Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Štěpánková (* 1929  †︎ 2020)

Pozatýkali nás za šíření protikomunistických letáků, ve skupině jsem byla jediná holka

  • narozena 5. března 1929 v Jablunkově

  • otec byl četník

  • rodné příjmení Ambrožová

  • když jí byly necelé tři roky, přestěhovali se do Frýdku

  • měšťanská škola dívčí Frýdek Pod sovou

  • bratr RNDr. Miloslav Ambrož (*1931)

  • skautská přezdívka Mea

  • od roku 1946 vůdkyně 2. oddílu skautek Frýdek (oddíl Včel)

  • 1947 tábor na Horní Bečvě

  • vedoucí skautského okrsku Frýdek

  • starala se o nemocnou maminku

  • 20. května 1948 zatčena za šíření protikomunistických letáků

  • ve vazební věznici v Ostravě

  • jediná žena v pozatýkané skupině

  • propuštěna

  • dlouho čekala na soud

  • dostala podmíněný trest

  • otec musel opustit SNB kvůli jejímu zatčení

  • 1952 se provdala

  • otec zatčen a odsouzen na 2,5 roku vězení

  • 1. dubna 1964 otec propuštěn z vězení

  • otec se vrátil z vězení psychicky nemocný

  • děti Marie, Vojtěch, Rudolf a Veronika

  • členka čestného oddílu Velena Fanderlika

  • členka OS ve skautském středisku Kruh Frýdek

  • Řád skautské vděčnosti udělen 24. 4. 1994

  • 2010 zemřel její manžel

„Narodila jsem se v Jablunkově 5. března 1929. Odtamtud jsme se přestěhovali, když mi byly necelé tři roky. Můj bratr Miloslav1 se narodil až ve Frýdku.

V Jablunkově zůstali moji prarodiče, babička a dědeček. Dědeček měl malý obchůdek, kde prodával koloniální zboží. Babička šila pracovní halenky-jupky pro ženy z okolních vesnic, kde se ještě chodilo v kroji.

Dědeček a babička hodně pomáhali mým sestřenicím, protože se jejich otec, můj strýc, zabil, když byly malé. Bylo jich šest děvčat a bydlely také v Jablunkově.

Když skončila válka a Těšínsko chtěli obsadit Poláci, vznikaly všelijaké nepokoje. Maminka vždycky říkala, že dědeček o sobě prohlašoval, že se cítí být Slezanem, že může být nanejvýš Moravan, Čech ne, protože jsou daleko, a Polák v žádném případě.

Můj otec v první světové válce nebojoval, narodil se 6. ledna 1901 a vždycky říkal: ‚Těch šest dní mne ochránilo od toho, že jsem nemusel rukovat, kdybych se narodil před Novým rokem, tak jsem musel jít na vojnu.‘

V roce 1919 a 1920 byl na vojně na Podkarpatské Rusi, bránili to tam před Maďary.

Když začala německá okupace, bylo mi deset let, moc si toho nepamatuji, jen takový pocit strachu. Otec byl odvelen někam na Ostravsko a my jsme o něm vůbec nevěděli. Ale pak se nám zase vrátil.

Četníci to měli za okupace hodně těžké, chtěli za každou cenu zůstat ve službě, aby mohli lidem pomáhat. Většině z nich lidé důvěřovali a dávali jim peníze a já nevím co všechno, a oni tak mohli podporovat rodiny vězněných.

Jedna spolužačka mi několikrát, ve škole i v době, když už jsme byly dospělé, říkala, že můj otec jim něco nosil a pomáhal. Jejich tatínek se nevrátil z koncentráku. Četníci však svou pomoc museli skrývat, aby na to Němci nepřišli.

Byl tady nějaký Korbáš, protiněmecká buňka ve Starém Městě a okolí směrem k horám. Četníci je měli dopadnout, tak jim vždycky dali předem vědět, aby se nenechali chytnout. Nakonec však toho Korbáše chytli, protože ho udala jeho milenka.

Celých těch šest let války byla ta četnická služba na hraně. Nikdy jsem neslyšela, že by tady ve Frýdku měli nějakého zrádce. Avšak ještě dneska se najdou lidé, kteří řeknou, že četníci vždycky sloužili pánu!

Za války jsem chodila na měšťanskou školu Pod sovou. Horní patro byla měšťanská škola dívčí, v prvním patře měšťanská škola chlapecká. V roce 1939 jsem nastoupila do prvního ročníku. Měli jsme pana učitele Mališe z Dobré, a to byl opravdu dobrý člověk, Čech, on se tím netajil, taky byl potom zavřený. Byl už dost starý a zemřel v 50. letech. Pak jsme měli dalšího zajímavého kantora – učitele Jančíka, který učil zpěv. Sice učil také zeměpis, ale v něm jsme jej tak rádi neměli. Ve zpěvu byl perfektní, jak začala hodina, tak se zpívala státní hymna, pak svatováclavská. Odůvodňoval to tím, že to patří k výuce a že to jsou věci, které si potřebují děcka opakovat.

Setkala jsem se spíše s kantory, na které mohu vzpomínat v dobrém.

Pak jsem za války chodila ještě do odborné školy pro ženská povolání v Ostravě, ale tam už to bylo horší. Učila nás němčinu jistá učitelka, která neměla jednu ruku. Od své tety jsem se dozvěděla, že byla nacistkou. Před ní všichni kantoři mluvili opatrně...

A jak jsem prožívala osvobození? Vojenské vlaky se zbraněmi nám stávaly za zahradou, bydlíme u trati. Měli jsme souseda strojvůdce Tučka, který byl odvážný. Lokomotivy tady přibrzďovaly, protože nádraží bylo plné. Skočil do jedné té lokomotivy a odzbrojil strojvůdce, který se nechal, přestože pan Tuček neměl žádnou zbraň.

Němci jednou také převáželi koně a krávy, ale jak vlak zastavil, lidé vyběhli a dobytek pouštěli z vagonů. Pak to všechno pobíhalo po frýdeckém parku, ale kam se ta zvířata poděla, nemám potuchy.

Dalekonosná děla střílela kolem Frýdku. Několik dní jsme strávili ve sklepě. Ostřelovali od Těšína celý kopeček pod evangelickým kostelem, kde byly samé rodinné domky. Slyšeli jsme, jak to lítá vzduchem, jak ty střely sviští.

Maminka měla roztroušenou sklerózu a asi na ni negativně působil chlad a rozrušení, proto se přestala hýbat. Nepohnula ani prstem. Otec ji odvezl do frýdecké nemocnice, takže byla tam, když se ustupovalo od Těšína. Do nemocnice padl granát a ona měla střepiny v posteli. Sestry sice nemocné předtím evakuovaly, byli ve sklepě, ale maminka nechtěla jít. Byla v nemocničním pokoji v přízemí.

Před starou nemocnicí tehdy padlo pár granátů. A ten den začala hýbat prsty u nohou. Do čtrnácti dnů chodila. Primář říkal mému tatínkovi, že neví, co jí pomohlo. Buďto ten úlek, když padly ty rány, nebo léky, které jí předepsal. Ona potom chodila půl roku docela dobře, dokonce zašla až za frýdecký les. Ale po půl roce se nemoc zhoršila, přestala chodit, jen ležela. Měla postižené i ruce, bylo třeba ji krmit.

U nás doma po osvobození Frýdku bydleli ruští důstojníci, se kterými byli dva staří dědové jako posluha, ti spali někde venku na zahradě. Důstojníci spali u nás doma. Dědové jim vařili brambory v sádle a hrozně se divili, že my je vaříme ve vodě.

Důstojníci od nás nic nechtěli, byli tu asi čtrnáct dní. Jen když se s námi loučili, tak se od nás nechali pohostit, ale nejdříve musel každý z nás trochu jídla sníst. Odůvodnili to špatnou zkušeností z Ukrajiny a Polska, kde jim trávili vodu a jídlo.

K nám se chovali slušně, neměli jsme s nimi žádné problémy. Na jižní Moravě byla situace horší, bydlela tam moje sestřenice. Zazdívali tam ženy a dívky do sklepů, protože postupující Malinovského armáda se chovala hrozně. Říkalo se o nich, že to jsou kriminálníci.

Všechno chtěli vyměnit za pití. A na jižní Moravě bylo víno a slivovice.

Lidé už potom raději věci schovávali. Téměř u každého domu byly nadělané jímky na vodu, protože tam nebyl vodovod a voda byla velice tvrdá. Jímky sloužily na užitkovou vodu. Osvobození probíhalo na jaře, takže ty jímky byly prakticky prázdné. Oni do těch jímek schovávali různé věci. Peřiny, a kdo měl co lepšího, co nechtěl, aby to Rusi ukradli. Schovali to tam, přihrnuli hlínou nebo na to naházeli slámu.

***

Po válce jsem chodila na školu do Místku. Náš pan ředitel byl starý pán a byl perfektní. Měli jsme literaturu, měli jsme dějiny vzdělanosti, skvělý předmět, který jsem milovala. Starý ředitel uměl vyprávět. A kantor Jančík nás opět učil zpěv.

Ke skautingu jsem se dostala až po válce. Dozvěděla jsem se o skautingu, o dívčím a chlapeckém oddíle. Zjistila jsem, že 1. oddíl dívčí byla uzavřená společnost studentek. Tak jsme si založily vlastní oddíl. Byly jsme obyčejná děvčata, dělnice z chudých poměrů. Bylo nás asi šest nebo sedm.

V roce 1947 jsme jely poprvé na tábor, na Horní Bečvu, kde jsme si zapůjčily dřevěnou chatku (boudu), spíše by se to dalo nazvat skladištěm, kde bylo několik pryčen. Stany jsme neměly, po válce byl stanů nedostatek. Neexistovaly žádné spacáky, tak jsme posbíraly nějaké deky.2

Bylo nás osm, udělaly jsme si malé ohništátko u řeky. Celý týdenní tábor byl improvizace, protože jsme byly sedmnáctileté, osmnáctileté a devatenáctileté holky.

A v září 1947 jsme jako skutečný oddíl začaly vyvíjet činnost. Byly jsme 2. oddíl skautek Frýdek.

V zimě jsem se pak seznámila s Jestřábem, jela jsem totiž na jižní Moravu k tetě, pozvala mne na ples, kde jsem poznala svého budoucího manžela. Tenkrát jsme si celou dobu povídali o skautingu. Jestřáb věděl ještě z předválečné doby, že skauting existoval, ale na tak malém městě se znají všichni, tak se doslechl, že vedu oddíl skautek, získával tedy ode mne informace.3

Pak jsme se těšili, že se uvidíme na junáckém sněmu v únoru 1948 ve Zlíně, ale byl den předem zrušen.

Chodila jsem ještě jeden rok do školy, pak jsem sháněla domácí práci, a protože jsem měla ležící maminku, tak práci nejlépe půldenní. Má maminka měla postižené ruce dříve než nohy, tak jsem ji musela krmit. Byla jsem ráda, když jsem vůbec zvládla svoje oddílové povinnosti. V našem oddíle byly jedna nebo dvě rádkyně.

Chvilku jsem učila náboženství. Mým hlavním zkoušejícím byl otec Tomášek, za ním jsem jezdila do Olomouce. Tak jsem ho znala ještě jako profesora náboženství v Olomouci. Když jsem k němu přišla poprvé, tak měl na stole obrovskou kytici růží a celý pokoj, zřejmě knihovna, knížka vedle knížky, stěny obložené knihami.

Manžel měl lepší paměť, než mám já. Snažila jsem se totiž zapomenout na škaredé věci vždy, když byly nějaké problémy, třeba s mým otcem. Je uměním se naučit tyto věci vymazávat.

Měly jsme klubovnu v Bruzovské ulici nedaleko občanské záložny ve Frýdku, ale teď jsou tam již paneláky. Bylo to ve sklepě starého domu, u kterého byla zahrada. Vedle klubovny bylo uhlí. Dům byl bytový a bydlela v něm taková hodná paní, která trochu dohlížela na tu naši klubovničku. Pak byla taky nějaká skautská klubovna u dnešní 1. ZŠ.

Chlapci z jistého skautského oddílu začali vyrábět protikomunistické letáky, které se ocitly i u nás doma. Jeden z organizátorů totiž chodil s mým bratrem do školy. A tisklo se to u Standy Vojkovského, protože jeho otec měl doma stroj, kde se to rozmnožovalo, ale já jsem o tom moc nevěděla.

Letáky byly protikomunistické, nic protistátního na nich nebylo, proti těm komunistickým praktikám, to ano. Ale text skládaly děcka, to nebylo nic moc. Já jsem to brala jako hru, že to patří k tomu skautskému koloritu. Ale to jsme tehdy nevěděli mnoho věcí, jak to vypadá v Rusku.

Protistátní to nebylo a já jsem se také u soudu tak hájila, že jsem nic protistátního dělat nechtěla.

A v květnu 1948 mne zatkli. Bylo to odpoledne, já jsem šla na Nové Dvory pro mléko. Potkala jsem četníka a přišlo mně to hrozně k smíchu. Říkala jsem si: ‚Co ten tu tropí?‘ Můj otec byl četníkem, tak jsem tohoto četníka velice dobře znala. Šel se mnou kousek k místu, kde měl auto, pak mi řekl, že mne zatýká. To už mi k smíchu moc nebylo.

V Ostravě jsem byla nejdříve ve společné cele. Palandy-pryčny mi trochu připomněly tábor, člověk druhou noc už to tak necítí a spí.

Na cele jsem byla se směsicí nejrůznějších děvčat. Se zlodějkami, dokonce s patnáctiletou prostitutkou. Zírala jsem, protože to byl svět, který jsem vůbec neznala. Řeči, chování a tak. Ale chovaly se ke mně slušně, i když to nebyl žádný med.

Byla jsem jediná holka v uměle utvořené skupině a obvinili nás z pobuřování proti republice, ale zapletli do toho všechno možné. Dokonce celé skupině byl dán název, ale na ten si již nevzpomínám. Znala jsem z celé skupiny dva nebo tři chlapce, například Standu Vojkovského. Domnívám se, že většina z nich nebyli skauti.

Deset dní nebo tři týdny jsem byla na té cele, pak jsem byla u krajského soudu, kde jsem už byla na samotce. Trápila mne myšlenka na ležící maminku, kterou jsem doma nechala samotnou. Taky jsem si dělala starosti o tatínka, protože byl od četníků vyhozen, když jsem byla zatčena. To bylo na tom to nejhorší, četníci totiž měli nějakou smlouvu, že když by někdo v rodině byl z něčeho obviněn, tak že odejdou ze služby.

Nakonec jsme byli propuštěni a na soud jsme čekali na svobodě. Čekali jsme dlouho, půl druhého roku jsme čekali na soud.4 Byly to hrozné měsíce. Propuštěna jsem byla v červnu, chlapci si pobyli ve vězení déle.

Když jsem se vrátila z věznění v Ostravě, cítila jsem kolem sebe liduprázdno. Takové vakuum bylo kolem mě a nedělalo mi to dobře. Potkávala jsem lidi a nevěděla jsem, kdo to je, zřejmě následkem stresu.

Byl to čas, kdy se všichni báli. Vědělo se, že se děje něco nedobrého a že se lidé nemůžou vůbec projevovat, to bylo na tom to nejhorší. Tatínek mi však nikdy nevytkl, že jsem jej připravila o práci, kterou měl tak rád. On byl také velice proti komunismu. Maminka byla v té době nemocná, musela jsem se o ni starat.

Během vyšetřování hledali zbraně, ale mne zbraně nezajímaly a vůbec jsem nechápala, jak to může souviset se skautingem.

Soudu jsme se nakonec přece jen dočkali a dopadl pro nás velmi dobře. Jen nejstarší z nás dostal rok natvrdo, protože už měl nějaké vyšetřování či soud předtím. Byl to příbuzný jednoho skautíka a ani nevím, zda něco věděl o těch letácích.

Ostatní jsme dostali podmíněné tresty. To jsme byli všichni šťastní. U mne to byly dva roky podmíněně. Asi tu ještě nebyli ti sovětští poradci.

My skautky jsme se ještě potom občas setkaly, ale jen párkrát, protože se všichni báli. A nakonec se mi rozutekly, vdaly se a už jsme se moc nestýkaly.

S Rudolfem Štěpánkem-Jestřábem jsem měla svatbu v roce 1952, to už byl skauting dávno zakázaný.

Zatčení mého otce Františka a jeho pozdější smutný osud

Můj otec byl později také zatčen, taky za letáky. Psal dokonce tenkrát na ústřední sekretariát KSČ. Byl tvrdě proti nim. A byl potom 2,5 roku zavřený, vrátil se a už jsme se s ním nedomluvili. Byl už duševně úplně mimo.

Za celý čas věznění jsme se k němu nedostali, on měl možnost poslat povolenku k návštěvě. To musel on poslat, my jsme ji nemohli dostat jinak než od něho. A on ji nikdy neposlal. Jevil se jim tam jako tvrdohlavý a neposlušný a vím já, co všechno. Pak jsme to všechno pochopili, až se vrátil a za dva měsíce přišel účet, kolik dluží, kolik korekcí tam měl. Za ty korekce se totiž škaredě platilo. Měl 70 tisíc dluhu. Než ho v roce 1962 zavřeli, tak nám daroval domek. On tu zůstal... jako, že tu může bydlet. Jinak by to asi na ty dluhy zabavili. Vrátil se a neměl nic.

1. dubna 1964 jsme věděli, že mu vyprší trest a že se bude vracet z Borů. Poslední dopisy, které nám psal, byly změtí slov, nevěděli jsme, co tím chce říci. Byly to věty rozepsané na dvou, na třech stranách. A on byl zvyklý psát, a dobře psát. Věděli jsme, že je zle.

Věděli jsme tedy, že má být propuštěn na svobodu, ale bylo už 5. dubna, a jeho nebylo. A teď kde? A jak se co dozvědět? Nezbylo mi než jít na SNB do Místku. Volali do věznice, dozvěděli se, že byl 1. dubna propuštěn. Dle posledního dopisu jsme tedy usuzovali, že je zle! Bylo nedělní odpoledne. Domluvili jsme se na SNB, že pokud se přes noc nevrátí, vyhlásí celostátní pátrání. Musel se totiž po pěti dnech hlásit.

Bylo pondělí ráno a dědečka nebylo. Vypravila jsem děti do školy, manžel jel do práce a já na SNB. Vrátila jsem se a sousedka na mě volala, že se vrátil můj tatínek, ale že neví, kam má jít. Přivezli jej odněkud, ale kdo, to nikdo neví. On to nevěděl, nedokázal nic říct. Protože doma nikdo nebyl, tak ho vzala sousedka k sobě. Odvedla jsem si ho domů, ale on mne nepoznal. Poznal jenom svého nejmladšího vnuka Rudka, toho poznal. Vojtu ani Marušku nepoznal.

Uložila jsem jej do postele. Bylo tenkrát zima, sychravo, fučel vítr, v tom dubnu bylo nevlídno. On měl na sobě manšestrový oblek, dvě košile, límec měl zapnutý sicherkou až nahoru. To bylo všechno, co měl na sobě. Viděla jsem, jak špatně dýchá, jak jsem na něj šáhla, tak jsem měla dojem, že má horečku. Byl tu doktor Jandl, který nás dobře znal. Přišel a: ‚Dyť on má zápal plic!‘

Odvezli ho do nemocnice a po třech týdnech jej poslali na psychiatrii do Opavy. O prázdninách nám ho poslali domů, v prvním červencovém týdnu, jako že je vyléčený.

Zdálo se, že je to docela dobré, bydlel ve svých dvou pokojích v prvním patře. My jsme byli v přízemí.

Nosívali jsme mu jídlo, chodívala jsem tam s manželem. Viděli jsme, že léky zahazuje. Ale Ruda, můj manžel, měl trpělivost. Namazal chleba trochu máslem, na to rozbil tabletky a přemazal znovu, ale zřejmě bylo pozdě.

Byl konec prázdnin, to už jsme věděli, že je zle. Když jsem tam něco nesla, tak šel se mnou manžel. Když jsem mu tam uklízela, tak tam byl se mnou.

Když jsem mu v ten den donesla jídlo, křičel na mne. Sešla jsem pak dolů a zamkla dveře od bytu. Děti tu byly se mnou. Najednou dědeček sešel dolů a bouchal mi na dveře: ‚Já jdu pro sekeru, já vás všechny pozabíjím!‘ Malé děti začaly plakat. Byl na chodbě na schodech, tam jsem jít nemohla. Řekla jsem děckám: ‚Vyskákejte z okna, to není vysoko, to můžete klidně skočit, běžte si na zahradu nebo do parku, někam běžte!‘

Dědeček se vzpamatoval a odešel pryč. Sebral se, že jde něco nakoupit. Chtěl v obchodě koupit nůž, ale nedali mu ho. Volali jsme sanitku, manžel s ním jel znovu do Opavy na psychiatrii, kde manželovi doktor vynadal, co jsme s ním dělali, že oni nám ho vrátili zdravého. To už šel na uzavřené oddělení a už se z něho nedostal.

Poslední rok byl zlý, nevěděl, s kým mluví, a byl to velice smutný pocit, muž přes šedesát, který neví, s kým mluví. Pojedl vše, co jsme mu donesli. Tři roky tam byl a pak zemřel. V úmrtním listu měl příčinu smrti tuberkulózu.

Společně s mými zkušenostmi s vězením to byl veliký stres. Za čas jsem si uvědomila, že mi zas něco odpadlo, nějaká paměť. Já se teď snažím velice si na něco vzpomenout, ale nejde to.

Také jsem měla tehdy těžce nemocné oba rodiče. Otec byl na psychiatrii v Opavě, maminka byla trvalý ležák, měla roztroušenou sklerózu a tehdy již nebyla doma, ale u boromejek ve Frýdku.

Obnova skautingu 1968 a 70. léta

V roce 1968 se od jara vědělo, že nastalo oteplení, tak manžel obnovil skautský oddíl. Dokonce byli na táboře a 22. srpna, den po invazi, muselo se pro ně jet na Osoblažsko.

Já jsem tehdy oddíl nevedla, protože naše nejmladší měla dva roky, narodila se v roce 1966.

Pak jsem byla s našimi chlapci na táborech, i s tou naší nejmladší.

V roce 1969 byl dokonce i dívčí tábor, ale moc si z něj nepamatuji. To již byla taková atmosféra, že všichni pochybovali o tom, že by mohlo být i něco v roce 1970.

V roce 1970 byl společný tábor na Čurábce, na místě, kde jsme několikrát tábořili. Na jednom z nich byly každou noc bouřky, na což si i děti nakonec zvykly. Byla tam i povodeň a nad táborem byla velká nádrž postavená lesáky, která se protrhla a odneslo nám to plechové bedny s potravinami. Žádný strom naštěstí na tábořiště nespadl.

Ale skauting byl opět zakázán. Mému manželovi se podařilo spolu se členy skautského oddílu vstoupit do TISu, což byla organizace ochránců přírody. V ní pak pokračovali dál, ale jen do roku 1979, kdy byl i TIS zakázán. Poslední tábor byl na Hrčavě.

Na naše oddíly měl vliv i nynější biskup František Lobkowicz, který byl knězem ve Frýdku, později na Jablunkovsku, takže na tábory jezdil s námi. Byli jsme po dva roky na Hrčavě.

Karel Slíva st.-Bobřík

Karel Slíva st. patřil do frýdeckého skautského oddílu 1968–1969. Potom s námi pokračoval dál, když se chodilo do hor, i když byl skauting zakázaný.5

Byl dospělý a skautoval s námi. Naše děcka jej měly hrozně rády. Dokonce skládal slib na táboře už jako 45–50letý muž a byl šťastný, že je skautem. Byl takový romantik. Vždycky říkal: ‚Já jsem si to jako kluk naprosto nemohl dovolit.‘ Jestli měli doma nějaké pole, že to nešlo?

Zemřel divnou smrtí. Byl sazeč a možná měl olovo v krvi. To už byl v předčasném důchodu a jel něco vyřizovat do města na motorovém kole, jenže se nevrátil. Tak ho jeho děti, Anička a Karlík, hledaly. Karlík měl tehdy před maturitou.

Byly čtyři hodiny odpoledne, bylo šest hodin, ale jeho nebylo... Věděli, jakou má zhruba trasu, tak ho šli hledat, hledali ho po lese, hledali ho všude možně, nikde ho nenašli. Volali do nemocnice, kde jim řekli už poněkolikáté, že tam nikoho takového nemají. Ale když tam zavolali mnohem později, dozvěděli se, že tam přivezli člověka, který ležel někde pod pinckem a už se neprobral. Bylo to někdy v dubnu, v květnu Karlík maturoval.

***

Můj manžel pracoval v mostárně až do důchodu v květnu 1987. Začínal však pracovat v kampeličce na jižní Moravě, ve svém rodném kraji. To byl peněžní ústav, kam si sedláci chodili ukládat a půjčovat peníze, protože neměli žádnou možnost si je vydělat. Jedině když se pěstovala cukrovka, tak se prodala.

Potom se ale kampeličky zrušily, komunisté je zrušili, Ruda byl tedy zaměstnán v Hustopečích, to už byl větší peněžní ústav, ale oni o ty mladé síly nestáli...

Musel narukovat, ale než šel na vojnu, tak půl roku dělal v nejhorším dole, v Kunčicích. Tam byly hrozně nízké sloje. Vyprávěl, že dělal v pětatřiceticentimetrové sloji. To si člověk moc nedovede představit, jak se tam pracovalo.

Pak byl na vojně, po níž si hledal pracovní místo tady, což byl velký problém. Po známosti se dostal do frýdecké mostárny jako nevyučený dělník. To byly těžké začátky.

Manžel se vyhýbal jakýmkoliv politickým věcem, vyhýbal se BSP (Brigádě socialistické práce), což mu vyčítali, ale měl pokoj. Jako dělník byl dost chráněný tím, že tam pracoval dlouho a vědělo se o něm, že není žádný podrazák, i když po politické stránce nebyl jejich.

Dělal v úkole celý život, tak práci rozuměl. Snažil se, aby vydělal na rodinu. Já jsem nebyla zaměstnaná. Při čtyřech dětech, chalupa, zahrada veliká... Šila jsem pro nás a pro kostel. Když kněží potřebovali roucho. Nebyly kláštery, nebyly dílny. Kdo uměl, tak ušil. A pro ministranty. To se samozřejmě neplatilo nebo nějakou maličkostí.

Přišel rok 1989, sametová revoluce a skautská činnost začala v roce 1990 opět nanovo.

Musely se těžko shánět stany,6 protože nebyl žádný sponzor a tenkrát v roce 1970 nám všechen majetek sebralo SSM. Sice nám chtěli něco vrátit, ale bylo to poškozené. Můj manžel opět založil oddíl, já však již ne, ale Jestřábovi jsem se snažila pomáhat.

Závěr

Na dnešní skautské praxi mi vadí menší důraz na samostatnost. Někdy se totiž zvou na tábor kuchařky. My jsme na poválečných táborech byly naprosto samostatné a kupříkladu jsme si troufly i na meruňkové knedlíky, které se nám povedly, a jakou jsme z toho měly tenkrát radost!

Můj manžel se snažil vést své skauty k samostatnosti tím, že se měli před táborem naučit od svých maminek dvě jídla, pak to museli na táboře v kuchyni během služby předvést.

Velice ráda vzpomínám na své skautské příhody a myslím si, že skauting dokáže říci něco i dnešním dětem, protože jsou závislé na přírodě, bez ní to prostě nejde!

Žádný velký vzkaz další generaci skautů nečiním, protože by to bylo viděno mýma starýma očima. Skauting by se však neměl brát jako zábava, ale jako závazek na celý život. Kdyby všichni důsledně plnili denní příkaz dobrého skutku, bylo by méně falše a závisti. Čtyřicet let komunistické totality zanechalo hroznou stopu. Doufám, že mezi skauty je té falše a závisti méně.

Pán Bůh mě tu nechává a je mi tu dobře, nemůžu říct, že by nebylo. Život je pěkný, vždyť je toho tolik... příroda je krásná, literatura je krásná, muzika je krásná, mám kolem sebe samé hodné lidi, mám radost z dětí a vnuků. Co víc člověk potřebuje.


Tento text si Mea přečetla a upravila.

1 Bratr RNDr. Miloslav Ambrož (*1931) chodil na gymnázium, studoval na vysoké škole v Brně, ale až v roce 1967 získal titul RNDr., který mu byl udělen na základě státní rigorózní zkoušky v oboru organická chemie. Stal se z něj doktor přírodních věd, ale protože nebyl straník, nedostal se k výzkumné práci, i když po ní velice toužil.

2 „Manžel vzpomínal, že měli u nich na prvním táboře lepší zásobování. Jižní Morava je zemědělský kraj, tak maminky daly nějaké suroviny na vaření. Navíc nebyli daleko, takže měli možnost zajít si pro něco domů. My jsme na Horní Bečvě měly nedaleko nějaký obchod, ale po válce bylo špatné zásobení.“

3 „V době, kdy už jsme spolu chodili a měli těsně před svatbou, přišel do Klobouk mladý kaplan, který o skautingu také něco věděl, takže tamější rozvoj skautingu byl už snadný, ale to už bylo krátce před zákazem skautingu.“

4 Nebo čekali do listopadu následujícího roku?

5 „Například jsme stále nosili skautské košile, byť bez odznaků.“

6 „Po válce byla také nouze o stany. Můj manžel třeba vzpomínal, že když tenkrát stanovali na jižní Moravě, tak chodili k sedlákům a vykupovali od nich stanové dílce, které tam němečtí či sovětští vojáci zanechali při postupu fronty. Někdy totiž tyto věci vyměňovali Rusové za alkohol.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Skautské století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Skautské století (Tomáš Foldyna)