Anna Štichauerová

„Zde bylo za války sídlo pardubického gestapa. Od roku 1939 zde byl šéfem Gerhard Clages. Za své činy v Pardubicích byl povýšen do Maďarska, kde byl zapojen do akce úplné obsazení Budapešti. Na konci války ho prý zabil granát.“

„Tady v těchto místech (roh Smilovy a Sladkovského ulice) se zastřelil Alfréd Bartoš, když ho pronásledovali dva gestapáci. Zastřelil se, aby se jim nedostal do rukou živý. Moje tchyně šla zrovna z kina Jas, viděla, jak tam náhodně postřelili nějakého pána, návštěvníka kina.“

„Bydleli jsme v zájezdní hospodě U Zeleného stromu. Náš domácí stáje nechal přestavit na byty. Dne 24. června roku 1942 přijela kolona nákladních vozů přikrytých plachtami. Ti dva (gestapáci), kteří se chodili (bavit) k našemu panu domácímu, byli zrovna u něj. My jsme se museli na ty vozy na silnici jít podívat. Bylo to špatné, z vozů naříkaly ženy a děti. Pamatuji si, že z protějšího domu vyšla paní, která když slyšela, jak děti naříkají, zašla do domu a na tácku přinesla chléb, mléko, nějaký salám a podávala jim to. Z auta vylezl gestapák a hrozil jí pažbou, až jí tácek vyrazil z ruky. Takže to dětem ani ženám nemohla dát. Její manžel vyběhl z domu, měl obavu, že ji také odvezou a dají k lidem z Ležáků. Bylo to šokující, ale nikdo nevěděl, co se děje. Poté přijel pán na koni z Chrudimi a křičel: ,Hoří Ležáky.‘ Věděli jsme, co asi osadu postihlo. Nedaleko nás bylo krematorium, večer ho obklíčili němečtí vojáci a začali vozit popravené lidi z Ležáků. Podle vyprávění v osm hodin večer začali mrtvoly vozit, trvalo to celou noc. Hlídali, aby nikdo popel neschoval. Správce krematoria, pan Šafařík, i přesto nějaký ukryl. Je vystavený buď na Zámečku, nebo v Ležákách.“

„Nemůžeme všechny Němce házet do jednoho pytle. Když zabírali Němci Sudety, začali štvát Němce proti Čechům. Vzpomínám si na vyprávění jedné rodin ze Sudet, která se ze Šumavy musela odstěhovat. Na sudetoněmeckém setkání po projevu Konrada Henleina, ve kterém zmínil, že za všechnu bídu mohou Češi, se otec této rodiny přihlásil a řekl, že Češi dřou bídu s nouzí také. Tím byl pak označen za zrádce německého národa a zastánce Čechů. V noci jim házeli do oken kameny a hrozili fyzickou likvidací. Díky synovi, který sloužil u wehrmachtu, dostali provizorní byt naproti nám. Navštěvovali nás, měli jsme jednu místnost, tak jsem všechno slyšela. Německý voják, jejich syn, za nimi chodil. Pak pro ně sehnali byt naproti Zámečku, slyšeli všechny výstřely z poprav. Paní se z toho zhroutila, nepomohlo ani jejich přestěhování do centra Pardubic.“