Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Strauss (* 1939)

• narozen 29. července 1939 v Chlumci u Chabařovic

• pochází ze smíšeného česko-německého manželství, česky se naučil na základní škole

• poslední žijící starousedlík v Dolním Žlebu

• otcova rodina byla sociálně demokratického smýšlení a koncem 30. let agitovala proti připojení Sudet k říši

• vyučil se hodinářem, jako hodinář pracoval třicet let

• deset let zajišťoval statiku pískovcových masivů na Děčínsku

• do svých padesátých narozenin se věnoval horolezectví

• od roku 1970 vedl mládež v děčínském horolezeckém oddílu

• po revoluci byl krátce zaměstnán v obchodě se sportovním zbožím

• šest let provázel návštěvníky hřenských soutěsek

Kdyby Dolní Žleb v roce 1938 nepadl do Hitlerových rukou, prvorozený syn manželů Straussových by se pravděpodobně jmenoval Petr. „Nacisti to ale nedovolili, jméno Petr prý neznělo dost německy. Jindřich, Heinrich, to už šlo,“ vysvětluje dnes poslední dolnožlebský starousedlík volbu svých rodičů.

Rodina pamětníkova otce se ve Žlebu usadila již dlouho před válkou. „Dědeček pracoval jako kameník v lomu v Schöně a vedl místní buňku sociálních demokratů. Kvůli svému zaměstnání trpěl silikózou a zemřel v devětatřiceti letech. Babička zůstala sama s pěti dětmi, měla dům na hypotéku a musela bojovat, aby ho udržela. Byl to tvrdý život: podbíjela pražce, pašovala, šest týdnů byla za císaře pána zavřená v Königsteinu a děti doma řvaly hlady.“

Na rozdíl od mnoha svých soukmenovců Straussovi ani ve třicátých letech nepodlehli nacionalistickým náladám, a dokonce se v rámci svých možností snažili hitlerovcům překazit plány. „Celá tátova rodina byla levicově založená. Když probíhalo hlasování o připojení Sudet k říši, mladší bratr mého otce vylezl na Malou baštu a psal na skály hesla proti Hitlerovi. Manžel mé tety, taky sociální demokrat, si na dům napsal: ,Kdo volí Hitlera, volí válku.‘ Pak došlo k záboru, on se bál represí a rychle se s rodinou odstěhoval do Bělé u Děčína, aby zahladil stopy.“

S tátou nacisté počítali do koncentráku, ale nejdřív chtěli vyhrát válku

Otec Jindřicha Strausse byl od osmnácti let zaměstnán na železnici, postupně se vypracovával a koncem třicátých let získal místo drážního úředníka, avšak kvůli svým politickým názorům funkci ztratil. „Po Mnichovu si tátu zavolal děčínský drážní inspektor Köhler a říkal: ,Straussi, co s váma? Vy nejste zakládající člen strany, vy nejste čestný člen strany, vy vůbec nejste člen strany! Straussi, vy půjdete zpátky k lopatě.‘ Tak táta šel podbíjet pražce. Uplynul nějaký ten rok, táta se zase vypracoval, byl u váhy, pražce už podbíjet nemusel, vtom Němci napadli Rusko a on řekl: ,To si Churchill setře pot z čela.‘ Köhler si ho znovu zavolal a povídá: ,Straussi, vy neumíte držet hubu, jdete zpátky k lopatě!‘ Pak Němci potřebovali železničáře v Rusku, Köhler si tátu zavolal potřetí a řekl: ,Straussi, máte na výběr: Wehrmacht, nebo nastoupíte jako železničář v Rusku a dostanete zpátky svoji funkci.‘ Táta přijal Rusko, a dokud Němci nemuseli opustit Ukrajinu, sloužil za Dněprem v Šepetovce, ve stanici, kde Ostrovskij napsal román Jak se kalila ocel. Na konci války mu jedna funkcionářka prozradila: ,Hermanne, my jsme s tebou počítali do koncentráku, ale nejdřív jsme chtěli vyhrát válku.‘

V dubnu 1945 musel táta narukovat na západní frontu ke Karlovým Varům. Se třemi dalšími vojáky však dezertoval – vzali koně a po Krušných horách se placatili zpátky. U Cínovce se setkali s Rusy; ti jim snad ani nesebrali flinty, jen jim řekli, že nesmí jít dál po horách. Ale dezertéři se báli civilistů, takže pokračovali až do Chlumce k mému dědovi a tam se rozpustili.“

Na matku naléhali, ať se rozvede, jinak půjde do odsunu

Tatínek Jindřicha Strausse zřejmě netušil, že porážkou nacistického Německa v Dolním Žlebu bezpráví neskončí. „Dostal se domů a domníval se, že válku pádem Hitlera vyhrál, ale najednou zjistil, že je zasranej Němec. Musel nosit bílou pásku. Mně bylo tou dobou šest let a vzpomínám si, že jsme jednou stáli na nádraží, táta mi koupil kornout třešní a přišel asi dvacetiletý český voják, ať prý mu ty třešně dám. Já jsem couvl zpátky a on se otočil na tátu: ,Ať mi je dá, nebo ho zastřelím. Mně se nic nestane.‘ Tak dostal ty třešně.“

Brzy se ukázalo, že občané německé národnosti musí s minimem zavazadel opustit československé území; pouze antifašisté, mezi něž se počítala velká část příbuzných pamětníka, se mohli odstěhovat i s nábytkem. O tom, kdo bude odsunut, rozhodovala místní komise. Poválečná doba byla plná zmatků, pravidla se neuplatňovala důsledně a jednání úřadů někdy postrádalo jakoukoli – byť pokroucenou – logiku: jediná čistě německá rodina, která v Dolním Žlebu mohla zůstat, měla nacistickou minulost a Revoluční gardy zde vedl bývalý kolaborant.

Do odsunu zařadili i Straussovy, přestože maminka Jindřicha Strausse byla Češka. „Ráno v pět hodin vždy někdo proběhl vesnicí a nahlásil, kdo má v sedm nastoupit do odsunu. Všechno bylo náhlé, aby lidi neměli čas si roztřídit nebo schovat věci. I naše rodina jednou stála u přívozu, měli jsme být odsunutí. Matka se obrátila na celníka Houšku z Prostředního Žlebu, člena komise, jestli nevadí, že si pro mého ročního bratra vzala vozíček místo kočárku, a on se podivil, že Češka jde do odsunu. Komise zrozpačitěla, začala na místě naléhat na matku, aby se rozvedla, ale ona to odmítla. Nakonec nám řekli: ,Tak běžte zpátky!‘ Mazali jsme domů a požádali sousedy, aby nám vrátili, co už si mezitím stačili odnést.“

Ani když se sudetští Němci dostali v pořádku do Německa, potřebné pomoci se jim nedostalo; podle Jindřicha Strausse někdy zoufale chyběly i základní potraviny. „Panovala tam strašná bída. Jeden německý turista mi po letech vyprávěl, že na německé straně hranice u Struppenu se nacházejí dva masové hroby lidí, kteří byli odsunuti a zemřeli hlady. Místní německé obyvatelstvo je prý moc nepodporovalo.“

Jindřich Strauss soudí, že v létě 1945 si v Dolním Žlebu počínali ze všech nejhůře zbabělci a největší bezpráví se dělo nevinným civilistům – právě ti nemohli pochopit, že se žádného zastání nedovolají. „Staří manželé z Brozánek, které zařadili do odsunu, si říkali: ,To je omyl! To se musí vysvětlit! Vždyť my jsme nikomu nic neudělali.‘ Vrátili se – a za přechod hranice byl trest smrti. Bez pardonu. Tátu a jednoho dalšího člověka donutili, aby jim vykopali hrob. Teprve když viděli, že jim kopou hrob, pochopili, co se děje. Bába si natrhala kytky, vojáček řekl dědkovi, ať si sundá kabát, že je ho škoda, a ten se ho aspoň pokusil kopnout, aby se mu pomstil.“

Přišli jsme o dům, jako odměnu nám dali pět set korun

První vlna osidlování Dolního Žlebu se více než čemukoli jinému podobala bezuzdnému rabování. „Hodně lidí se stěhovalo z jednoho domu do druhého, plundrovali je a pak se odstěhovali. Řada domů zůstala neobydlených. Osídlenci, kteří se tu usadili, se nastěhovali do hotového a svá stavení neopravovali. S opravami začaly až mnohem později jejich děti.“ I k Jindřichu Straussovi se děti nově příchozích chovaly lépe než dospělí. „Když jsem ve Žlebu začal chodit do školy, zpočátku jsem česky neuměl, česky mě naučili spolužáci. Od nich jsem nikdy nepocítil sebemenší ústrky.“

Destrukce Dolního Žlebu bohužel pokračovala i v padesátých letech, kdy ministr vnitra rozhodl o likvidaci obydlí, jež stála v těsné blízkosti česko-německé hranice. „Když se baráky bouraly, ministr tátovi napsal, že se o svůj dům dobře staral, a tak mu náleží odměna pět set korun. Tolik v té době stály hodně nóbl boty. Nový dům nás nepřišel draho, ale museli jsme si ho koupit.“

Tatínek Jindřicha Strausse až do odchodu do důchodu převážel cestující z jednoho labského břehu na druhý. Do Dolního Žlebu tehdy ještě nevedla silnice, a tak každý, kdo se chtěl do vesnice dostat, musel využít jeho služeb. „Táta tu byl denně, bez dovolené a za směšné peníze. Nemáte představu, co to je, když vane jižní vítr a proti vám jde ledová tříšť!“ zapáleně líčí Jindřich Strauss. Jeho tatínek se česky nikdy dobře nenaučil a jeho svérázná mluva zaujala spisovatele Vladimíra Párala a postava převozníka se objevila v jedné z jeho knih.

Po dokončení základní školy se Jindřich Strauss vyučil hodinářem. Toto povolání vykonával třicet let a následně deset let zajišťoval statiku pískovcových masivů; po revoluci krátce pracoval v obchodě se sportovním zbožím a šest let provázel návštěvníky hřenských soutěsek. Do svých padesátých narozenin se věnoval horolezectví. Přibližně od roku 1970 vedl v děčínském horolezeckém oddílu mládež a dodnes rád vzpomíná na vítězství svých svěřenců v celostátních soutěžích.