Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Marietta Štěpánová (* 1941)

• narodila se 8. prosince 1941 v Náchodě

• zažila nálety a konec druhé světové války

• roku 1948 otci znárodnili obchod

• v roce 1955 otce zatkli, obvinili z velezrady a odsoudili na čtyři roky

• po dvou letech ve vězení v Ilavě byl otec na amnestii propuštěn

• vystudovala zdravotnickou nástavbu a po dvouleté praxi mohla jít na univerzitu

• v roce 1968 promovala jako lékařka

• pracovala v nemocnici Praha-Motol na oddělení ORL

• s manželem Janem vychovali dva syny, Jana a Marka

• uvítala sametovou revoluci, starší syn se aktivně zapojil do dění

• v roce 2024 žila v Mladé Boleslavi

Marietta Štěpánová má na druhou světovou válku jen nemnoho vzpomínek. Chvíle, kdy se skrývala s  rodiči ve sklepě během náletů, má však spojené s příjemnou vůní sladkostí. V domě totiž bylo cukrářství a vůně dortů jí dodnes tyto okamžiky připomíná. Po válce si užívala v Náchodě hezké dětství až do chvíle, než jejího tatínka zatkli a obvinili z velezrady. Po dvou letech věznění ho propustili, rodina ovšem prožívala i nadále krušné chvíle. Na rozdíl od jiných potomků lidí odsouzených v politických procesech Marietta měla to štěstí, že mohla studovat na jedenáctiletce a později i na vysoké škole. Stala se skutečně lékařkou, jak o tom snila již od svých tří let, i když tatínek se její promoce nedočkal.

Maminka byla v tatínkově obchodě první zákaznicí

Marietta Štěpánová se narodila 8. prosince 1941 v Náchodě matce Marii, rozené Vaníčkové, a otci Vilému Pátkovi. Maminka, narozená v roce 1911, byla z Náchoda, pocházela ze čtyř dětí a v dětství ji poznamenala smrt sestřičky i matky. Dědeček Vaníček provozoval čistírnu, žehlírnu a prádelnu. Otec Vilém Pátek se narodil roku 1905 v Přerově, toužil vystudovat námořní akademii v Terstu, ale rozpad Rakousko-Uherska mu plány zhatil. Po vojně začal pracovat v Opavě ve známém  obchodním domě Breda. Brzy obdržel licenci k vedení vlastního textilního obchodu v Náchodě. Tam byla jeho první zákaznicí právě maminka Marietty Štěpánové. „Tatínek si otevřel obchod s dámským prádlem, punčochami, rukavicemi a ponožkami na hlavní třídě a maminka byla jeho první zákaznicí. A jako první zákaznici jí nabídl večer taneček U Beránků,“ popisuje okolnosti seznámení rodičů. Po svatbě mu maminka pomáhala s vedením obchodu, tatínek se věnoval nákupu zboží i reklamě.

V roce 1939 byl otec mobilizován, ale uvítal, že bojovat nemusel. Během konce války se rodina chodila před nálety ukrývat do sklepa. „Chodili jsme do krytu, v tom domě byl cukrář a dodneška cítím tu vůni, jak to krásně vonělo, když jsme čekali, až budeme moci jít ven,“ vybavuje si Marietta Štěpánová i příjemné vjemy spojené s nebezpečím. Vzpomíná si také na skupiny uprchlíků, které Náchodem procházely.

Bratranci otce Viléma Pátka, Jan a Bohuslav Němcovi, měli za války pohnuté osudy [2]. Byli to synové otcova strýce z Přerova, oba vystudovali vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a v roce 1939 se rozhodli každý po svém bojovat za vlast. Jan Němec se dostal do Anglie, ale odtamtud odešel ke Svobodově armádě v Rusku, která trpěla nedostatkem velitelů. S ní se zúčastnil jako tankista bitvy na Dukle, těžce zraněný se vrátil na doléčení do Anglie. Po válce byl v Československu ve vykonstruovaném procesu odsouzen na osm let, trest strávil ve věznici Leopoldov, propustili ho v roce 1957.

Jeho bratr Bohuslav Němec odešel přes Polsko také do Ruska, kde se stal součástí diverzní skupiny, která měla jako první z východu podnikat akce na území Protektorátu Čechy a Morava. Čtyřčlenný výsadek omylem dopadl u Kroměříže místo v Beskydech, členové byli záhy prozrazeni a kvůli konfidentům gestapa zatčeni. Bohuslav byl popraven roku 1942 spolu se svým otcem v Mauthausenu, maminka přežila věznění v koncentračním táboře v Ravensbrücku a setkala se se svým synem Janem po válce.

Chodila jsem do sedmé třídy, když tatínka zavřeli

Malé Mariettě se v dětství věnoval dědeček Vaníček, který babičku přežil o 31 let, byl i sportovcem a průkopníkem lyžování. Ovlivnila ji i teta z matčiny strany, která byla náčelnicí Sokola. V roce 1948, kdy došlo v únoru ke komunistickému převratu, šla Marietta Štěpánová do školy ještě v Náchodě, ale o rok později soudruzi tatínkovi sebrali obchod. Rodina se proto odstěhovala do Opavy, kde tatínek našel uplatnění ve firmě Papcel a stal se nákupčím, cestoval po celé republice. V Opavě si našla kamarády a prožívala dětské hry: „Dnešní děti si umí jen kopnout do míče, my jsme hráli hry s malým balonkem, říkali jsme tomu školka, třeba o zeď, nebo jsme skákali švihadlo, naučili jsme se šikovnosti.“

V roce 1955 postihla rodinu rána v podobě náhlého zatčení otce Viléma Pátka. Došlo k němu nečekaně, důvodem byla setkávání s kruhem přátel okolo Emila Malého a poslech zahraničního rozhlasu. Podle opisu rozsudku [1] se hlavní okruh obviněných setkával v kavárně Koruna a rozšiřoval letáky. Emila Malého, bývalého ředitele spořitelny v Opavě, vinili zejména z příprav na obsazení klíčových postů pro případ převratu a pádu komunistického režimu a odsoudili jej nakonec ke 12 letům vězení. Vilém Pátek se doznal k tomu, že se potkával se svým přítelem Emilem Malým a hovořili spolu o politice, popřel však, že by se zúčastňoval schůzek v kavárně a připravoval nebo schvaloval státní převrat. Soud proto nepotvrdil jeho obvinění z velezrady jako u ostatních a překvalifikoval jeho čin na neoznámení trestného činu. Kladl mu za vinu, že ačkoliv věděl o ilegálnosti činnosti ostatních, neinformoval státní orgány.

Jak rozsudek uvádí, Vilém Pátek se nejevil tak jako ostatní zavilým nepřítelem komunistického zřízení, ale spolu s dalšími dvěma obviněnými byl maloburžoazního původu. „Snadno pak ve společnosti továrníků a velkostatkáře podlehli touze přiznat svou přízeň k jejich zájmům a došli na cestu trestního jednání,“ odůvodnil soud jejich jednání. Mírnější třídní charakteristika a doznání přispěly k nižšímu trestu pro Viléma Pátka. Předseda senátu Jan Geisler jej 24. srpna 1955 odsoudil k odnětí svobody na čtyři roky a propadnutí majetku a poslal jej do vězení v Ilavě.

Vilém Pátek později rodině vyprávěl o krutých podmínkách ve vazbě, kde ho mlátili, vystavovali dlouhým nočním výslechům a zavírali do samotky. Ve vězení lepil papírové pytlíky, také jezdil s ostatními vězni stavět tunely v Dubnici nad Váhom. Do Ilavy mu manželka a dcera mohly občas psát dopisy, maminka jej navštívila asi třikrát, dceru s sebou vzala jednou. „Byla jsem tam jen jednou, velký stůl, šest vězňů, no, otřesný zážitek,“ vybavuje si Marietta Štěpánová setkání ve věznici. Jejího otce naštěstí po dvou letech díky amnestii z roku 1955 propustili na svobodu.

Zatčení tatínka, následná domovní prohlídka a zadržení maminky znamenaly pro rodinu šok. „Mamince řekli: ‚Prosím vás, my vaše dítě vychováme líp než vy!‘, že mě dají do nějakého dětského domova, že se nemusí starat,“ dokresluje Marietta Štěpánová drsné zacházení při výslechu příslušníky Státní bezpečnosti (StB). Odsouzením otce přišly i o majetek a maminka si musela najít zaměstnání, což bylo v její situaci velmi těžké. Po působení v Pozemních stavbách si našla stálejší, ale náročnou práci v mykárně a přádelně bavlny v Karnole. Musely také šetřit na vytápění bytu. „Topily jsme jenom v kuchyni v kamnech s plotýnkou. Když jsem stonala, maminka mi přinesla křeslo do kuchyně,“ dokresluje Marietta Štěpánová těžké podmínky v době věznění otce.

Brzy však nastaly i další potíže. Marietta Štěpánová měla stále na paměti svůj dětský sen. „Já už jsem to měla v hlavě od tří let, že chci být doktorkou,“ říká. Byla v sedmé třídě, když si pro jejího otce přišla StB. Mohla pokračovat na jedenáctiletku jedině díky odvaze známého ředitele školy. „Ředitel gymnázia mě znal jako dítě, hrála jsem si s jeho synem, a měl tu odvahu mě na školu vzít,“ dodává k tomu. Po maturitě však její otec obdržel dopis, že studovat na vysoké škole jeho dcera nesmí. Dovolili jí vystudovat jen nástavbu zdravotnické školy v Opavě, pak musela na dva roky nastoupit jako sestra na oddělení ORL, tedy ušní, nosní a krční oddělení opavské nemocnice. Poté teprve dostala doporučení a byla přijata na lékařskou fakultu v Praze.

V roce 1968 všichni smýšleli stejně

Na univerzitě v roce 1962 potkala na jedné z prvních hodin i svého budoucího manžela Jana Štěpána. „Představila jsem se, já jsem Marietta Pátková a jsem narozená v Náchodě a žiju v Opavě. A ten hoch, kterýho jsem si pak vzala, řekl: ‚Já mám v Hronově babičku!‘ Byl o dva roky mladší, měl odklad studia jen jeden rok,“ popisuje, jak se seznámili. 

V Praze bydlela na kolejích Budeč, v roce 1967 zažívali podobné problémy s elektřinou, jaké na Strahově vedly ke známým protestům. Během studií vyjela se školou do zahraničí, v rámci studentské výměny. Poprvé do Lotyšska, do Rigy, kde se seznámili se zastaralým zdravotnictvím, podruhé dokonce do Západního Berlína.

Rodiče bydleli stále v Opavě, tatínek po propuštění mohl nastoupit do Papcelu už jen jako dělník na bourání motorů. K tomu se naučil lakýrnictví, aby si mohl přivydělávat. Vězení zřejmě podlomilo jeho zdraví a 15. ledna 1968, půl roku před promocí své dcery, náhle zemřel. Protože Marietta Štěpánová měla za dva dny skládat státní zkoušku, maminka s babičkou se dohodly, že smutnou  zprávu pozdrží. Pamětnice jim to nevyčítá: „Je pravda, že já bych tu zkoušku asi tenkrát vůbec nešla dělat.“

Náhlý skon otce ji těžce zasáhl, litovala, že se nedočkal uvolněné atmosféry jara 1968. Požádali tehdy o jeho soudní rehabilitaci, ta ale kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy už neproběhla. V létě nastoupila jako lékařka na interní oddělení v Opavě, konec nadějím na pokračování volnějších poměrů ovšem učinil 21. srpen a tanky v ulicích. „To byla doba, že ty lidi málokdy tak drželi při sobě, v roce 1968 všichni smýšleli stejně,“ vzpomíná na výjimečnou atmosféru během srpnových událostí. Tragická smrt Jana Palacha v lednu 1969 ji silně zasáhla.

Po ukončení manželovy povinné vojenské služby v roce 1969 se vzali, 1. září nastoupila do nemocnice v Praze-Motole, nejprve na internu, později na oddělení ORL. Postupně se jim narodili synové Jan a Marek, rodina žila v Praze i s maminkou, která se přistěhovala z Opavy. Podle slov pamětnice politiku příliš nesledovali, o disentu neměli informace.

Listopad 1989 uvítala Marietta Štěpánová s velkou radostí, starší syn Jan se aktivně účastnil revolučního dění, jezdil rozšiřovat informace mimo Prahu. Stal se později lékařem jako jeho rodiče i dědeček z otcovy strany. Mladší Marek si po setkání s charismatickým farářem Jaroslavem Zrzavým zvolil stejnou dráhu a stal se knězem římskokatolické církve. To přivedlo zpět k aktivní víře i Mariettu Štěpánovou. V roce 1990 proběhla soudní rehabilitace jejího otce a dostali finanční odškodnění za zabavený majetek. Pamětnice pracovala od 90. let jako lékařka ORL se soukromou praxí až do svého odchodu do důchodu. V roce 2024 žila v Mladé Boleslavi.

„V životě jsem se naučila skromnosti, že nemusím mít všechno, že se víc vyplácí poctivost a slušnost,“ řekla Marietta Štěpánová na závěr vyprávění životního příběhu svého a své rodiny.

 

[1] Opis rozsudku, vyhotovený v roce 1968, dostupný v Dodatečných materiálech

[2] Příběh Bohuslava Němce je zdokumentován, odkazy dostupné v Medializacích