovat; tajně jej však s vědomím zaměstnanců schovával, čímž sám riskoval, že „půjde pod sekeru“. Během války bylo takto v ilegální třetí směně zpopelněno kolem 2200 osob, jejichž jména většinou otec pana Suchého zachytil. Nepřišlo se na to, protože otec pana Suchého dával do kompostu obyčejný popel, který v případě potřeby ukazoval při kontrole. „Když jsem ráno přišel na žároviště, bylo tam někdy krve, že se v tom mohl člověk brodit. Vždyť to byli lidé, kterým byla useknuta hlava, a ta krev z nich ještě tekla.“ V krematoriu byly podle pana Suchého spáleny i hlavy atentátníků na Heydricha.

Pražské povstání

Během Pražského povstání se František Suchý spolu se spolužáky zapojil do bojů, vzpomíná na mrtvolu ženy v Rubešově ulici, s jejíž sukní si pohrával vítr, poté se účastnil bojů na barikádě před krematoriem.„Pochytané Němce jsme odváželi do sběrného tábora ve starých Strašnicích. My jsme byli šťastní, že jsme se zbavili okupantů, ale radost, že je tady Rudá armáda, jsme neměli, protože jsme se báli, že tady bude zavedenej komunismus, což se taky stalo. Pátýho jsme shodili ve škole (fotku)Hitlera ze stěny a kolem dvaadvacátýho už tam visel Stalin.“

O poměrech v SSSR, NKVD, politických vězeních... se podle Suchého po válce vědělo.

Rok 1948

František Suchý maturoval v roce 1947, nastoupil na vysokou školu, kde ho zastihl únor 1948. Zúčastnil se nočního pochodu studentů na Hrad, kde delegaci přijal prezident Beneš, „a tím to taky skončilo“. Poté došlo k pokusu zatknout všechny účastníky jedné schůze na technice, odkud ale studenti ještě utekli, „a to jsme věděli, že je konec“. Mladí lidé v okolí Františka Suchého byli přesvědčeni, že brzy bude válka, ještě ve vězení se mnoho lidí domnívalo, že „to brzy praskne“.

„Po únoru 1948 jsem sháněl, kde bych se moh napojit, abych dělal něco proti komunistům.“ Začal psát (pod vedením národního socialisty Nečase – sám byl členem stejné strany) a vydávat letáky, Masarykovy projevy, letáky „Volte KSČ – konec samostatnosti české“, ve svém autě v krematoriu nechal spát agenta Jaroslava Koudelku, i když dlouho přemýšlel, jestli to není provokace. „Dokonce jsem ho jednou vozil autem po Čechách.“ Policejní provokace v souvislosti s Koudelkou se nakonec přece jen dočkal.

Co dělat?

Přátelé pana Suchého uvažovali o emigraci, on nikoli; toužil se stát konstruktérem. Rozhodl se zároveň zapojit se do odboje poté, co v krematoriu „viděl, co se děje, jak tam zase vozej lidi popravený…“ Otec opět schovával popel některých lidí, pamětník sám měl v ruce urnu Milady Horákové. Urny popravených se ukládaly anonymně ve společném pohřebišti, příbuzní o kremaci věděli, ale nesměli vidět ani tělo, ani být přítomni obřadu či převzít urnu.

Zatčení

Agent Koudelka byl sledován StB, zatčen a při výslechu prozradil jméno Suchého i jeho spolužáka. Na hodině angličtiny se s Františkem Suchým krátce nato seznámila agentka, která předstírala, „že mě má ráda. Nějaká Dražilová, byla to taková exkluzivní krasavice. Vystupovala jako těžká reakcionářka, šla kolem kostela a křižovala se.“ Pan Suchý měl v té době ovšem známost (po uvěznění se rozešli), takže Dražilové nepodlehl. (Dražilová prý platila za natolik nebezpečnou, že kvůli ní a její kolegyni přijel ze Západu agent, který Dražilovou postřelil a její kolegyni zabil.)

Brzy poté ho policisté přesto zatkli a začaly první výslechy v Bartolomějské. „Nejhorší pro mě bylo nespat – to jsem po pár dnech byl skoro šílenej.“ Otec byl zatčen dva měsíce po synovi, matka „těsně před procesem, kterej byl v listopadu“. Dostali 4 a 4,5 roku (po zatčení manipulovali s Františkovými zbraněmi –„byly to většinou zbraně po německý armádě, některý byly funkční a byly schovaný v krematoriu nad márnicí“; pan Suchý je dodnes milovníkem a sběratelem historických zbraní). Při takové výši trestu se již „zabavoval majetek“ – rodiče byli krátce zatčeni už v roce 1949 pro pomoc jiné rodině při útěku za hranice. Rodiče i František byli souzeni ve stejném procesu. „My jsme ale nepočítali s nějakou revolucí, mysleli jsme, že bude válka a Sovětský svaz padne.“

Vyšetřování trvalo čtvrt roku, rozsudek zněl 25 let vězení. Obhajoba argumentovala pouze tím, že obžalovaný je mladistvý, a po soudu mu advokát řekl, že se má považovat za znovuzrozeného. František Suchý putoval na Mírov.

Na konci vyšetřování mu StB nabídla spolupráci údajně výměnou za propuštění; „když to nepodepíšeš, dostaneš špagát“. Suchý ovšem ze zásady nepodepsal a neexistuje pro něj přijatelná výmluva signatářů.

Vězení (Pankrác – Mírov – Opava – Bory – Leopoldov)

Veškeré spojení s rodiči ustalo, pouze jednou za čtvrt roku mohl odeslat jednomu z nich dopis, pokud to bachař nezmařil. Propuštěn byl na podzim roku 1964 po odpykání poloviny trestu (o podmínečné propuštění žádali rodiče). „Na konci už se k nám chovali úplně jinak – to už i bachař třeba přišel a řekl: »Tak nám odpusťte, že jsme vám občas dali nějakou facku.«“

Za nejhorší kriminál pan Suchý považuje Mírov, na Bory a Leopoldov se ovšem dostal až v oněch letech pro politické vězně příznivějších. V Opavě měl pracovat ve svém oboru v technickém ústavu, takže „bylo vyloučeno, aby nás týrali tak jako v normálním kriminále. Ale nebylo to taky nic příjemnýho, koukat dvanáct hodin do papírů, úkolově dělat výkresy.“ I tam ovšem hrozily korekce, v nichž byl pan Suchý „každých šest týdnů“. Tvrdé lůžko, strava jednou za tři dny – důvody mohly být různé, stačilo nepozdravit, mít špatně uklizeno v cele… Jedna z korekcí přišla za útěk spoluvězně, bratrance Emila Zátopka, o němž měl podle bachařů vědět (nevěděl nic)... Zátopek s přítelem ing. Milošem Richterem se na útěku dostali k Zátopkovým příbuzným, kteří je udali, a za tři dny byli zpátky.

Projekční práce v Opavě a později i v Leopoldově byla zodpovědnější a „nepředstavitelně odbornější práce“ než zaměstnání, jež dělal později v civilním životě.

Na Mírově pracoval jako jediný laik mezi uvězněnými kněžími. Do roku 1960 se pohyboval pouze mezi politickými vězni, až poté se mezi ně začali dostávat skuteční zločinci.

Koníčkem pana Suchého v kriminále se stala matematika, řešení rovnic pomocí logaritmických pravítek, matematiku učil i ostatní vězně. V Opavě měl k dispozici i odbornou literaturu.

O útěk se pan Suchý nepokoušel ani jej neplánoval, „nemám takovou dobrodružnou povahu“.

Život v kriminále

Ohromnou roli v kriminále hraje přátelství. Uzavřená společnost vězňů mezi sebe nepouštěla „bonzáky“, i když o některých se to dozvěděli až po propuštění.

Zavřených komunistů, kteří během 50. let přicházeli do kriminálů, se ostatní „političtí“ spíše stranili, poněvadž komunisté si často ještě dlouho podrželi své názory. I mezi nimi se však našli lidé rozumní a slušní.

Přežít v kriminále zprvu pomáhalo přesvědčení, že brzy bude válka a s ní konec režimu. Na Mírově jim ale hrozili, že v tom případě je i s věznicí stejně vyhodí do povětří. „Ale můžu vám říct, že po takových deseti letech už se člověk tolik přizpůsobí tomu kriminálu, začne žít tím kriminálem, že ho život venku už ani tolik neláká. Do těch deseti let je to blbý, ale po deseti letech si člověk zvykne.“

Každý vězeň patřil do nějaké skupiny – „křesťané drželi většinou pohromadě, s výjimkou jehovistů, ti byli proti křesťanům tak zaměření, že radši šli s komunistama proti nám“ (pan Suchý je římský katolík).

František Suchý popisuje vězeňskou hierarchii: na vrcholu odpírači práce, platící tvrdým kriminálem, pod nimi ti, kteří jako pan Suchý nedělali nic bez přímého rozkazu, další se snažili zalíbit anebo chtěli peníze, a tak dělali i přesčasy, další podepisovali závazky, aby získali nějaké výhody, a „pak byli ti bonzáci a gauneři“. Nejvíc bylo těch, kteří se snažili zalíbit, aby mohli ven.

Ve věznicích se setkal i s nacistickými zločinci, jako byl bratr K. H. Franka nebo velitel komanda, jež likvidovalo Lidice – do bližšího kontaktu s nimi se však nedostal a ani o to neusiloval.

Dnešní kriminál považuje proti 50. letům za lázně. Na cele na „vyšetřovačce“ neměl ani kartáček na zuby či mýdlo, vše se muselo odevzdávat. „Tužka nesměla bejt, hrníček, abychom se mohli napít ze záchodu.“ Stejně tak mu přijde až nepochopitelný relativně mírný postup režimu vůči disidentům v 70. a 80. letech, dává příklady až absurdních důvodů k uvěznění v 50. letech a podobně v jeho očích absurdně měkkých podmínek vězení konkrétně Václava Havla, jak se o nich dočetl v Dopisech Olze. „My jsme s Chartou nechtěli nic mít, pro nás to byli bývalí komunisti, a to bylo pasé. To byl jinej úhel pohledu, než já jsem měl.“ Prohlášení Několik vět již podepsal.

Vašíček

Mezi bachaři se našli i slušní lidé, konkrétně vzpomíná na mírovského Vašíčka, který se snažil pomoci a vězňům přinášel i zprávy zvenčí. „Pak ho zavřeli, ve vězení ho chtěli zmlátit, ale všichni mírováci se ho zastali, protože to byl doopravdy slušnej člověk.“

Amnestie 1960

V roce 1959 začaly panu Suchému „haprovat nervy“, ovšem po amnestii, kdy odešlo 80 procent kamarádů, se jeho stav zlepšil a v dobré kondici se dožil konce vězení. V té době ho již směli navštěvovat rodiče. „Jakmile se začalo mluvit o něčem jiným než – pozdravuje tě ten a ten, bachař návštěvu ukončil. Nedalo se říct víc než pár osobních věcí.“

Propuštění

Před propuštěním nespali ani největší kliďasové. „Tenkrát se státní (političtí vězni) pouštěli hromadně. Celej ten rok kdo si zažádal, tak šel.“ Během roku si dokonce pan Suchý došel pro léky na nervy, ale před propuštěním spal „jak zabitej“. Jako problém propouštění vězni pociťovali podání ruky bachaři při odchodu, čemuž se snažili vyhnout.

Z Leopoldova odjel pan Suchý do Hlohovce ke kamarádovi, pak na jednu noc k příteli na Myjavu, a teprve potom do Prahy. Před propuštěním již byl o dění venku od šťastnějších kamarádů dobře informován, takže ho svět nepřekvapil. „Ty zprávy běhaly kriminálem hodně.“

Po propuštění se mu podařilo uchytit jako zámečník ve Vršovicích, „po jedenácti letech mě vytáhli do konstrukce Kovodíla, tam jsem dělal až do důchodu“.

Motto

Pan Suchý se během rozhovoru opakovaně rozhodně brání, aby byl považován za hrdinu a zveřejňován jako příklad hrdinství. Jako určitou devízu uvádí: „Zachovat si páteř, aby člověk nemusel uhnout před vlastním svědomím.“