Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Rudolf Štrobl (* 1934)

• narodil se 30. ledna 1934 v Lubech u Chebu

• otec Rudolf Štrobl v roce 1938 bránil československé hranice v rámci organizace SOS

• matka s Rudolfem po záboru Sudet prchala v nákladním vagónu s uhlím z Lubů u Chebu

• rodina se usadila v Blatné, kde otec dostal práci u dráhy

• otec Rudolf Štrobl se za války zapojil do odboje, vstoupil do KSČ

• po válce se rodina se přestěhovala do Teplic

• roku 1952 Rudolf absolvoval gymnázium

• v letech 1952 – 1957 studoval Vysokou školu báňskou, fakultu hutní v Ostravě

• v roce 1957 dostal umístěnku do Prahy do Výzkumného ústavu hutnictví železa

• věnoval se hudbě a také tlumočení pro francouzské turisty

• v letech 1964 – 1966 se ho StB snažila využít a byl veden jako kandidát na spolupráci

• očitým svědkem střelby do Národního muzea v srpnu 1968

• v polovině 80. let odjel i s rodinou pracovně na šest let do Alžírska

• v listopadu 1989 s kolegy zakládal Občanské fórum v Alžírsku

• v 90. letech založil úspěšné výrobní sdružení Feralloy na výrobu obrobitelné ocele

Zatímco jeho otec bránil v roce 1938 státní hranice, tak teprve čtyřletý Rudolf Štrobl musel s maminkou opustit domov v Lubech u Chebu a podstoupit strastiplnou cestu do neznáma ve vagónu na uhlí. Rodina přišla o všechno. Když vyrostl, přejal názory svého otce – komunisty, ale na vysoké škole prohlédl. O politický režim se však nestaral. Chtěl především naplno žít a rozvinout všechny své talenty: hudební, technické, jazykové. Chtěl také cestovat a ve světě vědy a techniky po sobě zanechat stopu. To vše se stalo. Ale i on se musel vypořádat s nátlakem StB, která ho verbovala ke spolupráci...

Narodil se 30. ledna 1934 v Lubech u Chebu. Jeho otec Rudolf byl z Ledvic u Duchcova a většinu života pracoval na dráze. Matka Věra, roz. Španielová, pocházela z Jičína a byla v domácnosti, později prodavačka. Rudolf měl mladší sestry Ludmilu (1943) a Věru (1941).

Do čtvrté hodiny ranní musejí Kadaň opustit, jinak jim půjde o život

Rudolf Štrobl má ve svém archivu vlastnoruční zápisky svého otce, který podrobně zaznamenal dramatické okamžiky spojené s okupováním Československa, jak je zažíval na vlastní kůži.

Rudolf Štrobl starší se narodil v roce 1905 a pocházel z chudé hornické rodiny. Od 14 let musel začít pracovat. Práce u dráhy ho zavála až do Schönbachu u Chebu (nyní Luby), což bylo na hranicích, kde končila železniční trať. Právě tam se v roce 1934 narodil jeho syn Rudolf.

V květnu 1938, když se schylovalo k válce a státní hranice byly z německé strany ohroženy, ministerstvo vnitra Rudolfa povolalo do speciálního bezpečnostního sboru SOS (Stráž obrany státu). Tato organizace působila v letech 1936 – 1939. Za mírového stavu příslušníci Stráže obrany státu vykonávali svou běžnou službu u četnictva, finanční stráže a státní policie, v případě ohrožení bezpečnosti republiky byly doplněny o záložníky s trvalým bydlištěm v blízkosti nasazení. „Kolem 4. května 1938 ke mně přišel četnický strážmistr Honzák do kanceláře a žádal mě, abych ho následoval na četnickou stanici. Když jsem se zdráhal, řekl mi, že čekáme přepadení hranic německou armádou,“ zapsal si tehdy Rudolf Štrobl starší.

Tehdy mu bylo 33 let a měl čtyřletého syna Rudolfa. Rozloučil se s rodinou a narukoval do služby. Družstvo sestavené z dvou četníků, dvou financů, dvou zaměstnanců ČSD a osmnácti civilistů ještě týž den odvezli a během dalších šesti měsíců Rudolf sloužil v lesích u Kadaně, Klášterce a Perštejna. Popisuje, jak některé hraniční přechody uzavírali ostnatým drátem, poraženými topoly a vozy naloženými velkými kameny. Služba vlasti to byla strastiplná a nebezpečná.

„Za častých přestřelek a palby jsme trvale spali v lesích bez krytu a bez odpočinku,“ píše Rudolfův otec. Příslušníci SOS museli zůstat za každou cenu a zadrátovat všechny hraniční přístupové cesty. Práci dokončili koncem září 1938. „Na začátku října už se poblíž nás objevovala německá průzkumní letadla. Při nočním průzkumu jsem od jednoho českého železničáře zjistil, že všechna československá vojska opustila Klášterec, Perštejn i Kadaň.“ Rudolf a jeho kolegové z SOS prý tedy sešli z kopců do Kadaně, kde se ubytovali ve zdemolovaných kasárnách.

Rudolf dále popisuje, že zde našel vysílačku, na níž se mu z obce Pětipsy náhodou ozval důstojník. „Rozkázal mi, abych provedl předání kasáren a instruoval mě, že musím neprodleně, ještě téže noci, vyhledat starostu, aby vyhotovil předávací protokol.“ Rudolfovi se prý skutečně podařilo starostu sehnat a získat předávací protokol s razítky, který měl předat na velitelství v Lounech. Německý velitel ho upozornil, že do čtvrté hodiny ranní musejí Kadaň opustit, jinak jim půjde o život. „Šli jsme pěšky po silnici směrem na Pětipsy, na cestě proti nám zastavila německá vojenská auta se dvěma důstojníky – jeden z Československé armády a druhý říšskoněmecký. Ten náš nám oznámil, že nesmíme jít přes Žatec, protože tam čeká několik set ozbrojenců.“

Cestou padli tři členové jejich družiny SOS. Když přeživší došli na pokraji sil do Loun, našli štáb SOS v budově gymnázia, kde si mohli konečně odpočinout. „Okamžitě jsme ulehli na slámu a spali jsme asi 24 hodin, prvně po šesti měsících pod střechou a beze strachu, že budeme přepadeni.“ Rudolf poté osobně doručil protokol o předání kasáren z Kadaně. Služba SOS tím však nekončila. Hlídkovali ještě na demarkační čáře za Lovosicemi. „Po týdnu jsem požádal velitelství, aby mě zprostili této služby, neb tuto potupnou službu již nenávidím. Nechť ji provádí četnictvo a finančníci. Byl jsem tedy uvolněn. Přijel velitel SOS a rozloučil se se mnou s tím, abych o tom nikde nehovořil, aby mě to nestálo život,“ popisuje ve svém rukopise Rudolf Štrobl starší.

Rodina roztržena, přišli o všechno 

Po půl roce byl tedy opět volný, avšak jeho anabáze zdaleka nekončila. Do obsazených Lubů, kde dosud s rodinou bydlel, nemohl. Ujal se ho přednosta stanice v Blatné Jan Sýkora, který ho ho zaměstnal na stanici. „Svěřil jsem se mu, že nemám nic, kromě vojenské uniformy a roztrhaných vojenských bot. Dal mi starší kalhoty a za poslední dvacetikorunu jsem si nechal u Bati podrazit rozervané boty.“ Rudolf v Blatné nastoupil jako nákladní pokladník a spal v noclehárně. Byl vyhladovělý a tak mu jeho nadřízený půjčil peníze.

V Blatné, jakmile se postaral o vlastní přežití, se začal shánět po manželce a synovi. Složitou cestou se Rudolfovi nakonec podařilo s manželkou spojit. Z dopisu od ní se dověděl, že z Lubů prchala s čtyřletým Rudolfem v otevřeném vagónu na uhlí a že cesta trvala 36 hodin, než se dostala do Kralup, při čemž celou cestu stála, zablácená od uhlí a deště se synem v náručí. Utíkala narychlo a nemohla si vzít nic. Štroblovi tedy zůstali bez bytu, nábytku a bez prostředků.

Protektorát v Blatné

Rudolf Štrobl mladší, se kterým matka v náruči utíkala v nákladním vagónu z Lubů, si vzpomíná až na protektorátní období, kdy už rodina žila pohromadě v Blatné v Písečné ulici 1050, pak v Březnické 292. V Blatné prý za války panoval relativní klid, jen po atentátu na Heydricha obcházelo gestapo byty a hledali atentátníky.

Rudolf také například vypráví, jak se za války vyrovnávali s nedostatkem. „Jednou mi táta říkal: ‚Hele, vem si ruksak, běž do parku a až uvidíš skupinu stromečků, které vylézají z velkého pařezu, tak tam najdeš takovou papírovou bednu. Dej si ji do ruksaku a přijď s tím.‘ Bylo tam asi dvacet kostek margarínu, které táta nějak načerno vyhandloval a schoval je tam. Všechno tehdy bylo na lístky.“

Rudolf se učil u soukromého učitele hrát na housle, do čehož ho tatínek musel nutit, protože housle občas bolely. „Učitel mě takhle tahal za vlasy a řezal po prstech a rozčiloval se: ‚Fis, vejš!‘. Na dveřích měl napsáno: František Winter – kapelník. Učil na deset nástrojů a byl to můj jediný učitel, pak jsem se už u nikoho neučil a učil jsem se sám.“ Hudba Rudolfa provázela celý život, i když profesionálně se nakonec věnoval úplně jinému oboru.

Dověděl jsem se, že strýček je Žid, ale nevěděl jsem, co to znamená

V Jičíně měla Rudolfova maminka sestru Antonii Lustigovou, k níž Rudolf jezdíval na prázdniny. Byla provdaná za muže židovské národnosti. „Byl řídící učitel matematiky a občas mě z ní zkoušel. Byl moc hodný, měl jsem ho moc rád, hezky se o mě staral. Do určité doby jsem vůbec netušil, že existuje něco jako Žid, natož že by to byl můj strýc.“ Jak Rudolf vypráví, do roku 1944 byli strýc i teta v bezpečí, pak ale strýc musel nastoupit do transportu do Terezína. Naštěstí se schylovalo ke konci války a transporty do vyhlazovacích táborů už ustaly. Z Terezína se na konci války vrátil, vyhublý na kost.

Baráku, Baráku, budeš viset na háku

Jak Rudolf říká, jeho otec byl nacionalista a Němce nenáviděl, samozřejmě i proto, čím si prošel jako člen SOS při obraně hranic, a pak také kvůli tomu, že Štroblovi přišli o všechno. „V roce 1945 táta lítal po Blatné a naháněl tam Němce a vodil je v trestaneckých průvodech. Museli mít bílé označení. My jsme na to koukali jako blázni. Byli tam ještě nějací kolaboranti. Dodnes si pamatuji na nějakého koželuha Baráka, kterému dali nápis ‚Baráku, Baráku, budeš viset na háku.‘ Na náměstí byl obchod, prodávaly se tam háčky na ryby, měl to nějaký Viktora a to byl prý taky kolaborant, ale my jsme houby věděli, co to znamená. Na náměstí jsme viděli chlapa, jak tam lezl po štaflích a holou pěstí rozbíjel německý nápis, který byl napsaný na skleněném panelu,“ popisuje Rudolf atmosféru na konci války v Blatné.

Komunisti uměli využít chudé lidi, jako byl můj táta

Jeho otec ve svém rukopise zmiňuje, že po celou válku pracoval jako člen podzemního hnutí. O ilegální činnosti se ale nerozepisuje. Pouze líčí, že v únoru 1945 dostal avizo, že pro něj přijde gestapo, popisuje, jak se mu podařilo utéct a do dubna se schovávat v lesích. V květnu se prý vrátil do Blatné, kde se zapojil do osvobozeneckého povstání a hned po válce vstoupil v Blatné do KSČ. Píše, že byl dokonce velitelem osvobozenecké jednotky, ozbrojeni prý byli vším, co sehnali, a dva měsíce prováděli operace po celém okrese.

„Táta byl zapřisáhlý komunista od roku 1945 a zůstal jím až do konce svého života. Soudruhům věřil proto, že oni uměli využít všechny chudé lidi jako byl můj táta. Řekli jim, že bohatým peníze vezmou a dají je chudým. To je přece fantastický nápad, to se každému chudému líbí. Kapitalismus pryč…,“ říká s ironií Rudolf. V roce 1945 mu bylo jedenáct let a politika ho ještě nezajímala, avšak vzpomíná, že po válce v Blatné viděl kráčet Rudolfa Slánského. Zřejmě byla jeho návštěva v Blatné pro obyvatele událost.

Únor 1948 na teplickém gymnáziu

V roce 1947 se rodina Štroblových opět rozdělila. Než sehnali byt v Řetenicích, otec s Rudolfem bydleli v Teplicích – Šanově u otcovy matky, Věra Štroblová s malými dcerami zůstala ještě nějakou dobu v Blatné. Rudolf v Teplicích absolvoval měšťanku a poté nastoupil na teplické humanitní gymnázium, což bylo velké přání otce, který sám pocházel z chudých poměrů a vychodil jen třetí měšťanku.

Na gymnáziu v roce 1948 zastihl Rudolfa komunistický převrat. Bylo mu 14 let. Ovlivněn otcem, fandil komunistům. Byl dokonce ve třídním výboru a nedoporučili ke studiu spolužáka Ladislava Alstra, mimochodem později slavného šachistu.

Táta byl na ženské a maminka z toho byla nešťastná

Rudolfův otec se v Teplicích etabloval jako aktivní komunista, člen Lidových milicí, a jak sám píše ve svých pamětech, založil v Teplicích také pionýrský oddíl. Neměl důvod Teplice opouštět, ale v roce 1949 ho soudruzi jako komunistického kádra přesvědčili, aby vzal místo přednosty stanice v Praze Vršovicích. Sloužil tam pak do roku 1952.

Pro rodinu byl tento rok přelomovým. Zemřela Věra Štroblová, matka tří dětí, z nichž nejstarší Rudolf dosáhl plnoletosti a maturoval. Ke smrti své maminky říká toto: „Bylo to nešťastné. Táta byl na ženské a v Praze si našel milenecký poměr. Maminka z toho byla pochopitelně dost nešťastná. Jsem na sto procent přesvědčen, že se to na ní podepsalo - psychosomaticky onemocněla rakovinou prsu, na což také bohužel zemřela,“ říká Rudolf.

Hutník se zkouškou z francouzštiny

Rudolf odmaturoval na gymnáziu, a protože si oblíbil chemii, vybral si Vysokou školu báňskou v Ostravě, fakultu hutnickou. Vzpomíná, že někteří studenti této školy měli místo gymnázia jen roční kurz. V Ostravě poprvé zažil nezávislý, soběstačný život a zalíbilo se mu to. Bydlel na kolejích, nějakou dobu dostával stipendium 440 Kčs, poté si přivydělával na brigádách, ve volném čase se věnoval muzice. Hrál na housle a klarinet v instrumentálním orchestru Míchačka, na repertoáru měli českou lidovou muziku, občas hráli také jazz. Někdy si i vydělali slušné peníze.

Na vysoké škole také radikálně změnil politickou orientaci. Hodně četl, rozšířil si obzory a jak říká, přehodnotil pohled na komunistickou stranu a její způsob vládnutí.

Když v roce 1957 absolvoval vysokou školu s titulem inženýr, dostal umístěnku do Výzkumného ústavu hutnictví železa v Praze, kde se měl věnovat problematice plynulého odlévání oceli, což byla nová technologie, se kterou se začínalo na západě i v SSSR. Uměl dobře rusky, a tak někdy na přelomu 50. a 60. let ho výzkumný ústav vyslal poprvé na měsíční pracovní cestu do Voroněže. „První zařízení na plynulé odlévání oceli v ČSSR se stavělo na Slovensku v Podbrezové. Takže do Voroněže jsem jel já a čtyři Slováci. Na lidi v SSSR mám vzpomínku dobrou. Ale jinak tam bylo hodně nepochopitelných detailů. Například v hotelovém pokoji záchodová místa těsně vedle postele. Toaletní papír se musel házet vedle do koše. Nepřekvapilo mě, že se Rusové mají hůře než my. To mi bylo jasné z toho, jaké kraviny nakupovali různí sovětští experti, kteří k nám jezdili do výzkumáku,“ vypráví Rudolf Štrobl.

Práce ve výzkumném ústavu Rudolfa Štrobla naplňovala, ale talent měl na více oborů a snažil se je rozvíjet. „Nikdy jsem nebyl na rekreaci ROH, nebyl na to čas. Buď jsem hrál s kapelou, nebo jsem dělal tlumočníka. Učil jsem se francouzštinu,“ říká Rudolf. Vysvětluje, že k francouzštině se dostal díky tomu, že několikrát přišel do společnosti spisovatele Ivana Klímy, který bydlel na Smíchově. „Chodil tam taky jeden černoch, který mi byl sympatický. Mluvil francouzsky a já se s ním bavil svou gymnaziální francouzštinou. To mě motivovalo k tomu, abych se zdokonaloval, až jsem složil zkoušky,“ vypráví. Provázel pak francouzské turisty po Praze a tlumočil na zájezdech ve Francii.

Z StB za mnou byli, ale nechali mě být

Z dochovaných záznamů ve svazcích StB vyplývá, že příslušníci Rudolfa Štrobla od roku 1964 sledovali a verbovali ho ke spolupráci, kterou ovšem odmítal, nebo se jí různě vyhýbal, až po dvou letech uložili jeho materiály k ledu. „Jmenovaného hodlám využít z části ke sledování zájezdů francouzských turistů v ČSSR, ale hlavně k navazování styků s vědeckými pracovníky po linii hutí z KS (kapitalistických států), kteří hovoří francouzsky,“ napsal 15. února 1964 operativní pracovník kpt. Švec v návrhu na navázání styku s kandidátem verbovky Rudolfem Štroblem. (citace: Ministerstvo vnitra, svazek č: 603916 zaveden 31. března 1964, registrační číslo 23388, viz Dodatečné materiály).

Dne 13. ledna 1966 operativní pracovník StB Černý podal návrh na ukončení verbovky, a to z toho důvodu, že Rudolf Štrobl spolupráci odmítal. „Odůvodňoval to tím, že nechápe nutnost pravidelného styku a vyjadřoval se v tom smyslu, že až něco zjistí, že zavolá. Po předání s. Černému toto stanovisko zastával i nadále, jeho aktivita se o něco zlepšila, ale předávané poznatky byly povrchní a neměly žádného významu… Vzhledem k tomu, že kandidát nejevil o spolupráci zájem, snažil se jí vyhnout, navrhuji svazek kandidáta verbovky uložit do archivu na dobu 5 let,“ podepsáni kpt. Černý a náčelník odd.12. odboru pplk. Kašparovský. (citace viz Dodatečné materiály, Ministerstvo vnitra, svazek č: 603916 zaveden 31. března 1964, registrační číslo 23388).

Rudolf si už nevzpomíná, že by se o něj příslušníci StB zajímali. Vybavuje si jen epizodu z počátku své kariéry ve Výzkumném ústavu hutnictví železa. „Byli dva. Ten jeden se jmenoval Černý. Jeden byl hodnej a jeden byl zlej. Jako v detektivce. Ptali se mě na jednoho člověka z knihovny, kam jsem chodil pro technickou literaturu. Byl to fantastický člověk, inženýr. Dříve dělal v Plzni ve Škodovce, pak taky v Hrádku. Byl sociální demokrat. Ptali se na něj, ale já jim neměl co říct. Probírali jsme kyslíkový konvertor. Od té doby už mě nikdo z StB nekontaktoval, ani když jsem později jezdil do zahraničí. Samotnému je mi to trochu nepochopitelné,“ říká k tomu pamětník.

Manželka Jana z domu U tří pštrosů

Rudolf se v polovině 60. let oženil s Janou Těžkou, jejíž dědeček Josef Dundr v roce 1922 koupil proslulý historický dům U tří pštrosů u Karlova mostu. Zvelebil zde zřízenou restauraci a dům řádně opravil. Poté ale dům znárodnili komunisté a Dundrovi se museli vystěhovat. „Vyhnali je do protějšího domu, kde jsme pak bydleli s manželkou Janou a dcerou v rozděleném bytě. My jsme bydleli v jedné části bytu, Janina maminka Marie s manželem bydlela v druhé. Měli jsme ale své vchody i kuchyni, společná byla jen koupelna.“

Rudolf se s Janou seznámil, když pracovala jako klapka v Barrandovských ateliérech. Jezdil za ní na natáčení, například do Sabinova, kde se tehdy točil Obchod na korze.

V roce 1964 jeli na svou první předsvatební cestu do Francie. Po svatbě už bylo mnohem komplikovanější dostat se na západ společně, a tak do Francie vyjížděli každý zvlášť, aby se mohli sejít až v cílové destinaci. On pracovně jako tlumočník s cestovku, ona jako turistka s jiným zájezdem.
 

Viděl jsem, jak střílel do Národního muzea

V roce 1967 se Štroblovým narodila dcera Karin. Brzy nato s nadšením přivítali Pražské jaro, které s sebou neslo příslib větší svobody. Jak již víme, ten skončil po několika měsících nevítanou intervencí z východu.

V době invaze vojsk Varšavské smlouvy byla Rudolfova žena ve Francii se skriptkou Alenou Mikeťukovou, kde prý dostaly pendrekem, když se zamotaly do manifestace na podporu Československa.

„Já šel ráno do práce a najednou Rusové. Na Petřinách, kam jsem jel naším fiátkem za sestrou, stálo asi patnáct tanků. Také jsem na Václaváku mluvil s Rusy, kteří byli přesvědčeni, že nás brání před Američany. Viděl jsem jak jeden šikmooký Rus střílel do Národního muzea. Dostal jsem strach a utekl jsem se schovat,“ vypráví Rudolf Štrobl.

Po invazi se Štroblovi s výjezdními doložkami dostali do Francie, kde na kanadském velvyslanectví zažádali o azyl. Obratem dostali vyrozumění, že si mají dojít na lékařskou prohlídku, aby mohli dostat vízum. „Prohlídka proběhla a najednou se nás ptali, jestli chceme odletět ve středu nebo ve čtvrtek,“ říká pamětník. Vše bylo zřejmě rychlejší, než očekával, a uvědomil si, jak osudový krok musí udělat. „Měl jsem v Čechách koupený nábytek, rozestavěnou chatu a taky mi došlo, jak by mi chyběla mateřština. Emigraci jsem si zkrátka rozmyslel. Jana se v této věci neprojevila jako vůdce smečky, a tak jsme se vrátili domů.“

Abych mohl pracovně vycestovat, musel jsem být aspoň kandidát do KSČ

Při prověrkách, při nichž se na pracovištích zjišťovala loajalita ke straně, si Rudolf ze soudruhů udělal legraci. „Řekl jsem jim pěkně od plic, že Sověti měli přijet už po válce, aby nás zachránili před kapitalisty. Kdo ví, jak to pochopili, ale nechali mě jít. Takhle na ně. Přece jim nebudu vykládat svoje názory.“

Do strany vstoupil až tehdy, když se v roce 1984 objevila možnost vycestovat pracovně do Alžírska. „Musel jsem být kandidát na člena KSČ, abych tam mohl odjet,“ vysvětluje Rudolf Štrobl. Do Alžírska v polovině 80. let s rodinou skutečně vycestoval a pracovně tam pobýval šest let. Jak říká, pomáhal Alžířanům s plynulým odléváním oceli a dal jim dohromady dokumentaci na vypracování technologie výroby.

Rodinný život v Alžírsku značně komplikovala politika. Podle pravidel měla dcera po roce pobytu v Alžírsku nastoupit do sovětské školy, což si rodiče nepřáli. Dcera se tedy vrátila do Československa, žila u dědečka a nějakou dobu také na internátu v Praze zřízeném ministerstvem vnitra pro děti zahraničních pracovníků, které, většinou z politických důvodů, nemohly být v zahraničí s rodiči. „Bylo to ale problematické a chtěl jsem ji dostat za hranice. Zařídil jsme jí au - pair pobyt ve Francii, pak také v Anglii, ale i když si to přála, bylo to pro ni chvílemi psychicky náročné,“ vzpomíná Rudolf Štrobl.

Občanské fórum v Alžírsku

V listopadu 1989 byl Rudolf stále v Alžírsku a události tedy s kolegy sledovali zpovzdálí. „Nevěděli jsme, co se v Praze děje. Pak jsme se dověděli, že prý zastřelili studenta. Řekl jsem jednomu, tuším, že se jmenoval Šantala, který měl co dělat s StB, že jestli tam zastřelili studenta, tak že to je sviňárna. Pak se u nás, ještě v tom Alžírsku, organizovalo Občanské fórum. Mluvčího chtěl dělat taky jeden prapodivnej člověk, který zřejmě spolupracoval s StB. My jsme ho nechtěli zvolit a hádali jsme se. Už ale ani nevím, jak to dopadlo,“ vypráví.

Do Čech se vrátil v roce 1991, ve výzkumném ústavu už ale pro něj nebylo místo. Nějakou dobu pracoval v Hrádku u Rokycan na řešení problému rotavátoru - zemědělského stroje, který oral a zároveň sázel a musel být velmi odolný proti otěru a zlomení lopatky. Vyvinul pro něj speciální ocel. Poté začal podnikat. Vyráběl přísadu pro výrobu obrobitelné oceli a nechal ji patentovat. Založil výrobní sdružení na výrobu obrobitelné oceli, kterou od nich kupovaly všechny hutě. „Největším odběratelem byl Třinec. Začínali jsme v garáži ve Skuhrově u Berouna a jmenovali jsme se Feralloy.“ S podnikáním skončil kolem roku 2015.

Byl jsem tak zaujatý svým soukromým životem, že mě politika nezajímala

Za své nejlepší životní období považuje mládí, bez ohledu na to, jaký byl režim. „Byl jsem tak zaujatý svým soukromým životem, že mě politika nezajímala. Stalin, Gottwald a další mi sice lezli krkem, ale nenechal jsem se tím otrávit. Budoval jsem chatu, sázel tam stromky. Věnoval jsem se hudbě, četbě, tlumočení, cestování. Nejdůležitější v životě je se nenudit, ale taky nedělat jen pro sebe, ale i pro ostatní,“ říká Rudolf Štrobl. V roce 2017 ovdověl.