Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslava Strážnická (* 1956)

• rozená Mouchová 5. listopadu 1956 v Přílepech na Moravě

• otec PhDr. Václav Moucha, plk. v zál., z armády a KSČ vyhozen v roce 1974

• maturita na čtyřletém mladoboleslavském gymnáziu 1976, zákaz studia na vysoké škole

• práce v Československé keramice, podnik zahraničního obchodu v Benátkách nad Jizerou

• dálkové studium na VŠE - obor ekonomika zahraničního obchodu 1978 – 1983

• od devadesátých let úspěšně podniká

Velká rodina

Jaroslava, nejmladší ze čtyř dětí manželů Mouchových, se narodila 5. listopadu 1956 v Přílepech na Moravě. Dědeček, československý legionář, byl zajat na ruské frontě. Po propuštění se oženil v Kyrgyzstánu a vrátil se domů do Brázdimi u Brandýsa nad Labem. Jeho syn Václav Moucha nastoupil vojenskou kariéru, při níž vystudoval vysokou školu. Rodina se často stěhovala od posádky k posádce, a když definitivně zakotvila v roce 1964 v Mladé Boleslavi, sloužil otec Jaroslavy v posádce v hodnosti podplukovníka a vedl politickou výchovu mužstva s titulem doktora filozofie.

Jaroslava vzpomíná, že se jí jako nejmladší ze sourozenců příliš nedotklo časté stěhování, ale její o čtyři roky starší sestra Václava měla s neustálým zvykáním si na nové prostředí a kolektiv problémy. Maminka Anna byla nejprve v domácnosti a později pracovala jako úřednice. Bydleli v bytě prvorepublikové vily nedaleko evangelického sboru a až na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se přestěhovali do maminčina vysněného panelákového bytu na Mírovém náměstí. Tatínek, veselý energický a společenský člověk, od mládí přesvědčený komunista, svou rodinu politikou nezatěžoval. Oba rodiče byli pokřtění, ale vychovávali děti k ateismu. Jaroslava k tomu uvádí. „Tak se vychovávala celá naše generace. Pociťuji to jako nespravedlnost. Myslím, že nám něco chybí.“

Nadšená studentka

Celá rodina ráda četla a Jaroslava k tomu ještě chodila s radostí do školy a výborně se učila. V Mladé Boleslavi nastoupila do druhé třídy školy na Komenského náměstí. V roce 1968 rodiče zaujalo založení nového experimentálního gymnázia a nadšenou dceru do něho přihlásili. Bavily jí jazyky, angličtina, francouzština, ruština.

V prvních dnech srpnové okupace odmítla posádka vydat kasárna 9. května. Pamětnice uvádí, jak se o tatínka báli a na jejich dům mířily tanky. Téhož roku dostal Václav Moucha důtku s výstrahou za nesprávně pochopený vstup spojeneckých vojsk. Experimentální gymnázium bylo v roce 1970 zrušeno. Pamětnice se vrátila na základní školu a po ní se dostala na čtyřleté mladoboleslavské gymnázium.

Doba frázovitých projevů

„Ředitelem na gymnáziu byl František Nerad. Já jsem tam s ním nepřišla do styku, na experimentálním gymnáziu jsem ho měla na matematiku a byl velice přísný, ale oblíbený. Vím, že tam potom u nás došlo ke dvěma sebevraždám. Profesor Jánus a Doubrava. Brali jsme to trochu jako senzaci, ale věděli jsme, že to má politický podtext. Brala jsem to, jako že je něco špatně, v té době u mě převládal pocit strachu. Takové to ´radši o támhletom nemluv´… museli jsme vědět, kde si co s kým řekneme,“ vzpomíná Jaroslava.

Mirek Jirounek, budoucí disident a signatář Charty 77, se s ředitelem názorově střetl a školu musel opustit. Zemřel totiž spolužák Josef Fiala a František Nerad prosazoval, aby se pohřbu zúčastnili všichni ze školy v uniformách Socialistického svazu mládeže. Miroslav Jirounek otevřeně vystoupil proti vnášení politiky do takovéto pietní chvíle a nakonec se skutečně studenti zúčastnili pohřbu v civilním oblečení. „Evidovala jsem ho jako spolužáka ze starších ročníků. Vím, že byl vyloučený, probírali jsme to se spolužáky. Projevoval osobní svobodné názory, které nebyly slučitelné s tou dobou. Nelíbilo se nám to, ale nemohli jsme proti tomu vystoupit,“ popisuje Jaroslava tehdejší atmosféru.

Premiantka bez naděje na diplom

Jaroslava marně vzpomíná na vstup do Socialistického svazu mládeže, proběhl tak nějak automaticky. Účast na průvodech k výročí Velké říjnové revoluce a podobně byla povinná a dělaly se seznamy účastníků. V roce 1974 byla tatínkovi výstraha změněna na vyhození z komunistické strany i armády. Pamětnice se domnívá, že k tomu nedošlo dříve, protože za něj nejprve nebyla ve výuce náhrada. Nemohl najít zaměstnání a nakonec se uchytil v expedici Středočeských pekáren. Pamětnice chtěla jít studovat pedagogickou školu a učit své oblíbené jazyky. Pravidelně vyhrávala jazykové olympiády a prospívala na výbornou, nikdy by jí nenapadlo, čeho se dočká.

Pro pokračování studií po maturitě bylo nutné dostat doporučení školy. Nějaký čas před závěrečnou zkouškou chodili studenti na pohovor do ředitelny. Jaroslava popisuje průběh svého slyšení: „Řekla jsem, že bych chtěla jít na peďák a on na to: ‚No nezlob se, ale ty přece nemůžeš působit na mládež a vychovávat děti s tím, v jakém prostředí žiješ,‘ nebo něco v tom smyslu. Zkrátka, že vzhledem k mému otci není záruka, že bych byla dobře vychovaná v idejích socialismu. Nevěřila jsem tomu a ptala se, jestli bych mohla jít na jinou vysokou školu. Prý nemohla. Tak můžu alespoň na nástavbu? ‚Ne, my ti doporučení nedáme a víš co? Tak se vdej a budeš třeba spokojenější.‘ To byla pro mě ledová sprcha. Takhle jsme chodili jeden za druhým jako z popravy. Podobně nás dopadlo asi pět nebo šest. Až v té době jsem začala více chápat souvislosti.“ 

Jaroslava se nevzdala. Řekla si, že jediné, kam by se mohla dostat i bez doporučení školy, je Vysoká škola strojní a textilní v Liberci. Změnila si tedy maturitní předmět zeměpis za matematiku. Odmaturovala, přijímačky napsala bez problémů, ale pak následoval pohovor se svazáky. Odpověděla popravdě na otázku, proč se hlásí zrovna na jejich školu. Přišlo vyjádření – nepřijata pro nesplnění požadavků ke studiu.

Splnění snu

Maminka také pro dceru hledala zastání. Dostala radu na uličním výboru, ať se s manželem rozvede a dcera hned bude mít dobrý posudek. Hned po maturitě roku 1976 si Jaroslava udělala státnice z anglického a ruského jazyka. Podařilo se jí najít místo v Československé keramice, detašovaném pracovišti podniku zahraničního obchodu v Benátkách nad Jizerou. Při přijímání se pan ředitel divil, že nejde na vysokou školu. Vše mu vysvětlila a on se Jaroslavy při společné návštěvě na centrálním kádrovém oddělení v Praze zastal. Začala pracovat jako zahraniční korespondentka. V Benátkách nad Jizerou se zabývali prodejem brusiva. Měla v agendě vše mimo země východního bloku. Korespondenci vedla s klienty z jižní Ameriky, Blízkého a Dálného Východu a států západní Evropy. Práce jí začala bavit. „Politické tlaky jsem nepociťovala. Asi jsem měla štěstí, že jsem pracovala v provinční obchodní skupině, kam to nedoléhalo.“ 

Po dvou letech praxe se mohla přihlásit k dálkovému studiu. Důležité bylo vyjádření zaměstnavatele. Pan ředitel napsal skvělý posudek a doporučení, zapomněl však, že vyjádření by mělo jít přes kádrové oddělení podniku, což mu bylo zpětně vytýkáno, ale Jaroslavu přijali ke studiu na VŠE - obor ekonomika zahraničního obchodu. Vdala se za Lubomíra Strážnického, brzy se jim narodil syn, pracovala a zvládla i dálkové studium. Vybojovala si svůj sen o vysokoškolském studiu a odpromovala v roce 1983. Z korespondentky postoupila na místo vedoucí obchodní referentky. Nesměla vycestovat, a tak obchody vyjednala písemně a telefonicky, vše připravila, vypracovala takzvaný instrukční blok a na místo jel obchod dokončit nějaký kádrově vhodnější kolega.

Na vlastních nohou

Počátkem roku 1989 dostala po žádosti dlouholetých klientů na vedení podniku povolení k první pracovní cestě. V listopadových dnech s manželem nechali děti doma a jeli demonstrovat na Václavské náměstí. V podniku se staré vedení nemělo k jakýmkoliv - z pohledu Jaroslavy - nutným změnám nebo vlastní aktivitě směrem k vytvoření samostatného podniku. Jednou ráno se rozhodla, že takto to dál nejde, po letech přestala chodit ráda do práce a hned podala výpověď. Koupila počítač, fax z druhé ruky a pronajala si kancelář. Dala se odvážně do vlastního podnikání. Díky dlouholetým obchodním partnerům a přátelům ze Sýrie, kteří se přes nejistotu mladé samostatné podnikatelky stali okamžitě jejími klienty, překlenula těžký začátek a postupně vybudovala úspěšnou firmu.

Ke zrušení monopolu zahraničního obchodu po roce 1989 uvádí: „Nastalo bezvládí a chaos. Ano, byl to monopol, ale koncepce nebyla špatná. Lidé, kteří dělali tu práci, byli kvalitní, kvalifikovaní, jazykově vybavení. A hlavně v celém světě byla vytvořená velká síť delegátů, zastupitelů a klientů. Podniky zahraničního obchodu se měly restrukturalizovat. Přeměnit na menší funkční jednotky obchodující se zahraničím. Ale při zachování sítě zahraničních vazeb a zástupců shánějících na místě zakázky. Znalost prostředí a zvyklostí jsou nenahraditelné. Bylo mnoho případů, kdy si podniky začaly vyvážet samy a ztroskotalo to. Začali odcházet zástupci. Řekli, že za takových podmínek s Československem obchodovat nebudou, že nemají záruku kvality a návaznosti. Ztratilo se ohromné množství trhu.“