Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hitlera nenávidím, protože mi vzal tatu
narodila se 6. října 1939 v Kobeřicích na Hlučínsku
jen několik měsíců po narození otec František Hanzlík narukoval do wehrmachtu
otce viděla jen během jeho návštěv z fronty, v lednu 1945 padl v Lotyšsku
na sklonku války zažila procházející válečnou frontu
po válce dokončila měšťanskou školu v Kobeřicích a nastoupila jako dělnice v textilní továrně Karnola v Krnově
v roce 1962 se provdala za Arnošta Stříbného a měla s ním tři dcery
svépomocí postavili rodinný dům, kde dodnes žije
s manželem byli věřící katolíci a celá rodina zpívala v kostelním sboru
v 70. letech se podílela na výstavbě školní jídelny a školky v Kobeřicích
ve školní jídelně v Kobeřicích pracovala až do důchodu
v roce 2023 žila v Kobeřicích
Když měl v roce 1936 v kobeřickém kostele mladý pár Augusta a František svatbu, tušili, že je čeká nelehká doba. Augusta kvůli prodělané operaci nevěděla, jestli bude moct otěhotnět a František měl starosti o obživu. Jako tisíce dalších mužů z Hlučínska, které mělo vzhledem ke své historii i po svém připojení k Československu silné hospodářské i společenské vazby na bývalé Prusko, i on celé své mládí pendloval mezi domovem a Německem. Na podzim roku 1939 se manželům Hanzlíkovým narodila vytoužená holčička. Dali jí německé jméno Hildegarda. O pár měsíců později dostal tehdy třicetiletý František povolávací rozkaz a narukoval do wehrmachtu.
„Vždycky, když tatínek přijel na dovolenku, bála jsem se ho. Utíkala jsem pryč, že domů přišel cizí chlap. Jednou jsme si hráli jako děti u potoka a zavolala mě maminka, abych přišla rychle domů, že mi bude šít oblečky pro panenky. Samou radostí jsem byla hned tam. Otevřela jsem dveře a tam byl tata. Vzal mě do náručí, ale já začala křičet! Tatínek plakal, že ho ani vlastní dcerka nepozná,“ vypráví Hildegarda Stříbná.
Po pár dnech se vždy dcera s otcem sblížili, ale to už se musel vrátit zpět na frontu. Když František Hanzlík, který se před válkou živil jako zedník, loučil v rodných Kobeřicích s rodinou naposledy, tušil, že se vrací do boje, ze kterého se nemusí vrátit. „Šly jsme tatínka doprovodit na nádraží a cestou jsme se zastavili u jeho matky. Strašně plakala, když se loučili. Křičela za ním, aby se vrátil, a tak se asi po sto metrech vrátil a řekl jí, že se vrací do těžkého boje, o kterém ani jeho žena neví. Poprosil tehdy babičku, aby se o nás postarala, kdyby ve válce zůstal.“
František Hanzlík padl 5. ledna 1945 v dnešním Lotyšsku, v oblasti tehdy známé jako Kuronsko. Byl pravděpodobně součástí takzvané Skupiny armád Sever, která byla na samém začátku tažení proti Sovětskému svazu. V rámci operace Barbarossa postupovala přes území pobaltských států směrem k Leningradu. Město armáda oblehla a až do ledna 1944 tam vedla boje. Poté Sověti Skupinu armád Sever zatlačili zpět do Pobaltí a do Kuronska, kde ji během zimy 1944–1945 obklíčili. Z druhé světové války se nevrátilo na tři tisíce vojáků pocházejících z Hlučínska.
„Vzpomínám si, jak listonoš přinesl mamince balík se všemi dopisy, co tatínkovi psala. Nahoře stálo: ‚Odběratel padl.‘ Maminka zrovna prala prádlo. Začala křičet a pak zůstala úplně v bezvědomí. Běžela jsem k sousedce, aby rychle přišla k nám. To ona mi později řekla, že už nemám tatínka,“ vybavuje si pamětnice scénu z roku 1945. „Dodneška když vidím Hitlera například v televizi v nějakém dokumentu, tak si vzpomenu, že mi vzal tatu. Strašně ho nenávidím. A co teď dělá Putin, to je druhý Hitler,“ komentuje pamětnice aktuální ruskou agresi na Ukrajině.
Zatímco otec pamětnice František Hanzlík byl kobeřickým rodákem, maminka Augusta, rozená Sekulová, se narodila v roce 1912 v Německu. tehdy patřilo pod Německo také Hlučínsko a jeho obyvatelé, sami se nazývající Moravci, dojížděli běžně za prací do dalekých německých regionů, například do města Bottrop v průmyslové oblasti Porúří. Pracovní napojení a často až existenční závislost Hlučíňanů na Německu se staly opakovaně důvodem jejich nedůvěry k nově vzniklému Československu, k němuž po první světové válce připadli.
Jak uvádí v diplomové práci Pracovní migrace obyvatel Hlučínska Lucia Jandová, město Bottrop a jeho okolí bylo tradičním místem, kam se Hlučíňané stěhovali za prací. Své příbuzné následovali lidé z Hlučínska i později v době hospodářské krize až do začátku druhé světové války. Stejný osud měli rodiče Augusty. Vydali se za prací a v Porúří se usadili. Měli tři děti, Augusta byla nejmladší. „Když babička onemocněla na plíce, musela na delší dobu odjet do sanatoria. O starší děti se dokázal postarat manžel, ale trápila se, co bude s nejmladší Augustou,“ vypráví rodinnou historii Hildegarda Stříbná.
Rodina se stýkala s bezdětnými manžely Švančarovými, kteří nabídli, že se o holčičku postarají. „Léčba trvala velmi dlouho a manželé si na holčičku natolik zvykli, že s ní utekli nazpět do Kobeřic a od té doby vyrůstala tam. Když se její biologická matka uzdravila, přijela si pro ni. Ale ani malá Gusti už zpět k původní rodině nechtěla.“
Matka Augusty se do Kobeřic pravidelně vracela svou dceru navštěvovat, nikdy se ale nesblížily. „Dopisovala si se sestrou a když jsem se pak vdávala, přišel mi od této tety z Německa velký balík s výrobky, které u nás vůbec nebyly,“ doplňuje pamětnice.
Dům rodiny Hanzlíků stál podél hlavní silnice, hned naproti německému velitelství a lazaretu, kde se nacházel původně velký statek. Patřil rodině Václavíků. Hanzlíkovi zažili za války několik traumatizujících chvil. „Jednou přišel nálet a na statku, kde byl za války lazaret, pořád stálo uprostřed dvora hnojiště. Nevím kdo, jestli Němci nebo Rusové, ale zkrátka spustili tam bombu. Spadla přímo do toho hnojiště, takže naše chaloupky vedle byly jak perníkové, celé hnědé od hnoje.“
Hildegarda Stříbná nezapomene ani na setkání se zajatými německými vojáky. „Když je Rusové vedli, stáli jsme vedle u sousedů na dvorku. Ulicí šel celý zástup vojáků. Jeden z nich upadl na zem přímo před námi. Tetka Anka křičela hrůzou a ruský voják, co měl na sobě kvér, na ni jen zařval, co křičí, že je to přece německý voják. Hrozil, že když nepřestane, namíří zbraň na ni. Toho vojáka Rus bil puškou, i když ležel bezmocně na zemi. Rychle jsme pak utekly dovnitř našeho domu.“
Ve stodole dalšího souseda Kurky Sověti shromažďovali zajatce. „Naše maminky jim vařily brambory ve velkém hrnci a dávaly jim je přes škvíry v plotě. Bylo tam asi čtyřicet velkých chlapů. Pak je Sověti odtáhli pryč,“ doplňuje pamětnice. U Kurků skončila na pár dní i samotná Augusta Hanzlíková. Zalíbila jednomu sovětskému vojákovi. „Řekl mamince: ‚Ty máš jednu dcerku a se mnou budeš mít druhou dcerku.‘ Začal k nám chodit domů do kuchyně a začal stavět manželskou postel. Maminka měla strach, že ji znásilní a tak utekla ke Kurkům. Vzali ji do chléva, udělali tam barikádu z řepy a tam se dva dny schovávala, než celá jednotka odtáhla pryč.“
Ještě před osvobozením vesnice sovětskou armádou zažila rodina dlouhé dny v úkrytu. Sklep u rodiny Dubělčíků, rodiny maminčiny kamarádky, která si je vzala pod ochranu, byl vybavený tak, aby se v něm dalo přečkat i několik dnů. Byly v něm dokonce postele i peřiny. Ve dvou místnostech našlo útočiště patnáct lidí včetně novorozeněte. Na jedné straně sklepa stála zeď, kam sousedé zazdili hodnotnější majetek.
„Jednou se k nám dostala taková fáma, aby všichni vytáhli z uší náušnice holčičkám, protože Rusové je trhají. Tak maminka vzala všechny šperky - svatební prstýnek, hodinky a náušnice a dala je do krabičky. Pak přišel Rus a vzal to pěkně takto přichystané. Po válce jsme neměli nic, protože všechno pobrali,“ líčí paradox Hildegarda Stříbná.
Augusta Hanzlíková byla jednou z mnoha vdov na Hlučínsku. Válka poznamenala se stovkami dalších rodin i její rodinu. František Hanzlík, manžel Augusty, zahynul na sklonku války. Jeho starší bratr Mikuláš, který rovněž narukoval, boje na západní frontě v Belgii a Francii přežil. Jako německý voják se ale dostal do zajetí a zpátky do Československa se vrátil až v roce 1947. Když přišel domů ke své ženě do Chocně, čekalo na něj překvapení.
„Manželka o něm dva roky nic nevěděla. Myslela si, že je mrtvý. Když jej pak lidé viděli, že se vrací, divili se, protože ona už měla jiného muže a s ním syna. Mikuláš zazvonil na dveřích bytu a jeho manželka mu otevřela s dítětem, které nebylo jeho, v náručí. Proto se rozhodl vrátit se do Kobeřic zpět k rodině,“ vypráví pamětnice osud svého strýce a pozdějšího otčíma.
Kobeřice, kde novomanželé žili, se řadily mezi silně katolické obce. Pamětnice vzpomíná, jaké ponižování od ostatních její matka zažívala, protože se vdala za rozvedeného muže. V roce 1949 se manželům narodila dcera Marie. Když o mnoho let později Mikulášova první žena zemřela, mohli se věřící manželé Hanzlíkovi konečně oddat i v kostele a mamince pamětnice Augustě se nesmírně ulevilo.
V roce 1946 nastoupila Hildegarda do první třídy. Od útlého dětství ji vychovali v katolické víře a nedělní mše svaté byly samozřejmostí stejně jako znalost základních modliteb. V obecní škole vyučovali po válce učitelé, které sem dosadily úřady z odlehlých částí republiky. Za hlavní cíl měli přeučit děti na češtinu a vštípit jim českou kulturu. Nastala další paradoxní situace – během vyučování se děti učily oslavné písně na Stalina, ale zároveň bylo součástí běžné výuky i náboženství. „Učili jsme se písničku Suliko. Stalin ji měl strašně rád. Pan učitel Zítka hrál na klavír a zpívali jsme s ním. Píseň vychvalovala tu děvuchu, Suliku. Kde jsi Suliko, dej mi znát, zpívalo se v písničce,“ odkazuje pamětnice na populární lidovou gruzínskou píseň Suliko.
Hildegarda Stříbná se koncem 50. let seznámila se svým budoucím manželem Arnoštem Stříbným. V roce 1962 se vzali a postupně se jim narodily tři dcery. S manželem, který pracoval jako důlní elektrikář nejprve na sádrovcovém dole v Kobeřicích a později kvůli lepšímu výdělku na několika černouhelných dolech v Ostravě, se pustili do náročné stavby rodinného domu.
„Na šachtu jezdil do Ostravy autobusem, ještě starým s vlečňákem. Uvnitř byli lidé namačkaní jak herynky. Jednou, když přišel domů, říkal, že mu ani nevadí ta práce elektrikáře, ale že ho zničí cesta tam a zpátky. Přišel vždycky domů a jeho košile byla úplně mokrá,“ tvrdí pamětnice. Často se také s kolegy horníky zastavili na pivo a nevěděli, kdy přestat a jít domů. „Zemřel v roce 1991 na slabé srdce a ucpávání cév. Celý život rozdával radost a humor, bylo moc smutné vidět ho odcházet,“ doplňuje Hildegarda Stříbná.
Jediné srovnání života doma a za hranicemi ve vyspělé demokratické Západní Evropě, které rodina měla, přicházelo ze zpráv od sestřenice Lischen. Žila v Lucembursku. Také její maminka odešla před druhou světovou válkou do Německa za prací a když koncem války zemřela, obě děti zůstaly jako sirotci na výchovu u bezdětné rodiny v Lucembursku. Lischen se do Kobeřic několikrát vypravila.
„Jednou jsme s naší návštěvou byli na výletě v Ostravě a tam na rynku stála fronta lidí. Její manžel Michel se ptal mého manžela, proč jich tam tolik je. Čekali ve frontě na banány. Michel byl srandista a tak šel blíž a volal nahlas - Bananen, Bananen. Dělal si legraci. Přitom jsme si ale uvědomovali, jak je hrozné, že u nás není zboží běžné pro lidi v Západní Evropě,“ vzpomíná Hildegarda Stříbná. „Před revolucí nebylo v obchodech nic. Byli jsme skromní lidé, ani jsme nevěděli, co jiného měli na Západě, takže jsme po ničem ani netoužili. Jednou Lischen přijela, otevřela kufr a tam měla jen záchodový papír. Ptala jsem se jí: ‚Lisi, warum?‘ A ona jen: ‚Vždyť tu ani není záchodový papír.‘ Bylo to k smíchu, ale byla to pravda. Vyprávěla pak, že se jich i celníci na přechodu ptali, proč záchodový papír převážejí,“ přiznává pamětnice.
Hildegarda Stříbná se poprvé za příbuznými v Lucembursku podívala až po pádu železné opony v roce 1991. Na návštěvu se vydala s tehdy už nemocným manželem a nejmladší dcerou Renatou. V roce 2023 žila v domě, který společnými silami s manželem a za pomoci širší rodiny postavili. „Mám tu pořád stejné dlaždice, které jsme složitě v 60. letech sháněli. Nechávám všechno už tak, aby si pak vnučka mohla vše udělat po svém,“ uzavírá Hildegarda Stříbná.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Julie Urbišová)