Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Já jsem chtěla být zavřená, já bych jim ukázala, kdybych měla soud
narodila se 23. července 1935 v Ostravě
dětství prožila ve Zlíně, v roce 1944 zažila jeho bombardování spojeneckými letadly
v roce 1951 se s rodiči odstěhovala do Prahy, vystudovala La Guardiovo gymnázium na Letné a Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy
narodil se jí syn a dcera
čtrnáct let pracovala jako redaktorka Československé televize ve vzdělávacím vysílání
pod svým jménem zveřejňovala díla zakázaných autorů
v roce 1979 musela z televize odejít učit na odborné učiliště
v roce 1988 byla spoluzakladatelkou Demokratické iniciativy
žije v Praze-Holešovicích a dodnes je věnuje psaní
Dětství prožité za války v Baťově Zlíně, gymnaziální padesátá léta na La Guardiově gymnáziu v Praze, léta v České televizi i pronásledování ze strany StB. To vše svým poutavým vypravěčským stylem shrnula spisovatelka Eva Štolbová v deseti knihách a v mnoha rozhlasových příspěvcích.
Paní Eva o svém rodinném zázemí sdělila: „Tatínek byl žurnalista, novinář a v nás všech trošku ta krev na to psaní je. (...) Budova Melantrichu, tak tohle bylo České slovo, on tam začínal, musel nastoupit tam, kam ho dali, takže šel jako novinář do Ostravy, tam jsem se já narodila, pak ho přeložili na Slovensko, sice dělal šéfa AZ… do Žiliny, tam se narodil můj bratr. No, ale byl rok 1938, já jsem ročník 1935, 1938 je bratříček, byl malej, šestiměsíční, a Slováci si udělali svůj samostatný stát, slovenský, a ‚Češi von‘.“
Nálety ve Zlíně
V dětství Eva Štolbová zažila také bombardování Zlína: „Já jsem bydlela ve Zlíně, tam největším zážitkem bylo bombardování. To je takové sporné, víte? To byl Baťa, to byla obrovská továrna na boty, slavná, která před válkou a ještě i za války konkurovala, byli Japonci, Amerika, Baťa. My jsme byli skutečně skvělí. Můj otec tvrdil, že to bylo z konkurenčních důvodů, že americká letadla prostě vybombardovala, kobercový nálet, celou tu továrnu prostě vybombardovali. Co by tak asi v roce 1944, to znamená půl roku před osvobozením, v listopadu, Zlín byl osvobozený už v dubnu… takže jenom čtyři měsíce do konce války, už to bylo jasný. Co by asi tak výroba bot mohla Hitlerovi pomoci? Čili oni to celý srovnali a my jsme zrovna bydleli proti té továrně, takže jsme měli přímý zásah. Tam byly vybudované v lese kryty, vykopaný v podzemí, hezky lavičky atd. A když zahoukal poplach, lidi z továren se hrnuli, to bylo šílených lidí. Hrnuli se do lesa, sedli si tam do těch krytů, no a pak se kolikrát stalo, dvě hodiny, tři hodiny nic, žádný letadla nepřiletěly… to byla nějaká zpráva. Tak lidi se tam povalovali po těch mezích, byli rádi, že mají volno.
A vím, že jednou tam byly dva nálety za sebou… Mně bylo devět let, brácha byl o tři roky mladší, šestiletý, a ještě jedna holčička, my jsme si říkali, že jdeme domů. A moje mamka nikdy do krytu nechodila, ona byla statečná. Ale co já tam budu, já mám tady v troubě buchty a tak. Nešla, tak nešla do krytu toho 14. listopadu. No, a my jsme přišli za ní, ještě jsme vzali tu holčičku ze sousedství… tři děti, a ti lidi říkali, máte recht a jen jděte domů, vždyť se nic neděje. Přišli jsme domů a maminka nám ještě namazala malinko tím máslíčkem, takový jenom ubohý veky, moc jídla teda nebylo, a najednou…! Bum! Šílený rány, prostě bomba v sousedství, asi jako tady je ta tržnice, a ještě jsme se tak jako koukali z okna a tam seděly tři slečny na schůdkách a malovaly se, pudřenka letěla, rtěnka letěla, nohy do výšky, tlaková vlna. Nestalo se jim nic, ale úplně ty holky lítaly v povětří. A teď maminka, hrůza. Sklep se otevíral poklopem, tak jsme sešli domů a tam měla zavařeniny, ty všechny popraskaly, takže tam tekla z těch třešní… A teď se maminka začala skutečně bát. No tak jsme to tam nějak přečkali a pak to odhoukali. A teď, ta matka té holčičky. Já jsem poprvé v životě zažila skutečnou nenávist. Ti jí tam řekli, Eva je odvedla, ty děti. Takže ona přišla, klobouk na gumičku, takhle jí úplně držel, vlál. Uviděla tu Laděnku, že je živá. Úplně po kolenou k ní přistála: Laděnko…! Musela to být hrůza, když tam slyšela ty rány. A teďko ke mně a teď lísk, lísk… mě naši nikdy nebili, já jsem dostala takových facek, že jsem ji odvedla, no měla si ji hlídat. Tak to bylo takové moje první setkání s fyzickým násilím.“
Otec byl ve spojení s partyzány
Otec byl ve spojení s partyzány a jednoho dne přišel za Mařenkou a sdělil jí, že musí do krytu: „Takže když za čtrnáct dní houkali, otec přišel domů z továrny a říkal: ‚Mařenko, dneska tady nezůstaneš. Pojď hezky do krytu.‘ A ona: ‚Cože?‘ ‚No, pojď, prostě.‘ A teď vám jdeme tou naší ulicí, Antonínská se jmenovala. A tam byla taková rodina, dvanáctiletá holčička a tatínek, on byl, to byli všechno obuvníci, ale on byl švec, šili jí doma botičky, měl to kopyto a šili jí holínky. A my jsme říkali: ‚Pojďte do krytu.‘ ‚My máme v troubě husu, nejdeme.‘ Všichni tam zahynuli a nožička té holčičky se našla někde na zahradě. Prostě se vešli do jedné rakve, celá ta rodina. Byli úplně roztroušený po celé té zahradě. Věruška Vodárková, dvanáct let jí bylo. Ti jediní do krytu nešli.“
Chatové lesní tábory za války
Eva Štolbová zaznamenala také válečnou zkázu ve Zlíně: „Tam je mrakodrap ve Zlíně… Zkrátka ten sedmnáctipatrový mrakodrap je v plamenech. A nás vezli, musím říct, že za války fungovala perfektně organizace, opravdu, žádné zmatky. Posadili nás do autobusu a všechny odvezli do lesního chatového tábora a tam jsme přečkali Vánoce. Paní Baťová byla velká charita, lidumilka, udělala sbírku svetrů a teplých věcí, všeho. Měli jsme i štědrovečerní večeři. Já vím, že dětem dali krupičnou kaši a akorát naši měli rybu. A tatínek náš, když to viděl, jak po něm koukáme, tak nám to dal. Ta válka byla taková, že když jsme jedli nedělní oběd, tatínek snědl to tlustý a to libový nám vždycky dával. Prostě takhle to bylo. Čili já jsem dětství, když jsem byla tak stará jako vy, prožívala ve Zlíně, čili i to osvobození.
Tam žádný německý voják nebyl. Jenom jeden ruský hodný učitel nás přišel osvobodit do krytu. A jak se říká, že znásilňovali a že brali hodinky, ‚davaj časy‘, to ne. To byl profesor, mladý učitel, pořád ho vidím.
Akorát vidím naše, vyšli jsme z toho krytu, rodiče koukali, stoupala československá vlajka, brečeli jsme a zpívali hymnu. Prostě jsme byli svobodní.“
Syn Rudolfa Slánského chodil o třídu výš než my
Eva Štolbová popisuje svá studia na gymnáziu: „Bylo to pět let po válce, 1950–1951, to byl náš ročník. V roce 1952 už byl Rudolf Slánský a jeho syn chodil do toho gymnázia o třídu výš než my. Ten otec byl náhle zatčen, nikdo nic nevěděl, okamžitě obviněn a nakonec popraven. A Rudla se druhý den nedostavil do školy a dvanáct let ho nikdo neviděl. Ti jeho kamarádi bydleli tam nahoře u Sparty, tomu se říkalo Molochov, vy to máte blízko, tam bydlelo hodně potentátů. A pak tam v těch ulicích, uličkách, takové ty vily... Fierlinger tam bydlel, pak tam bydlel Černík, kousíček od vás, od vaší školy… Trošku nám to bylo divný, protože ty procesy se Slánským se vysílaly ampliony veřejně a oni mluvili tak divně. ‚Ano, já jsem zavinil, já jsem prodal svoji republiku, ano, jsem vlastizrádce.‘ My jsme si říkali, co to je? Tady dokonce jeden spolužák píše: ‚Já, takový čtenář detektivek, bych v životě nevěřil, že by někdo mohl u soudu takhle mluvit. Sám se obviňovat.‘ Oni to měli naučené, to bylo vymývání mozků.
No ale, říkám, v této knize je zachyceno i to – byli jsme mladí… pražské plovárny, ve Vltavě se tenkrát dalo koupat, to bylo něco úžasnýho. Na Občanku, to je tam, jak je Čechův most, dneska je to nějaký klub, to byla naše milovaná plovárna. Na výlety se jezdilo vlakem. Byly ještě lístky, potravinové lístky, byl přídělový systém, po válce nebylo máslo, vajíčka, maso atd. Ale stejně nám to nezabránilo v tom, abychom byli šťastní… Do tanečních se chodilo, my holky jsme měly krásný šaty. Maminky to šily, mně moje maminka šila z podšívkoviny.“
Pod mým jménem psali zakázaní básníci
Eva Štolbová vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a stala se učitelkou. Poté pracovala čtrnáct let v televizi, a když odešla, nastoupila na učiliště.
„Potom jsem byla v televizi, pracovala jsem asi třináct let ve vzdělávacím vysílání. Tam jsem do těch pořadů vkládala takové jinotaje. To čeští lidé umí strašně dobře rozšifrovávat. Jak se řekne Neruda nebo něco o svobodě, tak všichni věděli, že se to týká toho našeho dneška, i když je to 19. století. (…) Nebo na konci pod mým jménem psali někteří zakázaní básníci, třeba Pavel Šrut. Dal mi scénář, já jsem to podepsala jako já, on dostal peníze, protože byl úplně v bídě a přitom takový výborný básník, do dneška slavený. Takže takhle jsem se snažila. Ale v devětasedmdesátým roce mě nakonec z té televize vyhodili, zkrátka něco si… vlastně, já jsem víceméně tu výpověď dala sama, protože už to bylo k nevydržení. A tak jsem přišla na učiliště.“
V bytě pamětnice se scházeli disidenti a při jedné schůzce je všechny pozatýkali.
„Bylo to v bytě toho třetího z toho výboru, Karla Štindla. A teď ten Bohouš chodil pořád k oknu, bylo to v pátém patře, a říkal: ‚Hele, tamhle naproti stojí nějaký chlapík na rohu a nehýbe se. Furt tam stojí, takový mladík.‘ A teď, všichni blbí: ‚Ukaž, ukaž.‘ Všichni jsme se v tom okně zjevili jako apoštolové. Místo abychom seděli hezky a nešli, tak všichni: ‚Ukaž.‘ Jeden za druhým se tam šel podívat a ten chlapík si řekl: ‚Aha, jeden, dva, tři, čtyři…‘ Všichni, asi snad kromě mě. Pak Bohouš říkal: ‚Já se jdu podívat, jak to vypadá. Když se nevrátím, tak to znamená, že mě zašili.‘ No, a šel dolů a nevrátil se. Tak druhý: ‚Teď se půjdu podívat já.‘ Postupně jsme všichni ten byt opustili. A teď já, mně už bylo asi padesát šest, čili oni ti policajti mně dávali najevo, že už jsem stará na takové blbnutí, a říkali mi ‚paní profesorko‘. Jak mně někdo řekl ‚paní profesorko‘, tak už jsem věděla, že to bude někdo od nich. Tedy já jsem taky vyšla a proti mně asi ve třetím patře takový chlapík v baloňáku a říká: ‚Dobrý den, bydlí tady Novákovi?‘ A já jsem říkala: ‚Podívejte se, vy moc dobře víte, že tady žádní Novákovi nebydlí. A jestli to někdo neví, tak jsem to já.‘ Takže on mě minul, nezašil mě, ale dole v přízemí mě zatkli.“
Eva Štolbová má více vzpomínek ze zatýkání
Další vlny zatýkání a metody StB popsala slovy: „On říkal: ‚Moment, já si musím někam odskočit.‘ Oni měli takové triky. A nechal mě před takovou nástěnkou, kde byly fotky, a to byli nepřátelé režimu – a já tam byla předposlední na té fotce mezi nepřáteli režimu. A on mě tam schválně u toho nechal, abych se lekla nebo něco.
Teď jsem tam zůstala s jedním sama a on, že bude zapisovat. A já jsem říkala: ‚Podívejte se, víte co, já jsem češtinářka, radši si to nejdřív vždycky řekneme, co tam napíšete, a já se podívám, abyste tam neměl nějaké chyby.“
Pamětnice se stala členkou tzv. Demokratické iniciativy a 11. listopadu 1989 založili nezávislou stranu.
„Na Hlasu Ameriky vysílali jednou v říjnu, jmenovalo se to Demokracie pro všechny, takové prohlášení, byly tam požadavky, naprosto spravedlivé, jak by to mělo v tomto státě fungovat, a kdo se k tomu chce přihlásit, ať napíše své jméno. Dát to jméno k dispozici bylo docela velké hrdinství, protože se mohlo stát cokoliv. Své jméno, podpis, adresu a ať to přinese. Teď dali několik kontaktních adres a já jsem bydlela tenkrát v ulici Bubenská 39, no a tam byla jedna adresa Americká 39, Karel Štindl. Byl to prostě jeden aktivista, tak u něj jsem zazvonila a on říkal: ‚Já sejdu dolů.‘ Dala jsem mu ten dopis, kde byl můj souhlas s tím hnutím Demokracie pro všechny, to byl HOST. On byl strašně rád a teď viděl, že bych mohla nějak spolupracovat. Tak říkal: ‚Ježíš, nepomohla byste nám?‘ Tak jsme si dali schůzku a oni vydávali takový časopis, jmenovalo se to Pohledy spotřebitele. Vlastně to bylo docela nevinný, protože pozor, za vydávání nelegální tiskoviny jste mohli klidně na deset let do vězení. Tohle bylo tedy nelegální, to je pravda, ale bylo to z hlediska spotřebitele. Tak já jsem byla šťastná, že po deseti letech toho redaktoření v televizi jsem vlastně zase redaktorkou. Mimo jiné jsem za to teď dostala odznak třetí odboj, účastník třetího odboje, že jsem vydávala ilegální časopis, i když byl tak nevinný. My jsme dělali mnohem horší věci, ale to nějak nevzali v potaz. Takže jsem se stala členkou tzv. Demokratické iniciativy. Teď jsme měli výročí, založili jsme 11. listopadu, šest dní před 17. listopadem, nezávislou stranu mimo Národní frontu.“
Naposledy byli zatčeni 19. listopadu 1989
„Někde dokonce vyšlo i podezření, že Charta to na nás navlíkla, že nás pozatýkala všechny. Já jsem byla doma, netušila jsem, co je, a ještě Bohouš Doležal, ten tam taky chodil a něco spisoval. U Havla už bylo… ten už byl svobodný, ten byl v květnu puštěný z vězení, tam už byl klid. Já jsem říkala, podívejte se, nahlaste to na tu Svobodnou Evropu a tam už to bylo tak – v Mnichově byla jistá paní Čeřovská, manželé Čeřovští, kteří kontakt lidí se Svobodnou Evropou zařizovali. Já už jsem vždycky řekla: ‚Dobrý den, tady je 80.‘ ‚Ano, ano.‘ Jenom jsem řekla, ten telefon byl 80 40 09 a oni už to věděli, a jak jsem řekla 80, tak oni zavolali a už to bylo na jejich účet. Já jsem jim třeba přečetla nějaký fejeton. A měla jsem krásný zážitek, jednou jsem jela s jedním naším jihočeským aktivistou do jižních Čech navštívit Josefa Kemra, toho herce, na jeho chatu. Já jsem psala fejetony pod pseudonymem Jana Součková. Měla jsem několik pseudonymů. Teď oni seděli, já jsem seděla takhle vpředu, ten Honza Zima řídil a oni vzadu, Kemr s jeho partnerkou. A říkali: ‚My teď už posloucháme na Svobodné Evropě jenom fejetony Jany Součkové. No ty jsou.‘ A ten Honza Zima dělal jenom takhle: ‚To je ona.‘ A byl hrdý. ‚Jó, to jste vy?‘ Já jsem to měla takové do humoru, ale přesně to popisovalo, co ta vrchnost dělala.
No, a tak jsem si říkala, co se děje? A mezitím se odehrálo dole, to jsem se dozvěděla až potom, tam bylo dvacet lidí zatčených u popelnic na dvoře. Oni je zhaftli, vždycky jak šli, tak je u těch dveří hned zhaftli. Byl tam dokonce jeden profesor, který se šel podívat, to byla jiná Eva Štolbová, já jsem měla jmenovkyni, co ta tam pořádá za Masarykovskou společnost atd. A tam jedna paní ze Šumperka, chudák, která brala nějaké léky na tlak, takže se jí strašně chtělo čurat, to je nepřekonatelný, to jsou ty dehydrovací prášky, a ona jim říkala, že opravdu musí na záchod. Oni říkali: ‚Tak běžte tady na kanálek.‘ To byl takový dvorek, sedm baráků. ‚No přece nepůjdu na kanálek před těmi lidmi.‘ A oni říkali: ‚Tak běžte k paní Štolbové.‘ To je napadlo chytře, protože oni nemohli za mnou přijít a zatknout mě. Tak zazvonili a já jsem šla otevřít. A teď ona tam stála a vedle ní dva esenbáci. Já říkám: ‚Vy, paní Průchová?‘ Já myslela, že nás zradila, že je jejich členka. ‚Ne, já jenom…‘ Dodneška nevím, jestli se jí podařilo jít vyčurat, nebo ne. Protože mně řekli, nevím, co se tam dělo: ‚Šla byste s námi?‘ Já jsem říkala: ‚Ano, šla bych, ale já musím vyvenčit psa.‘ ‚Dobře, tak my půjdeme s vámi.‘ Takže komediálně, skutečně šli dva, měli takové ty, tomu se říká lupara, to má italská mafie, takové zkrácené automaty, kanady, uniformy. Šli dva s luparama, pak šel můj pes, takový vořech černý, pak jsem šla já a za mnou šli další dva. Tak takový průvod šel a já netušila, že už tam na pešunku byl anton plný lidí.“
Vznik Občanského fóra
„Oni odvysílali, že Demokratická iniciativa byla zatčená. Drželi nás tam, mě tam tedy drželi asi do půl šesté, moji dceru asi v pět hodin pustili a ona jim říkala: ‚Prosím vás, já mám strašnou žízeň.‘ A oni jí dali nějakou vodu, do které snad naplivali nebo co. Dali jí takovou PET lahev, teplý to bylo, ona říkala, že něco odporného. ‚Tady máte, tady se napijte.‘ A já jsem tam seděla sama v takové místnosti, nikdo mě nevyslýchal, nic, akorát se otevřely dveře, takový starší byl, podle mého šéf estébáků, plukovník Trkovský… Já ho tedy nikdy neviděla. A on se tak podíval a řekl: ‚Ahá.‘ Podíval se na mě a řekl jenom tohle: ‚Ahá.‘ A zase zašel. No a pak mě pustili.
Mezitím se vysílalo, ať všichni jdou do Činoherního klubu, že tam bude schůzka, to se tomu ještě neříkalo Občanské fórum, říkalo se, že to bude národní výbor. Všechny iniciativy. Tak já jsem sedla na tramvaj a šla jsem Ječnou ulicí nahoru do Činoheráku. A najednou vidím, že přede mnou jde moje bývalá kolegyně z televize, já jsem ale deset let do televize nesměla ani do toho průchodu v Jindřišské. Jak mě viděl vrátný, tak vůbec jsem tam nesměla ani vkročit, deset let, byla jsem persona non grata. Jarmila Turnovská se jmenovala. Volám na ni: ‚Jarmilo!‘, v té ulici. Ona se otočila, viděla mě, otočila se a šla dál. Já říkám: ‚Ježíšmarjá, Jarmilo!‘ Ona totiž slyšela na Svobodné Evropě, že jsme všichni pozatýkaní. Tak si říkala, že to nemůže být Eva Štolbová. Já jí pak říkám: ‚To jsem já.‘ Ona šla taky na tu schůzi.
Takže já jsem se toho zakládání Občanského fóra zúčastnila. Přesně od té první židle, kterou tam dal Saša Vondra, Václav Havel, Václav Malý a pak tam zpíval někdo. A pak tam všichni říkali, za jakou organizaci tam jsou, a byl tam myslím Vladimír Mišík, který zvedl ruku a řekl: ‚Já jsem tady za zbabělé.‘ Prostě jako že neměl odvahu se nikdy k ničemu připojit. Takže jsem se založení Občanského fóra zúčastnila a ten Karel, ten tam taky seděl, je to dodneška na fotkách a na videu. Ale toho našeho předsedu drželi až do půl jedenácté a Bohouše pustili někdy až… prostě hodně pozdě. My tam jsme, skoro jako bychom tam ani nebyli Demokratická iniciativa…“
Spisovatelka Eva Štolbová napsala za svůj život řadu pozoruhodných děl. Kniha Léta padesátá shrnuje vyprávění žáků z La Guardiova gymnázia v Praze, v Území cizího žalu detailně popisuje vznik knihy, kdy jí bylo v sedmdesátých letech zabráněno na jejím vzniku pracovat společně s Tony Scottem, americkým klarinetistou. Ve svých dílech reflektuje zejména události 20. století.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů
Příbeh pamětníka v rámci projektu Soutěž Příběhy 20. století (Soutěž Příběhy 20. století)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radek Kriegler)