Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Blažena Stuchlá (* 1931)

• narodila se 28. března 1931 a vyrůstala ve Staré Vsi nad Ondřejnicí

• rodina vlastnila hospodu, otec pracoval u dráhy

• v roce 1939 zažila nacistickou okupaci a vznik protektorátu

• v dubnu a květnu 1945 zažila boje Ostravsko-opavské operace

• v prosinci 1945 shořela rodinná hospoda

• počátkem 50. let zažila kolektivizaci a vyhnání sedláků ze vsi

• koncem 60. let nastoupila do Vítkovických železáren Klementa Gottwalda

Blažena Stuchlá vyrůstala v rodině Štěpánky a Karla Kašpárkových ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Matka vlastnila hospodu U Zlatého kříže, kterou zdědila po rodičích. Otec pracoval na nádraží v Ostravě-Svinově jako hradlař. Stará Ves nad Ondřejnicí leží v krajině Poodří, asi deset kilometrů jižně od Ostravy, a pamětnice vzpomíná, jak otec jezdil do práce na bicyklu. Na podzim a v zimě, když byl krátký den, vyjížděl do práce za tmy a na cestu mu svítila lampa karbidka. Podobně jezdilo za prací hodně lidí z okolí. Muži do dolů a železáren, ženy často na opačnou stranu – do textilky v Příboru.

Hospoda U Zlatého kříže, ve které Blažena prožila dětství, stála na dolním konci vesnice. V sousedství pošty, renesančního zámku a mlýna s pilou. Mlýn zakoupil a zmodernizoval mlynář Hermann Ohnheiser – Němec, který se sem v roce 1930 přistěhoval z nedalekého Mošnova. Mluvil čistou češtinou a Blažena Stuchlá na něj vzpomíná jako na vlídného člověka, který se stal v obci nepřehlédnutelnou osobností.

Rozhodnutím národního výboru vyhnali 23. května 1945 členové Revoluční gardy rodinu Ohnheiserových ze mlýna a mlynáře uvěznili ve sklepě zámku, kde za nejasných okolností 11. června 1945 zemřel.

Blaženu Stuchlou jsme o natáčení pro Paměť národa požádali, protože patří k posledním svědkům těchto událostí. Rodinu ze mlýna dobře znala a její vyprávění je v této kauze cenným svědectvím. Ukázalo se však také, že pamětnice prožila pozoruhodný život. A na mnohé situace a události vzpomíná se stejným smyslem pro detail a souvislosti jako na případ smrti mlynáře Ohnheisera.

Masaryk ve křoví

V kuchyni hospody U Zlatého kříže vařila Blaženina teta a za jejím dobrým jídlem přijížděli lidé až z Ostravy, někdy i plný autobus. Hospoda měla kuželnu. Blažena a její sestra Zdeňka tam hráčům zvedaly kuželky. Ve všední den si děvčata vydělala dvacet haléřů, o víkendu padesátník. Pod kuželnou byl pak strmý sráz k Ondřejnici, porostlý křovím. Tam si Blažena se svými kamarádkami – Marií Bezecnou a Irenou Tylečkovou – ráda hrála.

Bylo to krátce po nacistické okupaci v roce 1939, když ve svahu pod hospodou objevily velikou ruku. Ruka trčela ze země a držela knihu. Pamětnice spěchala domů a vyprávěla o tom matce. „Nikomu ani slovo!“ zapřísahala ji hostinská. Ruka s knihou patřila soše T. G. Masaryka, kterou tam sousedé ukryli, aby ji okupanti nezničili. Od té chvíle až do konce války uchovávaly kamarádky toto tajemství. Blažena o tom nic neřekla ani svým sestrám. A vždy 7. března, v den Masarykových narozenin, připravila s Marií a Irenou ve křoví tajnou slavnost se zapálenou svíčkou.

Kromě kuželny byl v hospodě také kulečník a kulaté karetní stolky se šuplíky. S kartami tam v neděli vysedávali sedláci, když přišli z kostela. V poledne se odebrali na oběd a večer se do hospody zase vrátili. Pravidelně také přijížděli ostravští továrníci na likéry. V patře hospody byl velký sál, ve kterém se před válkou pořádaly plesy. „Třeba myslivecký. To jsem na noc musela k sousedům. Tancovalo se až do rána a doma se nedalo spát,“ vzpomíná pamětnice.

Otec Karel Kašpárek se do Staré Vsi nad Ondřejnicí přiženil ze sousedních Proskovic. Jak vzpomíná pamětnice: „Kdo byl z Proskovic, ten uměl zpívat. Proto se u nás v hospodě pořád zpívalo.“ U Zlatého kříže proto vznikl kabaret. Zpívaly se lidové písně, operetní árie, ale také písně Karla Hašlera, známé jako „hašlerky“. Tak tomu bylo i počátkem války. Po heydrichiádě v roce 1942 však byl konec. Kabaret musel do ilegality.

Setkání zpěváků se pak konala vždy ve středu. Hospoda byla zavřená a pamětnice dostala za úkol hlídat, jestli někdo nejde. Především měla dávat pozor, zda se kolem hospody nepotlouká člověk, kterému se říkalo „rudolící“. Měl výrazně červené tváře a lidé se ho báli. Podezírali ho, že je to konfident gestapa a udává své sousedy. V koncentračních táborech skončila například skupina lidí aktivních v Sokole spolu s místním zubařem Vilémem Lednickým, protože vyráběli vysílačky.

Německá svině

Zjara se Blažena ráda vyhřívala na kamenné špici v ústí náhonu, který přiváděl vodu do mlýna a k pile. Náhon napájela řeka Ondřejnice pramenící v masivu beskydské hory Ondřejník. Pod hradem Hukvaldy protéká Ondřejnice rodištěm Leoše Janáčka, dále Brušperkem, přes Starou Ves až k soutoku s Odrou u Proskovic. Sedimenty, které po staletí Ondřejnice do podhůří přinášela, daly základ úrodné lužní krajině, stejně jako nánosy druhé z beskydských řek, Lubiny.

„Jednou přiběhl Pepík Ohnheiser ze mlýna, že tam nemáme co dělat. Že je náhon jejich. Byl sice o rok mladší, ale měla jsem z toho kluka strach. Byl to divoch. Všude ho bylo plno,“ vzpomíná Blažena Stuchlá.

Josef Ohnheiser se narodil roku 1932 a svůj příběh, včetně svědectví o otcově smrti, vyprávěl pro Paměť národa v listopadu 2018. Zatímco malá Blažena se Pepíka ze mlýna bála, matky obou dětí se přátelily. Hospodská Kašpárková chodila s Gertrudou Ohnheiserovou před válkou do Sokola. „Ve mlýně se pořádaly takové sedánky. Chodila tam maminka, také paní Růžová a paní Hynečková. Byly to dámy s krásnými širokými klobouky. Také Boženka, která ve mlýně pracovala jako hospodyně, se těch sedánků účastnila.“

Do rodiny patřil ve mlýně také člověk, kterému říkali Ferduš. Pracoval na pile a stejně jako Boženka sedával s Ohnheiserovými u jednoho stolu. Rovněž tovaryš s nimi jedl. Boženka se starala o kuchyň a hospodářství. Gertruda Ohnheiserová vystudovala obchodní školu a pomáhala s vedením mlýna. Zákazníků měli hodně. Do Staré Vsi nad Ondřejnicí přiváželi hospodáři obilí z celého kraje.

„Německá svině!“ načmáral někdo v noci počátkem listopadu 1939 na zeď Ohnheiserovy pily a za několik dnů ji neznámý žhář zapálil. Požár se podařilo uhasit, ale tehdy sedmiletý Josef Ohnheiser v těch dnech poprvé pocítil hrůzu, která zachvacovala Evropu. Pro Paměť národa v roce 2018 vyprávěl, že nechápal, co se vlastně stalo. „Proč se ten nápis na pile objevil? Proč pila začala hořet?“ Ptal se otce, co to má znamenat. „Udělali to zlí lidé,“ dostal odpověď.

Mouka a bomby

„Bylo to krásné, jak nám pan Ohnheiser pomáhal s moukou. To bylo samozřejmé. Byl to velice hodný člověk. V neděli přicházeli lidé do kostela a já si dobře pamatuji na jednu paní, která nosila v zimě na rukou takzvaný štuc. Rukávník. Z kostela šla vždy do mlýna. Tam jí nasypali do sáčku trochu mouky a ona si ten balíček do toho štucu schovala. Ohnheiserovi lidem hodně pomáhali.“

Když během protektorátu přijížděli lidé do mlýna, nechávali svá kola mezi hospodou a domem Arnošta Poláška, aby je z ulice nebylo vidět. Zatímco mlynář sypal do tašek a pytlíků mouku, Josef si ta kola prohlížel. Nebylo jich málo. Potraviny se prodávaly na příděl, do mlýna chodily kontroly, mlynář však dokázal zařídit, aby vždy nějakou mouku měl a nemusel nikoho odmítnout. „Nikdy nikdo neodešel s prázdnou,“ vzpomíná Blažena Stuchlá. „A bylo to pro ně nebezpečné. Riskovali hodně.“

V roce 1943 předal starosta František Kelner svou funkci mlynáři Ohnheiserovi. „Byl to sedlák a velice rozumný člověk. S mlynářem byli přátelé. Myslím, že se domluvili, že to tak pro vesnici bude lepší, když bude starostou Němec,“ vypráví Blažena Stuchlá. „Oba toho o lidech ve vesnici hodně věděli. Vím o jednom případu, kdy se radili o tom, jak udavač někoho udal.“

Spolupráce Ohnheisera s Kelnerem se osvědčila například počátkem ledna 1945. Němci tehdy hnali přes vesnici stovky sovětských zajatců. Kronika obce uvádí, že jich bylo pět tisíc. A Blažena Stuchlá vzpomíná, jak oba s wehrmachtem vyjednali, aby hospodští ze všech hospod ve vsi mohli zuboženým, promrzlým a hladovým Sovětům navařit plné hrnce polévky. „Ke konci války nahnali Němci do Staré Vsi na hřiště obrovské množství zajatců. Byla krutá zima. Rusové měli omrzlé nohy, byli vyhladovělí. Strašný pohled. Naši lidé přicházeli na hřiště, házeli zajatcům chleba a hrozilo nebezpečí, že je Němci za to zastřelí. Starosta Kelner s panem Ohnheiserem však vyjednali, že můžeme vařit Rusům polévku. Vařila se u nás v hospodě v obrovském kotli. Brambory, sůl a voda, jak jen to šlo. Pak se ta polévka vozila v kbelících na hřiště zajatcům.“

Půl roku před tím vesničané ve Staré Vsi nad Ondřejnicí poznali, jak vypadá válka. Dne 29. srpna 1944 letěly sestavy amerických bombardérů ze základny v jižní Itálii bombardovat strategické cíle v Horním Slezsku, včetně Ostravy. Cílem byly doly, hutě, železárny, rafinerie, ale také vojenské sklady wehrmachtu a železniční nádraží. Část bomb spadla také do Staré Vsi, kde na horním konci zabily čtyři lidi. Celkový počet obětí náletu historici odhadují asi na 530 mrtvých. V den, kdy do Staré Vsi padaly bomby, měli v hospodě U Zlatého kříže plný autobus hostů. Bombardování začalo krátce před polednem a hosté přijeli na oběd. „Všechno se třáslo a tatínek od té doby říkal, že v životě neměl kolem krku tolik ženských, jako když padaly ty bomby.“

Lidé na Ostravsku sledovali průlety amerických letadel už od konce roku 1943. Byli vybaveni úředními povely, co mají během náletu dělat, ovšem nikdy se nestalo, že by skutečně padaly bomby. Většinou mířily bombardéry na průmyslové oblasti v dnešním Polsku. Blažena Stuchlá vzpomíná: „Měli jsme doma takové kolečko a rozhlas hlásil, že jsou letadla na určité části toho kolečka. Třeba, že už jsou na pětce. Takže každý se stahoval domů. A sousedé volali, že už jsou zase na ‚vidrhole‘. Pozor, už letí, už jsou na ‚vidrhole‘ – protože ten rozhlas to opakoval: ‚Wiederhole!‘ Tak se to prostě ujalo.“

Hilfe! Hilfe! Mutter… Mutter…

V dubnu 1945 se ke Staré Vsi blížila fronta. Ostravsko-opavská operace byla největší bitvou druhé světové války na území dnešní České republiky. Začala 10. března. Jednotky 4. ukrajinského frontu spolu s 1. československým armádním sborem pronikly během operace přes Hlučínsko a Opavsko na území protektorátu s cílem osvobodit průmyslové Ostravsko a pokračovat dál do vnitrozemí. Jeden z útoků směřoval na Ostravu z jižního směru. Už týdny bylo zřejmé, že Hitler bude poražen, že válka je u konce. Nacistická armáda se však jižně od Ostravy postavila na odpor s takovou urputností, že se jí podařilo sovětské jednotky odrazit. Starou Vsí nad Ondřejnicí tak prošla fronta dvakrát.

V sále hospody U Zlatého kříže si vojáci wehrmachtu zřídili zbrojní sklad a vyhnali rodinu z domu. Otec Blaženy Stuchlé zařídil, že se mohli ukrýt na statku, na kterém tehdy hospodařil sedlák Smola. „Statek stál tam, kde je dnes palírna a dům zahrádkářů. Tam pro nás otec připravil kryt.“ Blažena s rodiči a sestrami utíkala z hospody v noci. Do vsi padaly sovětské zápalné bomby. Hořela stodola sedláka Fojty. Kolem stodoly se válely mrtvoly vojáků a koní. Ranění se krčili mezi nimi. „Hilfe! Hilfe! Mutter… Mutter…“ slyšela Blažena vojáky, jak sténají a křičí. „Všechno bylo rozfofrované. Špatně se o tom mluví. Ještě dnes to se mnou hýbe. Není to dobrá vzpomínka,“ uvádí pamětnice.

Ve sklepě statku přečkala rodina celou noc. Venku zatím pokračovala bitva. Padaly bomby a střelba neustávala. Matka tiskla Blaženě na hlavu polštář. Ráno začala hořet střecha statku a všichni museli znovu utíkat. V plné palbě pádili vesnicí až na statek k sedlákovi Pokludovi. Odtud viděli, jak Sověti sestřelili věž zámku. S rachotem se zřítila k zemi.

Ve sklepě zámku se ukrývala také rodina mlynáře Ohnheisera. Zprvu nechápali ohromný rachot, který se rozpoutal nad jejich hlavami. Teprve když všechno skončilo a vyšli ven, zjistili, že věž dostala zásah. „Pak nastal klid a někdo volal ze schodiště dolů, že jsou tady Rusové. Byl jsem třináctiletý kluk a byl to pro mne šok. Loučil jsem se se životem. Německá propaganda zobrazovala ruské vojáky v ušance s rudou hvězdou a pařátem, pod kterým byl nápis: ‚Uchopí-li tě, zahyneš!‘ Myslel jsem, že tohle právě přichází, a měl jsem šílený strach,“ vyprávěl Josef Ohnheiser, když vzpomínal na 3. květen 1945, kdy Rudá armáda jeho vesnici dobyla.

Mlynářova smrt

Do sklepa pod zámkem, ve kterém se mlynářova rodina ukrývala během bitvy, odvedla 23. května Hermanna Ohnheisera Revoluční garda. Na zámku žili lidé obývající obecní byty. Po celou dobu, kdy byl mlynář ve sklepě vězněn, slýchávali nářek a křik. „Viděl jsem ho ve sklepním okně. Prosil o vodu,“ uvedl pro Paměť národa Zdeněk Menšík. Bylo mu tehdy šestnáct let a na zámku bydlel.

Pamětnice vzpomíná na květnové události takto: „Mlynář Ohnheiser byl uvězněný ve sklepě zámku. Tam ho hlídali. Jenže hlídač byl odvolaný jinými dvěma muži. Poslali ho někam pryč a on mi sám vyprávěl, že když se na zámek vrátil, bylo tam ticho. Jídlo, které tam paní Ohnheiserová nosila, bylo nedotčené. A potom se na to přišlo, že byl ubitý. Ale řeklo se, že se oběsil.“ Oním hlídačem byl Alois Hložánka, dle slov pamětnice „tenkrát mladý člověk, který po válce pomáhal, kde bylo třeba“.

Dne 12. června 1945 oznámili mlynářovi věznitelé Gertrudě Ohnheiserové, že její manžel zemřel. Řekli jí, že se oběsil. Odmítli však ženu pustit dovnitř, aby si ostatky svého chotě mohla prohlédnout. Na otázku, zda se obyvatelé Staré Vsi nad Ondřejnicí dozvěděli, kdo za protektorátu udával své sousedy, odpovídá pamětnice: „Věděli a nevěděli. Myslím, že to byl ten, který potom Ohnheisera ubil. Ten člověk už je ale mrtvý a už se to teď nikdo nedozví.“

O den později kráčel mlynářův syn Josef s matkou a bratrem ke hřbitovu. Na zádech měli přišité písmeno N. U hřbitovního plotu byla vykopaná jáma a v ní ležela mlynářova rakev ze surových fošen, bez květin, bez faráře. Za plotem stálo několik dětí. Držely se plotu a nehybně to sledovaly. „A jen co mlynáře zabili, už tam ‚rudolící‘ úřadoval. Nesměli Ohnheisera ani slušně pohřbít. To byla jeho práce. ‚Rudolící‘ měl hodně komunistických příznivců. My jsme jim říkali verbež. Celé dny tihle lidé vysedávali na klandrech, kuli pikle a každý se jich bál.“

Těžké časy po skončení války

Jednoho prosincového večera roku 1945 zabouchal někdo na okno hospody. „Kouří se vám ze střechy!“ Byl to jeden z lidí čekajících na autobus, aby je odvezl na noční směnu do Ostravy. Šli na půdu, otevřeli dveře a v tu ránu byla střecha v jednom ohni. Je pravděpodobné, že komín domu byl poškozený otřesy z květnové bitvy. Jakmile otevřenými dveřmi pronikl na půdu čerstvý vzduch, vzplanuly doutnající trámy jako polena v kamnech. Běhali po hospodě a vynášeli, co se dalo. Do rána celé stavení shořelo. Rodina přišla o všechno.

V roce 1946 nastoupila Blažena v Ostravě do učení v krejčovském salonu Jana Vrábela. Pracovala tam od rána do noci a pomáhala rodičům svým výdělkem. Oba rodiče byli nemocní, bydleli v pronajatém bytě na poště a z požáru hospody už se nikdy nevzpamatovali. Další ranou pro ně byl únor 1948, nástup komunistů k moci a kolektivizace venkova.

„Přišla obsílka, že maminka musí nastoupit na práci do JZD. Šla jsem na národní výbor a tam seděli za stolem ti soudruzi. Říkala jsem, že maminka je po operaci prsu. Prosila jsem je, aby nemusela okopávat celou měřici pole. Nemohla to zvládnout. Jeden z nich praštil pěstí do stolu, bil se v prsa a řval: ‚K…a! Vy kolaboranti sokolští! Vy si myslíte, že my komunisté budeme za vás dřít?!‘ Odešla jsem s brekem a dělali jsme dál. Na ty jejich sprosté výroky se nedá zapomenout. [...] Pořád nám to vyčítali, že jsme měli hospodu.“

Blažena se stala švadlenou. Vdala se a po narození syna šila doma pro komunální podnik. Když se u ní objevily potíže se zrakem, musela však šití nechat. V roce 1969 proto nastoupila do bufetu Úsvit v Ostravě-Vítkovicích. Jídelna patřila Vítkovickým železárnám Klementa Gottwalda. Ze Staré Vsi nad Ondřejnicí tam pamětnice vyjížděla časně zrána. Otevíralo se totiž v šest, když šli dělníci z noční směny.

V hospodě U Zlatého kříže zvedala v dětství kuželky, sledovala sedláky, jak hrají karty kolem kulatých stolků, a zámožné hosty z Ostravy. V bufetu Úsvit chystala obložené chlebíčky, když se blížilo některé z komunistických výročí. „Bylo výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Přišli za mnou do bufetu Úsvit pánové z vedení Vítkovických železáren, že musím něco udělat. Chtěli velkou knihu s Leninem. Já jsem jim říkala: ‚To víte, že jo. Žádné takové. Udělám nějakou nepovedenou potvoru a vy mě za to zavřete.‘ Něco jsem ale udělat musela. Tak jsem udělala v cedníku ze šunky takovou polokouli a napíchala jsem do ní vlaječky všech bratrských zemí Sovětského svazu. Samozřejmě, že se jim to velice líbilo. Takové hovadiny jsme byli nuceni dělat.“