Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Stojaspal (* 1958)

• narozen 10. července 1958 v Moravské Třebové

• v roce 1963 se s rodiči a sestrou přestěhovali do Zábřehu

• patřil mezi milovníky rockové hudby, tzv. máničky

• v letech 1974 až 1981 hrál na elektrickou kytaru v kapele Venus

• v roce 1978 na vojně v Prešově vrtulníkem transportován k výslechu na Ukrajinu

• absolvoval domovní prohlídky kvůli samizdatu

• v roce 1989 šířil petici Několik vět

• 20. listopadu 1989 na štít svého domu ve Zvoli umístil transparent s nápisem vybízejícím ke svobodným volbám

• jeden ze zakládajících členů Občanského fóra ve Zvoli

• v roce 2019 bydlel ve Zvoli

 

O brutálním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě v Praze 17. listopadu 1989 oficiální média dlouho mlčela a ještě několik dní poté většina lidí nic netušila. Stanislav Stojaspal tyto informace měl a rozhodl se je dál šířit. Na štít svého domu ve Zvoli přímo u hlavního silničního tahu Šumperk- Olomouc umístil 20. listopadu velký transparent CHCEME SVOBODNÉ VOLBY, NECHCEME POLICEJNÍ STÁT. I přes nátlak předsedy místního národního výboru a policejních složek ho odmítl odstranit, a tak skončil ve vyšetřovně v blízkém Zábřehu. Následující hodiny poslouchal výhrůžky o několikaletém uvěznění. Až demonstrace asi dvaceti aktivistů pod okny služebny donutila příslušníky Veřejné bezpečnosti Stanislava Stojaspala propustit.

 

Vzduchovkou stříleli po tancích

Stanislav Stojaspal se narodil 10. července 1958 v Moravské Třebové jako mladší ze dvou dětí rodičům Stanislavovi a Marii. Do jeho pěti let rodina bydlela v obci Třebařov, než se v roce 1963 přestěhovali do místní části Zábřehu Skaličky. Otec pracoval jako nákupčí v Jednotě a matku živilo účetnictví.

Rodiče pohlíželi na dění v komunistickém Československu s despektem. Otec sice v roce 1967 vstoupil do KSČ, ale po vpádu vojsk Varšavské smlouvy stranickou knížku zase odevzdal. Své děti vedli v katolickém duchu a Stanislav v dětství ministroval v kostele a chodil na výuku náboženství. Jako jeden z mála odmítl docházet do Pionýru a nosit na krku červený šátek, což se také objevilo v jeho kádrovém posudku ze základní školy.

V druhé polovině šedesátých let probíhalo ve společnosti určité uvolnění, které vyvrcholilo tak zvaným Pražským jarem. Mimo jiné byl po letech obnoven skauting a Stanislav se hned přihlásil do chlapeckého oddílu Junáka na Skaličce, který vedl Miroslav Keprt. Jenže v noci z 20. na 21. srpna do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy, aby zastavili demokratizaci společnosti. Desetiletý Stanislav z reakce okolí a rodičů pochopil, že se děje něco zlého. Se stejně starým kamarádem Františkem Hamalem se proto rozhodl pro odpor, který zní dnes úsměvně, ale tehdy mohl stát chlapce život. „Zalehli jsme v lesíčku a nahoru do Maletína jezdily tanky a my jsme po nich se vzduchovkou stříleli. Normálně nás mohli zastřelit. Vím, že jeden, co to schytal, zastavil a točil to a my jsme zalehli. Na každý tank jsme vystřelili ze vzdálenosti deseti metrů,“ vzpomíná Stanislav Stojaspal.

 

Hráli skladby Deep Purple a Black Sabbath

Sovětská okupační vojska v Československu zůstala a opět se změnilo směřování země. Nastala normalizace neboli návrat k dřívějším poměrům. V roce 1970 byl opět zakázán skauting a svou činnost ukončil i junácký oddíl ve Skaličce. Stanislav Stojaspal vzpomíná, že ho dva roky v této organizaci myšlenkově silně ovlivnily. „Myslím, že mě to přitáhlo k přírodě a taky ke kontaktu s lidmi, kteří se nějak vymezovali.“

Vlivů ale bylo mnohem více. Například sousedé Hamalovi, u nichž trávil spoustu času. Volnomyšlenkáři, jejichž příbuzní žili v Kanadě a měli tak dobré informace o dění ve světě. Dva jejich synové krátce po okupaci emigrovali do USA. Nejvýrazněji ale do Stanislavova života tehdy zasáhla hudba. V dětství hrával na trubku a poslouchal The Beatles a další rockové kapely. Po vzoru svých idolů pak začal nosit dlouhé vlasy. Už v roce 1974 s kamarády založil kapelu Venus ve složení – Stanislav Stojaspal – elektrická kytara, Jan Habiger – basová kytara, František Haman – klávesy, Jaroslav Vojtek – zpěv a střídavě Miloš Druga, Ladislav Lexman a Vlastimil Lokr – bicí. Přehrávali hlavně skladby kapel Deep Purple a Black Sabath, průkopníků heavy metalu a hard rocku. Jenže před oficiálním veřejným vystoupením musely kapely projít systémem tak zvaných přehrávek. Komise kontrolovala nejen nezávaznost textů, ale také způsob vystupování a oblékání. „Dali jsme jim seznam skladeb a oni to všechno vyškrtli a nechali tam jen tři od Deep Purple a řekli, že ty si můžeme nechat a zbytek budeme hrát české skladby. Vykašlali jsme se na to a tím pádem jsme nebyli pod kontrolou a byli svobodní. Samozřejmě jsme se nemohli dostat na veřejné akce jako zábavy a hráli jsme jen na soukromých,“ vzpomíná Stanislav Stojaspal na osmileté působení kapely Venus.

 

Málem skončil ve vězení za pobuřování

Po základní škole se Stanislav učil na elektrikáře na přerovském učilišti. Nosil tehdy dlouhé vlasy a knírek a i charakteristickým oblékáním se dost odlišoval od ostatních. „Kvůli tátovi jsem si nesměl koupit rifle, tak jsem sehnal několik starých, roztrhaných a z nastříhaných kousků jsem si je sešil. Kabát jsem schovával v popelnici, aby ho rodiče neviděli,“ vzpomíná.

Jeho zevnějšek ale nezapadal do tehdejších představ o spořádaném občanovi nevybočujícím z řady. Vzpomíná, že ho třikrát chytli na nádraží v Přerově a pak na služebně Veřejné bezpečnosti ostříhali na krátko. V Zábřehu se pravidelně setkával se stejně smýšlejícími lidmi, tehdejším režimem označovanými jako závadová mládež. Scházeli se například v hostincích Rafanda, Beseda nebo Kaštan.

V roce 1976 se Stanislav vyučil elektrikářem a následně pracoval jako elektromontér v zábřežské elektrárně. Ten samý rok se den před volbami do Sněmovny lidu Federálního shromáždění se třemi kamarády opili a po ulicích pak vykřikovali, že chtějí svobodné volby a ať lidé nevolí kandidáty Národní fronty. Vrátný národního podniku Perla je ale udal a krátce poté si pro ně přijela Veřejná bezpečnost a odvezla na služebnu. „Do rána nás tam vyslýchali, třískali a chtěli to našít na politickou činnost. V osm tam přišel náčelník a ten nás zachránil, protože jim řekl, ať neblbnou, že jsme osmnáctiletí chlapi a budeme mít po životě. Ať z toho udělají výtržnictví. Dostali jsme pak každý podmínku. Myslím půl roku na dva roky s peněžním trestem deset procent z platu,“ vzpomíná pamětník, jak málo stačilo a jeho život by směřoval jiným směrem.

 

Naložili ho do vrtulníku a odvezli k výslechu do Sovětského svazu

S negativním kádrovým posudkem a záznamem o trestu za výtržnictví Stanislav v roce 1977 narukoval na základní vojenskou službu, kde se podobně smýšlející jedince snažili dva roky zlomit. Stanislav to řádně zapil s přáteli a do kasáren v Prešově nastoupil až s jednodenním zpožděním a dlouhými vlasy. Přesto, že se hned zpočátku špatně zapsal, už byl jako vyučený elektrikář určen k radiostanici na tamním vojenském letišti. Kvůli tomu ho nejprve poslali do poddůstojnické školy v Prostějově, po jejímž absolvování měl dostat vyšší hodnost. Stanislav Stojaspal ale nechtěl být povýšen, a tak svévolně opustil kasárna a pak se nechal chytit hlídkou. Přišel trest a zastavený vojenský postup. Tím se ale také zapsal jako černá ovce a zejména prý major Mokriš mu jeho chování nemohl odpustit. Zvláště když se Stanislav nenechal zlomit a následovaly další závažné přestupky, za což opakovaně končil v tamní vězeňské cele. Například za svévolné opuštění posádky, za neplnění povinností, opakovanou neúčast na rozcvičkách nebo že se se čtyřmi kamarády nechal ostříhat do hola na protest k desátému výročí okupace.

Stanislav Stojaspal vzpomíná, že jednou před nástupem do vězení mu kdosi poradil, že v cele číslo sedm je poklop, který vede do podzemního průchodu směřujícího mimo kasárna k restauraci. Stanislav se do této cely nechal zařadit a její výhody pak prý hojně využíval. „Pak jsem si tam dělal párty. Zašel jsem si pro pivo a steaky a na cele hodoval,“ vypráví. Při jedné tajné návštěvě restaurace se ale pohledem střetl s již zmiňovaným majorem Mokrišem. Stanislav vyskočil z okna restaurace a rychle se podzemním průchodem vrátil na celu. Major Mokriš svým autem zamířil do kasáren s jistotou, že ho Stanislav pěšky nikdy nepředběhne. V cele číslo sedm ale zažil šok. „Když mě tam viděl, tak vůbec nic nechápal,“ dodává pamětník.

Třikrát Stanislava Stojaspala předvolali k pohovoru s vojenským prokurátorem a vážně mu hrozil soud. Asi nejtěžší moment zažil přibližně v polovině vojny. Na radiostanici na vojenském letišti v Prešově si tehdy pouštěl skladby svých oblíbených kapel Deep Purple a Led Zeppelin. Jenže někdo z přítomných vojáků mu přepnul dosah vysílání na tři sta kilometrovou vzdálenost. „Tím pádem to chytli až v Rusku. Normálně přiletěli helikoptérou, naložili mě a letěli jsme přes hodinu někam na Ukrajinu,“ vzpomíná pamětník, který samozřejmě netušil, kam přesně mířili. Říká, že po celou dobu letěli na východ a přistáli na nějakém letišti, kde ho následně asi čtyři hodiny vyslýchali rusky hovořící vojáci za přítomnosti překladatele. Poté byl převezen do Košic a znovu vyslýchán a pak konečně vrácen do Prešova, kde opět putoval do vězeňské cely v tamních kasárnách. Na radiostanici pak již nesměl.

Za celou dobu vojny Stanislava pustili jen jednou domů na dovolenou. Po ukončení vojenské služby měl za pobyty ve vězení nasluhovat sto třicet dní a na vojně zůstal ze svého ročníku jako poslední. Nakonec ho ale po čtrnácti dnech konečně pustili. „Teď se tomu směji, ale o vojně jsem tak deset let nemohl mluvit, protože jsem byl rád, že jsem to přežil,“ dodává.

 

Potíže s StB

Po návratu z vojny Stanislav vystřídal několik zaměstnání. Dál se scházel se stejně smýšlejícími kamarády, za nimiž dojížděl také do Litovle nebo do proslavené restaurace Na Střelnici v Uničově známé spíše jako „Čtverka“. Vyjížděl ale také na undergroundové festivaly například do Veselí nad Moravou, Moravského Písku, Bzence, Přerova, Opatovic nebo Kladna. Většinou je ale ukončil zásah policejních sil a nejednou pak pamětník odjížděl s modřinami po ránách z obušků.

V letech 1980 až 1982 Stanislav Stojaspal pracoval v chemičce v Litvínově. Bydlel na ubytovně a právě tam mu čtyřikrát ve dvě v noci vtrhli příslušníci StB. „Chovali se jako hovada. Žádné lidské jednání,“ vzpomíná pamětník, u něhož tehdy hledali zakázanou literaturu. Spolu s dalšími samizdaty i knihy indexových autorů dostával od svého kamaráda, který podle pamětníka spolupracoval s StB a proto šli na jistotu. „Půjčil mně knížky a za dva, tři dny byli u mě,“ dodává.

Po návratu do Zábřehu se Stanislav Stojaspal oženil s Marcelou Fabriovou, s níž měl později dceru Veroniku. Nastoupil do vodáren v Zábřehu a v roce 1982 se s manželkou přestěhoval do zakoupeného statku v blízké obci Zvole.

Do disentu se Stanislav Stojaspal nezapojil, protože se s ním prostě v Zábřehu nesetkal. S kamarády se ale účastnil různých demonstrací v Praze. Stával ale spíše v pozadí, a tak si ho StB nikdy nezařadila do hledáčku.

 

Závan svobody

V roce 1979 do USA emigrovala sestra pamětníka Věra společně se svým pětiletým synem a manželem Františkem Hamalem (soused) a jeho bratrem Vlastimilem Hamalem. Oficiálně odcestovali do Jugoslávie, pak překročili hranice do Rakouska a později odletěli do USA. Stanislav Stojapal měl jet s nimi, ale nedostal výjezdní doložku, bez níž se tehdy nedaly překročit státní hranice. Všichni tři dospělí emigranti pak byli v nepřítomnosti odsouzeni za svévolné opuštění republiky a matku pamětníka předvolali k výslechu a musela také zaplatit půjčku své dcery na koupi nábytku.

Stanislav ale dál toužil po odchodu do svobodného světa. Dokonce objížděl hranice u Mikulovic, zda neobjeví nějakou skulinu v hraničním pásmu. Nakonec zůstal, ale sestra, která se s manželem usadila ve městě Glendora v Kalifornii, poslala o několik let později Stanislavovi pozvánku na půlroční pobyt. Pamětník se chytl šance a začal tříměsíční byrokratický proces k vyřízení výjezdní doložky. „Když jsem s tímhle přišel na pasové, tak tam seděl šilhavý člověk, u nějž jste nevěděli, na koho se dívá. Ten mi řekl, že si dělám srandu, že ještě na půl roku nikoho nepustili.“

Stanislavovi se jako zázrakem podařilo kladně vyřídit řadu povolení. Přesto mu na pasovém nechtěli dát razítko k tak dlouhému pobytu, a tak jim pohrozil trestním oznámením, v němž budou muset odůvodnit své rozhodnutí. V říjnu 1988 už seděl v letadle. „Trnul jsem, kdo přijde a z letadla mě vytáhne. Jak se letadlo pohnulo, tak to ze mě spadlo,“ vzpomíná.

Stanislav Stojaspal pak projel celé USA a také pracoval na stavbách. Vzpomíná, že sice trochu vystřízlivěl z idealistických představ o Spojených státech, ale na druhou stranu poznal, co je svoboda. „Dlouho před odjezdem do Ameriky jsem psal sestře, že já sice mám peníze, ale nemám si za ně co koupit a ona si může kupovat, co chce, ale zase nemá peníze a že jsme na tom vlastně stejně. Tehdy se hrozně naštvala a odpověděla mi, že ona má svobodu a já jí odepsal, že za ní si nic nekoupí. Pak jsme si asi dva roky nepsali. Potom jsem to pochopil. Asi po třech měsících v Americe jsem najednou šel a byl jsem šťastný. Cítil jsem se svobodně, mohl jsem si zpívat a nebál jsem se, že jde někdo za mnou a sleduje mě. Začaly mně téct slzy a volal jsem sestře, že jsem pochopil, co je to svoboda,“ vzpomíná pamětník, který uvažoval, že se domů již nevrátí a manželku a dceru do USA dostane přes červený kříž. Jak sám říká, cítil ale, že se komunismus brzo zhroutí a nechtěl u toho chybět a vrátil se do Československa. „Když jsem odjížděl, tak jsem byl opatrný. Měl jsem strach. Když jsem pak přijel, tak jsem byl úplně jiný člověk, sebevědomý. Jeli jsme z letiště a otec se bál řídit, protože tam stáli policajti. Tak jsem to beze strachu odřídil já,“ dodává pamětník, který následně třikrát přednášel o Spojených státech zaměstnancům vodáren Zábřeh lačných po informacích.

 

Rozhodující chvíle

Dva měsíce po Stanislavově návratu z USA hnutí Charta 77 vypracovalo petici Několik vět, která požadovala propuštění politických vězňů, svobodu sdělovacích prostředků a veřejnou diskuzi o všech otázkách dějin, politických a významných investičních akcí. Stanislav Stojaspal ji stejně jako dalších čtyřicet tisíc lidí podepsal, také ale sháněl další podpisy v okolí a petici šířil.

V pátek 17. listopadu 1989 policejní jednotky brutálně potlačili demonstraci studentů na Národní třídě v Praze. Z vysílání Svobodně Evropy a informovaného kamaráda se o tom Stanislav Stojaspal dozvěděl hned druhý den a už v neděli odjel do Prahy podpořit případné další protesty. Vracel se ale skleslý, že lidé se dostatečně neaktivizují proti režimu. Hned následující den proto na štít svého domu u hlavní silnice, kde denně projížděly stovky aut mezi Olomoucí a Šumperkem, pověsil velký transparent s textem: CHCEME SVOBODNÉ VOLBY, NECHCEME POLICEJNÍ STÁT. „Když jsem to věšel, tak už lidé troubili. Prostě paráda. Jenže během půl hodiny zazvonil starosta, že to mám sundat, že je to napsané jako my a zní to jako obyvatelé Zvole a on s tím nesouhlasí a chce, abych to sundal. Řekl jsem mu, že my znamená já, moje manželka a dítě a že to tam zůstane viset,“ vzpomíná Stanislav Stojaspal.

Předseda národního výboru sice odešel, ale vzápětí přijeli příslušníci Veřejné bezpečnosti, aby transparent okamžitě odstranil. „Řekl jsem jim, že to sundám, ale musí mi podepsat papír, že je to na příkaz toho a toho člověka a že toho člověka pak budu žalovat. Odjeli a za půl hodiny zase přijeli, že půjdu s nimi, že to nechci odstranit. Jak jsem šel, tak všechny auta zastavili, nechali uličku a všichni na policajty troubili.“

Na služebně v Zábřehu mu pak vyhrožovali, že za šíření petice Několik vět skončí ve vězení. Netušil, že transparent mezitím pomocí jeřábu sundali a stále vyžadoval podpis konkrétní osoby k příkazu odstranění transparentu. I když následně přijeli příslušníci StB ze Šumperka i z Olomouce, nikdo příslušný dokument nechtěl podepsat. Po několika hodinách manželka svolala Stanislavovy kamarády v čele s Romanem Diskantem. „Zorganizoval asi dvacet lidí. Přišli před policejní stanici, kde mě vyslýchali a asi dvě hodiny pak pokřikovali pod jejich okny, ať mě pustí,“ vzpomíná pamětník, kterého po sedmi hodinách konečně propustili.

Společně s Romanem Diskantem, Jiřím Gruzem a Miroslavem Mackem pak ve čtvrtek 24. listopadu 1989 zorganizovali v Zábřehu první mítink, aby informovali obyvatelstvo. Stanislav Stojaspal se i dál v těchto revolučních dnech všemožně zapojoval. Tiskl a roznášel informační letáky, ozvučoval mítinky a stal se také jedním ze zakládajících členů zábřežského Občanského fóra. S přáteli v čele s Jiřím Gruzem pak ve městě založili první hudební klub v ulici Valová, který se na dva roky stal kulturním centrem Zábřehu.

 

Vlastní limuzínu, v níž jezdil Tom Cruise a Paul Newman

Po revoluci začal Stanislav Stojaspal podnikat. Rozvážel mražené zboží a založil si vlastní mrazírny. Nezničily ho ani povodně v roce 1997, kdy přišel o zboží za čtyři miliony. Až postupná změna podnikatelské etiky a s ní spojené úplatky a také částečné vytunelování jeho podniku zaměstnancem ho prý donutila podnikání ukončit.

Stanislav Stojaspal má také jeden zajímavý koníček. Sbírá americké veterány, zejména značky Cadillac a Ford. Podařilo se získat i jeden opravdový unikát. Limuzínu v níž jezdil ve filmu Barva peněz Tom Cruise a Paul Newman, který za tuto roli získal sošku Oskara.

V roce 2019 se Stanislav Stojaspal živil jako řidič kamionu a se svou druhou manželkou Helenou bydlel stále v obci Zvole. Ze současného vývoje v našem státě je zklamán. Těší ho sice svoboda, ale zároveň mu vadí, že bývalí komunističtí funkcionáři nebyli potrestání ani zbaveni majetku a že současná společnost se příliš upnula na materiální hodnoty. „Peníze jsou na prvním místě a všechno se kolem nich točí, i spravedlnost a to je špatně,“ glosuje.

Největší vášní Stanislava Stojaspala zůstala hudba, která ho doprovázela celým jeho životem. „Mám třeba špatný den, a tak si sednu ke kytaře a za půl hodiny mám vyčištěnou hlavu. Muzikou se dá léčit spousta věcí,“ dodává na závěr.