Pavel Štingl

„Mezitím jsem začal přemýšlet, že by Praha měla mít takovýhle komunikační centrum o historii... Ona ta historie pro mě není zajímavá, když je to jenom historie, když je to takovej ten školní dějepis, když bych to tak řekl. Pro mě je historie zajímavá, když se odvíjí od nějakejch rysů současnosti a zase se k těm rysům odkazuje. Když se nějakým způsobem řeší věci, který jsou nám nepochopitelný nebo nás ohrožujou, dokonce. A ta historie se stává dokumentem. A o tom by měly bejt ty Bubny. Prostě jednoho dne jsem nějak začal vážně přemejšlet o tom, že bych v Praze rád našel nějaký místo, kde by se dal takovej novodobej památník, přítomník třeba tomu můžeme říkat, udělat. A kde by se prostě dal dát skvělej program i vzdělávací i – nový památníky nejsou prostě muzea – to není něco, kde se ráno rozsvítí a večer zhasne a kde je expozice na dvacet let. To jsou prostě prostředí, který se chovají jako kultura. Každej tejden nabídnou něco novýho, každou sezonu mají několik nových super výstav, který tam ty lidi přiváděj opakovaně.“

„Tak jsme se rozhodli, že jsme studentský vysílání a že si můžeme všechno dovolit. A v tý době někdo udělal rozhovor s generálem Václavíkem, což byl ministr národní obrany tehdy. Normální socialistickej generál, ale nebyl hloupej úplně. Někdo prostě zvedl telefon v tom studiu FAMU a zavolal mu a říkal: ‚Pane generále, máme takovou prosbu, víte, chtěli bychom jet točit do Rumunska a potřebujeme, jestli byste nám nepůjčil nějaký auto.‘ A on říkal: ‚Jak myslíte auto?‘ – ‚No my bychom si ho řídili a zase vám ho vrátíme v pořádku‘. A on říká: ‚No, to já nemůžu, zaprvé všechny auta, co mám, jsou vojenský, s tím vás nepustěj za hranice,‘ – to nás vůbec nenapadlo takový banality, jako nějaký vojenský auto někam může – ‚a zadruhý, jedinej, kdo někam může, je zahraniční odbor a ten má šoféry. Ale já vám ho dám i se šoférem. A jak rychle to potřebujete?‘ No a my jsme řekli: ‚No, tak je poledne, tak my bychom tak navečer vyrazili.‘ A ona tam opravdu asi za tři hodiny stála šestsettřináctka, což byla tenkrát taková ta limuzína těch papalášů, se šoférem. Ten měl asi deset tisíc dolarů v kapse na benzin a úplně plnej kufr různejch cigaret, salámů a spacáků, jo, vojna... A my jsme na to tak jako koukali, měli jsme ty kamery v ruce, a on říkal: ‚Musíme o tom vést evidenci, kde komu jaký cigarety rozdáme.‘ A já jsem říkal: ‚A my je budeme rozdávat?‘ A on říkal: ‚No jo, no, protože jediná cesta, jak se rychle dostat přes Maďarsko do Rumunska, je všechny uplatit.‘ To byl naprosto zkušenej člověk. No a s timhle papalášským socialistickým autem jsme jeli natočit, jak padá socialistický režim v Rumunsku.“