Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Olga Šťovíčková (* 1925  †︎ 2024)

Naučit děti co nejvíc

  • narozena 14. května 1925 v Hradci Králové rodičům Václavu a Růženě Kubkovým, bratr Jan (narozen 1920)

  • po smrti matky v roce 1934 se otec Václav znovu oženil a v roce 1936 se narodila sestra Marie

  • v roce 1939 se rodina odstěhovala do Jaroměře, kde Olga chodila do gymnázia

  • po maturitě zamířila do Prahy na Masarykovu státní školu zdravotní a sociální péče, kterou ukončila v červenci 1946

  • byla svědkem bombardování Prahy

  • ve školní praxi v nemocnici na Vinohradech ošetřovala ke konci války raněné mnoha národností

  • po válce byla tři roky zaměstnána v Ústavu pro obecnou biologii v Hradci Králové

  • v roce 1949 se vdala za Antonína Šťovíčka (1924-1979), odstěhovali se do Letohradu, v letech 1950 a 1955 se narodily dvě děti

  • padesát let učila v základním školství

  • zemřela 24. dubna 2024

Olga Šťovíčková se narodila 14. května 1925 v Hradci Králové. Otec Václav Kubka (1895-1955) pracoval u dráhy, kde jako veterán první světové války dostal výhodné místo. Maminka Růžena (1895-1934) byla v domácnosti. Nejstarší bratr Jan se narodil roku 1920. Vratislav, narozený roku 1921, zemřel v prvním roce svého života na záškrt. Děti si své maminky dlouho neužily, protože Růžena Kubková v roce 1934 zemřela na tuberkulózu. Václav Kubka se hned oženil podruhé, a v roce 1936 se jeho druhé manželce Marii (1904-1984) narodila dcera Hana. „Dokud byla naše maminka živa, bylo to bezvadný. Mně bylo devět, bratrovi patnáct let, když zemřela. Ta druhá matka byla o dost mladší a nějak se s námi nedokázala sžít. Nebyla zlá, ale nedokázala se nám přizpůsobit. Když se k nám přistěhovala její matka, to bylo ještě horší. Pořád na mně něco viděla, a tak jsem tu starou babičku neměla ráda…“

Válečný Hradec a stěhování do Jaroměře

V Hradci Králové chodila Olga do obecné školy. Rodina Kubkova se přestěhovala v polovině 30. let do bytu pro zaměstnance drah v nově postavené nádražní budově v Hradci Králové. Bydleli v nejvyšším třetím patře. Třináctiletá Olga viděla v říjnu 1938 na nádraží zasmušilé tváře vojáků, kteří se vraceli z pohraničí, nuceni po přijetí mnichovského diktátu zapomenout na své odhodlání bojovat proti Němcům. „Všichni bědovali. Všichni byli nešťastní, že museli opustit opevnění. Náš tatínek také říkal, že jsme se měli bránit,“ vzpomíná. Před vypuknutím války v roce 1939 umístila česká armáda do sklepa nádražní budovy munici. Proto se byty zrušily, a všichni obyvatelé se museli vystěhovat. Kubkovi odešli do Jaroměře, kde dědeček koupil dům po Židech. Olga v Jaroměři studovala gymnázium, které završila 8. května 1944 maturitou.

Na gymnaziální roky v Jaroměři vzpomíná pamětnice ráda, i když válečná doba byla těžká. „Naši lidé se museli vystěhovat ze Slovenska a z českého pohraničí. Ve škole jsme proto měli řadu dětí ze Slovenska, které neuměly česky. Byli to chudáci.“ Také největší její kamarádka Lívia Bašusová přišla s rodiči ze slovenské Trnavy, kde otec lékař musel všechno zanechat a odejít s rodinou rychle pryč. Tito uprchlíci často měnili místa bydliště podle toho, kde co sehnali. „Chodili třeba dva měsíce k nám do školy, pak sehnali místo jinde, tak šli jinam… Nebyl klid, ani na vyučování.“ Nad žáky stále visela hrozba prohřešku, protože ředitel školy se otevřeně hlásil k nacistům. „Museli jsme zdravit zvednutou pravicí. Jednou přišel o přestávce do třídy a já držela v pravé ruce chleba, tak jsem zdravila levou. To jsem myslela, že mě snad zastřelí…“ Přesto Olga vzpomíná na bezvadné kantory a nejraději na Jaroslava Žáka (1906-1960), který v té době učil v Jaroměři na gymnáziu latinu. Jaroslav Žák napsal řadu knih a filmových scénářů. K nejznámějším patří např. „Cesta do hlubin študákovy duše“ nebo „Študáci a kantoři“.  „Byl to velký štíhlý muž. Když otevřel dveře, zabral celý vchod. Dělala jsem u něj z latiny maturitu. Žák byl jako učitel velmi přísný, ale také velmi kamarádský. Když jsme měli nějakou potíž, nebáli jsme se jít právě za ním. Občas dokonce zašel s kluky na pivo. Byl bezvadnej. Dodnes umím řadu latinských úryvků nazpaměť.“

Na zdravotnické škole v Praze

Vysoké školy byly nacisty uzavřeny po celou dobu války. Jednou z mála možností návazného studia byla Masarykova státní škola zdravotní a sociální péče v Praze XII, ukončená diplomem. Tam Olga Kubková po maturitě zamířila. Škola byla založená roku 1936 za přispění americké Rockefellerovy nadace. Otevření tohoto typu školy u nás pomohla prosadit Alice Masaryková. Praxi si studentky odbývaly v nemocnici na Vinohradech, která byla hned vedle školy. Učitelé, lékaři a instruktorky procházeli studijní stáží v USA. „Byla to bezvadná škola. Před válkou byla elitní – platilo se tam prý školné 500 korun měsíčně – to byl za první republiky třeba měsíční plat. Ale za války už to nebylo. Náš pokoj byl tak krásný, že jsme to ani doma neměli. Vybavení bylo laděné do barev – gauč, koberce – každá jsme měla svoji postel. Gongem nás svolávali k obědu a k večeři do krásné jídelny. Všude byl znak školy, i na talířích a příborech. Jak ale postupovala válka, všechno čím dál víc chátralo.“

Široký záběr studijních předmětů i praxe kladl na studentky vysoké nároky. Škola vychovávala ojedinělé zdravotně-sociální odbornice, ale začátky byly těžké. Učebnice nebyly a také život ve velkoměstě byl pro děvčata z vesnice něčím úplně novým. „V Praze chvíli trvalo, než jsme se přizpůsobily vyučování. Nikdo nám neřekl, co máme dělat, musely jsme si poradit samy. Učitel na nás začal z hlavy chrlit anatomii. Musely jsme si jen dělat poznámky a ani to jsme nestíhaly. Než jsme pochopily, jak se chovat, bylo to hrozné. Všechny jsme chtěly utéct, ale pak jsme si zvykly.“ Na škole je učili profesoři z uzavřených vysokých škol. Na praxi byly studentky rozděleny na skupiny, které vedla instruktorka. Olga byla ve skupině instruktorky Františky Růžičkové. „Ta s námi chodila do nemocnice na praxi a vše s námi vyřizovala. Byla to velmi vzdělaná dáma a měla nás opravdu ráda. Často nám vyprávěla o Americe. A byla to také poslední ošetřovatelka T. G. Masaryka.“

Začátky nebyly těžké jen ve škole, ale i v praxi, kterou měla děvčata na všech nemocničních odděleních. „V nemocnici byly jeptišky. Každou z nás přidělily k jedné a učily nás stlát postele. To nebylo jen tak ustlat dobře postel! Já měla od drátěnky pod matracemi prsty do krve. Matrace byla třídílná a každý den se otáčela, prostěradlo muselo být napnuté, jeptišky nás honily. Vozily jsme pacienty na vyšetření. Byly jsme nezkušené holky z vesnice, neuměly jsme zacházet s výtahem. Poprvé jsem také viděla nahého muže.“ Instruktorka Růžičková pak se studentkami probírala, co zažily, s jakými případy přišly do kontaktu, a jak si poradily.

Škola byla na dva roky, ale Olga v ní zůstala dva a půl roku, protože v Praze vypukla revoluce, a tak každý, kdo mohl, pomáhal s ošetřováním raněných nebo s odklízením trosek.

Ve škole a na internátě bylo kolem padesáti dívek. „Bydlela jsem s Arnoštkou Maťovou. Její tatínek byl lesní inženýr Václav Maťa a jednou na sokolské slavnosti v Zákupech měl projev a přímo na pódiu ho Němci zastřelili.“  Arnoštka Maťová znala Prahu, a tak Olgu často prováděla po městě. Později se Arnoštka stala nejbližší spolupracovnicí a přítelkyní MUDr. Jaroslava Skály (1916-2007), který v 50.-70. letech 20. stol. založil první záchytné stanice a vypracoval systém protialkoholní léčby v Československu.

Válečná Praha

Olga zažila v Praze dvojí bombardování. Viděla i záři od masivního spojeneckého bombardování Drážďan, které se odehrálo ve dnech 13.-15. února 1945: „Jednou nám nějaký pacient řekl, ať se jdeme podívat na střechu, že slyší nějaké dunění, ať se podíváme, kde hoří. Tak jsme tam vylezli a opravdu: v dáli byla záře od bombardování Drážďan, a dunění bylo slyšet až v Praze.“

V neděli chodila Olga v Praze na oběd k tetě, která tam bydlela. „Jednou mi teta řekla, že pojedeme k sestřenici Jarušce do Nehvizd. Byl krásný velikonoční den na konci dubna 1945. U Jarušky sedíme u oběda, a najednou houkání poplachu. Koukali jsme, jak na Prahu padají bomby. Teta měla starost o syna a manžela, jestli se jim něco nestalo.“ Olga musela do školy, a tak se vydala na zpáteční cestu se skupinou, kterou vedl starší muž po bočních pěšinách.  „Letadla létala těsně nad našimi hlavami, viděli jsme obličeje těch letců. Nalétávala nad vlaky, lidé z nich vyskakovali a utíkali pryč. Šli jsme po bočních pěšinách, protože na silnici by nás viděli, a pokropili kulometem.“ Olga přišla do Prahy v deset hodin večer po dvacetikilometrovém pochodu. Instruktorka Růžičková byla šťastná, že se její svěřenkyně v pořádku vrátila. Františka nahrazovala děvčatům matku, měla je opravdu ráda a měla o ně opravdový strach. Jedna spolužačka ale bombardování nepřežila, a do školy už se nevrátila. Olga viděla několik budov, zasažených bombardováním. Schylovalo se ke konci války. „Němci zuřili.“

Pamětnice vzpomíná na německé ženy z organizace BDM (Bund Deutscher Mädel), které se usadily v horním patře školy. Rozvážely děti z bombardovaných měst v Německu do bezpečnějších míst v protektorátu, Rumunsku i jinde. „Ty Němky měly plno knih a seznamů, kam které děcko vezou. Měly tam také zápisy, kam šly děti z Lidic. Ty, co byly vhodné na převýchovu, umístily do německých rodin. Měly tam zaznamenané jméno děcka i adoptivní rodiny. Když po revoluci odešly, našli jsme tyto záznamy. Našli jsme tam i jméno a umístění Alenky Sýkorové, o níž je napsána knížka Říkali mi Leni.“

Závěrečná fáze druhé světové války přinesla do pražských ulic povstání a nelítostné boje. Německá vojska se nevzdávala do posledních chvil. „V nejvyšším patře našeho domu bydlel Němec, a ten měl kulomet a po každém střílel z okna. Blízko naší školy někdo padl, tak tam Růžičková poslala děvčata, která raněného přinesla do školy. Všechno bylo od krve, tak jsme to umývaly studenou vodou, a pak jsme ho odnesly do nemocnice.“ Do pražských nemocnic včetně vinohradské vozili raněné z barikád. Vedle sebe leželi na zemi na chodbách Češi, Němci, Rusové, Vlasovci. Studentky chodily ke všem raněným bez rozdílu a pomáhaly s ošetřovatelskými pracemi. „Němci se taky báli… A byli mezi nimi hodní lidé, stejně jako mezi Rusy…. Ranění byli zablácení, protože venku pršelo a oni v mundůrech leželi zamazaný na chodbě v nemocnici. A najednou příšerná rána – Rus tam vedle sebe zastřelil souseda, protože to byl Vlasovec.“

Na zdech byly vyvěšené seznamy pacientů, kteří v nemocnici jsou, a podle nich hledali lidé své příbuzné. „Nejhorší bylo, když tam chodili rodiče hledat své děti. Jedni rodiče tam hledali svého šestnáctiletého hocha. Našli ho… ale bez ruky. To bylo hrozný. Brečely jsme taky.“

Olga popisuje, jak lékaři řešili do té doby neobvyklé dilema: operovat raněné Němce, nebo ne? „Jedna lékařka říkala, že Němce neoperuje. Jiný lékař řekl, že jsou vázaní přísahou. Tak se hádali mezi sebou a nakonec se dohodli, že je budou operovat všichni lékaři, protože to mají v přísaze.“  

Cesta k učitelství

Když válka skončila, život začal ubíhat v normálních kolejích beze strachu o život. Olga zakončila zdravotnickou školu diplomovou zkouškou 11. července 1946, (diplom děvčata přebírala z rukou Alice Masarykové) a pak se vrátila zpět do Hradce Králové. Nově založená Lékařská fakulta tam hledala do ústavu biologie někoho se zdravotnickým zaměřením. „V Ústavu pro obecnou biologii mě přijal velice laskavý člověk, profesor Bohumil Krajník. Měl vize, chtěl dělat výzkum lidské konstituce, ale v té době neměl vhodné prostředky ke své práci. Zdědil pouze holé stěny, neměl přístroje, a nic se v té době ani nedalo sehnat. Občas jsem mu něco přepsala na stroji, ale jinak jsem tam neměla co dělat.“ Kolem profesora Krajníka však byla dobrá parta mladých mediků, a tak tam Olga zažila hezkou životní etapu a spoustu legrace. Protože se prof. Krajník přátelil s prof. Heyrovským, poštěstilo se Olze jednou ho navštívit. „Krajník mě poslal do Prahy s dopisem, který jsem měla předat panu profesoru Heyrovskému. Objevila jsem dřevěnou chatu, ze které vyšel pán s rukou v sádře a v odřeném kabátku, a to byl pan profesor Heyrovský. Uvařil mi čaj, a živě se vyptával, co v Hradci, co dělá Krajník atd. Krajník toužil po polarografu, který vynalezl Heyrovský, ale nebyl k sehnání. Říkala jsem, že pan profesor je nešťastný, že nic není možné dělat, tak Heyrovský pokyvoval hlavou. Oba byli nesmírně laskaví, hodní lidé.“

V Hradci Králové strávila Olga v biochemickém ústavu tři roky a také se tam seznámila se svým budoucím manželem, Antonínem Šťovíčkem (1924-1979), který tam byl na vojně. Antonín byl za války totálně nasazený v Breslau, kde si udělal svářečský kurz, a pak svářel celou dobu v Hirschbergu (Jelenia Gora v Polsku) v továrně letadla. Dlouhodobým svářením bez speciálních pomůcek přišel o vlasy. V roce 1949 se Olga a Antonín vzali a přestěhovali do manželova rodiště – Letohradu. V roce 1950 se jim narodila dcera Olga a v roce 1955 syn Libor. Antonín Šťovíček pracoval v OEZ Letohrad a po opakovaných infarktech zemřel v roce 1979.

Brzy po narození druhého dítěte se ředitel základní školy v Letohradě zajímal, jestli by Olga nechtěla jít učit. Byla nouze o lidi a přestože nikdy neučila, nakonec souhlasila. Doplnila si vzdělání a už ze školy neodešla. Učila padesát let děti od první do páté třídy – v Letohradě i v sousední vesnici Červené, někdy i na směny, protože bylo hodně dětí.

70. léta ve školství

Materiální podmínky nebyly ideální, o politických nemluvě. 70. léta byla v Československu dobou cílené vzdělávací propagandy, díky níž se učitelé dostávali pod silný tlak. Podle dobového okresního tisku Jiskra Orlicka byl v roce 1970 v okrese Ústí nad Orlicí vytvořen ucelený plánovaný systém stranického vzdělávání. Každý měsíc se uskutečňovala porada předsedů základních organizací KSČ škol a nadřízeného okresního orgánu KSČ. „Ředitel Trejtnar na nás tlačil, abychom vstoupili do KSČ. Já jsem nemusela, protože už byl v KSČ v zaměstnání můj manžel. Ale ostatní museli.“  

Školství bylo nástrojem k formování socialistického člověka a církev byla určena k postupné likvidaci. Proto byl velký důraz kladen na ateistickou výchovu. Katedra ateismu při Domu politické výchovy v Ústí nad Orlicí pořádala školení funkcionářů školních základních organizací KSČ. Tajemník OV KSČ ve své Zprávě o výsledcích plnění linie XIII. Sjezdu KSČ z března 1968 v okresním tisku Jiskra Orlicka uvádí, že v roce 1968 se náboženských obřadů v okrese Ústí nad Orlicí účastnilo 15,5 % ze všech obyvatel a podobné procento dětí chodilo na náboženství ve školách. Z celkového počtu 139 ZDŠ (Základních devítiletých škol) se v okrese vyučovalo náboženství ve 20 školách, na náboženství bylo přihlášeno 78 dětí z rodin členů strany. Masivní ateistická propaganda přinesla své výsledky. V roce 1978 už chodilo na náboženství jen 6,5 % dětí a sedm dětí z komunistických rodin.

V Podorlickém kraji bylo i v této době poměrně dost tradičně věřících lidí. Olga Šťovíčková vzpomíná, že v některých třídách chodilo na náboženství i deset dětí. To bylo hodně a znervózňovalo to jak ředitele, tak jeho nadřízené v komunistickém aparátu. „Náboženství se učilo od 2. třídy. V 1. třídě jsme měli za úkol přesvědčit rodiče, aby děti na náboženství nedávali. Museli jsme s těmi rodiči mluvit. Moc jsme se k tomu neměli, tak jsme kolikrát dostali od ředitele vynadáno.“ Pamětnice dále uvádí, že se sledovalo, kdo chodí do kostela a kdo ne. „Některé kolegyně chodily do kostela, ale jinam, ne v Letohradě, a přitom byly v KSČ.“  Sledovalo se, kteří učitelé doma odebírají „Rudé právo“ a kteří ne. Museli odebírat ruský časopis „Agaňok“ nebo „Rabotnica“. Vzpomíná také na jednoho kolegu učitele, který za to, že sehnal nejvíc odběratelů ruských časopisů, byl odměněn měsíčním zájezdem do Číny. Odměnou novým odběratelům pak bylo měsíční suplování vyučovacích hodin za tohoto aktivního kolegu.

V roce 2019 žila Olga Šťovíčková ve svém bytě v Letohradě, plná energie a často dobře naladěna. Dobrý kořínek mají v rodině, se svým stoletým bratrem se stále navštěvují. A čím se v životě řídila? „Pro mě bylo důležité naučit děti co nejvíc a co nejlépe.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Iva Marková)