Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Streubel (* 1931)

• narodil se 13. 6. 1931 v Polici nad Metují, kde prožil dětství

• k vlčatům vstoupil ještě před 2. sv. válkou

• za války členem Foglarova čtenářského klubu Mladého hlasatele číslo 12 112 - Ochránci polických stěn

• v roce 1945 vstupuje znovu do oddílu v Polici nad Metují

• otec pracoval ve Schrollově textilce v Broumově

• v roce 1945 se odstěhoval do Broumova, kde pomáhal založit 5. oddíl Olivětín

• do zákazu Junáka v roce 1950 se podílel na oddílové činnosti a organizaci táborů

• oženil se v roce 1958, má tři syny

• po revoluci v roce 1989 vykonával funkci starosty v Broumově až do roku 2002

• absolvent lesní školy v Doksech u Máchova jezera v roce 1949

• vystudoval pedagogickou fakultu UK

• působil na několika školách na Broumovsku

• ředitel školy v Broumově

• od roku 1958 byl členem sportovního volejbalového oddílu v Broumově

• čestný člen volejbalového klubu Broumov

Zdeněk STREUBEL - Balů

Nejkrásnější chvíle života jsme prožili na skautských táborech

Zdeněk Streubel se narodil 13. 6. 1931. Do vlčat vstoupil těsně před válkou společně s Jaroslavem Weigelem. Vůdcem jejich vlčácké smečky byl tehdy Jaroslav Tér[1], se kterým chodili často na výpravy a poznávali tak okolí Police nad Metují.

Skautská organizace však byla 28. října 1940 zakázána. Jaroslav Weigel, Kamil Turek a Zdeněk Streubel zakládají 14. ledna 1941 čtenářský klub Ochránci polických stěn při Mladém hlasateli, ten dostane od Jaroslava Foglara přiděleno číslo 12 112. Na podzim roku 1942 byl přijat i Bohuslav Strauch.

Otec Jaroslava Weigela byl sládkem pivovaru v Polici nad Metují, proto měli přístup do zahrady pivovaru, kde si v altánu udělali klubovnu. Žili dál ve skautském duchu. Skautská činnost klubu zesílila vstupem Bohuslava Straucha - Grizzlyho do klubu, neboť u Strauchů se během války schovávaly různé skautské věci – knihy A. B. Svojsíka či Baden-Powella a stará čísla časopisu Skaut-Junák. Jejich klub, který se jmenoval Ochránci polických skal, se zcela řídil skautskými zásadami.

Klubové schůzky dělali v altánu a také chodili na výpravy. Jejich oblíbenému místu dali jméno Pustiny. Také plnili bobříky a dělali sport, horolezectví, vyřezávali totem, stanovali, jezdili na kolech. Na Mikuláše chodili v kostýmech, Zdeněk Streubel dělal čerta. Výtěžek této akce v roce 1943 byl tři čokolády, šest buřtů a 120 K. V roce 1944 si dokonce vydělali 760 K, jeden dort a dále koš perníčků a cukroví. Peníze uložili ve spořitelně.

V květnu 1945 došlo k obnovení polického skautingu. Jelikož měli kamarádi z Ochránců polických stěn už jisté zkušenosti, byly jim svěřeny skautské družiny. Zdeněk Streubel - Balů měl ve své družině Václava Hybše, dnes známého hudebníka.

Na první tábor jeli k řece Metuji do Maršovského údolí pod Poradní skálu. Tábor byl před nimi postaven a obýván kolínskými skauty, kteří měli již před válkou tradici v táboření na Metuji. Zásoby, které jim dodala UNRA, dali na vozík tažený poníkem a vyrazili na tábor.

Do tohoto skautského tábora jednou přijeli z polické radnice a tajuplně jim předali nějaké zbraně. Zdeněk Streubel se již tenkrát divil, že jim takový arzenál vůbec svěřili. Tenkrát se vyskytlo jisté nebezpečí v podobě werwolfů, tábor se konal pouhé tři měsíce po válce. Naštěstí zbraně nakonec nepotřebovali.

Na konci tábora se Jaroslav Weigel a Zdeněk Streubel již do Police nad Metují nevrátili, ale odjeli vlakem do Broumova, kam se přestěhovali jejich rodiče za prací. Pan Weigel se stal sládkem v Olivětíně (v benediktinském pivovaře) a otec Zdeňka Streubela dělal už za války pro Schrollovu textilku, a tak v Broumově zůstal.

Zdeněk Streubel a Jaroslav Weigel bydleli v Olivětíně, ihned začali hledat kamarády a založili skautskou družinu v Olivětíně, které se pak rozrostla ve skautský oddíl, Zdeněk s Jardou byli zástupci v 5. oddílu Broumov-Olivětín.

V Olivětíně byl jejich oddíl zapojen do veškeré společenské činnosti - do různých slavností, pomáhali uspořádat různá divadelní představení. V Olivětíně s nimi už vždy počítali a skauti tam byli hybnou silou, žádná jiná organizace, třeba Sokol, tam nebyla. To platilo i pro broumovský skaut, který byl po válce nejsilnější organizací. Nikdy se nepodařilo obnovit předválečnou činnost Sokola – česká menšina v Broumově měla sice před válkou Sokol, ale skautský oddíl tam nebyl.

Činnost jejich olivětínského oddílu byla během roku velmi pravidelná, však tomu podle svých slov společně s Jaroslavem Weigelem obětovali všechen svůj volný čas. Pátý oddíl Olivětín si získal věhlas, takže členové pocházeli i z Broumova. Bývalí členové olivětínského oddílu na skautskou činnost velice rádi vzpomínají. V Augsburku se Zdeněk Streubel kupříkladu sešel s Helmutem Heinischem, který chodil právě do olivětínského oddílu. Helmut Heinisch je tenkrát provázel Augsburkem a nemluvil o ničem jiném než o jeho vzpomínkách na olivětínské skautování.

S oddílem prošli celé Javoří hory, chodili také do Broumovských stěn. S harcery ale kontakty neměli, pamětník se domnívá, že to bylo dáno uzavřeností česko-polské hranice, jednou je dokonce chytili na hranicích polští pohraničníci a skauti jim museli na stanici vysvětlovat, že žádné nezákonné jednání neměli v úmyslu.

První závody, kterých se 5. oddíl Olivětín zúčastnil, se konaly roku 1948. Olivětínští prošli přes střediskové, okresní kolo až do oblastního kola v Králíkách, kde se umístili do třetího místa, ale celostátní kolo jim uniklo. V roce 1949 se do celorepublikového kola probojovali, ale pro následný zákaz Junáka se již nestihlo uskutečnit. Úspěch broumovských skautů přičítá Zdeněk Streubel znalostem, které se během války učili v jejich klubu Ochránců polických stěn.

Nejblíže k nim byli městští skauti z Broumova, které vedl br. Kárník. Na založení broumovských skautů měli vliv přistěhovalci z Dobrušky, kteří se stali vedoucími v broumovských oddílech.

Velkou úlohu při utváření broumovského skautingu měla také skautská sestra Božena Linková, profesorka v Broumově. Měla velké zásluhy na rozvoji dívčího skautingu, ale podporovala i je, neboť se snažila udržovat dobré jméno pro skauty mezi učitelským sborem. Předtím jim učitel matematiky spíše říkal: „…nechte toho skautování a věnujte se raději matematice.“

Pozitivní pro všechny skauty v Broumově a okolí bylo získání chaty „Pod Bobří skálou“, jak této chatě začali později říkat. Chata se do majetku skautů dostala velice zajímavým způsobem. Za války byla používána Hitlerjugend a po válce byla objevena na jisté výpravě jako opuštěná, a tak na ni broumovští skauti přibili ceduli „Majetek Junáka Broumov“, aby ji nezabral nikdo jiný, a začali jednat, což se nakonec podařilo a chata „Pod Bobří skálou“ byla pak velice často využívána – dělaly se tam různé soutěže, přípravy na Svojsíkův závod a skauti tam nocovali před svými výpravami. Býval z ní krásný výhled na celé Broumovsko, dnes je však v lese.

V roce 1968 si skauti z Broumova chtěli chatu vymoci zpátky do vlastnictví, ale překvapivě žádný boj svádět nemuseli, dle toho, jak o této záležitosti píše Skaut-Junák ze září 1968: „Chata pod Bobří skálou v Broumově patřívala kdysi junákům. Když zástupci broumovského skautského střediska přišli za nynějším majitelem chaty (závodní výbor odborové organizace zdravotního střediska), byli přivítáni slovy: ‚Čekáme na vás, že přijdete. Chata je krásně zařízená, vše v naprostém pořádku, moc se nám líbí, ale uznáváme morální právo junáků.‘ Není to příběh přímo pohádkový?“[2]

Na počátku 90. let měla být chata městem prodána, ale zastupitelům v Broumově se podařilo předložit patřičné doklady, a nakonec byla chata „Pod Bobří skálou“ bezúplatně vrácena skautům, kteří ji využívají do dnešních dnů.

Tábory broumovských skautů 1946–1949

V roce 1946 byl 1. tábor všech broumovských skautů (i olivětínských) pod Špičákem na Pomeznici, jednalo se o tábor bez rozdílu věku a oddílu, přidalo se k nim i pár skautů z Meziměstí, kteří by sami tábor nezvládli zorganizovat. Vůdcem tábora byl syn okrskového velitele br. Karla Kárníka, br. Jiří Kárník. Stejně jako v roce 1945 byly i v tomto poválečném roce problémy se zásobováním, které trochu zmírnila okolnost, že jeden skaut měl otce mlynáře – koňským potahem je společně s vybavením dovezl na tábořiště, a navíc jim dal tři pytle mouky, které odvezli pekaři do Vižňova, kam si pak chodili pro chleba a rohlíky. Něco z té mouky také vařili, třeba švestkové knedlíky, při jejichž vaření si užili své.

Zdeněk Streubel a Jaroslav Weigel na tomto táboře plnili Tři orlí pera.

Skautský tábor broumovských skautů se v roce 1947 konal od 4. 7. do 25. 7. u osady Peklo, části města Raspenava. Táborů se tam toho léta konalo hned několik. Vedoucím tábora byl jejich starší spolužák z gymnázia Jiří Dojiva, kterému pro jeho tvrdý táborový režim přezdívali Honimír. Tento skaut uplatnil své vlastnosti i v profesním životě, neboť to dotáhl až na štábního generála čs. armády. Otakar Pavlík vzpomíná, jak vedení tábora (možná v tom měl prsty zmíněný Honimír) přišlo „s nápadem tlouci jídelní miskou o dveřní kůl stanu, jestli neteče po lemu misky alespoň kapička vody.“ A neustále je nutil tábor vylepšovat s odůvodněním „aby se jim nezkrátily žíly“.

Na tomto táboře občas pomáhali sušit seno místnímu pastvinářskému družstvu, které jim za pomoc dodalo nějaké potraviny. V okolí tábora se také pásly krávy, které jim tu a tam snědly nějaký ten pověšený ručník. Někteří táborníci se dokonce naučili na těch krávách jezdit.

Náhodou byli tehdy pozváni do tábora libereckých skautů, jenž je ohromil svým vybavením: „Ostře žluté americké A stany s plátěnou podsadou a apsidou, kuchyň a její nerezové vybavení, sportovní náčiní, indiánské totemy, překážková dráha s lany, sítěmi i houpačkami a obrovský, prý čínský, gong, kterým svolávali táborníky k jídlu. Pro zajišťování zásob vojenský jeep.“

Tábor roku 1948 byl společný s polickými skauty a vůdcem tábora byl Bohuslav Strauch - Grizzly. Bylo to v údolíčku u Jívky a Horních Vernéřovic, kde býval kdysi měděný důl, jenže později v 50. letech se tam těžba znovu obnovila a celé místo je dnes zpustošené.

Zásobování tohoto tábora bylo také postiženo poválečným nedostatkem a nouzi o potraviny dokládá i příhoda, kterou zaznamenal Otakar Pavlík: „Při otvírání dřevěného ‚štandlíku‘ povidel v kuchyni, ke zděšení všech přítomných... jsme spatřili vrchní vrstvu plnou bílých červů. Bóža ale s naprostým klidem pravil: ‚Uděláme dobrý skutek!‘ A začal postupně lžící sbírat vrchní vrstvu povidel s červy a házel vše do potoka pstruhům a skončil, až narazil na vrstvu bez červů. Přes tuto událost nám chleba s povidly moc chutnal a škoda, že nebyl štandlík větší.“

Tábory a hlavně vedoucí těchto skautských táborů měli veliký vliv na formování skautů. Otakar Pavlík kupříkladu ve svých vzpomínkách uvádí, že jednou jistý rover, který byl na táboře na návštěvě, pomáhal jejich družině se stavbou lávky přes vodu. Otakar Pavlík to nechtěl připustit, bál se, aby jejich družina nepřišla o body. Zavolal si ho právě Zdeněk Streubel - Balů, který mu uložil, že si má večer zapálit oheň a přemýšlet o svém chování. Dále Otakar Pavlík píše, že „mnohokráte k sobě i dětem a přátelům, ale i podřízeným pracovníkům pronesl zaklínací zaklínací větu ‚Zapal oheň!‘ Někteří si ukazovali na hlavu, ale ti, co se zeptali a dostali odpověď, se přiznali později, že to zkusili a pomohlo to. Zkuste to někdy sami, pohled na kmitající se plaménky přímo vybízí přemýšlet nejen o sobě.“

Poslední tábory před zrušením Junáka v roce 1950 byly v rámci šumavské borůvkové brigády v roce 1949, na které jeli speciálně vypravenými vlaky. Před táborem musela být vytvořena smlouva mezi broumovským skautským střediskem a Jednotou Sušice. Smlouva uváděla, kolik mají dodat borůvek, a stanovovala určitou cenu za dodané borůvky. Utržené peníze měly hradit výdaje za stravu a dopravu po železnici.

Množství borůvek v roce 1949 popisuje Otakar Pavlík, účastník tehdejšího tábora 5. oddílu Broumov-Olivětín: „Dopoledním zaměstnáním byl sběr borůvek, denní norma, pokud se dobře pamatujeme, byla košíček, kterému se říká špánek, o obsahu asi pět litrů. Naštěstí v tom roce bylo na Šumavě tolik borůvek, velikých jako plané třešně u opuštěných chalup, že jsme normu lehce splnili a ještě nám zbyl čas na poznávání okolí, sbírání hub či vyřezávání holí na tlučení špačků... A když jsme jednou přišli na paseku zbarvenou velikými borůvkami do modra a normu jsme splnili za necelou hodinu, přišlo Štěně na nápad, udělat si forotu na horší dny. V prázdné chalupě jsme našli dřevěné necky, za dvě hodiny byly plné borůvek a my je ukryli pod smrk, který jako všechny ostatní kolem měl bohaté větve až na zem.“

Vedoucím tábora 5. oddílu Broumov-Olivětín byl Zdeněk Streubel, jeho zástupci byli Jaroslav Weigel a Jiří Kamlach. Každý třetí den se sbíraly borůvky a pak se nakládaly na auta a vezly na letiště. Zdeněk Streubel se dokonce domnívá, že se borůvky mohly dostat jako export do ciziny.

Tábory byly po celém údolí v katastru osady Hamry pod Hojsovou Stráží u Železné Rudy u státních hranic s Německem. Byly tam rovněž tábory skautek z Police nad Metují, skautek z Broumova, skautů z Police nad Metují, ale i katolický oddíl klášterních broumovských skautů. Světlušky a vlčata byla ubytována ve staré škole, kde byl rovněž štáb složený ze zástupců jednotlivých táborů. Mezi táborem a štábem bylo spojení pomocí polních telefonů, jejichž chybné užití zapříčinilo prozrazení přepadu, jejž plánovali poličtí skauti. Ti se chtěli domluvit na přepad olivětínských skautů i se svým táborovým vůdcem, který byl zrovna na štábu, ale polní telefon zazvonil i v jejich táboře, a tak se na připravovanou přepadovou skupinu stihli důkladně připravit.

Pátý oddíl Broumov-Olivětín vydával na táboře občasník. Jaroslav Weigel byl jeho redaktorem a ilustrátorem.

Zdeněk Streubel by se ještě rád podíval do míst jejich někdejšího šumavského tábora. Již se tam jednou byl podívat, ale dlouhá léta to bylo uzavřené, protože to bylo velmi blízko státních hranic. Během tábora si s nimi přišli pokecat jistí pohraničníci.

Klášteráci

„Klášteráci“ jsou velice zajímavou kapitolou broumovského skautingu. V Broumově je totiž starý benediktinský klášter, ze kterého byla řada benediktinů - Němců po válce odsunuta, někteří byli dokonce během prvních dní a měsíců po válce zavražděni při působení různých samozvaných gard. Anastáz Opasek proto pozval z USA na misii tamější benediktiny, již do Československa dorazili v říjnu 1946.[3]

Právě americký benediktin Roger Holup, který byl mladý, velice aktivní a sympatický, založil s chlapci z internátu, jenž patřil ke klášteru, katolický skautský oddíl. P. Roger Holup pak s tímto oddílem chodil do přírody, jezdil na chatu v Janovičkách a na zemědělské brigády v Olivětíně.

Denní rytmus internátu se tehdy přizpůsobil systému amerických kolejí: „Začínal ráno o půl šesté, v šest se chlapci zúčastnili a zpěvem gregoriánského chorálu doprovázeli mši slouženou pro ně převorem P. J. Cherfem. Odpoledne po školním vyučování se věnovali sportu, hrám, četbě, ale i hodinám angličtiny, češtiny, latiny, klavíru nebo hry na varhany. Od půl páté až do půl deváté, s přestávkou na večeři, se připravovali do školy a v devět hodin šli spát.“

Bohužel už v té době se někteří lidé báli, že by své svěřence mohl takový člověk na táboře negativně ovlivňovat. Navíc ještě tvrdili, že by mohl utéci, když to bylo tři kilometry od státních hranic ČSR se Západem, politická situace se proměňovala. Zdeněk Streubel se ve své mladické naivitě rozhodl vyjednat s místním tajemníkem strany, aby mohl P. Roger Holup s „klášteráky“ jet. Překvapivě byla jeho slova vyslyšena, a tak si Zdeněk Streubel ještě vymohl během úspěšného jednání zapůjčení polní kuchyně z posádky v Klatovech.

V následné době však byli američtí benediktini vykázáni a internát rozpuštěn.

Společně s Jaroslavem Weigelem se v roce 1949 zúčastnili lesní školy v Doksech u Máchova jezera. Zdeněk Streubel pokládal za velikou čest, že se mohl zúčastnit lesní školy. Získaný šedý šátek pro ně znamenal velmi mnoho, na lesní škole je nikterak nešetřili. Nošení šátku si však moc neužili, neboť skauting byl v Československu velice záhy zakázán. Samotná lesní škola měla podivnou atmosféru, neboť se na ně jezdili podívat určití pánové, snad tajní agenti, kteří dělali kontroly, co to tam vlastně provádějí.

Pamětník netuší, jak došlo k likvidaci majetku broumovského Junáka, tenkrát studoval na vysoké škole. Skauting byl na dlouhá léta zakázán a jeho synové neměli možnost být u skautů.

Zdeněk Streubel se ještě na začátku 50. let snažil a udělal dvakrát tábor (na Lužnici a pak na Chrudimce - při vtékání Chrudimky do Sečské přehrady) pod hlavičkou Pionýra při broumovské škole, kde již tenkrát jako učitel působil. Tábory byly ve skautském duchu, skauti si sami stavěli podsady a dodnes na tyto tábory jejich účastníci s vděčností vzpomínají, přestože na ně byli vedoucí oproti opravdovým pionýrským táborům tvrdší. Plnili skautské dovednosti, ale museli mít s sebou již vojenskou kuchyni i s kuchařem, neboť jinak to v té době nebylo možné. Tyto tábory byly koedukované.

V pozdějších letech bylo pamětníkovi jen občas vytýkáno, že byl u skautů. Zdeněk Streubel a Jaroslav Weigel v té době nedostali jako někteří jiní skautští činovníci „nálepku na čelo“ nepřátelé státu. Otakar Pavlík kupříkladu vzpomíná, že „košili s původní slibovou lilií jsem ještě oblékl v roce 1968 ve skautském středisku Mladá Boleslav. Bohužel to bylo jenom na necelé dva roky, ale celá rodina to pociťovala 20 let.“ Rudolf Provazník, skautský činovník v Broumově, byl v roce 1973 vyslýchán, neboť chodíval na každoroční sraz v Broumovských stěnách u Junácké vyhlídky.[4]

Z blízkosti Zdeňka Streubela snad nejvíce pocítila změnu politického režimu rodina Bohuslava Straucha z Police nad Metují (o tomto více v příběhu pamětníka Bohuslava Straucha - Grizzlyho), jež měla kožešnickou živnost v Polici nad Metují, kde Zdeněk Streubel vyrůstal. Odmítli vstoupit do komunálního podniku, tak z nich ve vykonstruovaném procesu udělali „křečky“, kteří ničili národní hospodářství. Otec i bratr Bohuslava Straucha byli odsouzeni, matka byla vzata do vyšetřovací vazby, byla v neustálém stresu a pravděpodobně spáchala sebevraždu. Sám Bohuslav Strauch - Grizzly musel jít ze školy do PTP, a když se z těchto praporů dostal, nevěděl, zda se má pokoušet dostudovat vysokou školu. Zdeněk Streubel a Jaroslav Weigel jej tak dlouho přemlouvali, až se nakonec rozhodl, že zkusí vysokou školu dokončit. Připadala v úvahu i možnost, že by Bohuslav Strauch šel učit do Broumova, v pohraničí byl tehdy stále nedostatek kantorů.

V roce 1968 při druhé obnově skautingu v Československu vyhrabal na půdě krabici se skautskými odznaky a razítky - „Středisko Junák Broumov“ a „Chata Pod Bobří skálou“. Vše odevzdal Rudolfu Provazníkovi.

Po revoluci v roce 1989 se do obnovení skautingu v Broumově příliš nezapojil, byl zvolen starostou a na skautování mu nezbýval čas. Během svého funkčního období se setkal dvakrát s Václavem Havlem - prohlédl si neoficiálně Broumov a okolí. Pak se s ním setkal znovu, když Havel všechny starosty sezval do Prahy, byl k nim velmi milý a měl krásný projev, který na Zdeňka Streubela velmi zapůsobil.

Kroniku jejich 5. oddílu Broumov-Olivětín předal pamětník do skautské klubovny společně s trofejemi ze Svojsíkova závodu, ale v současné době je olivětínská skautská kronika nezvěstná, snad se někomu líbily obrázky, byla totiž velice pěkně ilustrována skautem z Meziměstí, grafikem Josefem Palečkem, známým ilustrátorem dětských knížek. Kroniku vedl jeho spolužák, který s nimi jezdil na tábory. Josef Paleček jim dokonce vymaloval skautskými a indiánskými motivy novou klubovnu v Olivětíně, ale tu již nestihli využít. Tato klubovna byla za prodejnou pana Pášmy.

Nejvíce skautů a skautek z jejich tehdejších broumovských oddílů se sejde vždy na srazech gymnázia[5] a bohužel také na pohřbech, kupříkladu na pohřbu Jitky Šimákové, rozené Králové.

Z poválečných broumovských skautů ještě žije kupříkladu Květa Fialová atd. Na broumovském skautingu se podílel také Milan Vošmik, který vedl vlčata v Broumově a později se stal významným režisérem, a Jaroslav Kotland - Želva, jenž hrál v několika filmech a byl střihač. Ten byl přímo v 5. oddíle Broumov-Olivětín.

Zdeněk Streubel neví, zda je ještě dnešní mládež pro takový druh romantiky, jaký dělali oni. Jim stačilo jít do přírody a poznávat ji. Dneska by už i ty krajinky na podsady těžce sháněli, neboť okolní pily jsou již dávno zavřené.

Dalším generacím skautů Zdeněk Streubel-Balů vzkazuje, „aby to dělali se stejným zápalem jako my, s takovou tou skautskou čistotou, dodržováním všech skautských zásad a zákonů a aby poznávali přírodu a užívali si jí jako my, protože to, co jsme prožili na těch skautských táborech, bylo to nejkrásnější, co jsme v životě prožili. Já osobně vzpomínám i na zážitky s klubem Mladého hlasatele v době války, když to bylo všechno špatné, tak my jsme byli v té své klubovně a žili jsme si tím krásným skautským životem. To nejkrásnější je dodržet ty skautské zásady, protože v tomhle světě, kde si lidé navzájem hodně lžou a nechovají se k sobě pěkně, ty skautské ideály jsou něco, co by se mělo obnovovat, co by se mělo dodržovat.“

Pro potřeby projektu Skautského století natočil a zpracoval Tomáš Foldyna - Drákula.

Použitá literatura

http://www.broumov.net/aktual02/zpravod/zpr_main08.html

60 let od založení skautingu v Broumově (sepsali ing. Otakar Pavlík, Jitka Šimáková, roz. Králová, a Zdeněk Streubel)

Zpracovaný životopis pamětníka Bohuslava Straucha - Grizzlyho

Skaut-Junák XXXI ze září 1968

Kronika Ochránců polických stěn

Anastáz Opasek: Dvanáct zastavení: Vzpomínky opata břevnovského kláštera

[1] Jaroslav Tér musel po únoru 1948 emigrovat a žil v Austrálii.

[2] Skaut-Junák XXXI, září 1968.

[3] http://www.broumov.net/aktual02/zpravod/zpr_main08.html

[4] http://simane.cz.sweb.cz/odboj.pdf

[5] Na jednom takovém srazu gymnázia se dohodli ing. Otakar Pavlík, Jitka Šimáková roz. Králová, a Zdeněk Streubel, že by měli sepsat některé své vzpomínky, které v lednu 2005 dali dohromady pod názvem „60 let od založení skautingu v Broumově“. Později tyto vzpomínky vycházely v místních broumovských novinách.