Jarmila Štogrová

„Bylo to třeba krkolomné v tom, že jsem byla v osmdesátém roce v jiném stavu s naším Jakubem, a celé odpoledne do noci na výslechu… to nebylo příjemné. Nebylo to příjemné, ale nebylo to takové, že by mi někdo fyzicky ubližoval, takhle bych to řekla. Bylo to samozřejmě psychicky náročné. Nikdy jsem se vlastně neodhodlala k tomu, co dělal Jiří Gruntorád – že mlčel. Měla jsem pocit, že něco můžu říct, že jsem věděla co – měla jsem to napsané v té příručce, že jo. Ale nevím, asi bych to nevydržela. A když jsem se o tom bavila s přáteli, tak taky říkali, že to je hrozně těžké, neříct nic. Vždycky si myslíš, že něco můžeš říct. Třeba s Pavlem Myslínem jsme si vzájemně řekli, že když se nás někdo bude ptát a my nebudeme umět mlčet, tak odkážeme jeden na druhého a že chodíme k Němcovým. Protože to věděli, tam nás nafotili, perlustrovali, tomu jsme se nemohli vyhnout.“

„[…] protože už tam [na Brdech] se začala formovat intelektuální skupina, která psala samizdat, nechávali se na kempech rozepsané nejen tehdejší časopis Dým, který dělal Houla – Standa Zárybnický ze Zdic, ale už se tam nechávaly i sbírky básní. Myslím si, že Státní bezpečnosti začalo hodně vadit toto prorůstající podhoubí. Protože skautská, respektive trampská romantika 30. let, ta ještě doznívala, ale právě tím, že už se do toho vlamovali skauti a woodcrafteři, se prostředí začalo proměňovat. A já jsem potom v roce 1978 nebo 1979, když byly i postihy trampů – vytáhli je z vlaku, čekali na ně ve vlaku, byly nejrůznější perzekuce, perlustrace, rozbalování batohů, rozhánění potlachů a tak –, tehdy napsala takovou samizdatovou příručku, nazvala jsem to Trampy a zákony. Byly toho tři části a opíralo se to jednak o lesní zákon, ale taky o mírovou smlouvu z Helsinek z roku 1975 – to znamená o lidská práva, potom o tom, jak se má člověk chovat u výslechu, co musí říct, co nemusí říct a tak. Takže spoustu těchto právních věcí jsem dala dohromady.“