Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
All the self-employed people were pulling together but there was nothing that could be done
she was born on 09 February 1917 in Slavičín
her family owned a big farm and bakery
she trained to be a meat and sausage sale assistant in Valašské Meziřící in the 1930s
in 1939, she got married to Jaroslav Strachota whose family owned a Soft Drink Factory in Slavičín
she witnessed the shooting down of an American plane near Slavičín in 1944
from 1939 to 1950 she and her husband run their own Soft Drink Factory
the communists nationalised the Strachots Soft Drink Factory in 1950, and forced eviction followed
two years after their property had been nationalised, she and her husband lived in a lodging house in Ostrava where she worked as a driver´s assistant
both sons had a more difficult path to study at universities due to their origin
she moved to České Budějovice in 1977 to live closer to her son Jaroslav
Blažena Strachotová rozená Fibichová se narodila 9. února 1917 do rodiny pekaře Fibicha ve Slavičíně na Zlínsku. Se svými pěti sourozenci vyrůstala a časem také pomáhala v rodinné pekárně. Ve Slavičíně chodila nejprve do obecné, a pak i do měšťanské školy, absolvovala též kupeckou školu a kuchařský kurz. V dětství ráda četla, chodila do Sokola a chtěla se stát učitelkou. Vyučila se však řeznicí u svého bratra ve Valašském Meziříčí. Má dva syny. Dnes je nejstarší žijící obyvatelkou Českých Budějovic. Na oslavu jejích narozenin pravidelně dochází i primátor města České Budějovice.
Vzpomínky na dětství
Na své dětství má pamětnice dvě silné vzpomínky. Když byla na základní škole jejich třída vybraná, aby sázeli „strom svobody“ - národní lípu na náměstí města Slavičín u sochy sv. Jana. Druhým okamžikem, jenž si dodnes vybavuje, bylo setkání s prezidentem Masarykem. „Když pan prezident Masaryk jel z Prahy vlakem do Topolčan. Naše třída ho byla vítat na nádraží, na vlakovém nádraží, kudy on projížděl přes „Vlášský“ průsmyk z Prahy do Topolčan.“
Škola a běžné dětské povinnosti
Školy a třídy byly tenkrát jiné než dnes: lavice pro čtyři žáky, na stole rákoska a stupínek na klečení pro zlobivé studenty. Tabule, na které si žáci v první třídě psali, byly břidlicové, s motouzem přivázanou houbou, na psaní měli kamínek. Ve vyšších ročnících již žáci seděli po dvou a k učení měli také učebnice, obrázkové knížky a kalamář na inkoust.
Blažena měla pět sourozenců, čtyři sestry a jednoho bratra. Rodinná pekařská firma zaměstnávala všechny v domácnosti, včetně dětí. Jak pamětnice připomíná, stroje nebyly a vše se muselo mísit ručně, každý zpracovával kousek těsta a tvaroval ho. „Starší sestry, než šly do školy, donášely to pečivo do obchodu a do hostinců, kde bylo potřeba. Já jako když jsem v druhé třídě byla, tak jsem nosila do zámku v košíčku čerstvé pečivo, aby měli k snídani. Zámek jsme měli kousek od našeho domu,“ vypráví.
Vedle práce v rodinné živnosti, patřilo k domácnosti také hospodářství, zvířata a polnosti. Děti měly své úkoly a po škole se musely přičinit. To platilo pro všechny děti tenkrát, říká Blažena. „Když jsme přišly ze školy jeden měl úkol pást husy, druhý vodit krávy na pastvu, třetí pozametat dvůr nebo co bylo potřeba. Každý měl svůj úkol. Odpoledne nebo večer se dělaly úkoly.“
O nedělích se v pekárně scházely děti, spolužáci pamětnice. Hrály divadlo nebo si představovaly obchod apod. Hračky měly tehdy děti výhradně dřevěné, často si je samy vybáběly. Na základní škole totiž vedly děti k ručním dovednostem, dílnám a domácím pracím. Velmi ráda také navštěvovala Sokola.
Blažena se chtěla stát prodavačka nebo učitelkou. Tenkrát ovšem povolání učitelky nebylo jednoduché - mnohé z tehdejších kantorek nikdy nemohly mít děti. To nakonec rozhodlo, proč se Blažena rozhodla na učitelský ústav nenastoupit. Vyučila se u bratra ve Valašském Meziříčí řeznicí. Absolvovala také kupeckou nástavbu a kuchařský kurz.
Svatba a válka
Když se po osmi letech učení a práce v řeznictví vrátila do rodného Slavičína, pomýšlela již na svatbu. Manžela Jaroslava v té době již znala. Byl to slavičínský rodák jako ona, soused z vedlejšího stavení. Jejich rodina vlastnila místní sodovkárnu. Bylo jí 22 let, když si manžela vzala a psal se rok 1939. „Bylo to již ale narušené, protože se schylovalo k válce.“
Manžel pak na čas musel narukovat. „Prezident Beneš k mobilizaci vyzval, ale beze zbraní,“ vzpomíná. Po čase však byla armáda rozpuštěná a manžel se vrátil domů.
Během války bydlela mladá rodina Strachotů v rodinné sodovkárně, kde také pracovali. Narodili se jim postupně dva synové Jaroslav a Jan. Ve Slavičíně na vlastní oči zažili bombardování a sestřelení amerických výsadkářů. „Bylo bombardováno taky nad naší obcí. Jedna rodina zahynula a bylo tam sestřeleno 28 amerických výsadkářů nad naší vesnicí německým vojskem. Potom byli po válce exhumováni a převážena těla do Francie. To si pamatuju, jak ta americká letka těch výsadkářů přiletěla nad tu obec a ti Němci na ni čekali a na těch padácích je postříleli. Osmadvacet amerických letců a pohřbili je za hřbitovem.“
Slavičín osvobodila rumunská armáda. „K nám na dvůr přijely dva povozy s malýma poníkama a taková četa vojáků a udělali si u nás hlavní stan. No hlavní stan. Rozdělali si v pokoji mapy, tam prostě hledali trasu, kde se měli setkat s tou celou kolonií těch vojáků.“
Znárodňování majetku
Pamětnice vzpomíná, jak po válce vládlo společné nadšení lidí a chuť obnovovat chod ve městě. Lidé pořádali brigády na opravu domů a mostů. Lidé se těšili do nové doby. Postupně se však situace obracela a lidé přicházeli o svá stavení, živnosti, podniky byly znárodňovány a lidé vyhnaní ze svých statků. Pamětnice vzpomíná, jak se lidé bránili: „Bránili se sedláci, bránili se živnostníci, proti tomu protestovali. [...] Začal takový odboj proti tomu. Nastoupil vládu pan prezident Gottwald, ten se řídil podle ruského vzoru. Zřídily se lidové milice a ty držely pořádek pro vládu, protože se lidi proti tomu bouřili. Lístky byly na jídlo, nebylo léků, národ byl nespokojený.“
Rodina Strachotová přišla o svůj rodinný podnik. Museli se vystěhovat. Manžel si našel práci Ostravě, kde nakonec pracovala i Blažena. Oba pracovali u stavebního podniku, Blažena na pozici závoznice a jezdila po celé republice. Špatný kádrový posudek znemožnil synům studovat. „Syn se nedostal do školy. Ani jeden ani druhý na vysokou školu se nedostal, protože byli z živnostenské rodiny.“ Ke studiím se synové dostali až po revoluci po roce 1989.
Po odchodu do důchodu se ještě na čas manželé Strachotovi usídlili v Brně. Nakonec se však přestěhovali do Českých Budějovic, aby byli blíže synovi Jaroslavovi.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Olga Futerová Macáková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radka Malik)