Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. Václav Stratil (* 1950)

• narodil se 7. října 1950 v Olomouci

• 1970 - 1975 studoval Filosofickou fakultu Univerzity Palackého

• od roku 1971 se setkával s Milanem Kozelkou, který mu zprostředkoval informace o Chartě 77 a světovém umění

• po studiu nastoupil do OKS jako metodik pro výtvarníky amatéry, vyhozen po 8 měsících

• pak nastoupil jako učitel výtvarného oboru na LŠU a později jako noční hlídač v PRIORu v Olomouci

• od 1981 měl problémy se Státní bezpečností kvůli distribuci časopisu VOKNO

• v roce 1983 se přestěhoval do Prahy

• působil jako noční vrátný v NG v Anežském klášteře, kreslil velké tušové kresby

• v roce 1984 měl výstavu v ateliéru Margity Titlové v Praze, po týdnu byla zakázána

• od roku 1989 se věnoval fotoperformancím v komunálních fotoateliérech

• v roce 2003 se vrátil k malbě a věnoval se jí s přestávkami do roku 2016

• od roku 1998 vedl Ateliér kresby a od roku 2003 Ateliér intermédií na Fakultě výtvarných umění v Brně

• z důvodu kontroverzního vystoupení v televizi mu nebyla prodloužena smlouva a z FaVU v roce 2015 odešel

• žije a pracuje v Brně

„Maminka byla bohémka, uvolněná paní, obdařená radostí,“ vzpomíná na své dětství Václav Stratil. Narodil se 7. října 1950 v Olomouci malířce Vladimíře a středoškolskému profesorovi Václavu Stratilovým. Má bratry Jiřího, Jana a sestru Ludmilu. V Olomouci žil až do svých 33 let.

Otec Václava byl profesor latiny a francouzštiny a hluboce věřící křesťan. Narodil se do rodiny se čtrnácti dětmi, které musely pracovat pro sedláka za velmi nízkou mzdu, a tak jej v šesti letech adoptovala teta. Původně se tedy tatínek Václava jmenoval Dostál, ale teta jej nechala přejmenovat na Stratila. Dobře se učil, a tak ho adoptivní rodiče podporovali ve studiích na gymnáziu i na Karlově univerzitě. Matka Václava byla malířka, básnířka a učitelka v Lidové škole umění (LŠU) v Olomouci, kde učila v šedesátých letech malování a keramiku.

Křesťanská výchova

Václavův otec měl styky s kněžími a angažoval se jako organizátor i přednášející v rámci tzv. Akademických týdnů, což byly slety katolické mládeže na Svatém kopečku u Olomouce, které byly po roce 1948 zakázané. „Kostel v neděli byl v padesátých letech zakázán, a tak otec sundával brýle, aby nebyl tolik k poznání. Protože u kostela stávali fízli a sledovali, kdo tam chodí,“ komentuje pamětník tehdejší atmosféru. Když měli ve škole, kde otec učil, kádrové řízení ohledně vztahu učitelů ke křesťanské víře, ředitel se před kádrovákem otce zastal: „S náboženskou otázkou se již vyrovnal.“ V rodině Stratilových si byli vědomi, že pokračují v tradici věřících rodičů. „Maminka říkala, že stačí bejt hodnej a když je člověk zbožnej, tak si z toho může udělat občas dobrou srandu,“ vzpomíná na křesťanskou výchovu v rodině Václav Stratil.

Stres školních let

V dětství si Václav rád kreslil. „Mezi lety 1954-57 jsem nakreslil asi 700 lišek, které běží zleva doprava, protože jsem levák,“ vzpomíná pamětník pobaveně na svou ranou tvorbu. Inspirace pocházela od Josefa Lady. Liška byla symbol chytrosti a také mu připadala jako svěží zvíře. Něco mezi zlým a dobrým.

Na základní škole mu nešla matematika. Cítil stres pedagogů. Na žáky tlačil učitel, na něj ředitel, na něj odbor školství, všichni byli pod tlakem. Na toto období proto nevzpomíná pamětník rád. Na gymnáziu mu také učení moc nešlo, a tak měl občas problémy, ale v druhé polovině šedesátých let ředitel Sládeček prohlásil, že začíná nová doba. Období Pražského jara byla podle pamětníka „bomba“, uvolnění bylo cítit všude a byla to pro něj veselá doba. Věřili, že není myslitelné, aby se vše vrátilo zpět. Václavův otec byl ale skeptik a říkal, že komunistům se nesmí věřit a hlodala v něm nejistota. 

Umění může být všechno

Na profesory Katedry výtvarné výchovy na Univerzitě Palackého v Olomouci Václava Zykmunda, Alenu Nádvorníkovou či Miroslava Štolfu vzpomíná Stratil jako na skvělou sestavu. Profesor Zykmund pil a měl ráno kocovinu, a tak studentům nabídl se setkávat večer u něj doma. Přednášel za zavřenými dveřmi i to, co se nesmělo. Se spolužáky za ním jezdili i poté, co ho z Univerzity vyhodili.

V době studií byl pro Václava zajímavou a komplexní osobností spolužák Jaroslav Vacl, pozdější spoluzakladatel VOTOBIE. Milan Kozelka zase vozil do Olomouce informace o tom, co se děje v Praze a jinde, co kdo píše, co se děje ve výtvarném umění. Pamětník s ním jezdil do Prahy, kde se sám seznámil s různými zajímavými lidmi (D. Němcová, I. Jirous, Plastici). Milan Kozelka mu ukázal, že umění může být všechno, seznámil ho s happeningy, uměním akce, konceptem.

O emigraci Václav neuvažoval, protože mu připadalo, že je ho tady potřeba víc a dělo se tu spousta zajímavých věcí. Ale politice se moc nevěnoval, nezúčastňoval se demonstrací, nevěděl o nich. V Olomouci se usadila ruská posádka a Olomoučané začali nosit ruské oblečení: „Takové ty papachy, no hrozné! A pokladní v obchodech nadepsaných v azbuce počítali na počítadlech. A tak jsme v té době chlastali jako duhy a dělali si ze všeho srandu,“ pojmenovává pamětník období normalizace.

Měl jsem tam zmrznout nebo vykrvácet

V osmdesátých letech měli s první ženou doma odposlech. Václav se to dověděl při výslechu. Půl hodiny čekal v čekárně a pak ho zavolali do místnosti. Rozhodl se nevypovídat. Estébáci na něj řvali a on mlčel. Byli z toho vyvedení z míry, a tak se prořekli. Věděli, že distribuoval časopis VOKNO a setkával se s disidenty. Chtěli, aby podepsal spolupráci. Výslechů mezi lety 1981 a 1982 měl celkem šest a ten poslední byl v zimě, kdy ho vyvezli na pole, zmlátili a nechali tam. „Měl jsem tam zmrznout nebo vykrvácet,“ vzpomíná na situaci dnes. Našel ho člověk z vesnice, který ho nechal dopravit do nemocnice a tím ho zachránil.

Po univerzitě pracoval jako metodik pro výtvarníky amatéry v Hodoníně, kde v pracovní době jezdil na Moravě po vinných sklepech a opíjel se. Vyhodili ho. Ve Vyškově učil na Lidové škole umění ve výtvarném oboru. Nechodil ale na politické vzdělávání učitelů a měl s tím problémy. Obrnil se tím, že na univerzitě ho to učili kvalitnější profesoři než místní lektoři. Bylo mu tedy nabídnuto místo lektora, ale na to nereagoval a z LŠU odešel. Potom už pracoval jen jako noční hlídač v olomouckém Prioru a taky v kotelně.

Výstavy, Havel a revoluce

Poté, co se s rodinou přestěhoval do Prahy v roce 1983, pracoval jako noční hlídač v Národní galerii ve vrátnici Anežského kláštera, kde kreslil své velké tušové kresby. Ty pak vystavil v ateliéru kamarádky Margity Titlové na své první pražské výstavě, kterou policie po týdnu zakázala. V Praze se Václav setkal s Adrienou Šimotovou, která ho ovlivnila a o které mluví jako o své univerzitě. S Václavem Havlem se pamětník setkal na výstavě v kulturním centru Opatov před sametovou revolucí. Podle Václava byl Havel amatér v dobrém slova smyslu, nebyl „přespekulovanej“. Považuje jej za zcela ojedinělý zjev v naší kulturní politice, už nikdo takový nebude, ani v roli prezidenta.

Svoji vernisáž v galerii Pod podloubím v Olomouci si Václav Stratil užil dvojnásob, konala se totiž 17. listopadu 1989. Od té doby začal vystavovat v tuzemských i zahraničních galeriích. Začal prodávat a uživil se již svojí tvorbou. Fotoperformance začal dělat až po roce 1989 v automatech na dokladové fotografie v italském Ligornettu, kde byl na stáži. Těm ale předcházely stylizované fotky už v pražském komunálním fotoateliéru v Bartolomějské ulici. V polovině devadesátých let vytvářel obrazy, které měly vypadat jako virtuální malba nebo působit jako 3D. Sestavoval je z různých fototapet, lepicích pásek, balicích papírů a jiných současných materiálů. Chtěl, aby dílo vzniklo rychle, ale mělo velký efekt. Jeho další zajímavou polohou byl výstavní projekt Hu-Haba, kde vytapetoval starými obrazy z osmdesátých let od podlahy do stropu galerii Nová síň v Praze. Zde nešlo o jednotlivé obrazy, ale o celek. V roce 2003 se začal opět věnovat malbě a pokračoval v ní paralelně s jiným výtvarnými projekty až do roku 2016.

Hitler byl génius, kdo dokázal to, co on

V roce 1998 Václav zvítězil v konkursu na vedoucího Ateliéru kresby Fakulty výtvarných umění na Vysokém učení technickém v Brně. Vedl jej do roku 2003, potom se ateliér změnil na Ateliér intermédií. V té době Václav obohatil svou tvorbu ještě o vystupování s kytarou a zpívání vlastních textů, které vznikaly metodou volného psaní (tzv. automatické texty). V roce 2015 byl pozván do televize Prima. Václav posílený alkoholem zapěl svou píseň „Sieg Heil, Baby!“ a redaktor se ho zeptal, co má společného s Hitlerem. Ten mu odvětil, že ho má rád, protože to byl génius, a kdo dokázal to, co on. Provokativně myšlené prohlášení ale vzala vážně divačka a podala na pamětníka trestní oznámení a navíc požádala rektora, aby s ním na fakultě učinil krátký proces. „Chtěl jsem prověřit cenzuru, která tady je a není. Josef Klíma z televize Prima, intelektuál a spekulant věděl, o co jde, ale mně použil jako výdělečný materiál,“ glosoval pamětník svůj kontroverzní výstup. Už dříve pracoval se svastikou a považoval ji za svobodný symbol, chtěl prověřit, co ten symbol unese a taky jej použít jako zkoušku tolerance. Rektor se nechal informovat od děkana Milana Hausera, který Václavovo vystoupení nedokázal uspokojivě obhájit. V roce 2015 mu proto nebyla prodloužena smlouva.