Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Stropková (* 1922  †︎ 2017)

• narozena roku 7.10. 1922 v Českých Budějovicích

• od dětství vychovávána u tety – matčiny sestry - v Českých Velenicích a v Suchém Vrbném (nyní součást města České Budějovice)

• po absolvování gymnázia a jednoročního kurzu pro abiturienty středních školy, nastoupila 1.7.1942 do Jihočeských elektráren

• 17.9. 1942 zatčena s rodinou v rámci tzv. E Akce za útěk svého bratra, československého důstojníka z povolání, z protektorátu

• několik dní s ostatními byla ve věznici v Táboře

• vlakem s ostatními zatčenými převezena přes Prahu a Pardubice do Svatobořic u Kyjova

• od září 1942 do 14.4. 1945 byla internována ve Svatobořicích

• po válce pracovala na čtyř až šestihodinový úvazek vzhledem k částečné invaliditě

• v roce 1953 nastoupila v okresním podniku Pramen, následovalo zaměstnání v cukrárně, dále u Restaurací a jídelen jako účetní, později sekretářka LŠU, dále jako sekretářka českokrumlovského gymnázia

• v roce 1976 odešla do důchodu

• podává výpověď o perzekuci své rodiny po komunistickém převratu, i o válečné anabázi svého bratra Leopolda

• zemřela 25. ledna 2017 v Českém Krumlově

Major v.v. Leopold Kuncl (1915 – 1988):

Můj nejstarší bratr Leopold Kuncl, narozený 15.11. 1916 v Českých Budějovicích, absolvent reálky, obchodního kurzu pro abiturienty středních škol a důstojnické akademie v Hranicích na Moravě, odešel 16.6. 1939 (domluvený telegram: „Přijeď nebo Ti třešně shnijou.“) do Polska, odkud se z Malých Bronovic dostal do Gdaňska na loď a do Franci. Dříve, než Hitler napadl Polsko v září 1939. Ostatní, kteří ještě čekali na odjezd, už museli zůstat v Polsku a po marné snaze pomoci Polákům proti nacistům se museli zachránit odchodem do SSSR a to i s plukovníkem Svobodou.

Bratr byl již v listopadu 1939 v Lille ve Francii u přátel, rovněž uprchlíků, v jedné francouzské rodině. Po napadení Severní Francie nacistickou armádou, se bratr snažil dostat sebe i své přátele do Anglie. V Lille ještě oslavil 15.11. 1939 své 24. narozeniny i jmeniny.

6.12. 1939 odjíždí k odvodu do Meziérs. Všechny jeho vzpomínky a myšlenky patří nejen jeho drahým doma, ale hlavně naší vlasti. Jeho crédo v úvodu jeho deníku je báseň Viktora Dyka: Země mluví. Cituji jen několik slov: „Prosím Tě, matka Tvá – braň si mě synu! Jdi třeba k smrti, těžko jdeš. Opustíš- li mne, nezahynu, opustíš-li mně, zahyneš.“

Bratr 11.4. 1940 urguje v Paříži svou žádost o povolení k odjezdu z Lille, v deníku vypisuje postup nacistické armády. Z Paříže odpovědi nedočkal. 19.5. 1940 je evakuace obyvatel, zvláště Čechů nutná, ale nezajištěná. Z Bethune přijel pro p. Erben nákladním autem, a tak odvážejí i jednu rodinu do Bethune. Od anglického poručíka dostává bratr 1. vagon nákladního vlaku do Boulogne. Jede s nimi několik anglických civilistů a několik vojáků, celkem 40 lidí. Bratr bez odpočinku, bez jídla, jedou celou noc a 20.6. 1940 v 8.hodin ráno přijíždějí do Boulogne, mají zakázáno vystupovat z vlaku, ale bratr se tajně dostal ven a získal povolení – cestovní rozkaz a Bou de Transport od francouzského velitele. Bratr stále bez odpočinku, bez jídla, celý den shání odvoz, ale vlak není. S pomocí mladého skauta získává pomoc v Institut Haffereing na kopci. Jde tedy zpět do města a vozí lidi po skupinkách elektrikou nahoru na kopec k Institutu. Sám neví, kam jít, kde spát, ale ochotná číšnice v kavárně poskytne 2 pokoje v Auexu (nebo v Anexu) pro mého bratra a jeho českého přítele, který též pomáhá. V noci je silné bombardování, duní děla, rachotí kulomety. 21.5. 1940 má být bratr na nádraží u tajné policie, ale komisař není k sehnání. Rozčilený kapitán mu radí: „Sauvez la vie!“ V přístavu je Angličané vyhodili – bratr se cítí hrozně jako civil bez uniformy a beze zbraně. Naštěstí se ženě jednoho z krajanů podařilo obstarat loď, malý rybářský člun Jacqeline Florimond č.0.105, 90 tun, rychlost 8 uzlů, 20 HP, Ostende, a jedou. Bratr opatruje kufr svého přítele kapitána Růžka, zatímco jeho vlastní někde zůstal – snad mu ho někdo později přiveze (Povedlo se, přivezeny byly o oba díly bratrova deníku). Lidí na lodi je 70, loď řídí 2 poručíci belgické armády - jeden námořní pilot a velitel ponorky. Moře je rozbouřené, hustě prší, všechno a všichni jsou mokří. Loď vyjíždí v 11.hodin – na břehu zůstalo ještě mnoho uprchlíků. 22.5. 1940 vjíždí ve 12.30 do přístavu Brixham. Poprvé dostávají chleb s máslem a čas, i pět cigaret. V přístavu je ještě 6 rybářských belgických a holandských lodí, i s uprchlíky. Na lodi musí zůstat přes noc, leží všichni na rybářských sítích, které strašně páchnou mrtvými rybami, které v nich zůstali.

23.5. 1940 vyjíždějí z Brixhamu a ve 14.30 jsou v Poole. Ubytování ve stanech v parku zámku. Vyslýchá je anglický kapitán, nad bratrem kroutí hlavou, že je důstojník, je v civilu a neoholen. Konečně se může oholit a jde spát, je zima a vše je mokré. Ráno, 24.5. 1940 je jim oznámeno, že všichni, kromě Francouzů, budou odvezeni. Ubytování všech bylo na ostrově, o čemž nevěděli. Nyní je motorovým člunem převážejí do přístavu Poole. Na silnici jsou připraveny autobusy, nákladní auto na zavazadla. Vše probíhá v klidu a pořádku. Z Poole z nádraží vyjíždějí ve 14.15 do Wimbledonu, příjezd cca v 18.hodin. Na psí dostihové dráze je seřadiště. Skvělá organizace civilních dobrovolníků a pečlivé přípravy. Zatím spí všichni v hale na zemi, ale jen pro tu jednu noc. 25.4. 1940, bratr se cítí hnusně – voják mezi uprchlíky – nemůže přece každému vykládat svou situace a tak zatíná zuby a dívá se do země. Asi v 8.hodin začínají formality – 11 šilinků, identifikační karta a první pohoštění. V 17.00 je v jedné restauraci oběd. Majitelka je Rakušanka, přijela do Anglie s holýma rukama a nyní je milionářkou. Hostí zdarma všechny uprchlíky. Jedna anglická dáma požádala bratra, aby za všechny poděkoval – udělal to, ale francouzsky. Pak šli do místa ubytování, Surbiton 124, King Charles Road. Uprchlíci mají k dispozici celý dům. Ráno se šlo do kostela, neboť král vyhlásil Den modlitby v celém Impériu. Bratr děkoval Bohu za záchranu, neboť s lodí projeli minovým polem, kapitán dostal o minovém poli telegrafní zprávy, ale až když projeli. Angličtí občané se o uprchlíky vzorně starali, ale bratr se snažil o spojení s národním výborem vojenském správy, nejraději by se dostal zpět do Francie, aby mohl bojovat proti nacistům. Konečně 29.5. 1940 dostává bratr v bance peníze, o něco více než 1 libru. Poldovi se denně věnovala slečna Lisabeth Rood, jinak je též zván do jiných rodin. 4.6. 1940 jede s přítelem do Londýna, do Park Street 114 a hned u vchodu se setkal se dvěma dámami z Českých Budějovic. Podplukovník slibuje bratrovi, že brzy se dostane od uprchlíků, ale Paříž určila, aby zůstal v Londýně. To znamenalo, že nebude muset začít učit mluvit anglicky. Také dostal dalších 10 liber, ale měl strach v čem bude brzy chodit, když má jen jediné šaty i boty. Dostává 2 libry zálohu na plat. Londýn se hemží armádami z celého světa. Tak si kupuje alespoň rukavice, v Anglii je příšerně draho ve srovnání s Francií. Zatím nemůže dělat nic než sledovat zprávy a přát si, aby mohl odjet do Francie a bojovat. Dále vypisuje v deníku, kdo z jeho přátel konečně dojel do Anglie a cítí se velmi osamělý, protože nemůže dělat, co by chtěl, to, proč opustil všechny doma, že nemůže bojovat.

16.5. 1940 podala Reymaudova vláda demisi. 17.5 1940 se ujímá velení generál Petain a chce vyjednávat s Němci, po válce je souzen jako vlastizrádce. Bratrův vztah s Betty se prohlubuje, ona dobře chápe, čím bratr prochází. V domě mezi 4.7. 1940 a 10.7. 1940 přijíždějí konečně bratrovi přátelé z armády a má zprávu, že u slečna Trtílková je zachráněna. Doufá tak, že jeho věci též. Konečně přijeli přátelé, bydlí všichni ve stanu, bratr je v kulometné rotě jako velitel roje. Angličané o ně stále vzorně pečují. Ovšem, nařízení o žoldu, že 11 šilingů denně se sráží na 6,6. Též dochází v armádě k neshodám, bratr se tomu vyhýbá, píše: „nevím, jak se z toho budeme zodpovídat doma, až dojde k zúčtování.“ Jsou to věci, které bratra jak vojáka urážejí. Krásné oslavy svátku Svatého Václava 28.9. 1940 – koná se v táboře velká slavnost, jako host mluví Jan Masaryk a velmi dobře. 12.10. 1940 následuje přesun do Kinetonu, bratr jako spojka na BS.A. 500 cm. Bydlí všichni ve Woodley house, dobré ubytování – aspoň bratr si nestěžuje i když zatím spíš na zemi. V kraji je plno koní, je to kraj honů, všude honební smečky a krajina stvořená pro hony na lišku. A on vzpomíná, když jezdil takhle doma jako důstojník jezdectva. Těší ho dopis od Betty, též jí píše a těší se, až ji zase uvidí. Jen anglicky se neučí, nemá na to trpělivost.

Tak 1. listopadu je Hubertova jízda, Betty přijela, prý nejhezčí ze všech mladých žen, chlapci pozvali mnoho lidí, bylo to krásné, i velitel brigády byl spokojen. Poldův velitel se Staré Boleslavi pplk. Kokrda dlouho mluvil s Betty. Já jsem měla tu čest sejít se už s pplk. Kokrdou v Hodoníně, kde mi blahopřál ke statečnému bratrovi. Ten 4.11. 1940 v duchu blahopřeje ke jmeninám strýci Nováčkovi a mladšími bratru Karlovi a těší se, že tak za 3 roky se opět sejdou – ovšem bylo z toho roků 5. Ten den byl též zvolen v USA prezident Roosevelt. Němci se mstí Angličanům, bombardují Coventry. Protože vztah Betty a Poldíka nabil na síle a vážnosti, jel bratr 11.11. 1940 za pplk. Kokrdou. Vysvětlil mu situace a utvrdil si o něm dobré mínění. Dal bratrovi i jeho příteli Qido (Kvido) Kotiarovi peníze na dovolenou, bratr mu to chce splatit po Novém roce. V neděli 17.11. 1940 píše Betty, v sobotu 23.11. 1940 budou mít zasnoubení. V duchu sděluje svému otci, jak vážný je jeho vztah a věří, že jejich láska překoná vše, i válku, i to, co se bude dít po ní. A zásnuby byly a slavné, bratrovi přátelé z armády nemohli chybět a navíc přijel konečně Poldův přítel, nepíše hodnost, jen jméno Voves. Mám dojem, že se z války nevrátil. Bratr pracoval v armádě v kanceláři, scházel se s Betty a sledoval hlavně, co se ději ve světě. 3.12. 1940 je oznámeno, že přijede pan prezident s ostatními veliteli. 4.12. 1940 dostává bratr a Josef (asi jeho šofér) rozkaz jet na křižovatku Bauberry v plné polní a čekat, až pan prezident přijede. „Čekáme, konečně přijíždí a já s Josefem jedu za jeho vozem, Vpřed por. Šimandl s vojákem (příbuzní též ve Svatobořicích), za mnou je vůz generála Ingra, za ním zase auto od praporů. Jede se ke dělostřeleckému oddílu, kde je předání standarty. Krásné! Pak do Leamingtonu. Je nám zima, vyčerpává to hodně, ale přesto je to krásné. Líbíme se. V noci se vracím do Bauberry.“

5.12. 1940 je velké cvičení, bratr je s p. majorem Čermákem jako spojka. „V poledne je u nás na obědě pan prezident, po obědě proslov, věci, které známe a v než věříme. Dobře se vyjadřuje o emigraci. Jediné, co je správné, ale dělá to vyhlídky na pobyt mimo bojiště delší – že nás bude třeba nakonec u nás doma. Jen kdyby to bylo už brzo.“

23.2. 1941 – čas běží –

7.3. 1941 „Jsem povýšen na nadporučíka a s tímtéž pořadím.“ Pro nedostatek penež jezdí Betty za ním.

Zde končí třetí část bratrova válečného deníku.

Vím, že se jeho sňatek s Betty uskutečnil. Kdy byl převelen na východ, nevím, domnívám se, že někdy během 1. pololetí 1944, když dokončil první 2 roky Vysoké válečné školy (doma si ji po válce dodělal)  a na východ jel už jako kapitán. Cesta byla krušná, jak mi později vyprávěl. Naštěstí dojel v pořádku.

V bojích Karpatsko-dukelské operace došlo k situaci, kterou podrobně popisuje generál Alfréd Ressel ve své knize: „Mé cesty válkou.“  Byl to rozkaz pomoci štábnímu kapitánovi Františku Sedláčkovi a jeho vojákům, kteří se ocitli v těžké situaci (měl je osvobodit z německého obklíčení). O tom bylo mnoho napsáno – proto jen krátce. Bratr byl v boji raněn, měl průstřel pravého předloktí, ale rozkaz svého velitele splnil. Byl povýšen majora a kromě československých vyznamenání obdržel od sovětského velení „Rudou hvězdu za statečnost“ 2. stupně. V roce 1964 měli tito bojovníci na Dukle sraz, zúčastnil se též český spisovatel Miroslav Ivanov a napsal o bratrovi do novin článek „Hrdina od bezejmenné kóty.“ Věnovala jsem tento článek příbuznému mé dobré známé – ten sešel s mým bratrem v cele ve věznici na Borech, než šel bratr k soudu.

Onen mladý muž byl odsouzen na dlouhá léta do Jáchymova, odkud se mu po dvou letech podařilo uprchnout a přes Německo se dostal do USA, kde žije dodnes. Onen článek o mém bratrovi, i o svém útěku z Jáchymova, pak vyšel česky v Chicagských novinách. Jsem za to panu Karlu Švecovi velice vděčná!

První dopis a zprávy o rodině dostal ode mě bratr z Hodonína. Odevzdal mu ho bratr mé kamarádky z lágru, major Václav Kovařík z Plzně. Dvakrát jsem se s bratrem náhodou minula: poprvé, když jsem nevěděl, že část československé armády s armádním generálem Svobodou je v Kyjově a podruhé, když jsem se vracela přes Prahu domů a naše armády přijela asi 2 hodiny po tom, co jsem dojela do Českých Budějovic. Bylo to ve čtvrtek, 17.5. 1945, kdy jsme se sešli večer u rodičů.

Bratr a jeho Betty:

Když byl bratr převelen na východní frontu, denně mu Betty telefonovala. Po válce za ním přijela do Čech, pracovala jako překladatelka u československého filmu a mluvila dobře česky. Ale bylo jasné, že po „vítězství dělnické třídy“ tu zůstat nemůže. Ale bratr nechtěl znovu odjet a ohrozit tím otce a možná i ostatní rodinu. Tak se rozešli, Betty se vrátila domů do Anglie.

Bratr se podruhé oženil s dívkou, které se narodil v červnu 1948 chlapeček. Vyrůstal u rodičů bratrovy ženy.

Mně je dodnes líto, že bratr neodjel s Betty, byla to skvělá charakterní žena. Byl by si ušetřil mnoho utrpení a otce před komunistickým kriminálem svou oběti nezachránil.

Otec a bratři v komunistickém kriminále:

Na jaře roku 1949 byl můj bratr Leopold v Praze zatčen StB, vůbec jsme o tom nevěděli, ani, zda ještě žije. Byl také vezněn v pověstném „Domečku“ a po odsouzení převezen do věznice Bory v Plzni. Byl odsouzen na 12 let těžkého žaláře, ale protože ve skupině padly 2 tresty smrti, všichni se odvolali v naději, že budou tresty smrti změněni na doživotí. Všichni byli vojáci, kteří za války bojovali proti nacistům! Soud všem snížil tresty, bratrovi na 8 let za zásluhy v boji o Duklu, ale ty 2 rozsudky smrti se nezměnily! Žena jednoho z nich vyslechla ortel a v tu dobu čekala první dítě. Bratr byl na Borech 2 roky v samovazbě, z TV jsem se nedávno dozvěděla o krutostech, které používala StB – bratr o tom nechtěl nikdy mluvit.

 V době, kdy jsme o bratru Leopoldovi nevěděli, přišla další rána. Můj nejmladší bratr se domluvil s dívkou, že utečou za hranice. Naneštěstí v zimě 1950 přijel do Českých Budějovic z USA agent-převaděč, měl převést jednu paní, jejíž manžel už v USA byl, a právě mého bratra. Měl s sebou mladšího muže, byl to Slovák, který zběhl z armády a to se mu pak stalo osudným. Šel s převaděčem poprvé a měl se řídit jeho pokyny. Paní, ke které agent šel, už odejít nechtěla, ale nasměrovala ho právě na mého otce a bratra. Otec byl jako vedoucí na svém bývalém obchodě, můj bratr Karel tam byl též zaměstnán. Otec s tou věcí nechtěl mít nic společného, stačilo mu, že věděl, že jeho syn František, který hned po zatčená nejstaršího bratra uprchl za hranice sám, bez cizí pomoci, je živ, zdráv a v bezpečí. Bratr Karel ochotně s agentem-převaděčem spolupracoval a pomáhal mu s vyhledáváním dalších osob ochotných ke spolupráci, nikoliv k útěku. A pak, někdy v lednu nebo v únoru 1950 jestli všichni 4 vlakem k hranicím. Ale najednou je upozornila bratrova dívka, že s nimi ve vagonu jede StB. Možná to byla jen výmluva, ale vedoucí té skupiny se okamžitě vzdálil, řekl svému podřízenému, kam má bratra s dívkou odvést a počkat tam na něho do půlnoci. Kdyby se nevrátil, mají jít sami. Nebo jen Slovák? To nevím. Můj mladší bratr byl, bohužel, velmi neukázněný a do půlnoci čekat nechtěl, Slovák se dal přemluvit a bratr s dívkou došli zpět na nádraží. Vrátili se domů, ale chlapec ze Slovenska byl chycen. Pak se dlouho nedělo nic, tuším, že v březnu 1950 se bratr s dívkou oženil a bydleli u jejích rodičů, komunisticky založených rodičů. Pak ale 12.5. 1950 v poledne někdo zvonil, otec šel otevřít a hned mu na rukou zaklapla želízka. To mu neudělalo ani gestapo! Ve stejnou dobu, též s pouty na rukou odvedli mého bratra a jeho ženu. Vyšetřování se táhlo celý rok, ovšem bratrova žena byla za 2 týdny propuštěna a nebyla u soudu ani jako svědkyně. Právě tak, jako ona paní, která poslala agenta-převaděče za mým otce u soudu vůbec nebyla, jen později dodala, že můj otec o ničem nevěděl, to už ale bylo pozdě, neboť soud odsoudil mého bratra na 15 let těžkého žaláře a ke ztrátě majetku. Majetek ovšem bratr žádný neměl, musel za to zaplatit otec, neboť o peníze šlo především! Otce odsoudila na 2 roky a ke 200.000 Kčs pokuty. Tak došlo k tomu, že otec byl ve vězení v Šumperku 1 rok, ten první strávil ve vyšetřovací vazbě.

Nejstarší bratr Leopold byl už ve věznici v Plzni, na Borech, odsouzený na 8 let těžkého žaláře. Nejmladší bratr Karel na 15 let na Bytízu u Příbrami. Já jsem tehdy bydlel s mužem v Českém Krumlově, můj muž se zde narodil a po zabrání Sudet musel s otcem a nevlastní matkou utéci. Nějaký čas dělal spojku v ilegální organizaci Obrana národa a v roce 1941 strávil 1 měsíc ve věznici v Českých Budějovicích. Po válce se vrátil do Českého Krumlova. Měli jsme v roce 1948 malého chlapečka, v roce 1950 mu byly 2 roky, já měla následky z internačního tábora a k tomu jsem jezdila do 3 různých kriminálů na návštěvy, když mě ovšem byly povoleny! K tomu jsme těžce sháněli alespoň 100.000 Kčs, aby mojí mamince, která se z internace nikdy nevzpamatovala, nezabavili všechno zařízení. Exekutor už předem v bytě všechno polepil nálepkami „zabaveno.“ Naštěstí k tomu nedošlo. Po roce 1952 se otec ze Šumperka vrátil a byl mu přiznán důchod 210 Kčs měsíčně. Maminka nebyla nikde zaměstnána, pečovala o 3 děti, vařila denně pro 10-12 lidí. Kromě rodiny to byli kočí, prodavačky, služebné a na 100 Kčs pro manželky, které nebyly dříve zaměstnány, čekala do svých 70 let! Otec těžko sháněl zaměstnání a často je musel opustit, když si nějaký funkcionář KSČ umanul. Když jezdil jako průvodčí v trolejbusu, během jízdy ho postihla těžká mozková příhoda, také prodělal těžkou břišní operaci. Oba – otec i matka – zemřeli v roce 1970.

Můj bratr Leopold se za pár let po návratu z vězení znovu oženil, jeho žena Hana s sním dala rozvést, když byl ve vězení, a v roce 1964 se mu narodila dcerka. Bydleli ve Staré Boleslavi (podle nařízení soudu!), odkud bratr v roce 1939 utekl jako důstojník československé armády – teď jako nevoják se zákazem nosil veškerá vyznamenání, která během války obdržel. Jen jedno mu zakázat nemohli, sovětské vyznamenání „rudou hvězdu za statečnost“ 2. stupně. Tak ji nosil na civilních šatech, přešitých z uniformy. Po přestěhování do jižních Čech – Nové Hrady, pak konečně do Českých Budějovic a otcova domu – pořádal pro školní děti přednášky. Jednou mi řekl, že měl nejvíce přednášek ze všech, kteří těž chodili po školách a vyprávěli dětem o poměrech v Protektorátu, i ve vězení v koncentračních táborech. V té době jsem pracovala už jako referentka na gymnáziu v Českém Krumlově a i zde měl bratr studentům co říci – i pak na blízké Devítiletce. Můj mladší bratr Karel po propuštění z pracovního tábora na Bytízu v roce 1960 (nastupují prezident Antonín Novotný dal amnestii i těžkým zločincům, a tak byl bratr propuštěn po 10 letech). Pak pracoval ve Škodovce a pak mu napsal přítel našeho bratra Františka z USA, že náš bratr po silném záchvatu mozkové mrtvice je v ústavu. Tedy v přepychovém ústavu – měsíčně to stálo 2000 dolarů, bratr měl důchod 470 dolarů a zbytek za něj platil americký stát a týdně dostával šel na 10 dolarů na kuřivo! Bratr si Františka nechal přivézt domů do Čech a staral se o něj s pomocí své hodné ženy (též v invalidním důchodu) a s pečovatelkou, do doby, než sám bratr Karel dostal záchvat mozkové mrtvice a prodělal operaci kyčle. Tak bratrovi Františkovi našel místo v Domově důchodců v Dobré Vodě u Českých Budějovic. Byla bych ráda bratra vzala k sobě, ale byla jsem tehdy též po první mozkové příhodě a od návratu z internačního tábora jsem byla uznána jako částečně invalidní a nakonec i trvale. Žiji sama a tak mě nás lékař upozornil, že bych péči o bratra dlouho nevydržela, pokud bych to vůbec zvládla! Tak jsem za bratrem jezdila dvakrát až třikrát týdně stejně, jako dokud žil u bratra Karla.

Bratr Leopold zemřel 8.7. 1988. Už po své smrti byl rehabilitován a povýšen in memoriam. To jsem se vůbec nedozvěděla, ač jsem nositelkou „Osvědčení MNO § 255 Sb.“ Naopak byla pozvána bratrova žena, se kterou se bratr oženil někdy v roce 1962 a která neměla s bratrovou činností za války ani s jeho utrpením po válce nic společného, ani bratra dříve neznala, ani nebyla politickým vězněm. Byla bych z rukou prezidenta republiky přijala rehabilitaci a vyznamenání se srdcem plným vděčnosti, ale nebylo mi to dopřáno.

Bratr František zemřel 8.6. 1996 v necelých 79 letech, bratr Karel 27.3. 2003 v Domové důchodců „Na Staroměstské“ v Českých Budějovicích. Já jsem v roce 1999 utrpěla druhou mozkovou příhodu, pak v roce 2000 a 2001 mi v Českých Budějovicích operovali oči na šedý zákal a asi za 2 nebo 3 nato opět v Českých Budějovicích laserem zelený zákal, glaukom, obou očí.

Tak jsem zůstala sama z celé naší rodiny naživu. Nejbližší příbuzný z tatínkovy strany je můj bratranec Augustin Kuncl, syn nejmladšího tatínkova bratra Augustina. Můj bratranec se svou ženou ve stavení, ve kterém se můj otec narodil a ráda tam jezdím. Ještě žije neteř, dcera mého nejmladšího bratra Ing. Martina Růžičková s dvěma dcerkami. I s tou jsem pořád ve spojení.

Letos v říjnu mi bylo 87 let a moje vlastní rodina je syn Luděk (61 let) a snacha Jaromíra (59 let). Oba jsou v důchodu, syn v předčasném po ztrátě zaměstnání. Mají byt naproti domu, kdy bydlím, ale nyní jsou nastálo na své chatě po strýci.

Žiji spokojeně v Českém Krumlově, mám spoustu zájmů, několik opravdu dobrých přátel, dopisuji si s „kolegyněmi“ z internace, i se svými příbuznými, také s rodinou Košackých a jejich příbuznými ze Svatobořic. Jsem osudu velmi vděčná za každý den. Jen se mi stýská po mém rodném městě, po Českých Budějovicích.

Miloslava Stropková zemřela 25. ledna 2017 v Českém Krumlově.

Rodina Kunclových:

Matka: Emilie, roz. Rompartová – narozena roku 1889 v Českých Budějovicích, zemřela 31.5. 1970

Otec: František Kuncl – narozen roku 1890 v Dolních Slověncích, zemřel 20.11. 1970

Bratr Leopold – narozen 15.11. 1915, voják z povolání, major československé zahraniční armády, zemřel 8.7. 1988

Bratr František – narozen 5.12. 1917, zemřel 8.6. 1996 v Domově důchodců v Dobré Vodě u Českých Budějovic

Bratr Karel – narozen 15.11. 1923, zemřel 27.2. 2003 v Domově důchodců v Českých Budějovicích

Miloslava – narozena 7.10. 1922, žije v Českém Krumlově

Další oběti: Prof. Ing. František Rompart (1880 – 1941) – starší bratr mé matky, ředitel Olomoucké reálky a velmi vážený občan měla Olomouc. Zatčen gestapem v září 1941 a ještě téhož roku umučen v koncentračním táboře Mauthausen.

Antonín Nováček (1908 – 1943) – synovec mého strýce, nádražní úředník v Praze. Byl zatčen gestapem v roce 1943 s odvezen do Osvětimi, kde během 3 týdnů zemřel. Byl to člověk vysokých mravních kvalit.

Na stroji v roce 2009 sepsala Miloslava Stropková, roz. Kunclová

V roce 2009 přepsal a částečně editoval Luděk Jirka