„Tatínek byl organizovaný v národně socialistické straně a komunisté dělali taková sezení, kde se schvalovalo odsouzení Milady Horákové. A tatínek řekl, že s tím nesouhlasí, a nezvedl pro to ruku. A to byl důvod, proč byl okamžitě zproštěný služby a musel odejít ze zaměstnání úředníka Poštovní spořitelny. A musel jít k lopatě. Musel si najít zaměstnání, kde by pracoval jako námezdní síla. Protože ho nikde nepřijali, tak byl rád, že ho vzali do ČKD. A jeho slova byla, že byl šťastný, že byl mezi dělníky, protože se nikdy necítil tak dobře jako mezi obyčejnými lidmi, kteří pracují rukama, a že byli moc slušní a spolehliví. Kdyby nebylo toho špatného zdravotního stavu, tak by tam byl spokojený.“
„Dědeček, který vlastnil hotel, už v roce 1948 nebyl naživu. Zemřel za války, takže tu komunistickou perzekuci zažily až jeho děti, kterým vzali veškerý majetek. Strýček měl živnost a ten hotel znárodnili. Oni to tedy oficiálně neznárodnili, ale prostě si to vzali a bylo to. Snad nad tím vyslovili národní správu, ale to už nevím. Tatínek byl normální úředník, takže s tímhle neměl nic společného, ale perzekvovaný byl také, ale kvůli politickým postojům. Protože byl národní socialista a všichni, kdo s komunismem nesouhlasili, byli špatní a stali se nepřáteli režimu. Tatínek to odnesl na zdraví, byl zproštěn úřednické profese a musel vykonávat těžkou práci, na kterou ze zdravotních důvodů nestačil. Nakonec se tak složil psychicky i zdravotně a špatně to dopadlo. Maminka pak musela nastoupit do dělnické profese, protože byla dcera živnostníka, žena perzekvovaného úředníka. Nezbývalo jí nic jiného, než jít do továrny a dělat manuálně – u Křižíků dělala transformátory.“
„Předseda soudu, kde jsem pracovala, mne otravoval a chtěl na mně spolupráci, abych mu donášela. To jsem odmítla, a tak jsem odtamtud musela pryč.“ – „Nečelila jste kvůli tomu odchodu nějakým následkům?“ – „To nevím, protože to se nikdy nedozvíte. To, co mi napsali do kádrových posudků, jsem nikdy neviděla, protože když přišli ruští okupanti, tak /místní lidé/ všechny ty věci skartovali. Takže to, co tam bylo ze starých let, tam pak nebylo. Po revoluci nám sice všechno vrátili, ale co o mně psali, to jsem se nikdy nedozvěděla.“
„Naši po roce 1948 o všechno přišli, takže měli co dělat, aby se uživili. Dědeček a babička dožili ještě před nástupem komunismu, ale náš tatínek to schytal, protože ho vyhodili z úřadu. Perzekvovali ho, protože nesouhlasil s trestem smrti pro Miladu Horákovou. Když se hlasovalo o tom, kdo je pro a kdo je proti, byl jediným z těch úředníků, kdo nezvedl ruku. Na hodinu pak musel k lopatě. Šel do ČKD a to ještě měl štěstí, že se dostal k zedníkům a dělal přidavače. Pak z toho ale dostal infarkt, potom druhý a třetí a po tom třetím už v osmapadesáti letech zemřel. Sice jsme měli v rodině srdeční choroby, ale to zacházení to nepochybně uspíšilo. Od té doby, co ho vyhodili, byl o to víc zklamaný, že na všechny ty roky, které v Poštovní spořitelně pracoval, se z okamžiku na okamžik zapomnělo.“
„Pamatuji se, jak u nás bylo gestapo. Asi to bylo na udání sousedů. Tady se lidé živili tak, že i z Prahy jezdili za sedláky a od nich získávali něco k obživě, protože ze samotných potravinových lístků se vyžít nedalo. Můj dědeček měl obchod a tam jsme měli zásobu těch nejnutnějších věcí, cukru, obilí a mouky, a něco z toho si schovávali domů, což bylo přísně zakázané. Někdo ze sousedů asi viděl, jak to vozí domů, a nelenili a někomu to řekli. A tak k nám přijelo na kontrolu gestapo. Naštěstí u nás ale nic nenašli, protože naši měli takovou spíž, ke které vedly tajné dveře, které byly za knihovnou. A maminka, když přišlo to gestapo, tak německy řekla, aby prominuli, že tam má dítě a že si k němu jen na chvíli odskočí. Otevřela jim a utíkala k té knihovně a přirazila ji, protože byla zrovna odstrčená. To bylo velké štěstí, protože jinak bychom dopadli špatně. Ale třeba ve špajzu jsme měli hrnce se sádlem (měli jsme na dvorku dvě prasata) a mouku, a to vše si odnesli, to vše nám ukradli. To naštěstí nebyly zásoby na to, aby se za to zavíralo, ale kdyby viděli pytel s moukou, to by bylo zle.“
Jaroslava Stoklasová se narodila 27. 10. 1935 v Horních Počernicích. Její dědeček měl obchod se smíšeným zbožím, ze kterého zajišťoval pro svou rodinu základní suroviny jako cukr nebo mouku, za což tehdy hrozily velké postihy. Někdo ze sousedů je pravděpodobně udal, neboť jim jednou přijelo dům prohledat gestapo. Díky tajné spíži, kterou maminka na poslední chvíli zakryla knihovnou, však nic nenašli. Maminka se také znala s paní Khodlovou, jejíž rodina ukrývala padáky parašutistů Kubiše a Gabčíka. Padáky po atentátu na Heydricha vynesli ven v rakvi a pohřbili je. Někdo ze sousedů ale Khodlovy udal a celá rodina byla popravena.
Po roce 1948 zabavili komunisté rodině veškeré živnosti. O obchod jednoho dědečka přišla rodina úplně, na hospodu druhého dědečka, vyhlášený podnik U Čelikovských, byla uvalena nucená správa. To znamenalo, že majetek sice nebyl vyvlastněn, ale veškeré akce a opravy byly schvalovány komunistickými funkcionáři. Jediné, co jim z hospody zůstalo, byla hypotéka, kterou si museli vzít na nutné opravy. Přesto se zde nadále odehrávaly důležité momenty místního kulturního života. V roce 1975 sem přijel zahrát soubor Divadla Na tahu Žebráckou operu Václava Havla. O několik let později byl při instalaci rudé hvězdy do hlavního sálu poškozen hlavní trám a až do roku 1989 byl sál veřejnosti znepřístupněn. Poté sice budovu dostala rodina zpět, ale ta byla v natolik dezolátním stavu, že ji prodali.
Tatínek přes zestátnění obchodu stále dokázal rodinu uživit díky své pozici úředníka v Poštovní spořitelně. O práci ale přišel v okamžiku, kdy odmítl hlasovat pro schvalování trestu smrti pro Miladu Horákovou. Okamžitě byl propuštěn a musel jít „k lopatě“ do ČKD. Zde následkem tvrdé práce prodělal tři infarkty; po třetím infarktu v padesáti osmi letech zemřel.
Jaroslava Stoklasová se s komunistickou zvůlí setkala u soudu v Poděbradech, kde pracovala a kde po ní předsedající soudce po určité době začal požadovat, aby donášela na ostatní. To bylo ve stupňující se atmosféře strachu poslední kapkou, po které odešla pracovat do potravinářského závodu Fruta.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
