Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivan Stránský (* 1946)

• narozen 21. června 1946 v Dřetovicích, okres Kladno

• vzpomínky na rok 1968, období normalizace a sametovou revoluci

• po srpnu 1968 opakovaný nátlak StB ke spolupráci

• v době normalizace samostatným konstruktérem a elektrikářem

• osm let externě ve Fyzikálním ústavu Akademie věd Praha

• dnes OSVČ, publikuje odborné články, přednáší na odborných konferencích

• v roce 2016 žije v Novém Boru

Dětství a rodina

Ivan Stránský se narodil 21. června 1946 v Dřetovicích, v okrese Kladno. Otec Alois pracoval v administrativě a v redakci Rudého práva. V únoru 1948 došlo v Československu ke komunistickému převratu: „Otec tento puč kritizoval, a tak ho ještě v roce 1948 z KSČ vyloučili a vyhodili ho z práce. Posléze dělal podruha a kočího na státním statku ve Vokovicích na okraji Prahy. Žili jsme tenkrát v tamější ratejně, v jedné místnosti.“ Po několika stěhováních skončila tříčlenná rodina v Děčíně. Otec Alois přijal práci topiče parní lokomotivy: „Strojvedoucího dělat nesměl, protože by měl pod sebou topiče. Navíc ho sledovala StB.“ Matka Bohumila, rozená Jansová, z KSČ po únorových událostech vystoupila. Vyučená kadeřnice svou profesi z politických důvodů dělat nemohla, a pracovala proto na mandlu.

A jak Ivan Stránský vzpomíná na dětství? „Neměli jsme mnoho peněz, pomáhali nám příbuzní. Na ty jsem měl štěstí. Hodně se o mě starala otcova sestra a prarodiče z matčiny strany. Velice jsem si rozuměl s tetou mého otce. Bez ní by bylo mé dětství daleko horší. Doma nepanovala dobrá atmosféra, otec se nechoval hezky. Rodiče se nakonec v roce 1958 rozešli a s mou mladší sestrou Lubomírou jsme zůstali s matkou.“

Šedesátá léta a srpen 1968

Ve čtrnácti letech vstoupil Ivan Stránský do učení jako provozní elektromontér. Tři roky strávil na internátním zařízení v Záluží u Litvínova v tehdejších Stalinových závodech. Po vyučení nastoupil jako žák do maturitního kurzu ve vojenském učilišti v Novém Meste nad Váhom. Ve velmi tvrdých podmínkách strávil necelý rok. Ze zdravotních důvodů však nemohl pokračovat ve studiu a vrátil se domů. Nastoupil jako elektromechanik v ZPA Děčín a posléze přešel do firmy Koh-i-noor Děčín jako elektrikář. V roce 1965 začal vedle zaměstnání studovat dálkovou Vyšší průmyslovou školu v Ústí nad Labem, obor měřicí automatizační technika. V roce 1967 se oženil se svou první ženou Hanou: „Přestěhovali jsme se k manželčiným rodičům do Provodína u České Lípy a já začal pracovat ve Vagonce Česká Lípa jako elektrikář. Vedle práce jsem stále studoval.“  

Předvečer a den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa si Ivan Stránský živě vybavuje: „Ten večer v televizi vysílali český romantický film Řeka čaruje. Ve 22 hodin jsme šli spát. O půlnoci nás vzbudil hluk letadel. Šli jsme před dům a sledovali, co se děje. Ráno jsme se dozvěděli, že nás obsadily tzv. spřátelené armády. Vlaky nejezdily, a tak jsem jel do Vagonky na motorce. Na silnici nebyl vůbec nikdo, žádné auto. Před obcí Zahrádky stálo v zatáčce minimálně třicet tanků. Vojáci koukali z horních poklopů, měli tam lehké kulomety. Tenkrát jsem si neuvědomil, co všechno se mohlo přihodit. V práci jsme poslouchali rozhlas a všichni jsme nadávali.“ Následující den svolalo vedení Vagonky shromáždění na vrátnici: „Všichni z vedení jednotně do mikrofonu tvrdili, že to jsou okupační vojska, že nikomu z vojáků nedají ani vodu a že všichni budeme stát za ústředním výborem, tj. za Dubčekem, Smrkovským, Černíkem a dalšími. Atmosféra byla vypjatá, všichni jsme byli zajedno.“

Situace v podniku Vagonka Česká Lípa po srpnové okupaci

Poté, co se čelní představitelé ČSSR vrátili z Moskvy a situace se zdála čitelnější, mnozí přehodnotili své postoje a začali invazi schvalovat. Ivan Stránský vzpomíná na situaci v podniku Vagonka Česká Lípa: „V České Lípě se oporou invaze a nastupujícího režimu staly především dvě fabriky: Vagonka Česká Lípa – závod Klementa Gottwalda, kde byl ředitelem Svítek a na pozici personálního náměstka František Židlický, s velkou pravděpodobností příslušník StB. Oba zprvu invazi jasně odsuzovali. Druhým podnikem byly Železniční opravy a strojírny (ŽOS), v jehož čele stál Matějíčka.“

Uplynulo několik málo týdnů od invaze a lidé ve Vagonce byli rozděleni: „Část vedení podniku nabyla přesvědčení, že to nemůže mít dlouhého trvání, a vehementně upozorňovala na různé lži, které šířil Husák a další. A pak tam byla pravověrná parta, která si uvědomila, že když se přidá na stranu Rusů, tak z toho budou mít neocenitelné výhody. Čili i ti, kteří původně stáli na vrátnici a křičeli, že Rusům nedají ani vodu, tak během dvou až tří týdnů převlékli kabát a začali tvrdit, že je to internacionální pomoc, bez které by nás obsadila západní vojska. Nutili ostatní, aby podepsali souhlas se vstupem vojsk. Komise si zvala lidi a ptala se: ,Tak, soudruhu, na které straně stojíš ty?‘ Jakmile řekl, že se vstupem vojsk nesouhlasí, musel okamžitě odevzdat partajní legitimaci a z KSČ byl vyloučen. A pokud to podepsal, tak mu sdělili: ,Soudruhu, my s tebou počítáme, pokud se budeš chovat tak, jak předpokládáme!‘ V těchto komisích seděli lidé, kteří tři neděle předtím vykřikovali, jaký je invaze zločin!“  

V závodní radě Vagonky Česká Lípa

Krátce po 21. srpnu 1968, kdy byl odpor proti invazi stále značný, se ve Vagonce volila nová závodní rada. Měla se stát vrcholným orgánem podniku a vyjadřovat vůli zaměstnanců. Ivan Stránský do ní byl navržen pro své pracovní kvality, důvěryhodnost a oblíbenost mezi zaměstnanci. Dnes již s úsměvem vzpomíná: „Začali jsme řídit fabriku. V čele těch, kteří invazi hájili a drželi s Rusy, stál personální náměstek František Židlický. Z pozice náměstka jsme ho sesadili a posléze v celé fabrice vyvolali referendum o jeho setrvání. Na základě referenda jsme ho z Vagonky vyhodili.“ Františka Židlického nakonec zaměstnaly ČSD na traťovém svršku. Přes jeho nevoli ho závodní lékařka MUDr. Brandejská uznala práce schopným. Po dvou až třech měsících, kdy se poměry pod vedením Gustáva Husáka stabilizovaly, se však Židlický vrátil do Vagonky na pozici personálního náměstka: „Začal si ihned vyřizovat účty s těmi, kteří ho poslali na traťový svršek. MUDr. Brandejská s manželem museli okamžitě opustit Českou Lípu. Můj šéf střediska svařování Ing. Landsman byl podle Židlického jeden z padouchů, kterého je třeba zničit. Šel po něm tak tvrdě, že Landsman nemohl sehnat práci. Uklidil se do Bratislavy, ale i tam ho našli a vyhodili z práce. Šli po něm dál. Rozvedl se, začal pít, zničili mu život. A takových jako on byla spousta.“ Závodní rada Vagonky byla na přelomu let 1969/1970 rozehnána jako pravicově oportunistická.

Ivan Stránský na jaře 1970 odmaturoval na Vyšší průmyslové škole v Ústí nad Labem. Nedlouho po maturitě si ho k sobě pozval František Židlický a činil nátlaky na spolupráci: „Řekl mi, že mohu být vděčný za to, že mě vůbec nechali odmaturovat. A že je ochoten zapomenout na moje působení v závodní radě. (...) Pak mi sdělil: ,Podívej, my se domluvíme, ty mi podepíšeš, že budeme spolupracovat, a když se u vás na středisku bude o něčem mluvit, tak se sejdeme a řekneme si, jak dál.‘ Řekl jsem mu, že na nikoho donášet nebudu. Dal mi týden na rozmyšlenou s tím, že to mám dobře zvážit, jinak bych na to mohl doplatit. Za týden jsem mu zopakoval, že žádného práskače dělat nebudu. A on: ,Jak chceš, ale v tom případě bude lepší, když odejdeš!‘ Z Židlického šla hrůza. Byl členem České národní rady a v českolipském okrese to byl v podstatě on, kdo rozhodoval, kdo a kde bude zaujímat jaké místo.“

Do teplického podniku Somet

Ivan Stránský přijal pracovní nabídku na pozici samostatného konstruktéra ve firmě Somet v Teplicích, kam se na podzim 1970 s jeho těhotnou ženou přestěhovali. Domníval se, že přechodem do jiné práce v jiném městě bude mít ze strany vysokých funkcionářů, především od Židlického, klid: „To jsem nevěděl, že si mě jenom předali. Můj nový šéf, který byl pravděpodobně též v StB, mi nabídl pozici servisního technika pro zahraničí. Nabídli mi s tím další výhody. Ale chtěli za to, abych podepsal spolupráci. Spolupracovníci mě považovali za nasazeného donašeče, neznali moji minulost. Konstrukci jsem předtím nedělal a nikdo z kolegů mi nebyl ochoten pomoci. Všichni mi dávali najevo, co si myslí. Jednou za týden si mě zavolal šéf a činil na mne nátlak. Bylo to neúnosné a ohromně stresující.“

Časté nátlaky od šéfa, nedůvěra a podezíravost spolupracovníků, zodpovědnost za ženu a novorozenou dceru Ivanu, nedostatek financí, nemožnost se někomu svěřit atd. se začaly podepisovat na zdravotním a psychickém stavu Ivana Stránského. Během tří měsíců zhubl o deset kilogramů, měl stálé horečky, deprese, noční děsy a téměř nespal. Psychiatr mu záměrně odmítl dát neschopenku, ale předepsal mu několik těžkých neuroleptik a sedativ. Stav se zhoršoval, přišly těžké reaktivní deprese. Všechno vyústilo v celkové psychické zhroucení. Následovala více než tříměsíční hospitalizace na psychiatrickém oddělení ústecké nemocnice a naprostá deziluze o socialistickém zřízení.

Období normalizace

Po léčení se s manželkou a dcerou přestěhovali do Děčína, kde pamětník začal pracovat ve firmě Koh-i-noor jako elektrikář. V této firmě setrval devět let, do roku 1980. V roce 1976 se rozvedl se svou první ženou Hanou. Čtyři roky žil sám v Děčíně. Vedle práce dělal vedoucího Rady mladých odborníků v okrese i kraji a vedoucího Reflektoru mladých: „Musel jsem kvůli tomu vstoupit do SSM, jinak by to nešlo. Do partaje jsem vstoupit odmítl.“ Několik let působil jako oddílový vedoucí a hlavní vedoucí na letních dětských táborech. V roce 1980 se oženil se svou druhou ženou Alenou a společně se přestěhovali do České Lípy. Začal tam pracovat ve vývojové konstrukci firmy Narex. Narodila se jim dcera Alena.

Kromě práce v oblasti řešení složitých projektů řízení technologií dostal nabídku pracovat externě ve Fyzikálním ústavu Akademie věd jako výzkumný specialista. Ve FZÚ ČSAV Praha působil do přelomu let 1989/1990, kdy byl aplikovaný výzkum z důvodu nedostatku financí zrušen. V rámci tamějšího osmiletého působení mu byla přijata řada přihlášek vynálezů, které byly následně převedeny na patenty s ověřenou světovou prioritou: „Mé patenty, které převzala česká renomovaná firma smluvně, byly po roce 1990 znehodnoceny využívajícími korporacemi. Jejich zástupci nám při oponentních jednáních zdůraznili, že bychom si měli uvědomit, že disponují lepšími advokáty a neomezenými finančními prostředky. A že kdyby náhodou soudní spor prohráli, tak výrobek okamžitě stáhnou z trhu a nedostaneme nic.“

Od sametové revoluce po současnost

Ivan Stránský přidává své vzpomínky na listopadové události roku 1989: „Když to v Praze vypuklo, ředitel Narexu Tomeš zmobilizoval Lidové milice s tím, že pojedou pomoci bezpečnostním složkám do Prahy. Připravovali náklaďák V3S se samopaly. Volal do Prahy a tam mu řekli, ať nikam nejezdí. Čtyři dny nato přijeli dva lidi z armády, s Tomešem udělali inventuru zbraní a nábojů Lidových milicí, vše naházeli na V3S a odjeli. Během týdne Tomeš vystoupil z partaje a zahodil legitimaci.“

Ptám se Ivana Stránského na porovnání komunismu a současného systému: „Nesouhlasím s komunistickým režimem. Je to systém, který je neživotný, neosvědčil se, nevede nikam, pouze k diktatuře. Od 89. roku jsme si všichni slibovali, že se to změní, že nastane renesance. Šli jsme ale z deště pod okap. Moc jsme dali do rukou bývalým komunistům, kteří se přes noc stali kapitalisty a rozkradli národní majetek. To, co se tady děje, je divoký kapitalismus. Náš stát není právním státem. Rok 1989 mi připomíná rok 1968 naruby. Stejní nebo podobní lidé, jiná rétorika, stejné skutečné cíle, stejné lži v jiném kabátě.“

Po listopadovém převratu se Ivan Stránský dal na učitelskou dráhu. Do roku 1994 učil odborné předměty na Střední odborné škole v České Lípě. V letech 1994 až 2007 pracoval v podniku Unitherm Jablonec nad Nisou jako odpovědný zástupce firmy pro měření a regulace. Po odchodu do penze pracoval tři roky pro ČKD Elektrotechnika Praha jako vedoucí projektant investičních celků měření a regulace. Od roku 2011 pracuje jako elektroprojektant na živnostenský list. V letech 2013–2014 dělal tutora pro Technologickou agenturu ČR, pro dvě Centra kompetence. Jedno na Technické kybernetice strojní fakulty ČVUT a druhé na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Psal oponentní zprávy na výsledky výzkumu. „V některých případech jsem upozorňoval na jisté praktiky Centra na FJFI  ČVUT, které se podle mého názoru neslučují s podmínkami zadání projektu, ačkoliv jsem byl předem slovně upozorněn, že  to není žádoucí. Byl jsem proto následně vypuštěn z tohoto  programu bez udání důvodu. Požadoval  jsem od zadavatele TAČR umožnění obhajoby své oponentní zprávy, ale bez výsledku. Pouze jsem dostal od předsedkyně představenstva ,děkovný dopis`.“

Ivan Stránský během vyprávění popisoval různé nekalosti a praktiky nejen politiků na komunální úrovni, ale i své zkušenosti coby komunálního politika za ČSSD na Českolipsku. Do sociální demokracie vstoupil s entuziasmem v roce 1992 a je jejím členem i v současnosti. S ironií dodává: „V ČSSD jsem černou ovcí, protože tam nalezli lidé, kteří mně za minulého režimu vyčítali, že jsem pravicový oportunista. Po převratu převlékli kabát.“

Ivan Stránský publikuje odborné články a přednáší na celostátních i mezinárodních odborných konferencích. Je členem České komory autorizovaných inženýrů a techniků. Má tři děti. Z prvního manželství dceru Ivanu, z druhého manželství dceru Alenu a syna Kamila. Je aktivním důchodcem. Žije v Novém Boru v okrese Česká Lípa.