Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Štencl (* 1939)

Měli sepsané, co jsem kde podepsal

  • narozen 18. září 1939 v Olomouci

  • otec Karel Štencl podával přes tajnou schránku zprávy o pohybu německých transportů v Olomouci

  • otci v roce 1945 revoluční národní výbor kvůli částečnému německému původu zkonfiskoval majetek

  • kolem roku 1964 vstoupil Lubomír Štencl do KSČ

  • v lednu 1968 zvolen do funkce předsedy závodního výboru ROH v Prametu Šumperka

  • po invazi vojsk Varšavské smlouvy vyloučen z KSČ

  • nevlastní syn Jiří Štencl v roce 1987 podepsal Chartu 77

  • během sametové revoluce Lubomír Štencl vstoupil do OF, spoluorganizoval protestní meetingy v Litovli

  • zvolen předsedou odborů v Tesle Litovel po roce 1989

  • v letech 1993 až 2000 místopředsedou Odborového svazu KOVO

  • v době natáčení v roce 2023 bydlel na své chalupě v Bartoňově

Jeho otec se za druhé světové války zapojil do odboje. Přesto mu v roce 1945 revoluční národní výbor zkonfiskoval majetek. Jeho nevlastní syn zase podepsal Chartu 77, vyhodili ho ze dvou gymnázií, ze zaměstnání a několikrát skončil v cele předběžného zadržení. Do života Lubomíra Štencla tak výrazně zasáhly oba totalitní režimy vládnoucí v zemi. Sám v uvolněných 60. letech vstoupil do KSČ, protože věřil v reformovatelnost systému. V čele závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH) v Prametu Šumperk se na změnách podílel. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy ho ale vyloučili z KSČ.

Otec tajně posílal zprávy do Anglie

Lubomír Štencl se narodil 18. září 1939 v Olomouci jako nejstarší ze tří bratrů rodičům Karlovi a Anežce. Rodina tehdy bydlela v místní části Olomouce v Pavlovičkách. Oba rodiče ale pocházeli z Brníčka na Šumpersku. Přesto, že se jednalo o výhradně českou obec, kde se v roce 1930 pouze jeden obyvatel z tamních osmi set hlásil k německé národnosti, pocházel otec z národnostně smíšeného manželství. Zatímco jeho matka byla Češka, tak jeho otec měl z mužské linie německý původ. Vždy se prý ale hlásil k československému státnímu občanství, a to i v době druhé světové války. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava ale byla upravena otázka státního občanství a otec se tak automaticky a nevědomky stal v roce 1941 říšským občanem. „U nás se německy nikdy nemluvilo. Vždycky jsme mluvili jen česky,“ dodává Lubomír Štencl.

Otec jako zdravotník rakousko- uherské armády zažil hrůzy první světové války. Viděl spoustu utrpení, až do konce života měl tragické vzpomínky na umírající vojáky, kterým již nemohli pomoci. Ve válce také utrpěl průstřel plic s trvalými zdravotními následky. Přesto po celou druhou světovou válku poslouchal zakázané zahraniční rádiové stanice, za což hrozil trest smrti. Podle Lubomíra Šencla se také zapojil do odbojové činnosti. „Táta na základě toho, že se kamarádil s Karlem Lukasem, tak podával zprávy o pohybu vlaků z Olomouce, protože jak my jsme bydleli v Edisonově ulici v Pavlovičkách, tak jsme viděli na nádraží, a on přes nějakou mrtvou schránku podával zašifrované zprávy do Anglie o pohybu německých transportů,“ vypráví Lubomír Štencl, ale další podrobnosti otcovy odbojové činnosti nezná.

Z Brníčka se totiž otec dobře znal s Karlem Lukasem. V té době byl vojenským atašé československé exilové vlády v Londýně.

Utekli před bombardováním

Poté, co se k Olomouci přiblížila Rudá armáda, byly ve městě často slyšet letecké poplachy a v dubnu 1945 Sověti podnikli několik náletů na vojenské transporty, což ohrožovalo i rodinu bydlící blízko nádraží. Lubomír Štencl vzpomíná, že se proto museli často schovávat v úkrytu ve sklepě. Rodina se proto raději přestěhovala k prarodičům do Brníčka. Během bojů o Olomouc pak sousední řadový dům zasáhla bomba, která sice nevybuchla, ale i tak poškodila nosné zdi, že se i byt, ve kterém Štanclovi bydleli, stal neobyvatelným.

Otci zkonfiskovali majetek

Rodina se konce války dočkala v Brníčku. Tato česká obec spadala od října 1938 pod říšskou župu Sudety a mnoho z tamních obyvatel bojovalo proti nacismu buď v odboji nebo v zahraničních armádách a několik z nich za to zaplatilo životem. V obci tak panovaly silné protiněmecké nálady a otce tehdy někdo obvinil, že v roce 1938 rozbíjel české cedule. I když se nakonec ukázalo, že jde o křivé nařčení a k soudu vůbec nedošlo, revoluční národní výbor mu kvůli jeho říšskému občanství 9. června 1945 zkonfiskoval majetek, což dokládá i zápis ze schůze uložený v dodatečných materiálech. Rodina tak přišla o pět hektarů polností. „Napravilo se to až v roce 1990. Požádal jsem o restituce a dohledal veškeré doklady,“ dodává Lubomír Štencl.

O pár měsíců později se tak rodina přestěhovala do nevybaveného bytu po Němcích v Šumperku. Lubomír Štencl vzpomíná, že než dostali v rámci válečných náhrad nábytek, museli jim pomoci známí, aby měli alespoň na čem spát.

Umučení Karla Lukase

V Šumperku rodina zažila nejen odsun Němců, ale i únor 1948, který znamenal několik desetiletí útlaku komunistickou totalitou. Lubomír Štencl vzpomíná, že otec celou situaci těžce nesl. Ještě hůř ho ale zasáhly okolnosti smrti Karla Lukase, s nímž se i po válce několikrát v Šumperku sešel. Krátce po únoru byl nejprve jako „západní důstojník“ zbaven všech funkcí, přeložen do výslužby a v březnu 1949 zatčen státní bezpečností. Prošel nelidským mučením při výsleších v Bartolomějské ulici a po jednom z nich 18. května 1949 zemřel. Otce ani nepustili na jeho pohřeb v Praze Bubenči.

Nejprve věřil v reformovatelnost systému

V Šumperku Lubomír absolvoval základní školu. Vzpomíná, že jako jeden z mála odmítl vstoupit do Pionýru. Chodil do modeláře, měl zájem o letectví, a tak se přihlásil ke studium na leteckého mechanika v Praze Ruzyni. I když byl přijat, marně čekal na dokumenty k nástupu do školy. Vydal se proto za velitelem letiště v Olomouci, kde zjistil, že místo něj do školy vzali syna nějakého krajského funkcionáře. Nezbývalo mu tak nic jiného než se vyučit nástrojařem pro Přerovské strojírny. Poté v letech 1958 – 1960 prošel základní vojenskou službou a následně nastoupil do Závodu první pětiletky (od roku 1966 Pramet) v Šumperku. V roce 1960 se také oženil a v roce 1962 se mu narodil syn Petr.

V šedesátých letech došlo k určitému politickému a společenskému uvolnění. Kolem roku 1964 se Lubomír Štencl rozhodl vstoupit do Komunistické strany Československa. „Jeden inženýr a strašně slušný člověk mě přesvědčil, že je potřeba s tím něco udělat, že je potřeba změnit ten stav, co tady je,“ odůvodňuje své rozhodnutí pamětník a pokračuje: „Dalo mi to hodně, že jsem tam vstoupil, že jsem mohl poznat, co je to za systém. O to víc jsem pak byl přesvědčený o tom, že byly správný další kroky, které jsem pak dělal.“

O tři roky později Lubomíra Štencla zvolili předsedou závodního výboru Revolučního odborového hnutí (ROH) v n. p. Pramet Šumperk. Funkci přebíral 1. ledna 1968, čtyři dny před zvolením Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem ÚV KSČ, což je datováno jako počátek tzv. Pražského jara.

V ROH tehdy probíhaly převratné změny. Diskuze se vedly na všech úrovních a vedení odmítalo závislost na KSČ a přidalo se k Šikovým ekonomickým reformám. „Chtěli jsme, aby se podnik oddělil od okresního výboru KSČ, protože komunistická strana pořád diktovala podmínky, co má podnik dělat. Byly tam tak zvané kádrové materiály, tak zvaný kádrový pořádek. Bylo určeno, kde na kterou funkci musí být komunista a kde nemusí. Nám se tyto věci vůbec nelíbily. Chteli jsme, aby to bylo podle odbornosti, podle toho, co ty lidi umí, že se to všechno musí změnit,“ vzpomíná Lubomír Štencl a dodává, že tehdy zavedli tak zvanou Radu pracujících, v níž byli všichni odborníci v Prametu, a měl to být orgán podnikové samosprávy, který rozhoduje o chodu podniku. Krátce poté ale do země vstoupila invazní vojska Varšavské smlouvy. Ještě v srpnu 1968 na protest Lubomír Štencl vystoupil z KSČ. Jenže tamní vedení KSČ jeho odchod ze strany nepřijalo a místo toho ho o rok později ještě před normalizačními prověrkami ze strany vyloučili. „Měli sepsané, co jsem kde podepsal. Doprovázeli jsme třeba lidi do Prahy na vysočanský sjezd. Dělali jsem řadu různých akcí. Byli jsme třeba v Praze a tam se podepisovala podpora jednání v Čierne nad Tisou a já to všechno podepsal. Vždycky se psalo jméno, adresa a pak podpis, aby to nebylo anonymní. Takhle jsem podepsal řadu různých protestů a pak na to zapomněl. Oni to všechno měli a ukazovali mně to. To bylo zarážející,“ vzpomíná Lubomír Štencl.

I poté ale zůstal předsedou závodního výboru ROH v Prametu a odbory stále pokračovaly v reformním kurzu. Jenže krátce poté začala „očista“ i v odborech. Lubomír Štencl se tehdy odmítl přidat k takzvanému normalizačnímu křídlu a tím udržet své místo v ROH. „Přijeli z ústřední rady odborů a nabídli mně byt v Praze a že jsem mladej a kdybych tam šel a tak dále. A to už jsem byl fakt sprostej. Oni rychle odjeli a že mě odvolali, což jsem odmítl, protože mě podle stanov mohla odvolat jen členská základna. Jenže tu už nešlo ani svolat, protože jsem ani nemohl nikde vystoupit,“ vypráví Lubomír Štencl, kterého si po vyloučení z KSČ předvolala k výslechu státní bezpečnost. Jako předsedovi odborů v Prametu mu totiž chodily různé připomínky, z nichž mnohé byly vyloženě nenávistné vůči komunistickým funkcionářům. Lubomír Štencl je ale stihl všechny spálit. „Na státní bezpečnosti po mně ty připomínky chtěli. Říkal jsem jim, že jsem funkci řádně předal, veškeré materiály jsou v poště a co je v poště, je zapsané, a nikde nic jiného nebylo. Takže oni mě nechali, protože neměli, co dokazovat.“

Syn podepsal Chartu 77

I přes potíže s komunistickým režimem zůstal Lubomír Štencl v Prametu. Potřebovali ho kvůli jeho odbornosti, a tak se vrátil k práci nástrojaře. Po prvním manželství se v roce 1974 znovu oženil a s manželkou a jejími dvěma syny Romanem a Jiřím se přestěhovali do Litovle, kde získal místo ve vývoji v národním podniku Tesla Litovel. Pracoval tam na vývoji gramofonů, a i když byl technikem, z politických důvodů ho administrativně zařadili do dělnické pozice.

Nevlastní syn Jiří Štencl studoval na gymnáziu v Bílovci, které se specializovalo na žáky talentované v matematice. Během studií se seznámil s předními postavami moravského disentu: Tomášem Hradílkem, Stanislavem Devátým, Michalem Mrtvým, Petrem Cibulkou a v roce 1987 podepsal Chartu 77. Krátce poté byl vyhozen z bíloveckého gymnázia. Mohl sice přejít na gymnázium v Litovli, ale když si pak vzal během prvomájového průvodu na ruku černou pásku s nápisem za Pavla Wonku, disidenta a obhájce lidských práv, který krátce předtím zemřel ve vězení, byl opět z gymnázia vyhozen. „Všimli si toho estébáci a vytáhli ho z průvodu,“ dodává Lubomír Štencl.

Jiří Štencl pak dlouho nemohl sehnat zaměstnání, než získal místo pomocného dělníka u Městského národního výboru v Litovli. I tam ale v září 1988 dostal výpověď. Jako aktivista Nezávislého mírového sdružení se totiž pravidelně účastnil protirežimních demonstrací. Několikrát proto skončil na 48 hodin v cele předběžného zadržení. Kvůli napojení na Petra Cibulku proběhla v domě Štenclů domovní prohlídka. Těsně předtím ale rodinu varoval Michal Mrtvý. „Ukrývali jsem věci k tisku samizdatů. V ložnici za postelí jsme měli takovou slepou přihrádku, do které nebyl přístup, a tam jsme to všechno naházeli,“ vzpomíná Lubomír Štencl a dodává, že jejich dům pak státní bezpečnost sledovala. Přesto se mu s manželkou podařilo tištěné samizdaty odvézt a zničit. Kvůli synovým aktivitám manžele Štenclovy také dvakrát předvolali k výslechu na StB. „Chtěli informace, ale už jsme věděli, co máme říkat. Odmítli jsme vypovídat.“

V odborech po pádu komunismu

Lubomír Štencl vzpomíná, že v době normalizačního útlaku občas podléhal beznaději a apatii, a tak se nakonec stejně jako mnoho jiných uchýlil do soukromí. S manželkou koupili chalupu v Bartoňově na Šumpersku, kde trávili každou volnou chvíli.

Během sametové revoluce ale opět nestál stranou. Stal se členem nově vzniklého demokratického hnutí Občanského fóra a spoluorganizoval protestní mítinky v Litovli. V podniku byl poté zvolen šéfem odborů. V roce 1991 v této funkci pomáhal řešit situaci zaměstnanců, kteří přišli o práci vlivem přesunu výroby do Tesly Orava. „S vedením podniku jsme řešili umístění lidí, aby ti, kteří odcházeli, dostali odstupné, aby lidi, kteří jsou tam zaměstnaní a bydleli v podnikových bytech, aby si je mohli odkoupit a nebyli součástí privatizace podniku,“ dodává.

V roce 1991 byl zvolen místopředsedou Moravskoslezské rady OS KOVO a po rozdělení Československa v dubnu 1993 Lubomíra Štencla zvolili místopředsedou Odborového svazu KOVO (kovoprůmysl). „Pak jsem byl prvním místopředsedou a zastupoval jsem předsedu. Dostal jsem na starost problémové podniky jako například Poldovku, letecký průmysl, Tatru Kopřivnice, ČKD Praha. Musím říct, že jsem byl rád, že se nám mnohde podařilo zachránit zaměstnanost,“ vzpomíná Lubomír Štencl, který v této funkci setrval až do roku 2000 a v době natáčení v roce 2023 bydlel na své chalupě v Bartoňově.

 

HAUSEROVÁ, M., Protirežimní demonstrace v srpnu 1988 v Praze u příležitosti dvacátého výročí okupace Československa a postihy jejích účastníků, Bakalářská práce. Technická univerzita v Liberci 2011. Dostupné z URL: https://dspace.tul.cz/handle/15240/11568

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Vít Lucuk)