Petr Štembera

„Mezitím tady byl pro mě asi jeden z nejdůležitějších lidí, kteří dělali podobné věci, který se jmenoval Chris Burden, z Ameriky, z Los Angeles. Byl tu v roce 76 pár dní u mě. Na rok 78 dostal roční kurátorství z nějaké soukromé instituce, která se jmenovala Institut současného umění v Los Angeles. A asi se mu líbilo, co dělám já. Pak jel do Rakouska, tam sehnal ještě jednoho kluka, a z Paříže, Ginu Pane. Tak nás tam pozval. S tím, že nebylo jasné, jestli vůbec mám žádat, že tam pojedu. Vzal jsem ten papír a šel na americkou ambasádu. Tam mi ten člověk řekl: ‚Prosím vás, tohle vůbec nikde neukazujte, to by vás určitě nepustili. Jediná možnost je požádat si normálně o turistické vízum.‘ Požádal jsem si tedy o turistické vízum. A seběhlo se to, prostě někdy jsou věci celkem zajímavé. Zase člověk musel mít nějaký příslib. Shodou okolností v bance na příslibech byla spolužačka mojí ženy z francouzštiny, kterou odněkud taky vyhodili začátkem 70. let. Dělala úřednici a zrovna na ni zbylo přidělování devizových příslibů. Dala mi nějaké dolary, s tím jsem šel na policii požádat o výjezd. A mezitím mi někdo řekl: ‚Nejlépe to tam dones v sobotu.‘ Oni pracovali i v sobotu – to je úžasný. A šlo se na Barťák (Bartolomějskou ulici na Praze 1), ale ne na tu kachlíkárnu, ale jinam. Tak jsem to tam donesl. A oni mi to za čtrnáct dní dali! Já jsem zíral. Pak jsem si říkal, že mě vedou v té evidenci, tak si třeba řekli: ‚Dáme mu ty papíry, on tam zůstane.‘ To já vůbec nevím ty důvody, proč mi to dali. Takže jsem byl měsíc v Americe.“

„Chartu jsme opisovali a nosili všude možně. To jsem si říkal, že to je asi tak všechno, do čeho se chci namočit. A pak si pamatuju, to bylo úžasné, to byl rok 78. V Náplavní, u toho kluka, jak on se jmenuje? Taky teď byl v tom Undergroundu, Bierhausl nebo takhle nějak? (Bierhanzl, Ivan.) No! Tam na půdě byla výstava šílených dětských malůvek Eugena Brikciuse. To se vědělo po celé Praze. A kdo tam šel, tak si říkal, že to je trochu o kejhák. Protože kam člověk přišel, tak všude se říkalo: ‚Tam bude Evžen, to bude dobrý.‘ A zároveň se vědělo, že to vyberou. A oni to opravdu vybrali. Tam byla hromada lidí. A narukovalo tam já nevím kolik fízlů. Když zabušili na dveře, tak všichni začali vyndávat z kapes opisy Charty a přemítali, kam to nastrkaj. Rvali to za kamna, rvali to za obrazy, mezitím to zase padalo zpoza těch obrazů. Bylo to úžasný. Pouštěli nás po jednom. Pamatuju si, že tam byl i Petr Rezek. A oni hned: ‚Á, pan Rezek.‘ Ale pustili ho, v podstatě nikoho nezavřeli.“