Jaromír Stojan

"Já jsem věděl, za prvé mi ho bylo strašně líto a věděl jsem, že je to provokace. To mě napadlo hned. Hned jsem si říkal, proč mě, i když mlátili, tak vždycky tak, aby to nebylo vidět. Jestli mě chtěli ukázat tomu tajemníkovi, a tomu by to určitě nevadilo. Na mně nebyla vidět žádná, protože když mě Zděněk fackoval, tak přes ručník, nebo se bál, že by mu vzali otisky. Co já vím, naprostý nesmysl."

"Kdybych měl tu možnost, a nemusel se ničeho bát, tak bych se s ním vůbec nebavil. Představil bych se mu, kdy jsme se setkali, kdyby zapomněl. A pak bych mu plivnul do xichtu, ne do obličeje, ale do xichtiu. Otočil bych se a šel pryč."

"Nejhorší moment právě byl, když mi stahoval čelo, právě tenhleten mladej Zdeněk. To už se mi začaly dělat mžitky před očima. Za chvíli začnu ztrácet vědomí a kdo ví, jestli se proberu. To byl ten moment, když jsem se svým způsobem loučil se životem."

„Tak jsem přišel na poštu v Neratovicích a tam byla cedulka, že otevřeno je za rohem. Tam byl skutečně ještě jeden vchod, tak jsem tam šel. Najednou se vyřítili tři chlapi a popadli mě pod paždí. Odvlekli mě kousek dál do přistavené osmičky tatry. Hodili mi pytel na hlavu a nacpali mě pod sedadlo, každý si sedl z jedné strany a jeden dopředu. Rozjeli jsme se. Nevěděl jsem, o co kráčí, cukat se nemělo cenu, na to jsem byl jako válečné dítě dost rozumný, a tak jsem dělal, že jsem usnul. Oni na to přišli a začali se trošku volněji bavit a povídaj: ‚Podívej se, člověče, on usnul.‘ A druhý mu odpověděl: ,No nediv se. Když dělá celej den venku, tak to zmůže. Však my ho potom probudíme.‘ Tak jsme jeli a já jsem zjistil, že do auta jde smrad z motoru a že jezdíme někde po Neratovicích, protože to bylo samá zatáčka atd. Pak jsme jeli volnou silnicí a navečer jsme zastavili u nějakého lesíku. Tam se mnou zacloumali, sundali mi pytel z hlavy a byli jsme u nějakého lesíka. Teď se představili, že jsou národněsocialistický partyzáni a já že jsem svině, protože dělám pro komunisty. Přivázali mě ke stromu a přede mnou byla vykopaná jáma. Říkali, že v ní skončím, že ji vykopali pro mě. Vypadá to jako paradox, ale i v té situaci jsem se na tu díru podíval a říkal jsem, že je na mě sakramentsky malá. Tak jsem dostal po hubě, abych si připamatoval. A já jsem říkal, co blbnou, že si vymýšlí. Tak jsme se takhle domlouvali asi půl nebo tři čtvrtě hodiny a oni říkali, že mě odvezou zase zpátky, ale že jestli někde ceknu, tak vyvraždí celou rodinu. No musím říct, že jim to skutečně koukalo z očí.“

„Jmenuji se Stojan Jaromír a vybral jsem si za místo narození Prahu. Narodil jsem se blízko Vltavy v Klimentské ulici a od té doby jsem dítě přírody. Otec byl vlakvedoucí a matka byla zubní instrumentářka. Pak jsem měl ještě jednoho bratra, který už zemřel. Potom jsme se přestěhovali do Libiše a tam jsem žil vlastně až do doby, než jsem se přestěhoval sem (do Havlíčkova Brodu). V Libiši jsem chodil i do školy.“

„Utekl asi týden nebo čtrnáct dní, byl jsem v zaměstnání a najednou úplně stejná osmička tatra. Šli dovnitř a najednou se vrátili a řekli, že jsou od StB. Sebrali mě. V práci našli nábojnice, které tam dřív kotláři nastřelovali, a oni začali, že se ozbrojuju, a podobně, takovéto nesmysly. Já jsem říkal, že to tu zůstalo, když já jsem tady ještě nedělal. Tak mě vzali do Neratovic, do tzv. kulturního domu, ale kulturně se tam nechovali. Začal výslech. A já jsem jim tenkrát u toho stromu ledacos namluvil, co nebyla pravda a nedalo se nikde ověřit. A já jim povídal, že vím, kdo jsou, že jsme spolu byli dost dlouho v tom lesíku a že je to komedie. Tak se do mě dali a já jsem poznal, že to pro mě není argument a že se s tím nemohu obhajovat. Tak začaly výslechy, že jsem střílel po panu poslanci, bývalém komunistickém tajemníkovi atd. A já jsem jim říkal, že jako instruktor svazu brannosti kdybych po něm střílel, tak už nežije. Že si můžou vzít moje záznamy, ale oni je měli, tak že si je můžou vzít a že rozhodně tedy jsem to nebyl. Tak od toho tedy upustili. A pořád se střídali. Vždycky přišli s nějakou kravinou nebo blbovinou a pořád se střídali. Byl jsem vyslýchaný od rána 14. dubna do druhého dne do večera.“

„To je taková příhoda, na kterou rád vzpomínám. Byli jsme nastoupení a já jsem stál v první řadě asi třináctý. Teď tam přišel takovej přihrblej nadporučík a říkal: ,První řada dva kroky vpřed.‘ A povídá tomu prvnímu: ,Proč ty jsi tady?‘ A ten mu povídá, že neví. ‚Počkej, ty svině, my s tebou zatočíme!‘ A přišel ke druhýmu a zase mu povídá, že je asi pěknej lotr, když neví, co udělal. No a já jsem si podle svého zvyku říkal, jenom počkej, až přijdeš ke mně, já tě usadím na zadek. A on přišel ke mně a povídá, proč jsem tam, a já mu povídám: ‚Soudruhu nadporučíku, jsem tu kvůli maličkostem – protistátní činnost, byl jsem dva roky zavřenej a jinak vůbec nic.‘ A teď jsem čekal, jak to s ním praští. A on se na mě díval, byl asi tři kroky ode mě a pak ke mně přišel a povídá: ‚Neboj se, my ti tady nic neuděláme.‘“

„Už od začátku mě překvapila jedna věc: lidi, kteří spolupracovali s Němci a vědělo to široké okolí, měli jít i před soud, tak vstoupili do KSČ a okamžitě se všechno vymazalo, všechno se ztratilo a ti lidi byli najednou nebezpeční a důležití stejně jako za války. No a celá řada lidí si to neuvědomovala, ale já, že jsem byl trošku naočkován vědomostmi, jak to tenkrát vypadalo v Rusku, tak se mi to rozhodně nelíbilo.“