Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Stoiber (* 1937)

• narozen 17. června 1937 v Přední Výtoni

• rodiče německé národnosti

• díky otcově práci v papírnách nemusela rodina do odsunu

• roku 1954 se pamětník vyučil celulózařem ve Větřní a nastoupil v loučovických papírnách

• v letech 1957 až 1959 absolvoval vojenskou službu u protitankové obrany ve slovenském Štúrovu

• v letech 1960 až 1989 členem Komunistické strany Československa

• v roce 1963 podepsal spolupráci s vojenskou zpravodajskou službou a absolvoval několik měsíců výcviku

• v letech 1964 až 1990 předsedou Místního národního výboru v Přední Výtoni

• roku 1994 zvolen místostarostou a v roce 1998 starostou Přední Výtoně

• v roce 2021 žil Jan Stoiber v Přední Výtoni

Jan Stoiber se narodil 17. června 1937 v Přední Výtoni (německy Vorder Heuraffl) v jihočeském pohraničí. V jeho rodné obci žili v té době téměř výhradně Němci. I rodiče, otec Jan a matka Marie, rozená Sulcerová, měli německou národnost. Pamětník vyrůstal se dvěma mladšími sourozenci: bratrem Adolfem a sestrou Marií. Rodina bydlela v jedné místnosti v domě pamětníkova strýce Huttera. Otec pracoval jako strojník v loučovických papírnách. Za války narukoval k wehrmachtu a v Rakousku strážil uprchlíky. Matka se starala o domácnost. Od roku 1943 navštěvoval Jan základní školu v Přední Výtoni. Na konci roku 1944 ubytovali ve škole obyvatele, kteří z různých míst Německa prchali před bombardováním. Žáci se na krátký čas přesunuli do budovy celnice, i tu však museli opustit a školní výuka byla přerušena. V té době se mezi vesničany již vědělo, že Hitler válku prohrává.

Válečné boje a přesuny armád se po celou válku Přední Výtoni vyhýbaly. Dne 5. května 1945 osvobodila obec americká armáda. Tanky s bílou hvězdou přijely do vsi od Loučovic a pokračovaly směrem na Frymburk. Mezi posledními staveními kdosi na americké vojáky zaútočil, pro výstrahu pak jeden tank vystřelil. Celý incident se naštěstí obešel bez obětí na životech. Americká armáda zůstala v místě zhruba do konce roku 1945. Během natáčení si pamětník nevybavoval jakékoli násilí či neshody mezi vojáky a místními. Vzpomínal, jak děti od Američanů dostávaly balíčky čokolády.

Z odsunu nás vyjmuli

Ke konci roku 1945 se mezi místními začalo mluvit o nuceném odchodu Němců. Většina lidí však stále věřila, že vystěhovat se budou muset jen dočasně a k trvalému vyhnání nedojde. Odsun obyvatel Přední Výtoně začal v březnu 1946. Německy mluvící obyvatelé se museli v předem stanovený čas dostavit na seřadiště v obci. S sebou si směli vzít jen zavazadlo o maximální váze 50 kilogramů. Ze vsi je odváželi nákladními vozy na kaplické nádraží, odkud pokračovali vlakem do Německa.

Příkaz k odchodu dostali původně i Stoiberovi a také oni si sbalili své věci. Na základě žádosti otcova zaměstnavatele jim však československé úřady vystěhování na poslední chvíli zakázaly. V loučovické papírně totiž pracovala řada Němců a po jejich odjezdu by továrna nebyla provozuschopná. Otec Jan tehdy prosadil, aby s rodinou směli zůstat i staří prarodiče, pro které si dojel na nádraží v Kaplici. Do roku 1953 pak Stoiberovi žili život druhořadých obyvatel bez státní příslušnosti.

Zatímco jel pro rodiče, z domu ukradli pendlovky

Ihned poté, co Němci opustili svá stavení, docházelo ke krádežím. Pamětníkovi prarodiče bydleli v Zadní Výtoni. Než museli odjet, domluvili se s rodiči, že v domě při odchodu nechají otevřená zadní vrátka a Stoiberovi si odtud vezmou staré pendlovky. Ještě když byli děda s babičkou na seřadišti, běžel Jan do jejich domu, ale hodiny v něm už nenašel. Otec je později vypátral u národního správce a podařilo se mu je získat zpět.

Ve Výtoni zůstalo po odsunu kromě Stoiberových pouze několik původních rodin, většina z nich se však později přestěhovala do Rakouska. V okolí zbylo i několik nevysídlených zemědělců, kteří byli ve druhé polovině padesátých let násilně přemísťováni do vnitrozemí. V domech po vyhnaných Němcích se usídlili rumunští Slováci, jejichž přesun z Rumunska řídily československé úřady. Téměř všichni tito novoosídlenci však odešli ze vsi do pěti let. Řada domů tak postupně chátrala.

Pamětníkův otec Jan se s poválečným vývojem v Československu těžce smiřoval. Opakovaně usiloval o vystěhování do Německa, ale nikdy mu to nebylo umožněno. V roce 1961 zemřel na infarkt.

V září 1946 nastoupil Jan opět do školy. Poprvé se začal učit česky. Po dokončení základní školy se vyučil celulózařem ve Větřní a v roce 1954 nastoupil jako dělník do loučovických papíren. V letech 1957 až 1959 absolvoval povinnou vojenskou službu u protitankové obrany ve slovenském Štúrovu. Od poloviny padesátých let se pamětník angažoval ve Svazu mládeže jak na místní, tak na okresní úrovni. Stal se kandidátem na členství v Komunistické straně Československa (KSČ), do které vstoupil v roce 1960.

Agent Stojan

Vzhledem ke spolehlivosti a názorům blízkým komunistickému režimu si Jana Stoibera v roce 1963 vybrala ke spolupráci zpravodajská služba Československé lidové armády. Jan Stoiber tehdy souhlasil s výcvikem. V dubnu 1963 nastoupil oficiálně na vojenské cvičení, jež museli vojáci základní služby za komunismu běžně absolvovat. Vojenská zpravodajská služba mu zařídila ubytování v garsonce v Praze-Dejvicích. Po celou dobu výcviku byl v kontaktu s pracovníkem kontrarozvědky, který se v archivních materiálech podepisuje jako major Vladimír Pavelka.

Jan Stoiber dostal krycí jméno Stojan, byl mu upraven životopis a v rámci výcviku dostával dílčí úkoly. Musel se seznamovat s různými lidmi, muži i ženami, sledovat určené osoby, školili ho ve zpravodajské práci a začal se učit francouzsky, neboť rozvědka měla v plánu vyslat ho do Francie. Jan se však v nové roli necítil dobře. Práce zpravodajce vylučovala rodinný život a ani finanční ohodnocení nebylo příliš vysoké. V září 1963 se proto pamětník rozhodl spolupráci s kontrarozvědkou ukončit a vrátil se do svého zaměstnání v papírnách, odkud v roce 1964 odešel ke státním statkům.

Předsedou národního výboru v pohraničí

V roce 1961 kandidoval Jan Stoiber do místního národního výboru (MNV) a byl zvolen na pozici tajemníka. V roce 1964 se stal předsedou MNV a od roku 1967 byl pro výkon této funkce uvolněn ze zaměstnání. Ve druhé polovině šedesátých let se pamětník oženil a osvojil si dceru své manželky. Do rodiny postupně přibyly další tři děti. Stoiberovi zůstali ve Výtoni a přestěhovali se do finského domku postaveného původně pro vojáky Pohraniční stráže. Odkoupili ho za necelých pět tisíc korun.

Po násilném převzetí moci v únoru 1948 začali komunisté omezovat pohyb lidí do západních států a od roku 1952 poblíž hranic budovali neprostupný systém plotů. Na území ležícím u hranice vzniklo zakázané pásmo, do kterého bylo možné vstupovat jen se speciální propustkou vydávanou Pohraniční stráží (PS). V roce 1953 probíhala stavba plotu na hranicích s Rakouskem poblíž Přední Výtoně. Jan se tehdy jako učeň účastnil brigády a se spolužáky pomáhali při odstraňování lesního porostu pro stavbu drátěných zábran. „Tenkrát jsme si mysleli, že je to záchrana, no, ale bylo to obráceně, ona to nebyla ochrana proti vnějšímu nepříteli, ale proti vnitřním lidem, aby neutíkali,“ odpověděl pamětník na otázku, jak vnímal železnou oponu jako učeň.

S odhalováním uprchlíků, často zoufalých lidí, kteří se snažili uniknout před totalitou, pomáhali vojákům i takzvaní pomocníci Pohraniční stráže z řad obyvatel příhraničních obcí. Podle záznamů, jež jsme nalezli v archivech, se Jan stal pomocníkem Pohraniční stráže v roce 1960. Spolupráci s pohraničníky potvrdil i při natáčení rozhovoru. Ukončil ji ke konci šedesátých let. Tehdy viděla pamětníkova manželka poblíž statku, kde pracovala, podezřelou osobu v křoví. Jan Stoiber manželčino zjištění ihned nahlásil a ukrývajícího se člověka vojáci dopadli. Během schůze mu pak velitel odmítl vyplatit odměnu za upozornění s odůvodněním, že jeho manželka není pomocníkem PS. Pamětník tehdy z organizace vystoupil.

Přestože pohraniční pásmo začínalo až za Výtoní, musel se kdokoliv, kdo chtěl do obce přijet, prokázat doklady. Někdy vojáci Janu Stoiberovi volávali a ověřovali si u něj, zda zná osoby, které do vsi směřují. Pokud mohl, řekl vojákům, ať dotyčné nechají projet. Docházelo však i k případům, kdy pohraničníci do vesnice lidi nepustili. To se stalo i jednomu pamětníkovu příbuznému, který se přes kontrolu dostal až poté, co si jako doprovod vzal s sebou pamětníkovu sestru. Oblast od obce směrem k hranicím spadala do zakázaného pásma, kam běžný občan nesměl. Janu Stoiberovi jakožto předsedovi MNV vstup na obecní pozemky vojáci nakonec vždy umožnili.

Lipenské jezero dnes do krajiny patří

Proměnu krajiny v okolí pamětníkovy rodné vsi poznamenala i stavba vodní nádrže Lipno, budovaná v letech 1952 až 1959. Dobu, kdy docházelo k největší změně krajiny, strávil pamětník na vojně na Slovensku. Jezero na něj zpočátku působilo nepřirozeně. Během let si však na vodní hladinu zvykl a v době natáčení již nádrž vnímal jako prvek, který do krajiny patří. Nikdy ale nepochopil, proč při stavbě docházelo i k demolici domů, kostelíků a kapliček mimo zátopovou oblast.

O potlačené demonstraci pražských studentů v listopadu 1989 se pamětník dozvěděl z autorádia. Ihned ho napadlo, že tato událost může vést ke konci režimu. Z KSČ vystoupil ke konci roku 1989. V prvních svobodných volbách roku 1990 pak nekandidoval. S prací svobodně zvoleného zastupitelstva však nebyl spokojen, a v následujících volbách proto znovu kandidoval; stal se místostarostou a v roce 1998 získal post starosty.

V roce 2021 žil Jan Stoiber v Přední Výtoni. Ve svém poselství vzkázal mladým lidem, aby se měli rádi, žili jako lidé a nenechali se oklamat politiky.