Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Stieber (* 1936)

• narozen 1. září 1936 v rodině trestního soudce Václava Stiebera

• vyrůstal v katolické rodině, otec působil v Československé straně lidové

• po válce se otec stal soudcem retribučního soudu pro případy kolaborantů, ale protože nepodléhal tlakům KSČ, ještě před únorovým převratem byl odvolán

• 26. února 1948 byl otec Václav Stieber zatčen a umístěn do pankrácké věznice

• po půl roce ho vězeňský lékař poslal do nemocnice bez doprovodné eskorty

• Václav Stieber starší přitom uprchl a emigroval do USA

• rodina zůstala bez prostředků

• Václav Stieber mladší byl od patnácti let jediným živitelem rodiny

• pracoval ve stavebnictví, později v podniku Středočeský obchod textilem

• v 60. letech vystudoval dálkově gymnázium a poté právnickou fakultu

• od roku 1966 otec přijížděl do Československa na návštěvy (r. 1969 zemřel)

• v 70. letech se stýkal s katolicky orientovanými disidenty

• v 80. letech se účastnil protirežimních demonstrací v Praze

• v listopadu 1989 se angažoval v centrále Občanského fóra

• po volbách roku 1990 byl dva roky poslancem České národní rady za OF

Václav Stieber se v necelých dvanácti letech ze dne na den stal “hlavou rodiny”, když byl jeho otec hned po únorovém převratu roku 1948 zatčen a po půlroce věznění uprchl za hranice. Jeho matka zůstala sama se třemi malými dětmi bez opory i bez peněz, a ještě musela čelit tlakům ze strany místních komunistů, aby se svého muže zřekla. “Jak to mohla zvládnout, to netuším,” konstatuje Václav Stieber. 

Narodil se 1. září 1936 a celý život prožil v Novém Strašecí. Otec Václav byl trestní soudce, maminka, Amálie, rozená Stadlerová, vystudovala učitelský ústav, ale po svatbě se své profesi už nevěnovala, protože podle přetrvávajících zvyklostí měly být učitelky svobodné. Rodiče byli přesvědčení katolíci, členové Orla, tatínek se navíc angažoval v Československé straně lidové. Po Václavovi přišli na svět ještě dva mladší sourozenci, sestra Ludmila a bratr Vojtěch. “Byl jsem obletován. Funkce prvorozeného má svoje pozitivita i záporné stránky,” konstatuje Václav Stieber. K těm záporným bezpochyby patřilo to, že příliš brzy na něj bylo přeneseno příliš mnoho odpovědnosti za celou rodinu. 

 

Ta udání píšou vaši lidé

Nejútlejší dětství ale prožíval poměrně bezstarostně. Z období protektorátu si pamatuje jen drobné epizody. Vzpomíná, jak v jejich základní škole byly ubytované rodiny z vybombardovaných německých měst. Němečtí “hosté” roznesli v budově svrab, takže děti se pak musely natírat páchnoucí ichytolovou mastí. Rodiče poslouchali vysílání zahraničního rozhlasu: “Na rádiu musel být nápis: Poslech cizího rozhlasu se trestá smrtí. Otec samozřejmě poslouchal, ale vedle nás bydlel jistý pan Los. Pamatuju si, že zazvonil, přišel k nám a řekl: ,Pane rado, já poslouchám s vámi Londýn z almárky. Nemohl byste to pustit trošku víc nahlas?’ Tak to táta pustil trochu silněji, ale ne moc, aby se z toho nestal veřejný tlampač.” 

Jeho otec pracoval jako soudce i za války a podle Václava Stiebera byl neústupný a hrdý na to, že rozhoduje nezávisle. Jednou si ho gestapo předvolalo kvůli jakémusi případu, v němž rozhodl v neprospěch německé občanky. “V duchu už se loučil s rodinou. Přišel na gestapo a spustil německy, že on je soudce a je neovlivnitelný. Gestapák, který tam seděl, si prolistoval spis a řekl: ,Alles in ordnung.’ A pokračoval česky: ,Pane doktore, proč se rozčilujete? Nás je tady málo, nemůžeme vědět všechno.’ Poklepal na štos obálek na svém psacím stole: ,Podívejte. Tahle udání nám píšou vaši lidé.’ Tehdy otci opravdu poklesla brada.” 

Na konci války, možná i v důsledku toho incidentu, pak byl nuceně nasazený v zámečnické dílně. Už o několik měsíců později se ale osmiletý Václav i další děti školou povinné těšily na poplachy při spojeneckém bombardování. Ani ne tak proto, že byly předzvěstí konce války, jako spíš proto, že při poplachu je pouštěli ze školy domů. 

 

Vyrazil s komunisty dveře

Pro jejich rodinu byla ale podstatně dramatičtější doba poválečná, kdy se komunistická strana sice ještě oficiálně nechopila moci, ale její vliv začínal být všudypřítomný. V roce 1946 otec kandidoval ve volbách za Československou stranu lidovou. Kladensko mělo v parlamentu jen jeden mandát, otec však byl zařazen na kandidátce na druhé místo. Jeho spolustraníci to v duchu nadcházejících časů zdůvodnili tím, že do čela potřebují “pracujícího”, takže “buržoazní” soudce musel být upozaděn. Nejspíš si k popularitě nepomohl ani svým předvolebním proslovem ve Zlonicích u Slaného, kde prohlásil, že komunismus je vřed na těle lidstva, a místní komunisté na něj zaútočili kamením. 

Otec však měl tehdy novou funkci, působil jako soudce mimořádného retribučního soudu, který se měl vypořádat s kolaboranty z doby protektorátu. “Zakládal si na své neovlivnitelnosti. Jednou za ním přišli komunisté z jakési závodní rady a řekli, že si ‚to jdou zkontrolovat‘. Vyrazil s nimi dveře,” konstatuje Václav Stieber. V komunistických novinách proti němu začaly vycházet štvavé články. “Otec je zažaloval pro urážku na cti a vyhrál, ale jeho pozice se postupně stávala neudržitelnou,” dodává pamětník. Nakonec jej ministr spravedlnosti Prokop Drtina z retribučního soudu odvolal, Václav Stieber starší však i nadále mohl zůstat u okresního soudu. Prozatím. 

 

On byl pan doktor moc divokej

“Gottwald ještě ani neslezl z balkónu a už jsme byli sirotci,” prohlašuje Václav Stieber s typickým černým humorem. Jeho otec byl zatčen 26. února 1948, den poté, co se komunisté chopili moci. Hlavním motivem jeho uvěznění - jak jeho syn později zjistil - bylo zřejmě to, že obvinil kladenskou komunistickou poslankyni Barboru (Betynu) Škrdlantovou z rozkrádání konfiskátů po Němcích a podal návrh na zrušení její poslanecké imunity. 

Ze dne na den se otec ocitl na druhé straně zákona. “Spoluvězni ve vyšetřovací vazbě mu říkali: ,Václave, ty máš blbou pásku.’ Vězni se totiž označovali páskami různých barev, z nichž se dala předpovědět výše budoucího trestu. On měl pásku, o které mu řekli: ‚Na tu se věší‘,” vypráví Václav Stieber. Otec tehdy požádal matku, aby se pokusila zjistit, z čeho ho chtějí obvinit. Vypravila se za jeho lidoveckými spolustraníky do pražského paláce Charitas, ale setkala se jen s uhýbavými pohledy a vytáčkami: “Víte, on byl pan doktor moc divokej,” řekli jí. 

Jednoho dne maminka sebrala všechny tři děti a vyrazila s nimi do pankrácké věznice. Žena ve vrátnici ji odkázala na “soudruha prokurátora”, který právě šel kolem. “Maminka z nás vytvořila dojemné sousoší jako v Babiččině údolí v Ratibořicích: my tři děti vpředu, ona za námi. Vzpomínám si jen, jak jsem vzhlížel do tváře toho prokurátora. Měl takovou trojúhelníkovou hlavičku, pichlavé zoubky a odstávající uši, jimiž prosvítalo světlo za oknem. Můj dojem z něj byl, že vypadá jak netopýr,” směje se Václav Stieber. Ale nedozvěděli se samozřejmě nic. 

Asi po půl roce dostal otec ve vyšetřovací vazbě těžkou ledvinovou koliku a bylo mu povoleno jít k vězeňskému lékaři. Vyšlo najevo, že je to syn jeho bývalého spolužáka z Arcibiskupského gymnázia. Doktor ho ze známosti nechal umístit do nemocnice na Karlově náměstí. “Vždyť vy už víte, co máte dělat,” napověděl mu lékař. 

Otec věděl: místo do nemocnice zamířil domů do Nového Strašecí. “Druhý den mi dovolil jít venku jezdit na kole, což normálně nedovoloval. Než jsem odešel, řekl mi: ,Já tu teď nějakou chvíli nebudu. Ty jsi nejstarší, tak dávej pozor na bratra a sestru a na maminku taky. A pomáhej jí.’ Tak jsem odjel na kole a potom jsem ho viděl až za osmnáct let,” vzpomíná Václav Stieber. Jeho otci se podařilo dostat přes jižní Moravu do Rakouska, odtamtud do Německa a letecky do Spojených států. 

Později Václav našel dopis, který mu otec napsal na rozloučenou: “Omlouvá se v něm, že mi nestihl gratulovat ke dvanáctým narozeninám. Nabádá mě, abych si uvědomoval, že jsem gymnazista, i když ,rudý děd’ - tedy ministr školství Zdeněk Nejedlý - gymnázia zrušil. Prý nejpozději do roka budu skládat zkoušky z látky gymnaziální. Byl přesvědčen, že komunismus bude krátká epizoda.” 

“Přijedu na prvním tanku,” řekl jim otec, než odešel, s důvěrou, že rodina se zase brzy shledá. 

 

Rozveďte se, nebo vám vezmeme děti

Jenže realita se vyvíjela jinak, než otec předpokládal. Rodina Stiebrových zůstala zcela bez příjmů. Maminka pracovat nemohla, protože jako učitelku by ji nikde nezaměstnali a na fyzickou práci by kvůli svému chatrnému zdraví nestačila. “Dodnes nejsem schopen pochopit, jak to zvládala,” říká Václav Stieber. Kladenští lidovci na ně mezi sebou dělali podpůrnou sbírku, sedláci z okolí jim dávali mouku, máslo, někdy slepici nebo králíka. “Výhodou možná bylo, že nás to potkalo krátce po válce, na nedostatek jsme byli zvyklí, takže nás děti to příliš nevykolejilo,” uvažuje. 

Dvanáctiletý Václav Stieber byl otcem oficiálně jmenován “hlavou rodiny”. “Bohužel jsem to vzal vážně,” konstatuje. “Vyložil jsem si to tak, že si můžu všechno dovolit a maminka mi do toho nemůže mluvit. Na druhé straně jsem to chápal jako závazek. Dirigoval jsem mladší sourozence, uklízeli jsme, dělali všechny nutné práce. Občas jsem se dopouštěl i polního pychu - tehdy se tomu říkalo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Přinesl jsem třeba brambory a měli jsme večeři.” 

Mezi ním a jeho sourozenci v té době vzniklo těsné pouto, byli schopni se dorozumívat takřka beze slov: “To bylo kvůli policajtům. Byli jsme samostatná buňka, chodící kryptogram, odolní vůči tlaku zvenčí. Otužili jsme se.” 

Jejich matka ale byla vystavena vedle materiálního nedostatku také nátlaku místních komunistů. “Pozvali si maminku na národní výbor,” říká Václav Stieber. “Řekli, že by jí rádi pomohli, ale že nemohou pomáhat manželce nebezpečného emigranta. Doporučili jí, aby se rozvedla.” Mimo jiné matce vyhrožovali, že jí děti odeberou a umístí do dětského domova. Václav se to vše dozvěděl po letech od jednoho z členů místního národního výboru, který se tohoto pohovoru sám účastnil: “Ona se na ně podívala a pravila: ,Podívejte se, pánové. Já jsem si manžela brala s tím, že spolu budeme snášet dobré i zlé. Jak vidím, to dobré už pominulo. Teď už bude jen to zlé, ale protože náš závazek trvá, rozvádět se nebudu.’ Odešla, práskla dveřmi a oni se začali radit, co dělat. Najednou se dveře znovu otevřely a v nich stála matka s prstem vztyčeným jako Libuše, když věštila slávu Prahy: ,Ve svatováclavský kapli jsme se brali!’ vykřikla, práskla dveřmi podruhé a byla pryč.” 

Václavova matka svá slova opravdu dodržela: po celých osmnáct let, co otce neviděla, zachovávala věrnost jejich manželství. Během nadcházejících let si s otcem dopisovali, zprvu tajnou cestou, později běžnou poštou. Znovu se ale uviděli až v roce 1966. 

 

Kdepak, nechceme, abyste udával!

Václav Stieber pokračoval ve studiu na měšťance, kterou končil v roce 1951. Ve škole žádné šikaně kvůli své rodině vystaven nebyl, s výjimkou ředitele Matouška: “Byl to bývalý kazatel, pak komunista. Poturčenec horší Turka. Hned jak přišli komunisté - být to v tureckých vojnách, tak už měl na hlavě fez a zahnutou šavli opřenou o futro. Ten po mně šel jak fretka,” směje se Václav Stieber. 

Na konci měšťanky dostal na vybranou: hornické učiliště, nebo hutnické učiliště. Jiné varianty studia pro něj nepřipadaly v úvahu. Ani jedna z těchto “kariér” ho ovšem nelákala a nakonec se mu podařilo sehnat práci v okresním stavebním podniku. Pracoval zprvu jako závozník, později v truhlářské dílně: “Bylo mi patnáct, ale živil jsem rodinu. Plnil jsem tátův příkaz, že mám pomáhat mamince. Můj plat byly jediné pravidelné peníze, které rodina měla.” 

V roce 1954 měl štěstí, když se mu podařilo vyhnout vojně díky tomu, že předstíral hluchotu a akutní zánět středního ucha. Měl štěstí, protože major u odvodu ho prodělal také. Díky tomu získal modrou knížku a nemusel nastoupit k nechvalně proslulým Pomocným technickým praporům. Jeho mladší bratr nicméně u nich skončil na tři roky.  

Ke konci padesátých let zažil svůj první a naštěstí také poslední výslech na StB. Dva muži v zelené škodovce si pro něj přijeli do práce a odvezli ho na policii do Kladna. “Tam jsem poprvé pocítil ten stres, když vás vedou po chodbě a za zády vám klapne mříž. Potom druhá. A když klapne už třetí, člověk si řekne: hrome, odsud bych se těžko někoho dovolal.” 

Odvedli ho do výslechové místnosti, kde mu nejprve ukázali štosy přihlášek na nejrůznější střední školy i gymnázia. “To abys viděl, že to myslíme vážně. Vybereš si, cokoli budeš chtít,” sdělili mu. Možnost studia byla samozřejmě vějičkou, kterou se ho snažili získat ke spolupráci. “Tvrdili, že žádné udávání po mně nemůžou chtít. Jenom bych je informoval, kde se dějí nějaké chyby, aby je strana a vláda mohla napravovat.” 

Ke konci výslechu, který trval téměř jedenáct hodin, mu předložili k podpisu závazek ke spolupráci. “Nezlobte se, ale to nemůžu podepsat,” odmítl Václav Stieber. “Proč?” zajímali se estébáci. “Kdyby se to dozvěděl otec, ten by mě zabil,” odvětil Václav. Převážně přátelský tón výslechu byl rázem pryč. “Pamatuj se, že od toho krumpáče se už nedostaneš,” sdělili mu policisté. 

Jeden z nich ho během výslechu stále cvrnkal do nosu, což Václava Stiebra velmi rozčilovalo. Když se ke konci celé procedury po jeho ruce ohnal, policista ho udeřil tak, až mu vyrazil zub. “Pochopil jsem, že v Novém Strašecí mi už pšenka nepokvete,” konstatuje. 

 

Zpátky doma po osmnácti letech

Protože amatérsky se věnoval grafice a písmomalířství, na přelomu 50. a 60. let si hledal nové zaměstnání v tomto oboru. Šťastná shoda okolností ho přivedla do pražského podniku Středočeský obchod textilem, kde působil zprvu jako písmomalíř a grafik. Ředitel Kapalín byl sice komunista, ale také rozumný a laskavý člověk, takže mu záhy umožnil dálkově vystudovat gymnázium Jana Nerudy a posléze i právnickou fakultu. Byla šedesátá léta, nastávalo dočasné uvolnění poměrů a stigma otce-emigranta už nemělo takovou sílu, takže vzápětí začali studovat i Václavovi sourozenci. 

V roce 1966 se tehdy třicetiletý Václav znovu shledal s otcem, kterého naposledy viděl ve dvanácti letech. Václav Stieber starší byl jeden z prvních poúnorových emigrantů, který se odvážil do Československa přijet na návštěvu. Shledání rodiny pochopitelně nebylo jednoduché: otec opustil ženu a tři malé děti a po jeho návratu to byli čtyři již zcela dospělí lidé, zvyklí fungovat podle svých vlastních pravidel. Ale protože korespondenční kontakt mezi nimi ani na chvíli neustal, našli k sobě nakonec cestu zpátky. S matkou se už při první návštěvě znovu drželi za ruce. 

Na sbližování však neměli mnoho času. Otec plánoval strávit v Československu několik měsíců, po třech dnech si ho ale předvolali do Bartolomějské a nařídili mu opustit republiku do 24 hodin. Od té doby ale přijížděl častěji. Přestěhoval se dokonce do západní Evropy, aby nemusel při každé návštěvě létat přes oceán. V Československu nakonec roku 1969 také zemřel. “Maminka nechtěla jít do nejistoty a my tři sourozenci jsme studovali,” vysvětluje Václav Stieber, proč ani v roce 1968 neodešli na Západ za otcem. 

 

Celý seriál zázraků

“Ta okupace, to byla rána,” vyjadřuje se Václav Stieber k srpnovému vstupu vojsk Varšavské smlouvy roku 1968. “Ale textilní podnik, kde jsem pracoval, byl opravdu oázou klidu. Starý ředitel Kapalín nepodléhal žádným tlakům. Nenechal si do ničeho mluvit.” Ředitel dokonce později odmítl i pod přímým nátlakem StB vyhodit ze zaměstnání signatářku Charty 77 Eriku Kadlecovou. 

Václav Stieber v té době v podniku pracoval jako právník. Byl ve styku s disidenty z katolických kruhů, například s Václavem Malým, a když jim hrozily domovní prohlídky, uschovával jim v práci samizdatovou křesťanskou literaturu. 

V osmdesátých letech se pak účastnil všech demonstrací na Václavském náměstí - ze svého pracoviště v Rytířské ulici to tam měl jenom pár kroků. Jen demonstraci 17. listopadu 1989 shodou okolností propásl: “Byl jsem pracovně mimo Prahu, a když jsem pak ze Svobodné Evropy slyšel, co se stalo, běžel jsem na Národní třídu. Ale už jsme tam našli jenom rozšlapaný pás svíček, potrhané oblečení a vytřeštěné policajty u antonu. Přišli jsme pozdě.” 

Záhy se angažoval v centrále Občanského fóra: “V té době ve Špalíčku člověk dostal funkci, ani nevěděl jak. Řekl jsem, že jsem právník, tak jsem byl pověřen kontaktem se středočeskou policií a justicí. Vozil jsem papíry, jezdil jsem na výjezdy.” Po prvních polistopadových volbách se pak stal poslancem České národní rady a po rozpadu Občanského fóra zůstal jako nezávislý. “Byl jsem velmi rád, že jsem se dostal do té politické kuchyně, že jsem měl možnost poznat, jak se dělá politika. Oceňuji to, ale asi bych na to neměl nervy. Povšiml jsem si, že během prvního roku v parlamentu všichni seděli dlouho do noci a pracovali. Ale pak se začaly tvořit partaje a nabralo to trochu jiný směr.” 

Za osudy své rodiny se dnes ohlíží bez jakékoli hořkosti: “Říká se, že zázraky se v životě dějí jen jednou. Ale v naší rodině to je seriál!”