Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Stuchlý (* 1943)

• narozen 23. února 1943 v Ostravě

• v roce 1968 vstoupil do skautského oddílu

• roku 1969 složil skautský slib

• po zákazu Junáka v roce 1970 oddíl pokračoval pod hlavičkou pionýrské organizace a Svazarmu

• v době natáčení rozhovoru (2016) žil v Ostravě

„Chytli mě drápkem a já už se nikdy nepustil,“ to jsou slova pamětníka, který nám během dvou setkání umožnil pochopit, proč on i další miliony lidí po celém světě nikdy neopustili hnutí jménem skauting a proč mu někteří zasvětili celý svůj život.

Životní příběh pana Jiřího Stuchlého započal roku 1943, když se narodil v ostravských Vítkovicích, mezi jejichž obyvatele se počítá dodnes. Příběh, který se nám ale rozhodl vyprávět, začíná až o celých dvacet šest let později, roku 1969. V té době se poprvé, už jako dospělý, setkal se skautingem, a ten se později stal nejen jeho koníčkem, ale i celoživotní vášní, která ho doprovází dodnes (2016).

Nutno podotknout, že zapojit se do skautského hnutí dříve ani neměl možnost – poslední skautské oddíly u nás byly zlikvidovány 1. ledna 1951 rozhodnutím ÚV ČSM o ukončení činnosti Junáka, protože „jeho úkoly plně převzala Pionýrská organizace ČSM.“[1] Český skauting byl obnoven v souvislosti s politickým uvolněním 60. let až v roce 1968 a činnost skautských oddílů trvala jen krátce – Československý Junák pod stupňujícím se tlakem normalizace, kdy KSČ prosazovala nevybíravými prostředky návrat k jednotné dětské a mládežnické organizaci, ukončil činnost 1. září 1970. Právě krátké mezidobí let 1968–1970 bylo dobou, kdy Jiří Stuchlý vstoupil do 7. oddílu Junáka Ostrava a složil 24. října 1969 skautský slib.

Neměli jsme oddíl, ale jídelní lístek

Během své práce skautského činovníka vystřídal prakticky všechny důležité funkce – od vůdce 4. oddílu vlčat (tj. oddíl nejmenších chlapců), přes vedoucího střediska, vedoucího tábora, hospodáře tábora, kuchaře, táborového zdravotníka až po zásobovače. „Byl jsem něco jako bůh, také jsem byl trojjediný,“ směje se, když vzpomíná na všechny své funkce. Ale ať dělal cokoli, vždycky to byla práce s dětmi, která ho nesmírně bavila a naplňovala i přesto, že často zpočátku ani neznal skutečná jména svých svěřenců, která byla skrytá pod rouškou trefných přezdívek.

„My neměli oddíl, ale jídelní lístek. Byl tam Preclík, Žemlovka, Sádlo, Máslo, Chleba, Borůvka a kromě mouky a strouhanky snad skoro všechno,“ říká. Jiří Stuchlý osobně ale součástí jídelníčku nebyl. Všichni v oddíle ho znali pod přezdívkou Walda, a jak nám Walda sám přiznal, slovo je odvozené od slova valibuk, jelikož dle svých vlastních slov nikdy nebyl moc šikovný a všechno mu trvalo trochu déle než ostatním.

Udržet aspoň malý plamínek

Skauting se tedy postupem času stával každodenní součástí jeho života a zabíral v něm stále více místa i času, a tak není divu, že když v červnu 1970 došlo k oficiálnímu uzavření činnosti Ostravské rady Junáka a slučovací konferenci s Pionýrem,[2] patřil mezi ty, kteří se navzdory poměrům snažili za každou cenu udržet alespoň malý plamínek původního skautingu. Snažil se spolu s ostatními zachovat – jak jen to bylo možné – tradice, a hlavně podstatu činnosti oddílu i střediska. „Skauti vždycky dbali na to, aby byla činnost, aby byly v pořádku kroje, plné oddíly, a hlavně aby byli spokojení kluci i děvčata a všechno šlapalo. Kdežto pionýři dbali na to, aby visel pionýrský znak a aby byl každý kotrmelec ideologicky odůvodněn,“ vzpomíná.

To se do jisté míry i podařilo, v oddíle proběhly jen změny týkající se vnější symboliky, především krojů. Pískově hnědé skautské košile musely být vyměněny za pionýrské – jako krojové se užívaly pracovní zelené. Modré košile oblékalo jen několik členů vedení, a to pouze na oficiální akce. Žluté a hnědé skautské šátky vystřídaly pionýrské červené (i ty se však týkaly jen oficiálních akcí).

Jelikož vedení pionýrské skupiny chtělo ve svém znaku zachovat symbol psa, nazvali se  Pionýrská skupina Strážci. Byly vytvořeny oddílové šátky černé barvy se zeleným lemováním podle černozelené vlajky ostravských horníků jako symbol přináležitosti do Ostravy.

„Byli jsme ale trnem v oku, jelikož ostravské pionýrské vedení nedokázalo pochopit, že stále dokonale šlapeme a naše oddíly jsou plné, jelikož chlapci i dívky se k nám stále hlásí,“ říká. Strážcům tedy znepříjemňovaly život neustále kontroly, které hledaly známky sebemenších pochybení, nucené stěhování z klubovny do klubovny (celkem šestkrát) a Jiří Stuchlý byl nucen zabývat se neustálými pochůzkami po úřadech a vysvětlováním činnosti na ostravském vedení Pionýra.

Svazarm mohl vykázat činnost a my měli peníze

V průběhu 70. let se mu povedlo navázat spolupráci s ostravským městským výborem Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou). Místopředseda městského výboru, jenž pamětníka znal, jej požádal o pomoc. Byl totiž pod tlakem vedení z Prahy, kterému se nelíbilo, že v ostravském Svazarmu je registrováno málo dětí a mládeže, a tudíž na tomto poli práce značně vázne. Zato pionýrskou skupinu Strážci v tu dobu navštěvovalo asi 150 dětí. Po projednání žádosti Svazarmu se vedení Strážců rozhodlo pro spolupráci, čehož nikdy ani chvíli nelitovali. Založili základní organizaci Svazarmu při Pionýrské skupině Strážci a pan Stuchlý se stal jejím předsedou.

Podle jeho slov tato spolupráce přinášela oddílu nemalé, zejména praktické výhody: „Bylo to fajn, protože pionýři, ti nás pořád jenom sekýrovali a hledali hnidy, kdežto svazarmovci většinou jenom otevřeli pokladnu a přispívali nám pěkné peníze na činnost. Jediná chyba byla v tom, že často volali 15. prosince s tím, že pro nás mají padesát tisíc a my je musíme do konce měsíce utratit, jenže důležité věci za čtrnáct dní neseženete. Ve výsledku ale měl ostravský Svazarm vykázanou činnost s mládeží a my peníze.“

Oddíly tedy i přes menší či větší překážky stále fungovaly, pokračovaly oddílové schůzky, výpravy a tábory. Ty se pořádaly na různých místech. Jiří Stuchlý si vzpomíná například na Březnou na Šumpersku, na slovenskou Beluši a Fačkov, tábor na řece Sázavě u Ledče nad Sázavou a v neposlední řadě na současné tábořiště v Dědově na Náchodsku.

Jelikož je pamětník povoláním potravinář, není divu, že na skautských a později pionýrských táborech, konaných ve skautském duchu, si několikrát vyzkoušel důležitou roli zásobovače, kuchaře, ale zvládl i roli vedoucího tábora nebo zdravotníka.

Vzpomíná na to, že každé ráno začínalo slavnostním nástupem, který probíhal v krojích. Vlajková četa, jmenovaná za odměnu, vztyčila státní vlajku a vedoucí dne zasekl sekeru, která symbolizovala zahájení táborového dne. Oznámil se denní program, rozpis služby v kuchyni a noční hlídky. Den pak pokračoval podle rozvrhu stanoveném v denním rozkaze.

Tábory nebyly jen místem zábavy; vedle táborových her se očekávalo, že si jejich účastníci poradí s pobytem v přírodě, jsou soběstační a rozšíří si i své znalosti. Nový člen oddílu skládal tzv. nováčkovskou zkoušku, ti starší pak získávali tzv. odborky, které dokazovaly, že jejich držitel ovládá určitou činnost. Jejich získání pak potvrzovala nášivka na rukávu v té době už pionýrské košile (zelené). Kromě odborky kuchaře, na kterou táborníky zkoušel i Jiří, měli táborníci možnost získat například neméně ceněnou odborku zdravotníka, přírodovědce, uzlaře a množství dalších. Za nejcennější se považovala odborka táborníka – tu získal táborník, který se zúčastnil alespoň tří táborů a svou činností i chováním prokázal, že si ji zaslouží.

Pokročilejší pak usilovali o získání tří orlích per, která se skládala ze zdánlivě prostých úkolů – vydržet vždy po dobu jednoho dne samotu, mlčení a hlad. O tom, že to nebylo vždy jednoduché (a to ani pro vedoucí), svědčí připojený příběh, jak v lese ztratili malého táborníka, který se snažil splnit orlí pero samoty. Jelikož pro splnění tohoto úkolu bylo nutné vydržet od budíčku do večerky mimo tábor tak, aby lovce orlího pera nikdo neviděl, chlapec se schoval skutečně důkladně do lesa, ale v čas návratu se už neobjevil. Celý tábor byl tedy na nohou ještě dlouho po večerce a ztraceného chlapce, který mezitím usnul schoulený u pařezu, hledal.

Nakonec všechno dobře dopadlo, ale díky této zkušenosti tehdy táborové vedení dospělo k závěru, že by bylo dobré propříště vědět i opravdová jména dětí, jelikož s přezdívkou Preclík by si na SNB, pokud by chlapce doopravdy ztratili, asi nevystačili.

Slib na celý život

V paměti Jiřího Stuchlého utkvěla také vzpomínka na poslední skautský tábor v roce 1970, který se konal právě ve slovenské Beluši. Tábory tradičně končily velikým táborovým ohněm, kde se všichni sešli k rozloučení a vyhodnocení výsledků bodování družin i jednotlivců. Tento táborový oheň byl ale výjimečný tím, že „slovenští skauti – bratři a sestry – se o nás dozvěděli, takže se nás kolem ohně sešlo přes sto padesát,“vzpomíná. To, co se ale Jiřímu opravdu vrylo do paměti, nebyl jen počet účastníků, ale symbolické zakončení tábora. Když se totiž všichni rozešli do svých stanů, začalo se mohutně blýskat a spustil se silný déšť. „Vypadalo to, jako by se s námi i svatý Petr loučil,“ říká.

Kromě táborů Jiří Stuchlý také rád vzpomíná na skládání skautského slibu, a to i přesto, že ten svůj složil až ve svých dvaceti šesti letech. Vzpomíná i na to, jaká to vždycky byla slavnost, když někdo slib skládal. Na slibový oheň, ke kterému předstupovali, i na to, jak dostal svůj šátek a slibový odznak. „Ovšem ten slib si musí každý zasloužit,“ dodává zpětně. „Je to na celý život!“

V současné době se Jiří Stuchlý v oddíle již neangažuje. Slouží pouze jako pozorovatel s dlouholetými zkušenostmi a neutuchající vášní pro skauting. K svému rozhodnutí přenechat organizaci mladším skautům dodává: „Dále se angažovat, to by bylo, asi jako když tchyně zasahuje do rodiny své dcery nebo svého syna, jestli rozumíte.“

Oddíly stále fungují, stejně jako za Jiřího Stuchlého, v klubovně v Ostravě Svinově (znovu od roku 1989) jako Skautské středisko Strážci, a i přesto, že členů není tolik, jako bývalo kdysi, je nadále navštěvuje dost mladých skautů a skautek, kteří pokračují v tradici.

Na otázku, co mu skauting přinesl, pamětník jednoznačně odpovídá: „Skaut mi dal radost, že jsme těm klukům a děvčatům dali něco do života a že na nás všichni vzpomínají v dobrém. A já vím, že když dneska potkám dnes už padesátiletou paní s dětmi, nebo padesátiletého pána, plešatého s pupkem, a osloví mě ,Waldo‘, tak hned vím, odkud mě zná. Já se vždycky ale musím zeptat: ,A ty jsi která, nebo který?’ Skautíci nebo pionýři se léty trochu změnili. Ale potom se mi vybaví ten, kterého jsem znal jako desetiletého, patnáctiletého,“ dodává Jiří Stuchlý s úsměvem.

 

[1] Skautské století. Dobrodružný příběh 100 let českého skautingu. 1. vyd. Praha: Junák – svaz skautů a skautek, 2012. ISBN 978-80-86825-72-4.

[2] Jedlička, Lumír. Cesta ostravského skautingu 1919 – 1991. 1. vyd. Ostravská rada Českého Junáka, svazu skautů a skautek 1991.