Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Daniela Štěpánová (* 1934)

• narodila se 31. července 1934 v Korycanech na Mělnicku do zemědělské rodiny Lindových

• v roce 1937 si rodiče pronajali statek v Hoštce

• za války se Hoštka stala součástí třetí říše a Daniela musela navštěvovat německou školu

• v roce 1948 komunisté statek zestátnili a rodinu v roce 1950 vystěhovali

• Richard Linda směl pracovat jen jako podavač u zedníků

• Daniela jakožto dcera „kulaka“ neměla nárok na další vzdělání

• v Praze se dostala na sociálně právní školu, po roce musela z politických důvodů odejít

• vystudovala obor zubní laborantka, ale na vysokou školu z politických důvodů nemohla

• v roce 1955 se vdala a založila rodinu, 16 let byla s dětmi doma

• s manželem vysadili meruňkový sad, který obhospodařovali dalších 40 let

• v srpnu 1968 emigrovala její sestra Vlaďka

• od počátku 70. let Daniela Štěpánová pracovala ve stavebním podniku

Totalitní režim poznamenal osudy všech členů širší rodiny Daniely Štěpánové. V roce 1948 její rodiče přišli o statek, komunisté je vystěhovali a degradovali, ona nemohla studovat, v roce 1968 jí emigrovala sestra. Jejího manžela stihl podobný osud. Coby syn „kulaka“ nemohl dokončit vysokou školu, jeho bratr emigroval v roce 1948. Pocity křivdy ale Daniela nepěstovala. Místo toho s manželem vysadila meruňkový sad.

Hospodářství v Hoštce

Daniela Štěpánová, rozená Lindová, se narodila 31. července 1934 v Korycanech na Mělnicku do rodiny zemědělců Richarda a Vlasty Lindových. Vyrůstala se dvěma mladšími sestrami. Když přišla na svět, žili Lindovi v Korycanech v hospodářství, které si rodiče pronajali.

„Tatínek byl skvělý odborník. Když s maminkou po svatbě v roce 1931 přišli do hospodářství v Korycanech, bylo v hrozném stavu. Běhaly tam krysy, které tatínek střílel, aby se jich zbavil a mohl statek zvelebit, což se mu povedlo, protože byl velice praktický a zaváděl efektivní řešení,“ vypráví Daniela. Když jí byly tři roky, tatínek už měl vyděláno na to, aby si mohli od židovského majitele pana Klingera pronajmout větší statek s úrodnější půdou, a to v Hoštce na Litoměřicku. „Statek měl kolem 100 hektarů. Měli jsme čtyři páry koní, klisny, šest párů volů, prasata, drůbež, zahradu, sad, vinici. Ve sklepě byly zbytky pivovaru,“ dodává pamětnice.

Německá škola v Hoštce

Hoštka ležela na samé hranici, ale už v pohraniční oblasti, tedy Sudetech. V roce 1938 po mnichovské dohodě a obsazování Sudet se tedy stala součástí třetí říše. Zatímco okolní Malešov a Velešice měly jen německé obyvatelstvo, v Hoštce žila česká menšina.

„Češi z Hoštky tam na začátku války zůstali a moc neodcházeli. Jen vedoucí pošty, přednosta nádraží a policie museli pryč. Na statcích tam žili starousedlí Němci a smíšená manželství. Česká škola tam za války skončila, musela jsem do německé,“ vzpomíná Daniela Štěpánová, která chodila do německé školky, aby se naučila německy a neměla pak ve škole jazykovou bariéru. „V německé škole jsem se cítila dobře, žádné rozdíly ani konflikty, až na ojedinělou výjimku, s německými dětmi nebyly, ale ani jsme se blízce nekamarádili. Byla tam silná česká menšina dětí ze smíšených manželství, avšak u nás ve třídě byly jen tři české děti. Učili jsme se ještě švabach, v první třídě jsme psali na tabulky. Zajímavé je, že právě my tři, kteří jsme se učili v němčině, jsme pak později v českých školách měli lepší výsledky než děti z českých škol. Ke konci války tam přibývalo více Němců, kteří přišli z Říše.“ 

Cesty do protektorátu

Rodina mohla navštěvovat příbuzné žijící v protektorátu díky propustkám. Nejčastěji Daniela cestovala vlakem k babičce a dědečkovi do Mělníka, kde také docházela k učitelce hudby. „Rodiče chtěli, abych chodila do české školy. Bydlela bych u babičky a chodila do školy v Mělníku. To ale Němci nepovolili, musela jsem žít u rodičů v Sudetech,“ vypráví pamětnice a vzpomíná také na jedno nedorozumění s celníkem, který ji chtěl kvůli dokladům vysadit cestou z Mělníka do Hoštky z vlaku, ale zastal se jí jeho kolega, který už dívku znal. Bála se pak jezdit sama. Do Sudet na návštěvy mohli k Lindovým cestovat jen prarodiče, jiní příbuzní tuto možnost neměli. Avšak ani to nezabránilo, aby tatínek propašoval na návštěvu do Hoštky Danielinu sestřenici.

Lindův statek za války 

Lindovi nemluvili německy, ale s německými obyvateli problémy neměli, i když se jejich společenského života nijak nezúčastňovali. Panoval vzájemný respekt. „Například tatínek poslouchal Londýn a soused – Němec, který to slyšel, ho varoval, že je to slyšet a aby si dal pozor, že by ho někdo z města mohl udat,“ vzpomíná Daniela.

Její otec Richard Linda byl vynikající hospodář a jeho dvůr platil za českou enklávu. Zaměstnával totiž výhradně Čechy, ale také Slováky, kteří k Lindům jezdili na brigády ze Slovenska. „Přijížděli na jaře a odjížděli na podzim. Někdo přijel další rok znovu nebo místo něj někdo nový. Nejvíc si pamatuji na Slovenku Marinu, kterou měla maminka doma k ruce. Žili jsme všichni pospolu, držely se u nás tradice, třeba Velikonoce – to bylo vždycky veselo. Jednomu slovenskému páru jsme vystrojili taky veselku,“ vzpomíná Daniela.

Lindův statek také vypomáhal potravinami příbuzným v protektorátu. Daniela například nosila mléko své učitelce hudby. „Říkávala, že to je pro ni jako zlato,“ dodává pamětnice.

Hoštka na konci války

Při osvobozování republiky do Hoštky přijela Rudá armáda a v Lindově statku si udělala štáb. Více si ale Daniela vzpomíná na obrázky s německými vojáky, kteří prchali před Sověty. „Jednou jsem vyšla před dvůr ven, a na náměstí pod kaštany seděli kluci – 17, 18 let, byli ozbrojení od hlavy k patě a strašně vyděšení a utrmácení. I mě, jako dítě, ten pohled šokoval, v jak hrozném byli stavu. Pak tam taky přijel oddíl asi 50 jezdců s koňmi a pořád se ptali, kde jsou Američané. My nevěděli. Ale někdo zlomyslný jim poradil, že musejí přes jez přes Labe, tam už jsou Čechy a Američané. Tak tam před Štětím rozpustili osedlané koně a šli přes Labe. Nevím, jak dopadli, ale žádné Američany tam asi nepotkali,“ vypráví Daniela.

Z Hoštky bylo po válce vystěhováno mnoho německých rodin, čehož jedenáctiletá Daniela očitým svědkem nebyla. „Vím, že tam byla skupina, která tipovala Němce, kteří půjdou do transportu. V půl třetí je budili a museli nastoupit. Nemusela odcházet smíšená manželství.“

Statek zestátněn, rodiče vystěhováni

Statek Lindovým pronajal v roce 1937 židovský majitel p. Klinger, který na začátku války utekl před nacisty do Jižní Ameriky. Zde ho, dle vzpomínek Daniely, zastupoval advokát, jemuž otec platil. Po válce rodiče čekali, zda se Klingerovi ozvou, ozvali, ale návratu se obávali. V roce 1948 komunisté statek zestátnili. „Byl to ministrem zemědělství vyhlášený nejlepší statek na Litoměřicku, ale během dvou let ho komunisté zhuntovali a pak ho převzalo JZD. Rodiče se museli vystěhovat,“ vzpomíná Daniela. Dle jejích vzpomínek ještě do roku 1950 Richard Linda působil na statku jako ředitel, pak ho dle tehdejších rutinních praktik nemilosrdně vyhodili.

„Tatínka odtud v 50. roce vyhodili, ne protože by byl špatně hospodařil, on hospodařil, jako by byl na svém, i když už to byl státní statek. Ta paní, která přišla po něm, byla obyčejná dělnice a myslela si, že to funguje samo o sobě. Státní statek tak zhuntovala, že to muselo převzít JZD, jinak by zkrachoval. Naši, kteří tam bydleli, byli nuceni se vystěhovat. Nebylo jim řečeno, kam a kde si co najít…,“ vypráví Daniela Štěpánová. Rodiče si našli podnájem v prvním patře u místního zámečníka, později se jim podařilo dům odkoupit a dožili v něm. „Nebyla tam voda, kanalizace, koupelna, záchod, nic. Pro vodu se chodilo na náměstí k pumpě. Tatínek tam vše postupně zařídil. Obdivuhodné bylo, že si rodiče nikdy na nic nestěžovali.“ 

Maminka pracovala v papírnách, kde dostala revma, otci dali komunisté na vybranou – buď jít do dolů, nebo pracovat jako podavač u zedníků. „Účelem bylo ponížit ho. To byl ten projev třídní nenávisti. Takže on dělal pomocníka klukům, kteří u nás vyšli pomocnou školu a vyučili se aspoň zedníky. On jim vozil písek a podobně. Takhle zacházeli s lidmi,“ říká Daniela Štěpánová. „Strašně ho to ranilo a odnesl to psychicky. Nikdy nepochopil, proč ho vyhodili ze statku, když to dělal dobře. Už nikdy na něj, ani na ta pole nevkročil,“ dodává pamětnice.

Richard Linda se zabýval mimo jiné také chmelem, pěstovat se ho naučil ještě před válkou. Po válce se v kraji usazovali lidé, kteří neměli se zemědělstvím zkušenosti a byli rádi, když jim Richard Linda pomohl zachránit, co se dalo, a učili se od něj. „Chmel je nejpracnější na lidskou práci a sušení chmele bylo třeba provádět obzvláště kvalitně, jinak šla veškerá práce vniveč. Otec to uměl. Byl oblíbený pro svou odbornost i laskavé jednání. Nepamatuji si, že by s někým jednal příkře, že by měl s lidmi konflikty. Měl přirozený respekt.“ 

Na vysokou školu jsem z politických důvodů nemohla

Daniela dokončila základní vzdělání v roce 1949, ale protože dle komunistické rétoriky byla z rodiny tzv. „kulaků“, tedy „vesnických boháčů“ a „vykořisťovatelů“, neměla nárok na vzdělání. Doporučili jí, aby zmizela do Prahy, kde ji nikdo nezná, a snad tedy bude mít větší šanci.

„Já jsem neměla na vybranou. Ani na zemědělskou školu jsem neměla nárok. U nás by lidi byli nejradši, kdybych šla dělat krmičku nebo dojičku. Našim se podařilo přes známé, že jsem se dostala do Prahy. Chtěla jsem na jakoukoli školu. Dostala jsem se na sociálně právní. Chodila jsem prvním rokem a na konci školního roku řekla paní ředitelka mamince, aby mě vzala ze školy, protože se bude měnit ředitelka – a ta až uvidí, jaké posudky přišly z Hoštky, tak se na té škole neudržím,“ vypráví Daniela Štěpánová, která tedy ze školy raději odešla sama. Poté se dostala na nový, začínající obor – zubní laborantku, kterou dokončila. „To se mi moc líbilo, docela dobře jsem se učila a byla bych šla ráda na vysokou, ale neměla jsem šanci.“

Manželství a meruňkový sad

Svého budoucího muže Daniela znala od svých patnácti let, jemu bylo o deset let více. Pocházel z rodového statku Štěpánových z Mělníka, byl nedostudovaný ovocnář, z politických důvodů vyhozený z vysoké školy v roce 1948. V roce 1949 pracoval v Litoměřicích, když ho poslali na čtrnáct dní na zástup místo Richarda Lindy. Daniela v té době již studovala v Praze.

Vzali se v roce 1955, narodil se jim syn a rozhodli se, že Daniela zůstane s dítětem doma a budou žít skromně. Narodily se jim další dvě děti, bydleli v Praze na Kampě, manžel se časem vypracoval na vedoucího projektantů. I když byl nucen z politických důvodů změnit obor a pracoval ve stavebnictví, ovocnáře v sobě nezapřel. Štěpánovi si koupili kousek půdy a vysázeli meruňkový sad, na kterém trávili každý víkend a veškerý společný volný čas. Sad vypiplali, obdělávali, sklízeli a jeho plody prodávali sami dva, později jim pomáhal syn. Měli úspěch, meruňkám se dařilo a rodina z nich měla další příjem. „Chytli jsme dobu, kdy ovoce nebylo a po meruňkách byl hlad,“ vysvětluje Daniela Štěpánová, která se o sad po manželově smrti starala ještě asi šest let sama, poté ho prodala a začala si plnit cestovatelské sny.

Emigrace sestry

V srpnu 1968, dva dny po okupaci vojsk Varšavské smlouvy, emigrovala Danielina sestra Vladimíra. „Její partner byl asi zapojen v Klubu angažovaných nestraníků. V té době také poprvé dostali příslib k vycestování a chystali se do Itálie na dovolenou. Po okupaci ale na nic nečekali, sbalili stan a plavky, sedli na motorku a odjeli. Ovšem na dovolenou už ani nejeli, zůstali v Bavorsku. Začínali od nuly, bez jazyka, Vlaďka byla navíc těhotná, ale byli schopní, vypracovali se, postavili dům a vychovali tři děti.

Z komunistů jsme měli strach hlavně zpočátku

Daniela byla doma s dětmi šestnáct let, na počátku normalizace se rozhodla vrátit se do práce. Pracovala ve stavebním podniku v odboru Bezpečnost a ochrana zdraví. Kanceláře měli na Národní třídě vedle pasáže Metro, takže demonstrace v listopadu 1989 měla na dosah. Strach z komunistů už neměla.

„Strach z komunistů byl velký ze začátku. Všichni jsme věděli, jak na nás můžou. Všemi možnými způsoby. Viděla jsem to na našem tatínkovi. Třeba když jsme si s manželem chtěli něco důvěrně říct, šli jsme na Kampu do parku a tam jsme měli pocit, že nás snad nikdo nemůže poslouchat. Báli jsme se, že i v domě nás můžou odposlouchávat. Když jsme poprvé dostali příslib na pozvání švagra do Švýcarska, najednou asi tři dny před odjezdem zazvonil nějaký cizí mužský, který vešel k nám do bytu, do pokoje. Už ani nevím, jak to zdůvodnil, ale člověk byl tak vyděšený, že jsem se snad ani neptala. Kontrolovali, jestli jsme snad něco nerozprodali, obrazy a podobně, a jestli nechceme utéct. Přestože jsme tady museli nechat děti a jeli jsme bez nich,“ vzpomíná Daniela Štěpánová.

Lindův dvůr v Hoštce dnes

Totalitní režim se dotkl celé široké rodiny. Nejvíce ale ublížil Richardu Lindovi. Statek, kterému dal srdce, už dnes neexistuje, avšak jeho jméno se vepsalo do hoštského místopisu. Hlavní budova byla přebudována na bytový dům a Lindovy dcery zde při návštěvě města u vjezdu do areálu našly ceduli „Lindův dvůr“. „Považujeme to za nehoráznost. Nejdříve ho tatínkovi sebrali a jeho ponížili, teď se používá jeho jméno...,“ říká pamětnice a dodává: „Za totality jsem nepociťovala zlobu, snad ani pocit křivdy. Táta to nesl mnohem hůře. Mě jen mrzelo, že nemůžu dál studovat. Nejdůležitější ale stejně bylo, že jsme měli dobrá manželství, vztahy v rodině a dobré děti. Ty se povedly nám všem,“ uzavírá svůj příběh Daniela Štěpánová.