Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Štroblová (* 1936)

• narozena 1. července 1936

• vystudovala češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

• od roku 1960 redaktorka ve Státním nakladatelství dětské knihy

• psala básně a texty, které vadily socialistickým cenzorům

• v roce 1970 dostala v nakladatelství z politických důvodů výpověď

• překládala a publikovala pod cizími jmény a pseudonymy

• v roce 1991 se podílela na obnovení PEN klubu

• je jednou ze zakladatelek společnosti Spisovatelé za práva zvířat

Už na základní škole učitelé označovali její básničky za politicky nebezpečné. Texty a básně, které se socialistickým cenzorům nelíbily, však psala dál. Později kvůli nim měla problémy se Státní bezpečností a přišla o místo redaktorky v nakladatelství.

Jana Štroblová se narodila 1. července 1936 v Praze. Její rodiče pocházeli z chudých rodin. Otec vystudoval střední školu díky tomu, že ho na ní živil jeho učitel, kterému bylo líto, že tak chytrý chlapec nemá na studium prostředky. V dětství často jezdila na Šumavu, která byla rodným krajem jejího táty, a do Vrchotových Janovic, odkud pocházela matka. V paměti jí zůstalo, jak tam vídala hraběnku Sidonii, majitelku zámku Vrchotovy Janovice. „Vzpomínám si, že po únoru 1948, kdy přišla o všechno služebnictvo, jezdila s kolečkem na kompost. Někteří vesničané ji litovali, jiní jí to přáli. Byl to můj první zážitek s komunismem. Ten obraz se jakýmsi způsobem zapsal do mého hodnocení politických systémů,“ říká pamětnice.

Z dětství má v paměti ještě další obraz. Ten pochází z roku 1945, z posledních dnů války. Bydlela tehdy s rodiči v Praze na Pankráci. „Tam nás osvobodili vlasovci. Probíhali přes náš sklep a bojovali s poslední částí německého průvodu, který si vyřizoval účty s civilním, bezbranným obyvatelstvem. Vlasovci byli devatenácti- dvacetiletí chlapci. Pro mě byli hrdinové. Druhý den jsem viděla, jak je pažbami utloukla národní garda. A další den jsem je viděla jako hromadu mrtvol přikrytých plachtou, ze které vyčuhovaly holé nohy,“ vzpomíná Jana Štroblová. Vybavuje si, že ve výloze sklenářství v jejich ulici visel plakát, na kterém byl vyobrazen Stalin, a u něj nápis ve smyslu, že je třeba každého vlasovce zastřelit. Od té doby měla v paměti zafixováno, že od Stalina nemůže čekat nic dobrého.

Zrušení Skautu a obavy rodičů

Přestože prožívala dětství ve válečných letech, vybavuje si z něj hodně hezkých dnů. S kamarády běhala po periferii Prahy, jezdila na letní tábory a organizovala různé hry. Po válce se stala členkou skautského oddílu 37, který se jmenoval Sluníčko. „Ve vyšších kruzích Skautu se vedly politické debaty, ale my mladší jsme se jich neúčastnili. Ale pak jsem zrušení Skautu cítila jako křivdu. A to, že byli vedoucí v kriminále, to mě zasáhlo na celý život. Zanechalo to ve mně vědomí, že stačí málo a může být zle,“ vysvětluje.

Pamětnice napsala básničku, ve které se odrazilo její rozčarování ze zákazu skautského hnutí. Naštěstí učitel češtiny, k němuž se báseň dostala, byl slušný člověk a vše řešil domluvou. Vysvětlil jí, že by měla přemýšlet nad tím, co píše a říká, protože by se kvůli její nerozvážnosti mohli dostat rodiče do vězení.

Její rodiče nesli sílící moc komunistů v zemi těžce. Otec byl sociální demokrat a po násilném sloučení sociální demokracie s KSČ po únoru 1948 v komunistické straně zůstal. I její matka do ní vstoupila. Jana Štroblová je přesvědčena, že to udělali víceméně ze strachu. „Rodiče se snažili chovat loajálně a to ve mně vyvolávalo vzpouru. Ale měli své důvody. Tatínek byl zatčen za heydrichiády a vyvázl jen shodou okolností. Maminka se o něj v těch dnech strašně bála. Tatínek se pak až do smrti bál i komunistů,“ vysvětluje. Má velmi silnou vzpomínku na dny, kdy její otec umíral. Už blouznil, a když seděla u jeho postele, říkal jí, že v úterý v deset hodin ho komunisté povezou na Sibiř. Nakonec přesně v ten den i čas zemřel. Nyní pamětnice jeho chování chápe tak, že se komunistů bál a členstvím v KSČ se snažil zabezpečit jí, její sestře a jejich dětem klidný život.

Budovatelská poezie padesátých let

Pamětnice postupovala v životě přesně opačně než její rodiče. Otevřeně dávala najevo své názory a psala básně, které byly v padesátých letech považovány za protirežimní. Studovala češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Když jsem tam přišla, neměla jsem ani ponětí o stole ve Slavii, u kterého se scházeli skuteční básníci. Poezie, která se ukazovala jako oficiální, mě instinktivně nebavila, ale znala jsem tak málo, že jsem si netroufala soudit. Za největší básníky tehdy byli považováni představitelé budovatelské poezie. Říkalo se jí bagristická či jeřábnická. Opěvovaly se v ní gigantické kroky lidstva a zapomínalo se na všední den,“ vypráví Jana Štroblová.

Za její básně se jí ve škole dostávalo kritiky. Byly považovány za smutné a nedostatečně reflektující změny, kterými společnost po únorovém převratu v roce 1948 procházela. Setkávala se s názory, že jde o básně jeptišky, která nechápe dobu, v níž žije.

Studentský majáles v roce 1956

V roce 1956 se účastnila studentského majálesu. Studenti šli v průvodu v různých převlecích. Vzpomíná si, že spisovatel Ivan Klíma představoval kulaka a že Jiří Čutka, docent z katedry marxismu-leninismu, byl převlečený za milionáře. „Jeli na alegorickém voze, který ztělesňoval parazity a všechny záporné postavy,“ vypráví pamětnice. Šla vedle vozu s transparentem, který tvořila zamřížovaná bedýnka a nápis Libri prohibiti. Dělat si takto veřejně legraci z cenzury bylo v padesátých letech nebezpečné a odvážné. Takže poutala pozornost. „Předseda fakultní stranické organizace se vrhl k mému transparentu a začal mi ho rvát z ruky. Jak jsem s ním zoufale bojovala, zřejmě to přitáhlo pozornost reportérů, protože pak v pařížském listu Le Monde vyšla moje fotografie s tou skříňkou. Už na fakultě mě kvůli tomu začali otravovat fízlové,“ vysvětluje.

Problémy se Státní bezpečností

Její problémy se stupňovaly, protože se stala členkou studentského spolku Tripól. Jeho podstatu Jana Štroblová vysvětluje slovy: „Snažili jsme se vyvíjet vzpurnou činnost.“ Když se večer vracela domů, často ji sledovali estébáci. Bylo jí jasné, že je pod jejich neustálým dohledem. Ale provokovala dál. Na školní nástěnku například umístila své verše, kterými reagovala na potlačení projevů občanské nespokojenosti v Maďarsku v roce 1956. Později zjistila, že báseň z nástěnky sundali příslušníci Státní bezpečnosti a použili ji na výstavě tiskovin, která měla estébákům ukázat příklady nebezpečných ideologických úletů mezi studenty. „Jeden estébák se dvořil spolužačce, a tak nám všechny ty věci ukázal. Moje básničky tam byly napsány na červené pásce, asi aby vypadaly nebezpečně,“ říká.

V roce 1960 pamětnice nastoupila jako redaktorka do Státního nakladatelství dětské literatury. Texty, které měly být vydávány, tam kontrolovali cenzoři. „Sledovali poezii a měli strach z jinotajů, protože jí moc nerozuměli. Pokud zavětřili něco nebezpečného, domýšleli se a zastavovali verše, kde mohli. Vadily jim maličkosti, například jakékoli zmínky o křížku, přežehnání, o Bohu. Mým veršům vytýkali, že od jasnosti pohledu utíkám ke stesku a neblahým pocitovým kategoriím,“ vysvětluje.

Podpis manifestu Dva tisíce slov i Anticharty

Jana Štroblová podepsala manifest Dva tisíce slov, který vyzýval občany, aby se postavili sílící snaze Sovětského svazu potlačit reformní proces, který v roce 1968 v Československu probíhal. Po vpádu sovětských vojsk v srpnu 1968 se ocitla v těžké situaci. Nadřízení na ni tlačili, ať svůj podpis odvolá a označí ho za nerozvážnost. Odmítla a nakonec byla z nakladatelství propuštěna. Živila se překlady, tvorbou dětských leporel, často pod pseudonymy nebo jmény jiných lidí, kteří jí tímto způsobem pomáhali.

Problémy jí způsobilo i to, že v časopise Svědectví, který v exilu vydával Pavel Tigrid, vyšly její verše. Tvrdí, že o tom nevěděla a ani netušila, kdo je vyvezl. Byla za to volána k výslechům na StB. Potíže měl i její manžel, afrikanista Otakar Hulec, kterého Státní bezpečnost podezírala, že její verše do zahraničí vyvezl právě on.

V druhé polovině sedmdesátých let problémy Jany Štroblové vrcholily. Byl zatčen její spolupracovník Ota Ornest, který ve Viole organizoval večery složené ze šansonů, v nichž figurovala. Bála se, že také skončí ve vězení. Státní bezpečnost na ni naléhala, ať podepíše Antichartu, dokument, kterým se známé osobnosti distancovaly od Charty 77.

„Tvrdili, že je to má poslední možnost, jak v jejich očích přestat být škůdcem. No, tak jsem nakonec podlehla. Chápu to jako ponížení, které odporovalo mé povaze, ale v tu chvíli se mi to zdálo jako jediné možné uniknutí před vězením, kterého jsem se panicky bála,“ říká Jana Štroblová. Tvrdí, že se s tímto krokem velmi těžce vyrovnávala. Měla astma a nedovedla si představit, jak by nemoc ve vězení zvládala.

S manželem se stáhli do ústraní a pamětnice se věnovala překladům. Stále však sledovala vývoj ve společnosti, znala se s disidenty, a byla dokonce v kontaktu s Václavem Havlem. Celý život se zajímala o ekologii a s manželem a synem Mikulášem, který je architektem, se zasadili o záchranu několika zdevastovaných venkovských objektů.

Boj za práva zvířat

Po listopadovém převratu v roce 1989 se podílela na obnově činnosti PEN klubu. Se spisovatelem Antonínem Bajajou založili společnost Spisovatelé za práva zvířat. Například se zaměřili na pomoc medvědům, kteří žili v cirkusech v nevyhovujících podmínkách. Dosáhli toho, že někteří z nich byli umístěni v lepším prostředí, kupříkladu ve výbězích u hradů a zámků. „Nyní si média zvířat všímají, ale za totality to bylo nemyslitelné. Milosrdenství bylo bráno jako buržoazní přežitek, a tak jsme se snažili prosadit zákon o ochraně zvířat. Dříve si nikdo v televizi netroufl ukázat, že někdo sundává ze střechy kočku, že se v jímce topí kůň nebo že se na ledové kře ocitl pes. Nyní v takových situacích běžně funguje policejní a hasičská pomoc pro zvířata, ale dříve tomu tak nebylo,“ vysvětluje pamětnice. Její práci ve společnosti Spisovatelé za práva zvířat zaštítil prezident Václav Havel.

Jana Štroblová se stále věnuje psaní básní a překladatelství. Je autorkou čtrnácti básnických sbírek, řady překladů zahraniční literatury, leporel a knih pro děti. 

Ráda se vrací do míst, kde trávila dětství, zejména na Šumavu. „Když zavřu oči, dodnes cítím tu krajinu, ty vůně dětství, například vůni, která je u pramenů Vltavy,“ říká o místech, kde se cítí šťastná. Ten pocit jí kazí jen nenaplněná očekávání, která měla po listopadu 1989. V letech po něm si užívala, že při toulkách Šumavou poprvé může jít klidně do Rakouska či Německa a zpět, že už jí v tom nebrání pohraničníci a ostnatý drát. Považovala to za zázrak. Při jedné z toulek pohraničím objevila na rakouské straně starou kapli. „Nebyla zamčená a byly v ní mísy plné marek a cenné svícny. A mě obešla hrůza, že to všechno zmizí, jakmile tam vstoupí lidé z té druhé strany hranice. Že ta důvěra lidem, kterou přináší radost z nové doby, bude zneužita. Stalo se. Ta kaple je už zamčená,“ říká Jana Štroblová.