Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miluše Straková (* 1933)

• narozena 30. 7. 1933 v Ostrovačicích u Brna

• vzpomíná na válečné roky a poslech zahraničního rozhlasu

• vystudovala střední zdravotní školu v Brně, s vyznamenáním

• s manželem – příslušníkem SNB – se přestěhovala do Jihlavy

• v Jihlavě prožili neklidné časy sovětské okupace v roce 1968

• celý život pracovala ve zdravotnictví

Paní Miluše Straková se narodila 30. července 1933 v Ostrovačicích u Brna. Většinu svého života prožila mezi rodnými Ostrovačicemi a Jihlavou, kde se narodily její děti a kam byl manžel z Ostrovačic přeložen na policejní útvar. I ve svém velmi vysokém věku si dobře vybavuje vzpomínky na druhou světovou válku, osvobození Československa i události kolem invaze vojsk Varšavské smlouvy. Jako manželka policisty SNB na rok 1968 nevzpomíná v dobrém. Bála se o něj a tehdejšímu chování Čechů a Slováků příliš nerozuměla.

Babička vyhrožovala, že tátu udá

Miluše Straková pochází se skromných poměrů, své rodné Ostrovačice milovala. „Byl to kraj pohádek Máje, ty se psaly tady u nás,“ vzpomíná. Tatínek dojížděl do práce do Brna, a to i v době války. Pamatuje si na strach, který doma měli o otce, aby se vždy vrátil domů. A také na dobu represí po atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha to nejsou vzpomínky příjemné. „Doma tatínek poslouchal západní rozhlas – a to bylo trestné. Měli jsme takovou přísnou babičku, které to strašně vadilo a vyhrožovala, že tátu udá.“  

Ve škole se musela učit němčinu, a tak si dodnes přesně vybavuje německá hlášení v místním rozhlase během přeletů německých letadel. Mělo uklidnit obyvatelstvo, že se nejedná o nebezpečí. Po válce zemřeli dva její bratranci na tyfus – tedy na nemoc spojovanou s válkou.

Když válka končila, stahující se německá armáda se na čas ubytovala v kuchyni jejich domu. Azyl jim poskytli. „To nám obsadili kuchyni, rozprostřeli si prostě slámu,“ popisuje pamětnice. Zanedlouho se začalo proslýchat, že v Brně jsou ruští kozáci na koních. To rodinu vylekalo, a protože neměli vlastní sklep, usadili se na několik dní i s ostatními rodinami ve vícepatrovém domě v Ostrovačicích, který měl velký sklep. Tradovalo se, že sklepní tunely tohoto domu vedou až do města Brna. Později u nich ve vsi bydleli i vojáci ruské armády. „Byli to slušní lidé,“ vzpomíná pamětnice.

Udání napsali sousedé

Svého muže Miluše poznala v Ostrovačicích. A zatímco události války se její rodiny příliš materiálně nedotkly, Strakovi přišli o svůj rodný dům, když do něj nabouralo nákladní auto a celý jim vyhořel. Ještě jednu událost z války si paní Straková vybavuje. Vesnické rodiny zpravidla nestrádaly hlady, měly totiž možnost pěstovat si svůj kousek obilí a na domácnost jim bylo povoleno chovat jedno prase. Část masa ze zabijačky vždy však musely rodiny odvádět i Němcům.

Rodina paní Miluše tajně chovala prasata dvě. Stalo se tak to, že na rodinu přišlo udání. Jako malá holka měla možnost ten udávající dopis poslaný na úřad vidět. „Já jsem ten dopis viděla. Jako malá jsem si velmi ráda četla recepty, moc ráda jsem pekla – a všimla jsem si, že na tom receptu je úplně stejné písmo,“ poznala tedy, že udávající dopis napsali jejich sousedi.

Manžel týden nepřišel domů

Po svatbě se paní Miluše přestěhovala do blízkosti Jihlavy. Manžel byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti. Na rok 1968 a později 1969 nevzpomíná příliš v dobrém: „Můj muž byl zaměstnaný na bezpečnosti v Jihlavě, čili policista. Takže to tejden nepřišel domů, nevěděla jsem, co se děje. A když jsem po týdnu přišla do města, potřebovala jsem do lékárny, tak jsem viděla zdevastovaný město, ale měla jsem pocit, že nadělali větší škodu naši lidi, jak vytrhávali ty dlaždice. Protože to jihlavský náměstí bylo z těch kočičáků v té první fázi. Něco děsivého.“  

Na upálení Evžena Plocka proti okupaci a normalizaci v roce 1969 v Jihlavě pamětnice vzpomíná. „Pamatují si to, že tam dokonce se upálil jeden místní občan – a byl to dokonce náš soused. […] Asi to mělo být na protest. Na to si pamatuju, když byl pohřeb s vojenskýma poctama. Nekonečný průvod.“ Strakovi na pohřeb nešli.

Miluše Straková pracovala celý život ve zdravotnictví, do důchodu odešla v roce 1989. Se svým mužem prožila paní Straková celý svůj život. Měli krásné manželství a velice ráda na svůj život vzpomíná. Manžel zemřel v domově seniorů v Nymburce, kde dnes šestým rokem žije i paní Miluše. A je zde velmi ráda.