Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Štěpnička (* 1947)

• narozen 16. dubna 1947 v Londýně jako syn herečky Jiřiny Štěpničkové; po otci měl příjmení Samec

• po maturitě na Gymnáziu Jana Nerudy vystudoval DAMU v Praze; ukončil ji v roce 1969

• první angažmá získal v Klicperově divadle v Hradci Králové, odtud přešel do Státního divadla v Brně

• od roku 1974 je členem Činohry Národního divadla v Praze

• jako herec vytvořil nespočet divadelních, filmových i rozhlasových rolí, významné je jeho působení v dabingu

• po roce 1989 si oficiálně změnil příjmení na Štěpnička, pod kterým od počátku kariéry vystupoval

• získal řadu ocenění, například v roce 2002 Cenu Františka Filipovského za dabing a v roce 2010 Cenu Thálie za činohru

Jméno Jiřího Štěpničky je známé z divadla, televize a v neposlední řadě z dabingu. Začátek života mu ale osud, na který věří, připravil velmi komplikovaný. V jeho třech letech s ním chtěla matka, tehdy známá herečka, překročit tajně hranice. To se nepodařilo a po jejím zatčení vyrůstal malý Jiří u otce. Navázat o deset let později s maminkou blízký vztah, změnit prostředí i celý život bylo pro dospívajícího chlapce velmi obtížné. Pocity smutku mu pomáhali zaplašit matčini přátelé z různých oblastí umění. Jiří sám se později rozhodl pro herectví, které mu bylo vším. Obava, že by o tuto jistotu přišel, stála i za přijetím filmové role Klementa Gottwalda. Dnes říká, že to byla chyba, i když s negativními reakcemi od diváků, se kterými se setkával na počátku 90. let, se dodnes nesmířil. Jeho příběh tak není černobílý a nese v sobě silný otisk doby, ve které vznikal.

Na útěku

Jiří Štěpnička se narodil 16. dubna 1947 v Londýně, kde jeho matka Jiřina Štěpničková v té době žila. Jeho otcem, se kterým všichni společně bydleli velmi krátce, byl akademický malíř Jan Samec. Po něm dostal při narození příjmení. Otec pocházel ze Strakonic. Jeho rodiče byli obuvníky a jako živnostníci přišli nejdříve o živnost a na základě měnové reformy i o veškerý majetek. Pamětník vzpomíná na babičku, která brzy ovdověla a zůstala prakticky bez prostředků. Prarodiče z matčiny strany nepoznal; ví, že dědeček nesouhlasil s tím, aby dcera Jiřina byla herečka a na nějaký čas se kvůli tomu rozešli. Naopak vzpomíná na tetu Marii Hálkovou, matčinu starší sestru, se kterou jezdil za matkou do vězení.

Na počátku Jiřího života jim byl s maminkou vyměřen jen krátký společný čas a jemu zůstalo pár útržků vzpomínek z doby, kdy bydleli na Zbraslavi. Matce se ale v nesvobodném Československu nežilo dobře a v roce 1951 se rozhodla pro útěk přes hranice. Malý Jirka šel s ní: „Údajně jí napsal režisér Čapek, že má pro ni dvě role ve filmu a jestli by se nevrátila do Londýna, že by to spolu natočili. A maminka se rozhodla pro nezákonný hraniční přechod, já jsem s ní jako tříletý pochodoval. Pochodovali jsme dlouho a potom jsme jednou zastavili na konci lesa, kde tekl potok. Mě nějaký strejda nesl v ruksaku na zádech a všichni jsme vstoupili do potoka a přecházeli jsme ho. Vtom se ozvalo: ‚Stůjte jménem zákona‘ a střelba. A to byli naši pohraničníci a pozatýkali nás. Mě odvezli k pohraničníkům, vybrali mi všechny kapsy, kde jsem měl pro jistotu, kdybychom neměli na začátku z čeho žít, zlatou tabatěrku a prsteny. To mi vzali, abych to prý neztratil, že až budu odjíždět, tak že mi to vrátí. Nevrátili mi nic.“ 

Z bezpečí Karlových Varů do nejistoty v Praze

Malý Jirka byl odvezen do nápravného zařízení, kde zůstal více než půl roku. Potom ho získal do péče otec a vzal ho k sobě do Karlových Varů. Chlapec do jeho nové rodiny dobře zapadl. Oblíbil si otcovu druhou ženu i mladší sourozence, bratra a sestru, kteří se tam narodili. Žili klidný rodinný život a i díky tomu, že nenosil matčino jméno, žádné ústrky nevnímal. Tatínek ho vedl ke sportu i k výtvarničení a i tato umělecká oblast mu zůstala blízká po celý život. V té době měl naivní dětský sen, že až se maminka vrátí z vězení, budou žít všichni společně...

Jiří Štěpnička vzpomíná, jak se jednou za čtvrt roku vydával na návštěvu do pardubické věznice, kde si maminka odpykávala původně patnáctiletý trest. Cesty se odehrávaly vždy podle stejného scénáře. Sám jel do Prahy k tetě Marii a společně pak cestovali do Pardubic: „V padesátých letech byla politická situace ještě velmi tvrdá, takže první návštěvy byly v místnosti, která byla rozdělena na kóje s mřížemi a sklem, pod kterým byl jenom úzký proužek, abychom si mohli třeba podat ruce. Jak se uvolňovala politická situace, tak se také uvolňovalo prostředí návštěv a končilo to u toho, že jsme byli v jedné místnosti, sami u jednoho stolku, kde jsem seděl mámě na klíně a v koutech stály stráže věznice. I tak se mi podařilo mamince propašovat nějaké věci, které nesměla mít, třeba kapesní nožík nebo peníze.“ 

V jeho třinácti letech byla matka propuštěna na amnestii prezidenta Antonína Novotného a Jiří musel odejít do Prahy. Začátky byly pro oba těžké po materiální i citové stránce. Podle pamětníkova dalšího vyprávění se dá tušit, že již nikdy nenavázali úplně blízký vztah. Později matka nepodporovala synovo rozhodnutí studovat herectví, neuznávala jeho práci ani způsob života a jejich cesty se v podstatě rozešly: „Jako herečky jsem se jí bál, protože byla vždy velmi kritická.“ Jiřina Štěpničková po propuštění z vězení neměla se synem kde bydlet a nemohla získat angažmá; půl roku tak zůstávali v zahradním domku u režiséra Martina Friče: „Na Maka Friče velmi rád vzpomínám, byl to v té době můj úžasný strejda, který v sobě měl spoustu humoru.“ Později bydleli v nevyhovujících podmínkách na Malé Straně vedle Nových zámeckých schodů. Žilo zde ale mnoho matčiných uměleckých přátel, se kterými se Jiří stýkal. Vzpomíná na Eduarda Cupáka, Jana Zrzavého nebo Václava Kršku. Život mezi nimi mu pomáhal překonat obtížnou životní změnu: „Odejít do Prahy jednoduché nebylo, ale já jsem činorodý člověk. Když nemám práci, tak si ji vymyslím. Tak jsem se narodil a tak žiju celý život. Byl jsem zvyklý být obklopený umělci a pořád jsem něco tvořil a vymýšlel.“

V Praze nastoupil do 9. třídy na Malé Straně, potom byl přijatý na Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici. I tady se jeho tvůrčí duch mohl dál rozvíjet. Za spolužáky měl bratry Štěpánkovy, Jaroslava Hanzlíka i další později známé umělce. Potkal zde i svoji budoucí ženu Janu Říhovou, se kterou prožili dalších 60 let. Na konci gymnázia zvažoval, zda se věnovat malířství, nebo herectví. Přemýšlel i o kameře, ale nakonec se přihlásil na DAMU. Bez matčina vědomí se učil na zkoušky, ale ta se to stejně dozvěděla a donutila ho, aby jí předvedl, co si připravil: „A to byl problém. Půl hodiny byla plačtivá scéna, nakonec jsem se podvolil. Řekl jsem jí svůj monolog, ona seděla a dlouho čekala… pak se nadechla a řekla holou větu: ‚Neumíš text.‘ A odešla. To mě strašně ťalo, protože jsem se ten text intenzivně učil. Ale na divadelní akademii mě stejně vzali, zkoušky jsem udělal.“

V době normalizace se v Národním divadle nic nezměnilo

Na vysoké škole Jiřího Štěpničku zastihla atmosféra pražského jara i invaze vojsk Varšavské smlouvy. Na 21. srpna 1968 si vzpomíná přesně: „V té době jsem natáčel na Šumavě. Bydlel jsem s fotografem a poslouchali jsme rozhlas po drátě. Pořád jsme nevěděli, co je to za událost. Až asi po půl hodině jsme pochopili, že jsou vojáci v Praze, a to jsme oba málem omdleli. On mě chytil a říká: ‚Jsi mladý, jsme blízko hranic, okamžitě se seber a přejdi hranice.‘ Já se ale musel vrátit do Prahy. Bydleli jsme tehdy v Římské čtyřicet tři. Uvnitř byly dvory a nad nimi pavlače a já debil koukal v noci, když byla tma, jak Rusáci stříleli, každá pátá rána byla světelná. Pozoroval jsem to a mohlo mě to zabít.“ Vzpomíná také, jak na škole protestovali a chodili za vojáky.

V době normalizace se v divadelním světě podle pamětníkova názoru nic zásadního nezměnilo. Sám dostal ještě během studia angažmá v Klicperově divadle v Hradci Králové. Následovalo angažmá ve Státním divadle v Brně a nakonec přišla v roce 1974 nabídka na hostování v Národním divadle, kde zůstal až do současnosti. Ještě předtím se zdálo, že by mohl zakotvit ve Vinohradském divadle. To byla scéna, kde matka působila před svým pokusem o emigraci; mnoho jejích kolegů nejen z tohoto divadla pro ni po jejím zatčení opakovaně žádalo milost. Ale byly tam i herečky, které ji nenáviděly a měly pro ni navrhovat trest nejvyšší. A ta nenávist trvala i po letech. Řekl mu to režisér Jaroslav Dudek, který chtěl Jiřího Štěpničku do Vinohradského divadla vzít, ale musel tomuto tlaku ustoupit: „Po měsíci přijel do Brna, pozval mě na dvě deci a řekl: ‚Já se vám hluboce omlouvám, ale bohužel Vinohradské divadlo je proti vaší mamince tak zaujaté, speciálně paní Amortová, že vy do angažmá nemáte přístup.‘ Nicméně ironie osudu byla v tom, že hned měsíc po tomto oznámení mi režisér Martin Hudeček nabídl hostování v Národním divadle, což jsem přijal a po čtyřech hostovačkách mi bylo nabídnuto angažmá.“

Jsem na sebe pořád naštvaný, že jsem roli Gottwalda přijal

V 80. letech minulého století se Jiří Štěpnička věnoval své herecké práci naplno. Otevřeně mluví o tom, že byl předsedou ROH, což podle něj byla možnost, jak divadlu pomáhat: „Účastnil jsem se i jednání s ministrem kultury. Národní divadlo nechtělo přijmout nic, co by se jeho členům nelíbilo. Zažil jsem nepříjemná jednání, ale s Národním divadlem to nehnulo.“ 

I dnes má pocit, že herci měli díky tomu příležitostí dost a například k emigraci Martina Štěpánka a Jaroslavy Tvrzníkové se stále staví s údivem: „Trošku jsem to nechápal, jak je to možné, protože Martin byl divadelník srdcem i duší, a věděl jsem, že tam divadlo hrát nebude.“ To bylo pro Jiřího Štěpničku nepředstavitelné. Ale hrát v té době přece jen vyžadovalo ústupky. A tak, když přišla nabídka na filmovou roli Klementa Gottwalda ve stejnojmenném tendenčním seriálu, Jiří Štěpnička na ni kývl: „Jsem na sebe pořád naštvaný, že jsem tu roli přijal, ale nečekal jsem takovou odezvu. V té době bylo běžné, že se točily tyhle filmy. Věděl jsem, že to není dobře, o tom jsem byl přesvědčený, ale na druhé straně jsem také věděl, že bylo mnoho případů, kdy nějaký herec odmítl podobnou roli a byl umělecky zlikvidovaný. A já jsem se bál, že když tu roli odmítnu, že přijdu o práci.“ S odsouzením některých diváků, kteří mu potom na začátku 90. let psali kvůli Gottwaldově postavě kritické dopisy, se ale dodnes nevyrovnal: „Přicházely dopisy na vrátnici divadla, kde mi je předávali. Působilo to na mě velmi chmurně, myslím, že to ani nedokážu popsat.“

V době sametové revoluce se pamětník aktivně účastnil diskuzí v pražských divadlech a silně vše prožíval: „Sedmnáctého listopadu jsem hrál na Nové scéně a vše jsem viděl z foyer. Hned druhý den byla schůze herců v Realistickém divadle a tam jsme odhlasovali i mým přičiněním, že všechna divadla v Praze přestanou hrát divadlo a budou s lidmi, kteří přijdou jako diváci, diskutovat o politické situaci. Prožíval jsem vše velmi intenzivně, protože to samozřejmě bylo niterně zajímavé a náročné.“ S úsměvem vzpomíná na Václava Havla, kterého znal dlouho předtím a jehož zvolení prezidentem hodně podporoval.

Lidé mají zkreslené vnímání svobody

Herecké práci se pak i v dalších letech věnoval naplno a získal i řadu ocenění. Vše přerušilo až období pandemie, kdy raději odjel na chalupu na Šumavu, protože z nemoci měl obavu. Na současnou obtížnou situaci nešetří kritikou: „Opět nad námi visí hrozba Ruska, které nás stále považuje za své území. Ve státě je chaos a lidé mají zkreslené vnímání svobody.“ Kritický je i k mladé generaci herců, zdá se mu, že i ve škole vládne příliš mnoho svobody a mladým chybí základy profese, pracovitost. A tak by si do budoucnosti přál, kdyby se právě toto změnilo ve všech profesích. Sám se stále snaží být tvůrčí a těžké chvíle, které mu v poslední době přinesla i smrt manželky, překonává prací. Oporu má i ve svých dětech, synovi Jakubovi a dceři Juditě, a čtyřech vnoučatech. Dál věří v sílu osudu, který má své, nám neznámé plány.