Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Barbora Stejskalová (* 1948)

• narozena 12. prosince 1948 v Praze jako Barbora Kumešová

• rodiče asimilovaní Židé, přežili válku

• na střední škole jela se třídou do Anglie

• vzpomíná na srpen 1968

• studovala angličtinu a norštinu na FF UK

• účastnila se Palachova pohřbu i pohřbu Jana Patočky

• v roce 1989 podepsala petici Několik vět

• v listopadu 1989 se zúčastnila protirežimních demonstrací

• tlumočila norskému králi, Václavu Havlovi, Alexanderu Dubčekovi i norským novinářům

• šest let pracovala na ambasádě v Oslu, čtyři roky pak v Kodani

Barbora Stejskalová přišla na svět 12. prosince 1948 v Praze jako Barbora Kumešová, měla ještě o rok a půl starší sestru Danu. Chodily do jeslí, do školky a pak na základní školu v Praze. Poválečné ročníky byly tak silné, že ve škole měla Barbora vyučování jeden týden dopoledne a druhý odpoledne, aby se žáci do budovy vůbec vešli. Ráda sportovala, se sestrou hrály košíkovou. Ačkoliv neměli mnoho příbuzných a nikoho na venkově, rodiče se snažili s nimi jezdit každou neděli na výlet. V zimě i v létě odjížděli společně na týdenní pobyty do pronajatých chat v rámci tehdejších odborů (ROH). Sestry Kumešovy dlouho netušily, čím si jejich rodiče prošli za války.

O válce se u nás nemluvilo

Rodiče pocházeli z asimilovaných židovských rodin, maminka se celý život cítila jako Češka. Tatínek se narodil v Ústí nad Orlicí, ale rodina s pěti dětmi se tam přestěhovala z Vídně. Byl hudebně nadaný, hrál na piano a na housle, působil také ve školním orchestru. Oba vystudovali obchodní školu, otec ještě před válkou vstoupil do komunistické strany. Oba žili v Praze, každý měl jiného partnera, ale přátelili se již před válkou.

Otci zachránila život jeho manželka, která nebyla židovského původu a odmítla se s ním rozvést. Smíšená manželství rozdělovali nacisté až jako poslední. Musel pouze opustit své úřednické místo a pracoval manuálně se skupinou dalších Židů ze smíšených manželství, vykonávali stavební nebo odklízecí práce. Podobně si vedl i otcův bratr, s ním se odmítla rozvést jeho rakouská nežidovská manželka. Díky svým ženám oba bratři jako jediní z rodiny válku přežili, jejich rodiče zahynuli v Terezíně a ostatní zřejmě v některém z koncentračních táborů na východě. Otec si později změnil příjmení z židovského Kummermann na Kumeš.

Maminčin první muž zmizel také v koncentračním táboře, ačkoliv v té době už spolu v podstatě nežili. Ještě s matkou ji transportovali nacisté do Terezína, kde se jim naštěstí podařilo vyhnout dalšímu transportu dále na východ. Maminka pamětnice pracovala v Terezíně v zelinářských zahradách mimo hradby ghetta. Později vzpomínala na shovívavé četníky, kteří zamhouřili oko, když chtěli vězni pronést nějaké jídlo. Válku obě přežily.

První manželství rodičů byla bezdětná, mamince dokonce lékaři tvrdili, že děti zřejmě nebude moci mít, bylo jí už téměř čtyřicet. S Barbořiným tatínkem ale krátce po válce otěhotněla a museli se rychle vzít. Jeho první žena celou situaci zvládla a oběma sestrám byla tetou.

Vděční, že přežili

Otec se záhy po válce začal živit hrou na klavír. Doma se o válečných událostech nemluvilo a ani se nekladl důraz na židovskou víru. Barbora vzpomíná na krásné dětství. Rodiče byli vděční, že se dočkali dětí, a radovali se z toho, že válku přežili. Navštěvovali divadla, koncerty, výstavy a své dcery brávali na dlouhé procházky po Praze. Plánovali, že si na stará kolena pořídí nějaký drážní domek a budou tam žít a obhospodařovat malou zahrádku. Když bylo Barboře pět let, onemocněla maminka roztroušenou sklerózou, s níž pak sedmnáct let žila. Ačkoliv se snažila svou nemoc zpomalit, hodně chodila, plavala ve Vltavě, přesto sestrám připadl velký díl péče o domácnost.

Po základní škole nastoupila Barbora na střední všeobecně vzdělávací školu, gymnázia byla tehdy zrušena jako buržoazní přežitek. Bavily ji jazyky, hodně sportovala, vzpomíná na pravidelné vánoční basketbalové turnaje na Vinohradech, kde se vždy sjely týmy z celé republiky. Se sestrou také nacvičovaly na spartakiádu, Dana to dotáhla až na strahovský stadion, Barbora cvičila pouze na spartakiádě pro Prahu 7.

Na střední škole se Barboře podařilo vyjet se třídou do anglického Newcastlu, hranice byly v té době otevřené a poměry trochu uvolněné. „Bydleli jsme v rodinách a chodili s dětmi do školy. Paradoxní je, že jsme třeba v literatuře byli mnohem sečtělejší než oni, ale třeba jsme nepoznali královnu, protože doma nás o ní nikdo neučil. Vnímala jsem to jako dva rozdílné světy.“

Na stáže mě nikdy nepustili

Po střední škole nastoupila Barbora Stejskalová na tři roky do práce. Nevěděla totiž, co by měla jít studovat, tak raději nešla studovat nic. V srpnu 1968 dělala sestra Dana vedoucí na táboře. Barbora tam za ní jela a seznámila se zde se svým budoucím mužem. Studoval tělocvik a biologii a na táboře si odbýval letní praxi. Zde je také zastihla okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy. „21. srpna ráno jsem chtěla jet zpět do Prahy, ale doslechli jsme se, co se děje. V té době jsem cestovala stopem, ale to mě nepustili, protože bych musela jít stopovat na karlovarskou silnici, a po ní jezdily tanky směrem na Prahu. Byla to pro nás velká rána, nechápali jsme to. Poměry se uvolňovaly, doufali jsme ve změny a pak přišlo tohle. Cítili jsme zklamání.“

V lednu 1969 se Barbora zúčastnila smutečního průvodu při pohřbu Jana Palacha. Do práce nechodila a připravovala se na přijímací zkoušky na vysokou školu. Vždy ji bavily jazyky, přihlásila se tedy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy s tím, že bude studovat angličtinu. Musela si k ní ale zvolit ještě druhý jazyk. Po dlouhém přemýšlení si vybrala málo obvyklou norštinu, hlavně proto, že její tatínek Norsko miloval a vždy o něm krásně vyprávěl. Doma měli také spoustu severské literatury, před válkou se hodně překládala.

V srpnu 1969 se s mužem vydali na měsíc do Francie, na pozvání to ještě šlo. Cestovali stopem, a když se vrátili, vymýšleli, kam pojedou další rok. V říjnu 1969 se ale hranice uzavřely a z cestování nic nebylo. Barbora vzpomíná na svá studia ve škole. „Když jsem nastoupila, první rok to bylo skvělé, úžasní učitelé, studenti se ptali, politická témata byla uvolněnější. Postupně museli profesoři k prověrkám a ti nejlepší jimi samo sebou neprošli. I můj tatínek musel jít za svým nadřízeným a odpovědět na otázku, co si myslí o srpnu 1968. Ten, kdo řekl, že to byla přátelská pomoc, mohl na svém místě zůstat. Tatínek to říct odmítl a musel odejít, naštěstí mohl už nastoupit do důchodu a nemusel k lopatě.“

Za nejlepším učitelem na severskou literaturu museli studenti chodit do malé kanceláře na akademii věd. Oficiálně učit nesměl, kancelář mu ponechali, protože už byl starý. Studium Barboru Stejskalovou bavilo, učitelé opakovaně navrhovali, aby jela na stáž do Osla. Výbor komunistické strany to vždy zamítl. Od vedoucí kurzu norštiny dostala nabídku jet na rok studovat na Island, kde se mluví jazykem podobným staré norštině, opět ji nepustili. Ještě na škole se pamětnice vdala a měla dvě děti. Studovat za normalizace jazyky nebylo jednoduché už jen proto, že živého Nora studenti nikdy neviděli. Školu Barbora nakonec dokončila, ale počáteční nadšení rychle opadlo.

První revoluční zkušenost s tlumočením

Barbora po studiích učila angličtinu na různých středních školách v Praze, ještě na vysoké škole si udělala pedagogické zkoušky. Věnovala se svým dětem a o politiku se příliš nestarala. V jednu chvíli s mužem uvažovali o emigraci, ale sešlo z toho. „Člověk se uzavřel do svého života. Jednou jsem udělala pokus nejít k volbám, ale s tou urnou přišli až k nám domů a lístek jsem tam vhodit prostě musela. Bylo těžké odolávat tlakům, můj muž byl v práci v kolektivu jediný, kdo nevstoupil do strany.“

Ze střední školy přešla Barbora na jazykovou školu, kde vedla kurzy pro dospělé a učila i norštinu. Výhodou bylo, že zde měla občas přístup k cizím novinám, které někdo přivezl z letiště, že poslouchali zakázaná rádia. S rodinou se snažili vyjet někam za hranice, ale opakovaně jim to zamítali, pustili je jen do tehdejšího východního Německa a do Rumunska. Až v roce 1988 Barbora Stejskalová směla odjet na čtyři měsíce na kurz do Norska. „Děti jsem nechala doma manželovi a babičce a jela jsem. Byl to šok. Když jsem se vrátila, zářila ze mě svoboda a demokracie, víc jsem se začala zajímat o politické dění.“

S manželem podepsali v létě roku 1989 petici Několik vět. Kamarádi, které si Barbora udělala při stáži v Oslu, za ní v listopadu 1989 posílali novináře, protože jim dokázala překládat a tlumočit.

Ve čtvrtek 16. listopadu seděla s norskými novináři v kavárně Slavia a bavili se o tom, že je zvláštní, že se u nás s režimem nic neděje, když v okolních státech už probíhají převratné změny. „Byla jsem skeptická, zda u nás režim vůbec padne. 17. listopadu jsem zrovna učila v jazykovce, ta byla na Národní třídě. Došlo mi, že se něco děje. O den později už jsme šli s mužem i se synem na Karlovo náměstí a průvodem na Václavské náměstí.“ Stále byla v kontaktu s norskými novináři, v pondělí 20. listopadu šli společně přes Národní třídu na Karlův most a dále na Hrad, kam už je nepustili. Slíbila jim, že s nimi další den pojede do Bratislavy na rozhovor s Alexanderem Dubčekem. „Musím přiznat, že ten se mi tlumočil špatně, byl samá fráze, těžko se to pamatovalo. Byla to moje první zkušenost s tlumočením, člověk musí mluvit v první osobě, chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla. Oproti tomu Václav Havel se tlumočil skvěle, když mluvil, nebyla to žádná vata. Jednou mi řekl, že norsky sice vůbec neumí, ale zdá se mu, že říkám všechno, co on, tak to mě potěšil.“

Do ciziny až po revoluci

Barbora Stejskalová ještě chvíli učila na jazykové škole, ale záhy začala pracovat na volné noze. Tlumočila například norskému králi, dělala Norům průvodce, překládala, tlumočila třeba i policii vyšetřující kriminální případy. V roce 1999 dostala nabídku pracovat na ambasádě v Oslu, původně na tři roky. Když se měnili velvyslanci, ten nový si ji tam nechal i nadále a ze tří roků bylo nakonec šest let. Nakrátko se vrátila domů a pak ještě pracovala čtyři roky na ambasádě v Kodani. Dnes se k norštině opět vrací, tlumočí, velmi populární je zde severská literatura.

Ještě za totality měla Barbora Stejskalová vždycky pocit, že tím, že není politicky aktivní, svým způsobem přispívá k fungování systému a je za něj zodpovědná. Člověk by se měl snažit být odpovědný k sobě i ke svému životu. Kvůli čtyřiceti letům, kdy o nás rozhodovali jiní, to bohužel neumíme.