Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomír Strnadel (* 1941)

• narozen 15. srpna 1941 v Trojanovicích

• v roce 1967 ukončil Pedagogický institut v Ostravě

• stal se učitelem na střední učňovské škole ve Frenštátě pod Radhoštěm

• v roce 1968 protestoval proti obsazení frenštátských kasáren okupační sovětskou armádou

• kvůli protiokupačním protestům čelil zákazu pedagogického působení v okrese Nový Jičín

• nové působiště jako učitel našel v Rožnově pod Radhoštěm – v sousedním okrese

• na schůzi veřejně odmítl odsoudit Chartu 77

• po sametové revoluci byl zvolen starostou Trojanovic

• zasadil se o zastavení záměru těžit v Beskydech uhlí

Nikdy se nesmířil s tím, že se ve Frenštátě pod Radhoštěm v roce 1969 usadila sovětská vojenská posádka. Dával to veřejně najevo. Protože byl učitel, měl kvůli tomu problémy. „Pro mě to byli okupanti a ten názor jsem nikdy nezměnil,“ říká. Stál si za svým, přestože mu bylo zakázáno stýkat se s žáky.

Radostné dětství

Drahomír Strnadel se narodil 15. srpna 1941 v Trojanovicích v Beskydech. Byl nejmladší z pěti dětí. Rodinám, jako byli Strnadlovi, se říkalo pasekáři. Obhospodařovali paseku, měli dobytek, žili obklopeni krásnou beskydskou přírodou. Drahomírův otec byl vedle práce na hospodářství navíc zaměstnán v továrně na ohýbaný nábytek Bernkopf ve Frenštátě pod Radhoštěm.

„Vzpomínám si, že mě každé ráno budil maminčin zpěv a pravidelný rytmus úderů cepů. Moje dětství bylo radostné. Ve vedlejší chalupě žil staříček se stařenkou, vedle strýc Pepa s rodinou. S dětmi jsme běhali venku a všude kolem sebe jsem viděl hory. Měl jsem pocit, že ty hory jsou jakoby vystřižené z papíru a za nimi je ten konec světa. Jenže pak jsem jednou vyšel na Radhošť a zjistil jsem, že za nimi jsou ještě další hory, že svět je větší,“ vypráví.

Zkušenost s německými a sovětskými vojáky

V roce 1944 se v jejich chalupě usadili němečtí vojáci. Udělali si tam základnu, ze které vyráželi pátrat do hor po partyzánech v rámci akce Tetřev. „Jednou přišli a říkali, že zastřelili partyzány na Skalíkově louce. Jeden z Němců mluvil dobře česky. Hrál si se mnou. Do kuchyně nanosili slámu a spali na ní. Pak si vzpomínám na rok 1945, kdy Němci utíkali. V okolí jich bylo dost. Rudá armáda procházela bokem, do naší oblasti sovětští vojáci nepřišli. Můj příbuzný Jan Strnadel se vypravil vítat je do Frenštátu. Přišel poněkud rozladěný, protože mu sebrali hodinky,“ vzpomíná Drahomír.

Naše kráva v družstvu nevydržela

V roce 1947 začal chodit do školy v Lomné, která se nazývala jubilejní škola T. G. Masaryka. O prvním československém prezidentovi slyšel doma vždy jen vše dobré. Když nastoupil na vyšší stupeň, byl překvapen, že učitelé o T. G. Masarykovi mluvili negativně. „Tam jsem poprvé slyšel, že Masaryk nechal střílet do dělníků. Já byl vychován školou v Lomné i rodiči tak, že k Masarykovi je třeba mít úctu,“ říká s tím, že to bylo zřejmě poprvé, kdy si začal uvědomovat vliv komunistického režimu. Doma se o komunismu nemluvilo v dobrém. Přispělo k tomu i to, že pasekáři začali být přesvědčováni, aby vstoupili do zemědělských družstev. „Staříček se stařenkou šli na výminek a paseku předali tatínkovi. V roce 1957 nás chodili přesvědčovat komunisté z družstva, že máme nadměrný byt, protože jsme se přestěhovali do větší chalupy. Ta menší, kde jsme původně byli, zůstala nám, ale trvale v ní bydlela svobodná sestra Jarmila a já tam s ní často byl. To se nelíbilo představitelům národního výboru. Tak chodili přesvědčovat do družstva. Myslím, že s našimi moc práce neměli, protože sestra Jindra a Hanka pracovaly v rozhlase a později v televizi a já jsem chtěl na jedenáctiletku. Tak naši do družstva vstoupili. Přivedli jsme tam krávu, jalovici. Jmenovala se Škudlena. Byla velmi citlivá, zvyklá na pěkné zacházení, tak v tom družstvu dlouho nevydržela. Tam krávy nikdo nevodil na pastvu,“ vypráví.

Obsazení kasáren sovětskými vojáky

V roce 1963 ukončil studium Pedagogického institutu v Ostravě. Město plné těžkého průmyslu mu nepřirostlo k srdci a vadilo mu, že se ve škole musel učit marxismus-leninismus. První učitelské místo dostal na škole v Mořkově, následně přestoupil učit na střední učňovskou školu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Výhodou bylo, že to měl blízko do rodných Trojanovic. Tam právě kosil louku, když na něj v srpnu roku 1968 sousedka volala, že Československo obsazují vojska Varšavské smlouvy. Nevěřil. Dokončil práci, přišel do chalupy, pustil televizi. Pak vzal kyblík s vápnem, štětku a na cestu napsal ‚okupanti ven‘. „Co jiného člověk mohl dělat,“ podotýká.

Zanedlouho kasárna ve Frenštátě pod Radhoštěm začala opouštět tamní česká posádka. Lidé plakali. Kasárna obsadili sovětští vojáci. Atmosféra ve městě se výrazně změnila. Lidé zpočátku protestovali, pak dostali strach a mlčeli. Mnozí začali se sovětskými vojáky obchodovat.

Na jedné z pedagogických porad ředitel učňovské školy přečetl příkaz nadřízených, že by učitelé měli změnit negativní postoj vůči sovětským vojákům. Drahomír Strnadel řekl, že pro něj to jsou okupanti a na tom stanovisku nic měnit nebude. S několika kolegy z porady odešel.

Konflikt se sovětským důstojníkem

Následně se v Trojanovicích setkal s autem, ve kterém jel okresní tajemník KSČ a velitel sovětské posádky. „Jmenoval se Kryškin. Jeli v autě, já na kole. To auto bylo gazík. No a já si před tím gazíkem odplivl. Oni mě dohnali a říkali, že jsem urazil všechny sovětské hrdiny, kteří za války padli. Já sem říkal, že to tedy ne. Tím jsem to považoval za vyřešené, jenže oni zřejmě potřebovali vyrobit nějakého kontrarevolucionáře. Tak ho vyrobili. A to tím, že v krajském pedagogickém věstníku popsali situaci úplně jinak. Pak za mnou přišel kolega, který říkal, že to muselo být dobré, když jsem toho Rusa zmlátil. Já říkal, že to není pravda. Jenže oni napsali, že jsem důstojníka napadl v autobuse, podnítil další lidi, aby ho taky napadli, a pak že jsme ho vyvlekli z autobusu a zbili. Já lidem říkal, že je to blbost, ale oni tomu věřili,“ říká Drahomír Strnadel.

Dostal důtku, nesměl se stýkat s žáky na učilišti. Nesměl učit. Případ řešili komunističtí funkcionáři a školní inspektoři. Nakonec Drahomír dostal zákaz učit v okrese Nový Jičín. Což nakonec nebyl velký problém, protože začal učit v nedalekém Rožnově pod Radhoštěm. Když počasí dovolovalo, jezdil tam na kole.

Problémy s Chartou 77

Ani na rožnovském učilišti jeho problémy s komunistickým režimem neustávaly. V roce 1977 byl na schůzi spolu s ostatními účastníky vyzván, aby odsoudili podpisem prohlášení Charta 77, kterým disidenti vyjádřili nesouhlas s praktikami komunistického režimu. Drahomír se zvedl a odešel. „Nebyl jsem proti, tak odvážný jsem nebyl. Ale i to stačilo, že mě pak pozvali na národní výbor s tím, že jsem se dopustil politické provokace. Kdyby tak věděli, že jsem v tašce měl deset prohlášení té Charty,“ říká.

Zanedlouho za ním přišla jedna z jeho známých, která rozšiřovala samizdatovou literaturu a požádala ho, aby se všeho, co od ní měl, zbavil. Věděla už, že po ní jde Státní bezpečnost. „Celý večer jsme pak doma s manželkou pálili,“ vzpomíná Drahomír.

Při práci učitele v Rožnově se zabýval pátráním v historii vystěhovalectví. Shromažďoval dokumenty, pátral v archivech. Zajímaly jej osudy lidí, kteří v minulosti odešli z Valašska a usídlili se ve Spojených státech, především v Texasu. Na pozvání krajanů se mu podařilo do Texasu odjet ještě před listopadem 1989. Jeho práce tam byly velmi ceněny.

Když v listopadu 1989 padl komunistický režim, byl velmi rád. Otevřely se mu naprosto nové možnosti. Ve svém bádání v historii mohl pokračovat, znovu navštívil krajany ve Spojených státech. Vyšla mu tam i kniha o historii přistěhovalectví.

Úspěch v roli starosty

Angažoval se v Občanském fóru a kandidoval v prvních svobodných volbách. Tehdy se s kolegy domluvili, že starostou Trojanovic se stane ten, kdo dostane od občanů nejvíce hlasů. Drahomír zvítězil s obrovským náskokem. Byl překvapený. „Nemohl jsem couvnout, ale úplně nadšený jsem nebyl. Otevíraly se nové možnosti, hlavně cestování. A věděl jsem, že při výkonu funkce pro mě tyto možnosti budou omezeny,“ říká.

Jenže nejvíce hlasů dostával i v dalších obdobích. Trojanovice pod jeho vedením vzkvétaly. Lidé mu věřili. Pamatovali si, že si za minulého režimu dokázal zachovat rovný postoj. „Nakonec jsem byl starostou čtyři volební období, až do mých pětašedesáti let. V kronice existuje zápis, že v roce 1904 skončil ve funkci jistý starosta Karel Kocián, který měl šedesát pět let – a na jeho místo nastoupil člověk nový, pokroku příznivý. To se mi líbilo. Tak jsem si řekl, že tam taky nechci být déle a už jsem v šedesáti pěti nekandidoval,“ vysvětluje.

Kromě toho, že se z Trojanovic stala pěkná obec, ve které se dobře žije, má Drahomír Strnadel ještě jednu velkou zásluhu, na kterou se v Beskydech nezapomnělo. Výrazně se zasadil o to, že Ostravsko-karvinské doly neuskutečnily svůj záměr těžit ve Frenštátě pod Radhoštěm uhlí. Už tam byly postaveny těžní věže, postupně docházelo k devastaci krajiny. Pokud by těžba opravdu byla zahájena, mělo by to dle odborníků nedozírné následky. Drahomír Strnadel ve funkci starosty léta bojoval za to, aby k těžbě nedošlo.

Po pádu komunismu si myslel, že se lidé budou vracet ke stylu života, kterému se říkalo pasekářský. Že znovu budou hospodařit, obdělávat malá pole, živit se tím, co vypěstují. „Já jsem z doby, kdy jsme doma svítili petrolejkou a nad hlavou jsem slyšel skřivana. To už je pryč. Pasekářský život je pryč a nevrátí se, i když jsem se domníval, že ano. Ale byl jsem zklamán. Každá obec nyní více méně přispívá k destrukci životního prostředí. Mladá generace je do jisté míry o spoustu krásných věcí ochuzena. Děti už neběhají venku. Nevědí, jak se dojí kráva. Netuší, že umět dojit krávu je nutné, aby člověk mohl jíst. Myslí si, že k tomu, aby se mohly třikrát denně najíst, stačí nějaký digitální program. Jenže ta kráva je důležitější. To si už dnes děti neuvědomují,“ shrnuje.