Robert Štipka (* 1928  †︎ 2017)

Robert Štipka

„Všichni artisti jsou jedna veliká rodina.“

Robert Štipka se narodil roku 1928 u cirkusu a zůstal v něm po celý život. Pochází z nejstaršího artistického rodu v Čechách ‒ jeden z jeho předků, Ignác Štipka, se artistikou živil již v první polovině devatenáctého století. Robert Štipka trénoval od čtyř let a své první vystoupení měl již v pěti letech v karlínském varieté. To tehdy bylo významným kulturním místem, neboť sem v třicátých letech jezdily soubory z celé Evropy. Jeho dědeček skončil s vlastním cirkusem krátce před svou smrtí na začátku třicátých let a tímto okamžikem Cirkus Štipka zanikl. Ještě v raném dětství zemřel totiž malému Robertovi otec a jeho maminka, sama z cirkusové rodiny, si vzala artistu Štauberta. V linii rodu Štipků tak neměl kdo pokračovat, a Robert Štipka proto od začátku svého uměleckého vystupování působil v cizích cirkusech. Po většinu svého dětství a mládí jezdil spolu s rodiči a sestrou s Cirkusem Henry, který vlastnili tři strýcové jeho pozdější manželky, bratři Fialovi.

Vzhledem k tomu, že každé dva či tři dny vystupovali v jiném městě, střídal s velkou intenzitou i školy. „Většinou nás bylo tak pět nebo šest dětí od artistů. Každý z nás měl jednu velkou knihu, kde se zapisovalo, kam jsme přijeli. Například se tam napsalo: Robert Štipka navštěvoval školu tam a tam od tolikátého do tolikátého a např. za tři dny odešel. Pak také, jaký jsme měli prospěch, jak s námi byli učitelé spokojení. Pak nás odhlásili a pokračovali jsme dál. Udělali jsme dvě až tři školy za týden. Chodili jsme až do páté třídy, protože do měšťanky jsme chodit nemohli. Byli tedy artisté a artistky, kteří stačili udělat i měšťanku, ale já ji nedochodil. Já vychodil pátou třídu, a abych měl něco navíc, tak jsem ji dvakrát opakoval. Tak jsem ji měl jako šestou a sedmou. Ve čtrnácti, patnácti letech jsme skončili.“ Kamarádství z těchto krátkých návštěv školních lavic mu vydržela na další desetiletí; když poté znovu projížděli danými místy, lidé ho poznávali i po velmi dlouhé době.

Během sezony, která trvala přibližně od března do listopadu, takto objížděli celé Československo od západu až na východní cíp Slovenska a nazpět. Jakmile přišla zima, zůstali tradičně na místě, kde je zastihla. Díky dobrým vazbám dědečka pana Štipky v Jindřichově Hradci ale od jisté doby zůstávali vždy právě tam. Během tohoto období chodili více do školy a trénovali. Někdy ale také vystupovali v místním kině mezi přestávkami s různými žonglérskými čísly.

Do zahraničí se Robert Štipka poprvé podíval během druhé světové války, kdy byl jejich cirkus vyslán do Německa. Navzdory horšící se ekonomické situaci do cirkusu chodilo jak u nás, tak ve Třetí říši stále velké množství lidí. Pan Štipka si to vysvětluje jednak tím, že mnoho jiných věcí se v rámci zábavy dělat nedalo, jednak cenzurou dalších forem kultury, jako bylo divadlo a kino, a jednak nedostatkem jiných příležitostí k utracení peněz v době, kdy potraviny byly na přídělové lístky. Krátký odliv zájmu nastal po válce, kdy se k nám dostaly americké filmy, a lidé dávali přednost kinosálům. To však během krátké doby pominulo a šapitó začala být opět plná.

V roce 1948 vyjeli na svůj první poválečný zahraniční výjezd do Maďarska. Když se tam doslechli o probíhajícím utužování komunistické moci, přemýšleli o útěku do Itálie. Nakonec se ale strýcové Fialovi dohodli, že se vrátí do Československa, především kvůli možným problémům z nelegální emigrace. Ihned po návratu přišli o veškeré své vybavení. Komunističtí funkcionáři na ně čekali hned na nádraží v Českých Budějovicích. „Vyložili jsme tam všechny maringotky. Ti pánové si zavolali strejdy. Řekli jim, že musí během týdne přijet do Prahy, aby s nimi mohlo ministerstvo něco projednat. Přímo na nádraží se ještě nic nedělo, ale když se pak vrátili z Prahy, museli všechno odevzdat. Tak nám to znárodnili. To znamenalo všechno: maringotky, zvířata i stan. Pak tam poslali nějakého správce z ministerstva, který potom celý cirkus vedl.“ Dva ze tří bratrů Fialových odešli do „privátu“, jak artisté nazývají život mimo cirkus. Třetí u svého živobytí zůstal, ale na podřadné pozici dozorce ošetřovatelů u stáje s koňmi. Stejně tak dopadly i ostatní cirkusové rody. Veškeré další cesty jim od této chvíle plánoval národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky.

Protože komunisté nechtěli, aby se cirkusy nadále jmenovaly po svých zakladatelích, všechny je přejmenovali. Z Cirkusu Henry se tak v roce 1951 stal dnes již legendární Cirkus Humberto. Své jméno dostal podle fiktivního názvu cirkusu, jehož příběh ve svém stejnojmenném románu popisoval Eduard Bass. S Bassem se pamětník setkal ještě jako malý chlapec, když spisovatel objížděl jednotlivé soubory a zapisoval si poznatky o jejich způsobu života. Humberto se stal výstavní skříní komunistického cirkusového umění, a jezdil proto do celého světa. O tom, kdo kam musel vyjet, rozhodovali vedoucí komunističtí funkcionáři. Naštěstí ale nerozdělovali manžele, takže pan Štipka celý život jezdil se svou paní. Projeli celý východní blok a také několik zemí Západu. První dva roky, kdy jezdili na Západ, si jasně uvědomovali ohromný rozdíl mezi oběma bloky. „Když jsme jezdili ve východních státech, tak jsme nic nemohli sehnat, protože to tam bylo jako u nás. Ale když jsme jezdili na Západ – tam když jste na to měl peníze, mohl jste si koupit všechno. Když jsem tam pak jezdil víckrát, tak mi to tolik nepřišlo, ale ty první dva roky pro nás byly jiným světem.“ Díky cestování se také potkával s cizími artisty, s kterými navzdory různým jazykům vždy našli společnou řeč. „Všichni artisti jsou jedna veliká rodina. Akorát byla jiná řeč. Jestli to byl Francouz, Ital, Bulhar, Čech, Němec. Všichni měli jedno smýšlení: jsme artisti a pracujeme pro cirkus. Hotovo. Rozhodně jsme se nestranili, že jsme Češi. Spíš si nás ostatní vážili. Protože věděli, že jsme malý národ, ale máme dobrou artistiku, která byla v celém světě známá. Na naši velikost jsme byli veliká kapacita.“ 

K artistické dráze vedl Robert Štipka i své děti, které tak jako on vyrostly v cirkusových maringotkách. V jeho šlépějích dnes pokračuje celá rodina, včetně dvou vnuků.

Rozhovor natočil a příběh pamětníka zpracoval Tomáš Kopečný v roce 2013.