Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Stojan (* 1929)

• narozen 21. února 1929 v Praze

• na poválečné schůzi vystoupil proti tajemníkovi KSČ, což se mu později stalo osudným

• přepaden příslušníky StB, kteří se vydávali za národněsocialistické partyzány

• 28. dubna 1949 zatčen a podroben tvrdým výslechům

• odsouzen Státním soudem v Praze dne 28. září 1949

• vězněn v táboře Vykmanov a Barbora

• během věznění přežil zával i hrozící amputaci nohy

• vojenskou službu absolvoval u jednotek PTP

• v roce 1969 se jeho případ dostal k soudnímu rehabilitačnímu projednání

• po roce 1989 členem KPV

• v době natáčení žil v Havlíčkově Brodě (červenec 2021)

Jaromír Stojan se narodil 21. února 1929 v Praze. Otec Jan pracoval jako vlakvedoucí a matka Helena byla zubní instrumentářka. Vedle Jaromíra vychovali ještě jednoho syna. Z Prahy se rodina přestěhovala do Libiše, kde Jaromír navštěvoval obecnou školu a kde žil prakticky až do propuštění z vězení. Měšťanku vychodil v Neratovicích, a přestože se toužil stát lesníkem, na otcovo naléhání se nakonec vyučil zahradníkem. Během učení se od svého vedoucího, který pocházel z Ukrajiny, postupně dozvídal podrobnosti o životě v SSSR, což ovlivnilo i jeho další politické smýšlení po osvobození.

Válku přežila celá rodina. Poměrně politicky vyspělé názory dovedly Jaromíra Stojana – stejně jako otec vstoupil po válce do Československé strany národně socialistické – až do konfliktu s okresním tajemníkem KSČ na Mělnicku. Byl zděšen, když pozoroval, jak si bývalí kolaboranti a šmelináři získávají beztrestnost vstupem do KSČ. „Už od začátku mě překvapila jedna věc: lidi, kteří spolupracovali s Němci a vědělo to široké okolí, měli jít i před soud, tak vstoupili do KSČ a okamžitě se všechno vymazalo, všechno se ztratilo a ti lidi byli najednou nebezpeční a důležití stejně jako za války. No a celá řada lidí si to neuvědomovala, ale já, že jsem byl trošku naočkován vědomostmi, jak to tenkrát vypadalo v Rusku, tak se mi to rozhodně nelíbilo.“ Na jedné politické schůzi otevřeně vystoupil proti zmiňovanému tajemníkovi a tato událost následně poznamenala celý jeho další život.

Mračna se nad Jaromírem Stojanem začala stahovat na jaře 1949, kdy byl vylákán na poštu a následně přepaden příslušníky StB, kteří se vydávali za národněsocialistické partyzány. „Tak jsem přišel na poštu v Neratovicích a tam byla cedulka, že otevřeno je za rohem. Tam byl skutečně ještě jeden vchod, tak jsem tam šel. Najednou se vyřítili tři chlapi a popadli mě pod paždí. Odvlekli mě kousek dál do přistavené osmičky tatry. Hodili mi pytel na hlavu a nacpali mě pod sedadlo, každý si sedl z jedné strany a jeden dopředu. Rozjeli jsme se. Nevěděl jsem, o co kráčí, cukat se nemělo cenu, na to jsem byl jako válečné dítě dost rozumný, a tak jsem dělal, že jsem usnul. Oni na to přišli a začali se trošku volněji bavit a povídaj: ‚Podívej se, člověče, on usnul.‘ A druhý mu odpověděl: ,No nediv se. Když dělá celej den venku, tak to zmůže. Však mi ho potom probudíme.‘ Tak jsme jeli a já jsem zjistil, že do auta jde smrad z motoru a že jezdíme někde po Neratovicích, protože to bylo samá zatáčka atd. Pak jsme jeli volnou silnící a navečer jsme zastavili u nějakého lesíku. Tam se mnou zacloumali, sundali mi pytel z hlavy a byli jsme u nějakého lesíka. Teď se představili, že jsou národněsocialistický partyzáni a já že jsem svině, protože dělám pro komunisty. Přivázali mě ke stromu a přede mnou byla vykopaná jáma. Říkali, že v ní skončím, že ji vykopali pro mě. Vypadá to jako paradox, ale i v té situaci jsem se na tu díru podíval a říkal jsem, že je na mě sakramentsky malá. Tak jsem dostal po hubě, abych si připamatoval. A já jsem říkal, co blbnou, že si vymýšlí. Tak jsme se takhle domlouvali asi půl nebo tři čtvrtě hodiny a oni říkali, že mě odvezou zase zpátky, ale že jestli někde ceknu, tak vyvraždí celou rodinu. No musím říct, že jim to skutečně koukalo z očí.“

Trvalo to pouhý týden a stejné osoby si pro Jaromíra Stojana přijely znovu, tentokrát však oficiálně. Zatčen byl dle materiálů z ABS 28. dubna 1949 (sám pravděpodobně chybně uvádí 14. duben). Vzpomíná, že vyšetřovatelé jej vinili z ozbrojeného napadení již zmiňovaného tajemníka KSČ. „Uteklo asi týden nebo čtrnáct dní, byl jsem v zaměstnání a najednou úplně stejná osmička tatra. Šli dovnitř a najednou se vrátili a řekli, že jsou od StB. Sebrali mě. V práci našli nábojnice, které tam dřív kotláři nastřelovali, a oni začali, že se ozbrojuju a podobně, takovéto nesmysly. Já jsem říkal, že to tu zůstalo, když já jsem tady ještě nedělal. Tak mě vzali do Neratovic, do tzv. kulturního domu, ale kulturně se tam nechovali. Začal výslech. A já jsem jim tenkrát u toho stromu ledacos namluvil, co nebyla pravda a nedalo se nikde ověřit. A já jim povídal, že vím, kdo jsou, že jsme spolu byli dost dlouho v tom lesíku a že je to komedie. Tak se do mě dali a já jsem poznal, že to pro mě není argument a že se tím nemohu obhajovat. Tak začaly výslechy, že jsem střílel po panu poslanci, bývalém komunistickém tajemníkovi atd. A já jsem jim říkal, že jako instruktor svazu brannosti kdybych po něm střílel, tak už nežije. Že si můžou vzít moje záznamy, ale oni je měli, tak že si je můžou vzít a že rozhodně tedy jsem to nebyl. Tak od toho tedy upustili. A pořád se střídali. Vždycky přišli s nějakou kravinou nebo blbovinou a pořád se střídali. Byl jsem vyslýchaný od rána 14. dubna do druhého dne do večera.“ Obžaloba Jaromíra Stojana rovněž vinila z držení a rozšiřování letáků a z úmyslu ilegálně opustit Československo.

Kromě Jaromíra Stojana StB zatkla i jeho rodiče – potkal je zmlácené při zinscenovaném setkání na chodbě vyšetřovny – a snad i bratra. Po úmorné vyšetřovací vazbě byl převezen do soudní vazby v Praze na Pankráci. Souzen byl v rámci skupiny Josef Vyhňák a spol. – sám dodává, že některé z osmi souzených nikdy neviděl. Hlavní líčení Státního soudu v Praze se konalo 27. a 28. září 1949. Jaromír Stojan byl pro zločin přípravy úkladů o republiku odsouzen ke dvěma letům těžkého žaláře a ztrátě čestných občanských práv na dobu tří let. Stejný soud zprostil obžaloby i Jaromírova otce Jana Stojana.

Několik dní po soudu byl Jaromír Stojan eskortován do tábora Vykmanov, kde byl přivítán obrazem mukla rozstříleného na útěku. Následně se dostal na tábor Barbora, kde fáral a díky výbornému předákovi světnice postupně získal i lehčí zámečnické místo. Podařilo se mu přežít zával i hrozící amputaci nohy, která mu omrzla při jednom z četných apelů. Tehdy opět pomohli přátelé muklové ze světnice a nohu se podařilo zachránit. Vzpomíná i na farářský marxistický kroužek, který na táboře fungoval. Kněží se tak snažili důsledně poznávat svého ideologického nepřítele a jeho ideologii ovládali mnohonásobně lépe nežli jejich věznitelé. Půl roku před propuštěním dostal také nabídku na spolupráci s StB, která mu měla zaručovat okamžitý návrat domů. Pokušení nepodlehl a s díky odmítl.

Po návratu z vězení překvapivě dostal nabídku na místo vedoucího státního zahradnictví v Husinci. Když si na místě ověřoval skutečný stav věcí, tak zjistil, že podnik je zatížen mankem a pravděpodobně by mu hrozilo další odsouzení, takže odmítl. Nakonec nastoupil u stavební firmy v Plzni.

V listopadu 1951 nastoupil základní vojenskou službu u bojového protiletadlového útvaru v Českých Budějovicích. Velitel hojně využíval jeho znalostí ze svazu brannosti a opakovaně oddaloval převelení Jaromíra Stojana k nebojovému PTP. Nakonec však k přeřazení došlo a Jaromír Stojan se ocitl u PTP v Mimoni. „To je taková příhoda, na kterou rád vzpomínám. Byli jsme nastoupení a já jsem stál v první řadě asi třináctý. Teď tam přišel takovej přihrblej nadporučík a říkal: ,První řada dva kroky vpřed.‘ A povídá tomu prvnímu: ,Proč ty jsi tady?‘ A ten mu povídá, že neví. ‚Počkej, ty svině, my s tebou zatočíme!‘ A přišel ke druhýmu a zase mu povídá, že je asi pěknej lotr, když neví, co udělal. No a já jsem si podle svého zvyku říkal, jenom počkej, až přijdeš ke mně, já tě usadím na zadek. A on přišel ke mně a povídá, proč jsem tam, a já mu povídám: ‚Soudruhu nadporučíku, jsem tu kvůli maličkostem – protistátní činnost, byl jsem dva roky zavřenej a jinak vůbec nic.‘ A teď jsem čekal, jak to s ním praští. A on se na mě díval, byl asi tři kroky ode mě a pak ke mně přišel a povídá: ‚Neboj se, my ti tady nic neuděláme.‘“

Ve službě u PTP po dalším přeložení pokračoval ve Stříbře, odkud byl po sporech s velitelem přeložen na Slovensko do vojenského rekreačního zařízení v Tatrách. Velitel se ho chtěl zbavit a zajistil mu tak půl roku pohodlné vojny, během kterého se Jaromíru Stojanovi podařilo tzv. zpérovat i jednoho z generálů. Když šel totiž onen generál se synem sáňkovat na zakázaný svah, byl Stojanem po vzájemně ostrém rozhovoru z místa vykázán, za což si od generálovy manželky, která celý incident pozorovala, vysloužil 300 Kč jako dar za bravurní usazení generála. Službu u PTP dokončil v Praze, kde se podílel na stavbě hotelu Internacional, kde dělal vedoucího betonářské party.

Po návratu z vojny v roce 1954 se odstěhoval do Havlíčkova Brodu a začal pracovat v místní pilníkárně. Byl vyzýván ke vstupu do KSČ, což z pochopitelných důvodů odmítl. Dodělal si večerně průmyslovou školu a začal pracovat jako normovač, posléze i seřizovač a plánovač. V roce 1952 se oženil, ale manželství nevydrželo. S druhou ženou vychoval dvě dcery.

Rok 1968 prožíval s oprávněnými obavami, že Sověti si „oteplování“ v Československu nenechají líbit, a nemýlil se. Ačkoliv nežádal o rehabilitaci, dostal se jeho případ v roce 1969 k soudnímu rehabilitačnímu projednání. Poté, co u soudu pravdivě vypověděl o přepadení příslušníky StB, začaly problémy. Vysokým důstojníkem StB byl vyzván k popření své výpovědi, což odmítl učinit. Nakonec byl jeho případ skutečně prošetřen a překvapivě mu prý sám zmiňovaný vysoký důstojník StB sdělil, že jeho výpověď byla pravdivá a byly z ní vyvozeny důsledky.

V období Charty 77 byl Jaromír Stojan vyzván, aby připojil svůj podpis, což odmítl s připomínkou, že Chartu podporují i bývalí komunisté a že dokument samotný nebojuje proti komunistické ideologii, ale zastává se lidských práv v rámci systému.

V listopadu 1989 zažil Jaromír Stojan nádech svobody. Vstoupil do Konfederace politických vězňů, za kterou byl delegován do občanské bezpečnostní komise. Aktivně se zapojil i do činnosti pobočky KPV v Havlíčkově Brodě, kde pracoval jako pokladník, a posledních pět let je jejím předsedou. Rovněž je členem republikové rady KPV. Celý život vyznává heslo: „Služ své vlasti odhodlaně jako věrná stráž, dej jí srdce, dej jí duši, dej jí to, co máš.“