Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Štěpánovský (* 1961)

• narozen 28. března 1961 v Mělníku

• 1975–1979 studium střední zemědělské školy v Blatné

• 1979–1981 vojenská služba u vnitřní stráže

• 1981 nástup do JZD v Byšicích

• 1985 po svatbě přesídlení do JZD v Mečeříži

• 1989 rozhodnutí o znovuobnovení rodinné tradice

• 1992 zahájení hospodaření na statku

Jiří Štěpánovský se narodil 28. března 1961 v Mělníku do rodu, který pocházel původně z Bechlína na Mělnicku. Jiřího dědeček Antonín se později přiženil do Byšic a měl pohnutý osud, který podvakrát poznamenala válka. Během první světové války se záměrně zranil, aby se dostal domů z fronty a nemusel bojovat. V období druhé světové války, kdy už byl hospodářem v Byšicích, musel odvádět vysoké dávky ze svého hospodářství a na statku musel navíc ubytovávat nejprve německé vojáky a za pár měsíců nato zase sovětské.

V té době už měl oporu ve svém synovi Antonínovi, tatínkovi Jiřího, který mu se vším pomáhal. „Otec se narodil jako nejmladší ze čtyřčlenný rodiny. Měl tři sestry, a jak to bylo plánovaný, měl převzít statek. Ale v roce 1951 nastoupil na vojnu k technickým praporům jako syn kulaka, zemědělce. Pokud zemědělec, kterej vlastnil víc jak 10 hektarů, nevstoupil do zemědělskýho družstva, tak na něj bylo pohlíženo komunistickým režimem jako na protistátní živel a tak s ním bylo zacházeno. Otec byl místo 24 měsíců na vojně 30 měsíců a většinou dělal práce u pétépáků.“

Hospodaření na statku Štěpánovských v době Antonínovy vojenské služby zajišťovali pouze tři lidé – Jiřího dědeček, jeho manželka a dcera. Nikoho dalšího v té době už nesměli zaměstnat a o 20 hektarů půdy a všechna zvířata se museli postarat sami. V roce 1952, kdy byl Antonín Štěpánovský ještě na vojně, v Byšicích proběhla první vlna kolektivizace. Pokus o založení jednotného zemědělského družstva se ale protentokrát nezdařil.

„Otec se pak po vojně vrátil. Ještě čtyři roky hospodařili za docela těžkých podmínek, protože museli odevzdávat dávky, měli povinné odvody, povinný plnění dodávek ze statku pro stát a to bylo dost krutý, že kolikrát neměli ani čím nakrmit vlastní dobytek. A tahle situace trvala až do roku 1957, kdy došlo ke kolektivizaci a museli vstoupit do družstva.“ Podruhé už kolektivizace definitivně proběhla a do družstva vstoupili všichni místní zemědělci, většinou nedobrovolně. „Vím z vyprávění mýho dědy: ‚Přijel jsem z pole, stáli tam dva tři pánové v pláštích a že to tady zabírají.‘ Děda říkal: ‚Já jsem takhle vytáh na šejtroku bič a že jim zahrozím. On šáhnul do kapsy, vytáhl pistoli a nezbylo mi nic jinýho než se podvolit.‘ Zabrali dobytek, koně, stroje, nezbylo tam nic… Pak to museli jít krmit, starat se dál o scelený pozemky, protože jim nezbylo nic jinýho, neměli jinou práci. Dostali se do situace, že neměli své hospodářství, neměli svá pole, neměli svůj dobytek, i když ten dobytek zůstal fyzicky v tom chlívě, ale už nebyl jejich, už za něj nemohli kupovat, prodávat, hospodařit, takže paradoxně dělali ve svým na cizím a za cizí.“

Zabrání statku a práce v zemědělském družstvu na vlastním hospodářství však nebylo poslední příkoří jejich rodiny. „Otec tam začal pracovat ty první roky a po několika neshodách s vedením byl i vězněn, podvakrát. Když to bylo podruhý, to už jsem já s bratrem byl naživu, v roce 61 a 62, to bylo na několik tejdnů. Děda taky byl souzen a odsouzen pro neplnění povinnosti dodávek, ale naštěstí dostal podmínku, buďto podmínku nebo tam byla nějaká amnestie, že nenastoupil k výkonu trestu. Ale otec dvakrát ve výkonu trestu byl.“

I Jiří Štěpánovský pokračoval v rodinné tradici a využil své dispozice k práci v zemědělství. Po absolvování základní školy ho oslovili pracovníci zemědělského družstva, jestli by pro ně nešel studovat učební obor s maturitou, zahrnující moderní technologie pro chov skotu. Věděli, že pochází ze statkářské rodiny a že má o zemědělství zájem. Jiří se chtěl původně hlásit na klasickou zemědělskou střední školu, ale nedostal doporučení, zřejmě z kádrových důvodů, a tohle pro něj znamenalo výborný způsob, jak se na studia dostat, dokonce možná snadnější a do budoucna ještě užitečnější než jeho původní záměr. Absolvoval tedy čtyřletý učební obor s maturitou – operátor zemědělské techniky v Blatné. Po dvouleté vojenské službě, kterou strávil jako psovod u vnitřní stráže hlídáním muničních skladů, nastoupil podle domluvy do družstva v Byšicích. Propracoval se postupně ze zařazení v mechanizaci až na místo hlavního zootechnika. Stejnou profesi vykonával dalších šest let i po svatbě v družstvu v Mečeříži.

„Pak přišel rok 1989 a takový dilema a rozhodování, co dál. Moji předkové, respektive můj děda, na mě převedl polovinu statku, z kterého pocházím, druhou polovinu už vlastnil můj otec, zažádal o ni v roce 1989 v restituci.“ V rodině se rozhodovalo, jak pokračovat. S otcem se dohodli, že budou hospodařit na statku jako rodina, a začali se na společné užívání připravovat. Zkušenosti měli, elán a nadšení také. V roce 1991 Jiří ještě pracoval jako zootechnik ve družstvu. Už měl ovšem zažádáno o zemědělské dotace na nákup nových strojů, stejně jako o další dotace pro začínající zemědělce a 1. ledna 1992 začal oficiálně hospodařit na vlastním majetku. Do roku 2004 pracoval s otcem, po jeho smrti pokračoval dál s manželkou i maminkou, jež jim stále vypomáhá. Dnes obdělává více než 40 hektarů půdy a stará se o několik prasat a 20 kusů hovězího. Má radost, že i jeho synové mají o hospodářství zájem a pomáhají mu, stejně jako dcera, která vystudovala zemědělskou školu a pracuju v oboru.

Nelehké životní osudy pomáhala všem členům rodiny překonávat jejich víra, kterou si celá rodina udržela po všechny generace dodnes, kdy můžeme Jiřího Štěpánovského stále potkávat každou neděli v místním kostele. Celá rodina má v sobě hluboce zakořeněné hodnoty křesťanství, a přestože jim komunistický režim připravil mnohá příkoří, nezanechaly v nich prožité události žádné nepřátelství. Nezapomněli, ale odpustili.