Emilie Suchá (* 1924)

Emilie Suchá

„My jsme byli darovaní říši, žádné papíry ani peníze nemáme.“

 

Narodila se 19. července 1924 jako jedno z deseti dětí chalupníka v šumavském Churáňově, poslední české vesnici v těchto končinách, spolu s blízkým Zadovem proslulém to „hnízdě“ pašeráků a převáděčů přes nedalekou česko-bavorskou hranici, později nechvalně známou železnou oponu. Vztahy se šumavskými Němci, kteří žili doslova přes kopec, hodnotí ze svého pohledu jako vlažné avšak nekonfliktní. Přes tvrdé přírodní podmínky a ekonomicky těžkou dobu žila rodina velmi skromně, vyloženou bídou však díky vlastnímu malému hospodářství netrpěla.

Emilka vychodila obecnou školu na Zadově, ovšem místo pokračování v měšťanské škole se musela chopit práce v domácnosti a hospodářství, na kterou rodiče sami nestačili. Jak bylo v té době a v takovýchto rodinách obvyklé, jakmile starší děti trochu vyrostly, šly si do světa hledat vlastní živobytí. Zadov i Churáňov bývaly prý už v té době plné „lufťáků“, jimž pro přilepšení místní obyvatelé pronajímali pokoje. Jednomu takovému učitelskému manželskému páru z Českých Budějovic byla jako možná chůva a hospodyně doporučena i Emilka. Stěhovala se tedy do Českých Budějovic. Na ty dva roky vzpomíná jako na těžké časy se spoustou nejrozličnějších úkolů, které její služba obnášela. Nakonec se ještě těžce poranila, při vyvařování nádoby na mléko se opařila horkou párou v obličeji. Tím tato služba skončila.

Z návratu domů se však neradovala dlouho. Přišla válka a s ní odvody mladých českých lidí na nucenou práci v Německu. Navíc celý ročník 1924, do něhož patřila i Emilka, byl „darován říši“, což znamenalo, že v jejím případě téměř nebylo úniku. Po opakovaných atacích pracovního úřadu ve Volyni putovala v lednu 1945 právě přes Volyň a Strakonice do německého Kasselu.

 

Darována říši

„Neuplynulo ani půl roku a přišla znova obsílka, abych se dostavila. A protože jsem byla ročník 1924, tak jsem byla ,darována říši‘. Byla jsem poslána do Kasselu, do Německa. Měli jsme to na leden. U nás bylo sněhu, že jsem se ani nemohla autobusem dostat do Volyně. Dostali jsme na cestu kilový bochníček chleba a kilo točeného salámu, něco jsem ještě měla z domova. Nejdřív jsme jeli do Strakonic, kde čekal vlak, který už jel do toho Kasselu. Byl to ale dobytčák. A jak říkám, bylo to v lednu, velký mráz. Tak jsme si sedli na nohy, abychom si je zahřáli. A tak jsme jeli celý den, celou noc, až další den jsme přijeli do toho Kasselu. Cestou jsme postupně přibírali další, nakonec nás bylo čtrnáct set, první transport.“

 

Všechno srovnané

Po příjezdu do rozbombardovaného Kasselu byli ubytováni v primitivním zpustošeném lágru a nasazeni do práce v nedaleké továrně na díly do letadel. „Přijeli jsme tam a jak jsme daleko viděli, všechno bylo srovnané se zemí. Jen hlavní ulice byla průjezdná. Řekli nám, ať si tam necháme zavazadla, že nám je přivezou, a šli jsme. Za městem byly ty lágry.“ Mezitím ovšem ještě prošli dvanáctihodinovým nočním pobytem v podzemním krytu během spojeneckého náletu na Kassel. Druhý den ráno se už Emilka na pochroumané nohy vůbec nepostavila a zůstala tedy v lágru. „Tak nás potom po šestnácti dávali na ten lágr. Byly to ohromně dlouhé baráky. Přišli jsme na lágr, bylo šest hodin večer, nejedli jsme, nevyspalí… Když nás ubytovali, tak jsme si říkali, tak teď se najíme a půjdeme si lehnout. Tak to jo, ani jsme nejedli, alarm a do krytu a byli jsme tam do rána do pěti hodin, zase na betoně. No a já jsem se už ráno nepostavila na nohy. Holky, které mohly, musely vstávat ráno v šest hodin a vozili je do fabriky. To byla za městem taková velká fabrika a tam se dělaly součástky do letadel. Já jsem nemohla, tak jsem byla na lágru.“

 

„Tohle snad není pravda!“

Ani v tomto lágru, barácích plných štěnic se poměry a protagonisté nijak nevymykali své době a prostředí. „Byli tam také nějací ruští zajatci. Ti nám nosili uhlí na topení. Když nám z domova přišel nějaký balík, bylo to často tou dlouhou cestou zničené, plesnivé, tak to ženské házely do popelnic. A oni chodili po těch popelnicích, vybírali to a dávali si za bundy. Já, když jsem měla ještě něco trochu lepšího, tak jsem jim to kolikrát podstrčila, aby se mohli najíst. Oni mi za to přidali na uhlí, místo jednoho uhláku přinesl dva nebo třeba i víc. Já jsem s nimi moc cítila. Měli jsme tam takovou ohromnou jídelnu, byly tam jen stoly a lavice. Jak jsem nemohla chodit, tak holky mi tam vždycky dvě nějak pomohly se dostat. Jídlo bylo hrozné, eintopfy, to nebylo možné jíst. Tak jsme to tam často nechávaly. Oni ti chudáci šli po těch stolech a brali si to jídlo, které my jsme nejedly. Ale oni ani to si nesměli vzít. Tam je načapala jedna Němka a jeden Němec, takhle ho chytil za límec, praštil s ním o dveře, ten tam zůstal ležet. Mně ho bylo chudáka tak líto, říkala jsem si, tohle snad není pravda!“

 

„Sedněte si do vlaku a jeďte domů.“

Prý sám pracovník volyňského pracovního úřadu, který Emilku na nucenou práci před časem odvedl, a nakonec se dostal na stejné místo, vymohl, že byla poměrně brzy opět propuštěna. „Tak jsem čekala den, dva… Třetí den přišel. Ale žádné papíry, nic. ,Sedněte si do vlaku, pojedete domů.‘ Bez peněz, bez jízdenky… Tak jsme šli na nádraží. Tam byl bunkr dole, tam všechno bylo pod zemí. Jen tlampače hlásily, kdo kam pojede. Já povídám: ,No jo, ale jak najdeme, který vlak kam jede?‘ My jsme to mu nerozuměli. A to bylo nádraží, to jste vůbec nedohlédl přes koleje. Narazili jsme tam ale na nějaké Rusy, s nimi jsme se trochu domluvili, tak ti nám řekli, kdy a odkud má jet vlak na Prahu. Tak jsme tam čekali celý den, celou noc, až druhý den jsme se vypravili k tomu místo, odkud to mělo jet. To nádraží bylo takové klenuté, skleněné, všechno rozbité. Jen po stranách topili v takových kamínkách, u těch jsme se ohřívali. Když přijel ten vlak a nastoupili jsme, přišel průvodčí a chtěl papíry. Já povídám: ,Heleďte, my nemáme žádné papíry. My sem byli přivezení jako darovaní říši, žádné papíry jsme nedostali, ani peníze, nic nemáme.‘ Tak jsme jeli zadarmo až do Prahy.“ V Praze nejprve vyhledala svoji sestru a společně se potom k obrovskému překvapení a radosti rodičů vrátily domů na Šumavu.

 

Hoteliéři na útěku

Jako obživu si našla výpomoc u rodiny Pešlových ze Zadova, kteří měli vyhlášený hotel na Bučině. Osud těchto pracovitých a šikovných manželů byl také pohnutý. Byli nařčeni z toho, že u sebe na Zadově nechávali přespávat uprchlíky, kteří utíkali přeš železnou oponu, a v poslední chvíli před zatčením, tak jak byli při práci v hospodářství, jen se „ze slamníku“ narychlo vytaženými penězi prchali sami přes hranice.

„Oni potom museli odejít za hranice. Údajně u nich přespávali uprchlíci, kteří šli přes železnou oponu, a chytili je. Přišli pro ně takhle navečer, to si pamatuji, jako kdyby to bylo dneska. Pomáhala jsem poblíž u jedněch známých, když tam přišel jeden zaměstnanec a říká: ,U Kristlů je kriminálka.’ A jako dnes si vybavuji, jak dole byla všude mlha. Jen na Churáňově, to bylo vysoko, tam nebyla. A když pro ně přišli, tak paní utekla rovnou z maštale, kde dojila krávu. Její muž tam za ní přišel a říká: ,Hele, chtějí nás odvést, musíme utéct.‘ Ona utekla, tak jak byla, nejšle, co prostě doma nosila. Jejich syn se právě vracel z nemocnice, zašel právě k těm, u kterých jsem bydlela. Tak mu říkám: ,Vláďo, domů nechoď, u vás je kriminálka a chtějí je odvést.‘ On ale na to, že tam musí, že je chce ještě vidět. Tak to ještě stihl, že šel nakonec s nimi. A šli celou noc, na Kvildu a dál přes hranice.“ Doma nechali úplně všechno, hospodářství na Zadově i zavedený hotel na Bučině.

 

Americký Myslivec

Mezitím ještě prožila šťastné květnové dny roku 1945, které má spojeny především s příjezdem amerických vojáků do Churáňova, kde se ubytovali v penzionu její tety. Vzpomíná například na česky mluvícího vojáka jménem Myslivec, na záplavu žvýkaček, čokolád a cigaret, ale i na slušnost a galantnost těchto vojáků. „Když bylo po převratě, tak se u tety, která měla hospodu, ubytovali Američani. A byl mezi nimi jeden, který uměl česky. Jmenoval se Myslivec. To jsme se měli dobře! Těch žvýkaček, těch čokolád! Večer chtěli, abychom tam my děvčata přišly. Ale oni byli slušní. Dali nám cigarety. My jsme si zapálily, hned jsme to típly, strčily do kapsy a tatínkovi jsme přinesly domů plno cigaret. Když se šlo někam tancovat, tak on přišel za tatínkem, jestli by nás pustil, že nás zase v pořádku přivezou. Tak jsme s nimi jezdily. Bylo to pěkný. Potom se také stalo, že jak byla ta demarkační čára, tam byli Rusové. A oni utíkali pryč, protože tam s nimi špatně zacházeli. Tak oni přišli až do toho Churáňova za tím Myslivcem. Byli mezi nimi například Francouzi, ale i jiní.“

 

„A my ho máme a všechno víme!“

Zadov a Churáňov byly, jak již zmíněno, pověstným „hnízdem“ převáděčů, pašeráků a pytláků. Kromě také již zmiňovaného osudu rodiny Pešlových nebo příběhu místního „Jánošíka“, jistého Vastla, který přilepšoval sobě i chudým sousedům zvěřinou, plodinami nebo dřívím z „panských lesů“, byl zřejmě zapleten i do čilého ruchu kolem státní hranice a nakonec v Novém Dvoře zastřelen, dostala se do spárů bezpečnosti i ona sama, když se sestra zapletla do útěku příbuzných rodiny, u které v Praze sloužila. „Sestra sloužila v Praze. Ti její zaměstnavatelé měli nějaké příbuzné v Bratislavě. Tak ji tam poslali, tenkrát tam letěla letadlem, že jestli by chtěli za hranice, že tady by byla možnost. Tak se nějak domluvili. Oni sem přijeli na noc. Tenkrát spali právě, jak byli ti Pešlů, tak vedle byla ještě taková malá hospoda U Jiříčků. A v noci měli jít na tu hranici. Tam už na ně čekal ten Němec, že je převede. Jenže někdo to udal. Šel s nimi bratr, tak jsme ho šly se sestrou kousek doprovodit. A ráno jsme se dověděly, že je chytli. Ne ale bratra. Ve Zdíkově byl nějaký esenbák, takový zarytý… Ráno přišel k nám a povídá: ,Heleďte, vy jste šly s bratrem na ty hranice. A my ho máme a všechno víme…‘ Sestra už mezitím zase odjela do Prahy, byla jsem doma s rodiči. Oni, že musí vzít tatínka, že ho vezmou na výslech. Já povídám: ,Tatínek ani maminka o ničem nevěděli, já půjdu místo nich. Řeknu vám, co a jak.‘ Zajeli i do Prahy pro sestru, ta byla potom dva dny zavřená. Ona jim řekla, že jsme byli doprovodit bratra, rozloučili jsme se, a nic víc že neví. Pro mne přijeli navečer, vzali mne na Stachy na stanici a tam mne vyslýchali. Já říkám: ,Heleďte, kdybyste měl bratra, tak já myslím, že byste ho šel taky doprovodit...‘ Tak mne večer pustili a já povídám: ,A to myslíte, že teď půjdu do Churáňova pěšky?‘ To je ze Stachů dvě hodiny. Tak mne dovezli domů a potom už nebylo nic. Sestru také pustili. A bratra neměli, protože ten utek. Za nějaký čas jsme dostali z Itálie dopis, že tam u nějakého lorda dělá sluhu. Psal, že jak se každý den má, tak že se nemíval ani o Vánocích.“

Emilie si našla práci v tiskárně ve Vimperku, provdala se do Nového Dvora, kde krátce pomáhala v hospodářství, potom pracovala jako pokojská v Hotelu Churáňov a nakonec v kuchyni rekreačního střediska Cementáren Radotín. Po smrti manžela se odstěhovala do domova důchodců v Kůsově a je to moc milá a usměvavá stará dáma.

 

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.