Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Zdeněk Štich (* 1928  †︎ 2013)

• student Vojenské letecké akademie v Hradci Králové

• protikomunistický odboj v Ostravě, distribuce letáků ve skupině Vlasta 1, odsouzen v roce 1949

• vězněn v 50. letech v jáchymovských táborech

• účastník útěku ze 14. října 1951 z Horního Slavkova

• při vyšetřování útěku zmlácen vyšetřovateli v Klatovech

• ve vězeňské nemocnici Plzeň Bory

• amnestován s trvalými zdravotními následky – ztráta paměti – invalidita

• vyučen hodinářem v Ostravě

• jemným mechanikem v Nové Huti v Ostravě

• setkání po letech s Karlem Kukalem v roce 1991

• zemřel 3. dubna 2013.

„Rodiče posílali dotazy na ministerstvo, že ode mne neměli dlouho žádnou zprávu, co prý se mnou je. Přišel jim pak dopis, že jsem vážně nemocen, že ležím v nemocnici na Borech, že nejsem schopen sám navázat písemný styk, a dostali povolení k návštěvě. Rodiče tak mohli přijet za mnou. Přinesli mne na nosítkách. Maminka říkala, že to byl pro ně hrozný šok, že jsem nemluvil, nepoznal je, vůbec jsem na nic nereagoval a ležel jsem s otevřenýma očima. Tak na mne koukali a pak řekli: ‚Konec návštěvy,‘ a museli zase odejít.“

Zdeněk Štich si nepamatuje na nic ze svého života před 14. říjnem 1951, dnem, kdy se spolu s dalšími deseti spoluvězni pokoušel utéci z jáchymovského tábora č. 12, šachty č. 14 v Horním Slavkově, kde si odpykával svůj desetiletý trest. Útěk se nezdařil, většina z útěkářů, kromě dvou, byla chycena nebo zastřelena bezprostředně po útěku. A i ti zbývající dva byli časem chyceni a zastřeleni později. Další dva byli odsouzeni k trestu smrti. Karel Kukal a Zdeněk Štich byli jediní, kteří přežili, vyvázli „jen“ se zvýšenými tresty odnětí svobody. Pro Zdeňka Šticha se stalo vyšetřování útěku osudným, byl pravděpodobně vyšetřovateli tak mlácen, že došlo k poškození nervové soustavy, a Zdeněk Štich je od té doby postižen trvalou poruchou paměti. Podrobnosti jsou dosud zahalené tajemstvím, nikdo dosud nebyl v této souvislosti vyšetřován.

„Většinu vyprávění, co budu říkat, vím od Karla (Kukala). Protože s ním jsem se setkal v roce 1991 v Praze. Byli jsme na chalupě a manželce soused říká, že se v Respektu o mně píše.  Hned jsem ho šel koupit. Sehnal jsem pak švýcarskou adresu Karla Kukala na Konfederaci politických vězňů v Praze a hned jsem mu napsal.“ Karel Kukal mu z Bernu obratem odepsal a dali si sraz na Masarykově nádraží v Praze.

„On mne měl poznat podle vydání tehdejších novin Metropolitan. Vidím, že jde proti mně čahoun, kožený kabát, říkám si – to je estébák. A on to byl Karel. Padli jsme si do náruče, zašli jsme do restaurace a začali jsme si navzájem vykládat naše osudy.“

Karel Kukal ho pak vzal do restaurace v horním patře obchodního domu Bílá Labuť, kde na něj čekali další bývalí muklové. To bylo pro něj další překvapení toho dne. 

„To pro mne byly první zprávy z doby kriminálu. Tam jsem se dozvěděl, že jsem byl v Jáchymově. O Horní Bříze jsem věděl od rodičů. Nic bližšího jsem nevěděl, tam jsem se dozvěděl věci, o kterých jsem neměl ani ponětí.“

Zdeněk Štich se narodil v roce 1928 v Ostravě, jeho otec měl na Ostravsku velkoobchod se dřevem, který mu komunisté brzo po převratu zabavili.

„Po maturitě na reálném gymnáziu jsem se přihlásil na Leteckou vojenskou akademii v Hradci Králové. Byla to velmi výběrová škola, přijímali asi sto padesát lidí a přihlášeno jich bylo několik tisíc z celé republiky, i ze Slovenska. Byl jsem přijat, takže to dokazuje, že jsem předtím byl stoprocentně zdráv.

Když přišel rok 1948, tak se i tam samozřejmě chopili vlády komunisté a nutili nás vstoupit do strany. Já jsem to odmítl a na základě toho oni odmítli mne, tak jsem  byl vyloučen z vojenské letecké akademie.“   

Po propuštění z letecké akademie se Zdeněk Štich vrátil domů do Ostravy k rodičům. Podal si přihlášku na Vysokou školu báňskou v Ostravě.

„Mezitím jsem s několika přáteli založil odbojovou skupinu, začali jsme tisknout protikomunistické letáky a kolportovali jsme je. Dnes vím, když se na to dívám zpětně, že každá takováhle akce nemohla skončit jinak. Když je více lidí a roznáší se letáky po celé Ostravě, tak to musí prasknout.  Ale tenkrát nám to nedošlo.“

Skupina byla v roce 1949 zatčena, v následném procesu bylo žalováno 31 osob, Zdeněk Štich byl mezi hlavními pěti viníky spolu s Oldřichem Váňou, Josefem  Špalkem, Jaroslavem Kučerou a Josefem Škutou, všichni dostali po deseti letech. Zdeněk Štich uchovává ústřižek z dobového tisku, jeden z mála dokumentů, které ke svému procesu vlastní. Pravděpodobně jej vystřihli jeho rodiče v době konání procesu. Stojí v něm:

Spravedlivé tresty rozvratníkům v Ostravě – Po dvoudenním zasedání státního soudu v Ostravě byly včera vyneseny zasloužené tresty rozvratníkům z Ostravy, kteří připravovali teroristické akce na čelné veřejné činitele. Bdělostí orgánů SNB byla tlupa včas odhalena a všichni její příslušníci postaveni před státní soud, aby se odpovídali z činů, nepřátelských lidově demokratickému státnímu zřízení. Vůdci tlupy byli odchovanci Gajdových a Svatoplukových gard, a podle toho vypadal také jejich program: letáky, přepady, vraždy, pálení továren. Před vynesením rozsudku zdůraznil předseda soudu dr. Horňanský těžkost provinění obžalovaných proti lidově demokratickému státnímu zřízení.

Zdeněk Štich si svůj desetiletý trest nejdříve odpykával ve věznici v Plzni-Borech a v Horní Bříze, kde se seznámil s Karlem Kukalem. Prošli spolu i další lágry až do osudového října 1951. Byli prý velmi dobří přátelé, dvojice, skoro jak nevlastní sourozenci. To se však dověděl až od Karla Kukala v roce 1991.

Co jsme dělali, jsem se dozvěděl až po letech

Po propuštění z vězeňské nemocnice trpěl Zdeněk Štich, kromě mnoha dalších zdravotních potíží, ztrátou paměti. Nikoho ze své „protistátní“ skupiny neznal, své rodiče také ne, chybějící paměť mu neposkytla ani útržkovité vzpomínky. Ačkoliv později bydlel na stejné adrese jako před zatčením, nikdo z jeho kamarádů, s kterými byl souzen, ho později v šedesátých či sedmdesátých letech nekontaktoval. Můžeme spekulovat, že hlavní roli v tom hrál strach z možné perzekuce. Zdeněk Štich se tak dozvěděl, jaká byla náplň jeho „protistátní“ činnosti, až na počátku devadesátých let. 

„O těchto věcech jsem se prakticky dozvěděl až po revoluci, v roce 1991. Slyšel jsem, že se mají všichni bývalí političtí vězni z Ostravy sejít v sále českého pivovaru v Ostravě na Fifejdách. Samozřejmě jsem tam také šel a jenom jsem věděl podle rozsudku, který mám doma, že se skupina jmenovala Vlasta 1. Vystupoval tam jeden mukl a začal vykládat, že je z Vlasty 1 atd. … Když domluvil, viděl jsem, že má kolem sebe skupinku lidí, s kterými seděli pohromadě, a tak jsem šel za nimi. Říkám: ‚Vy jste z Vlasty 1? Já jsem Zdeněk Štich.‘ Všichni ztvrdli, a pak vyletěli a začali mne objímat. Po takové době jsem neznal nikoho. Pak jsme si sedli vedle, chvíli vykládali oni, chvíli jsem vykládal já. Tam jsem se začal dozvídat nové věci, o kterých nevěděli rodiče. Například, co jsme dělali, jak nás zatkli. Byl to, myslím, třetí politický soud v Ostravě, nás deset (pět?) hlavních dostalo po deseti letech. Z celé té skupiny prakticky žiji jen já, všichni ostatní jsou po smrti.“

Zdeněk Štich byl 14. října chycen na útěku a podle svědectví Karla Kukala byl vyšetřován StB v Klatovech. Tam také muselo dojít ke zranění Zdeňka Šticha.

Invalidou po „zásahu“ vyšetřovatelů

„Zřejmě se to přihodilo v Klatovech, aspoň podle vyprávění Karla (Kukala), v Klatovech jsme byli na výslechu na StB. Odtud mne prý odvezli do nemocnice. Nevím přesně kam, jestli jsem byl hned ve vězeňské nemocnici. Prý jsem byl v Bohnicích na psychiatrii, to vykládal další mukl. Když jsem začal pohybovat končetinami, tak mne prý odvezli zpátky na Bory.“

Po několika měsících oficiálního mlčení byli jeho rodiče vyrozuměni, že jejich syn leží na nemocničním oddělení věznice Plzeň-Bory.

„Rodiče posílali dotazy na ministerstvo, že ode mne neměli dlouho žádnou zprávu, co prý se mnou je. Přišel jim pak dopis, ten mám někde ještě schovaný, že jsem vážně nemocen, že ležím v nemocnici na Borech, že nejsem schopen sám navázat písemný styk, a dostali povolení k návštěvě.“ 

Rodiče přijeli za synem v nejbližším možném termínu na návštěvu. „Přinesli mne na nosítkách. Maminka říkala, že to byl pro ně hrozný šok, že jsem nemluvil, nepoznal je, vůbec jsem na nic nereagoval a ležel jsem s otevřenýma očima. Tak na mne koukali a pak řekli: ‚Konec návštěvy,‘ a museli zase odejít.“

Zdeňkovi Štichovi bylo během relativně krátké doby dovoleno přerušení trestu ze zdravotních důvodů, prý se vězeňští lékaři domnívali, že brzo zemře, že bude lepší, když zemře doma než ve vězeňské nemocnici. Zdeněk Štich byl převezen do „civilní“ nemocnice v Plzni, zde prý byli lékaři velmi slušní a ihned zařídili sanitku k převozu do nemocnice v Ostravě-Fifejdách.

Zdlouhavá rehabilitace

Rodiče Zdeňka Šticha měli známého, dr. Vlasáka z neurologického oddělení nemocnice Ostrava Fifejdy, který se stal později primářem neurologie ve Frýdku-Místku. Ten po převozu do Ostravy doporučil rodičům domácí péči. Zdeněk podle něj potřeboval především klid, domácí prostředí a komunikaci s blízkými. Rodiče mu pouštěli hudbu a Zdeněk Štich s nimi začal postupně komunikovat.

Během následujících měsíců se mu doktor Vlasák začal více věnovat. Asi dva roky trvalo, než začal Zdeněk Štich chodit o berlích. Doba léčení ve Frýdku-Místku představuje nejstarší události, na které si je schopný vzpomenout. Dřívější vzpomínky se mu již nikdy nevrátily, ale postupně se naučil samostatně chodit a mluvit. Zdravotní sestry mu prý vždy daly dvě židle na nemocniční chodbu a mezi nimi se Zdeněk Štich učil chodit o berlích.

„Já jsem se vždy vyšponoval na berle a nohy jsem za sebou šmejkal až na druhou stranu, tam jsem si sedl a odpočíval jsem. Tak jsem prý špacíroval, až jsem si rozedřel podpaží do krve, pak jsem měl tři neděle zakázáno vstát z postele, než se mi to zahojilo. Potom mne sledovali, abych to nepřehnal. To jsem ještě nemohl mluvit, a když jsem začal mluvit, tak jsem hrozně koktal.“

Asi po dvou letech, tehdy už schopný mluvit a samostatně chodit o berlích, si začal Zdeněk Štich hledat zaměstnání. Životní situace rodiny byla svízelná. Rodiče ještě vychovávali o patnáct let mladšího bratra, na Zdeňka prý nepobírali od státu ani korunu, nepobíral invalidní důchod, rodiče nedostávali příspěvky na nezaopatřenou osobu. Jeho otec měl známého, který pracoval v družstvu invalidů, a ukázalo se, že by tam mohl nastoupit do učení. Naštěstí byl vedoucím hodinářství velký antikomunista. Vzal si ho pod patronát a díky jeho intervenci se mohl Zdeněk Štich asi za rok (v roce 1955) hlásit k učňovským zkouškám v Polné na Vysočině.

Zdeněk Štich dostal povolení k přerušení trestu, tím, jak se uzdravoval, hrozilo, že bude muset nastoupit i zbytek trestu. Jeho otec udělal na tehdejší dobu ojedinělou věc.

„Bydleli jsme na Fifejdách, to byla celkem dělnická čtvrť. Otec i matka tam měli výbornou pověst. Byli tam velmi vážení, když se tam ženské pohádaly, tak přišly za paní Štichovou, ať je rozsoudí. A co řekla paní Štichová, to byl zákon. Otec tehdy připravil žádost o prominutí trestu spolu s peticí. S tím chodil po čtvrti, každý ho tam znal, to podepisovali i komunisté. Pak se otec dozvěděl, že všichni komunisté, kteří to podepsali, byli zvaní na kobereček na krajský výbor strany. (Směje se). Jak si to prý mohli dovolit. Podpisů bylo hodně a podal žádost o milost k prezidentu republiky. Dostal jsem milost, která přišla asi měsíc před tím, než jsem měl jít zpátky do basy.“

Zdeněk Štich vypomáhal i v místním oddíle stolního tenisu v Ostravě-Fifejdách, postupem času se stal sportovním funkcionářem.

V hodinářském družstvu pracoval jen několik let, došlo k reorganizaci a hodináři přešli z družstva Invalida do družstva Zlatník, kde měli komunisté zajištěnou podporu. Nastoupil nový vedoucí a to byl naopak velký komunista. Pro Zdeňka Šticha to znamenalo faktickou nutnost hledat si nové zaměstnání. Nastoupil jako jemnomechanik v Nové Huti v Ostravě. V dílně jemné mechaniky v Nové Huti pracoval až do svého odchodu do důchodu v roce 1991. 

Brzy se tam rozkřiklo, že je vyučený hodinář, a lidé mu začali nosit hodinky na opravu. „Všichni papaláši z Nové Huti, včetně podnikového ředitele, mi posílali hodinky na opravu. Když jsem dostal papalášské hodinky, řekl jsem mistrovi: ‚Musíš mi napsat lístek na dva indikátory.‘ (Aby plnil normu.) To mi pomohlo k tomu, že jsem tam měl celkem solidní život.“

V roce 1968 ho kamarádi přesvědčili, aby vzal funkci předsedy závodního (provozního?) výboru ROH, po příchodu sovětských vojsk však na tuto funkci radši rychle sám rezignoval, než aby čekal, kdy ho komunistické odbory samy vyhodí. „S hodinkami ke mně (papalášové) chodili dál,“ směje se Zdeněk Štich.

Komunistická bezpečnost ho zpočátku sledovala, pan Štich zjistil, že příslušníci SNB v Ostravě ho znají a mají za úkol ho sledovat. Sledování prý ustalo až v době, kdy nastoupil do Nové Huti. Na sklonku padesátých let u Zdeňka Šticha diagnostikovali tuberkulózu a byl poslán na léčení do Jablunkova. Ve stejném pokoji s ním byl jeden Slovák, prý státní zaměstnanec ze Žiliny. Jednoho večera spolu popíjeli a jeho spolubydlící se mu po několika sklenkách přiznal, že je ze žilinského oddělení StB a byl na něho nasazen. Státní bezpečnost měla stále podezření, že Zdeněk Štich ztrátu paměti jen předstírá, a tímhle způsobem se ho snažila usvědčit.

Životní krédo

„Jedna zásada, kterou jsem si vzal. Nikdy nelhat. Radši neříct, než říct nepravdu. Myslím si, že to není individuální, ale že to platí pro každého člověka. Lež může prasknout. Když něco neřeknu, tak jsem holt něco neřekl.“  

Zdeněk Štich dostal po roce 1989 zpět všechny své vojenské hodnosti, dnes je plukovníkem v. v., v roce 2001 byl vyznamenán prezidentem Václavem Havlem medailí Za hrdinství. V současnosti žije v Ostravě-Hrabůvce.