Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Snažili jsme se hlavně zabránit v republice krveprolití
narodil se 22. srpna 1927 ve Vranové Lhotě
vyučil se řezníkem
na sklonku 2. světové války byl povolán ke kopání zákopů a stal se svědkem vražd občanů rodné obce
zažil osvobození sovětskou armádou
na vojně absolvoval radiotelegrafický kurz
rozhodl se vstoupit do armády jako profesionální voják
vystudoval vojenskou akademii v Sovětském svazu a dosáhl hodnosti plukovníka a náčelníka týlu Ministerstva obrany
účastnil se rady generálního štábu v noci 20. srpna 1968
na mimořádném XIV. sjezdu KSČ přečetl rozkaz tehdejšího prezidenta republiky
v rámci normalizačních čistek přišel o svou velitelskou funkci
Miroslav Stejskal se narodil 22. srpna 1927 ve vesnici Vranová Lhota v tehdejším okrese Litovel. Matka se za svobodna jmenovala Zemánková, otec byl lakýrníkem vysokoenergetických stožárů, nicméně většinou zůstával bez zaměstnání. Ve vsi Vranová, která je dnes součástí Vranové Lhoty, žila rodina v podnájmu u sedláka, který jim odpouštěl nájem za protislužbu, kterou byla maminčina výpomoc o žních. „Narodil jsem se jako druhorozený syn, bylo nás pět kluků. Mladší sourozence jsem měl v péči a to i v době školy, což způsobovalo, že jsem měl slabší studijní výsledky,“ vrací se do dětství Miroslav. Celá rodina žila ve velmi nuzných podmínkách a šest osob se tísnilo ve dvou postelích. „Školu jsem dokončil v roce 1941 a chtěl jsem se vyučit automechanikem. Ale to by stálo moc peněz, a tak jsem šel do učení – stejně jako bratr k řezníkovi Švecovi. Do práce jsem vstával v šest a vracel se ve dvanáct v noci, protože po práci jsem ještě chodil do hospody vypomáhat s obsluhováním hostů,“ vzpomíná.
Atmosféra strachu
Během válečných let se do Vranové přestěhovali Beckerovi, rodina četníka se dvěma dětmi. A zejména paní Beckerová prý znepříjemňovala život českým obyvatelům, které sledovala a donášela na ně. Také se postarala o to, aby se především chudí čeští obyvatelé přidávali k Němcům.
Miroslav vzpomíná i na Hanu Stejskalovou: „Byla to Židovka. Když se dozvěděla, že Židé musí nosit židovskou hvězdu, dostala infarkt. Do té doby pracovala v hospodě u Františka Švece, kde vařila obědy. Když tam přišla Beckerová, která nakupovala pro všechny četníky z Litovle a Olomouce, všichni museli z krámu odejít, protože ostatní považovala za podlidi.“ Udala velké množství lidí, například Žákova rodina zmizela celá a objevila se až po válce.
„Když bylo vyhlášeno totální nasazení, dva chlapci z Vranové se namísto toho, aby odjeli, přidali k partyzánům,“ vzpomíná. V zimě na přelomu let 1944 a 1945 vládly silné mrazy a mladí muži občas přespávali doma. „16. února 1945 Němci přepadli dům Jaroslava Žáka. Zahlédl je oknem a dal se přes dvůr na útěk. Zbývalo mu přeběhnout 300 metrů, aby se skryl v lese. Ale zastřelili ho přímo na plotě. Četníky tam poslala právě Beckerová,“ tvrdí pamětník a dodává, že se na pomoci partyzánům osobně podílel – například jim sháněl zásoby.
Miroslav si také vybavuje vzpomínku z února roku 1945 – děsivý pohled na procházející sovětské zajatce: „Byli roztrhaní, se slámou ovázanou kolem nohou. Přecházeli směrem na Dětřichov. Už v Mohlenici jich třicet šest pohřbili. Cestou do kopce padali jeden za druhým. Esesáci je stříleli a někde v těch místech zřídili hromadný hrob.“
Dětřichov je tragicky proslulý také kvůli tamnímu porodnímu koncentračnímu táboru. Ženy z Východní Evropy, které byly totálně nasazené v Říši a otěhotněly, sem byly posílány porodit. V nelidských podmínkách na nich byly také prováděny gynekologické pokusy, které nebylo možné přežít. Mimo to zde zahynulo hlady a na nedostatek péče přes dvě stovky novorozeňat.
Na zákopech
Jako nezletilý kluk musel Miroslav pracovat při kopání protitankových zákopů. „Když jsem odešel ze zákopů na dva dny na propustku, přišel pro mě četník, že se musím vrátit. 27. února tam totiž vtrhli partyzáni a postříleli Němce,“ líčí.
Válečný stav znamenal každodenní riziko ohrožení života. Na zákopech pracovalo kolem čtyřiceti chlapců z celého litovelského okresu. Miroslav měl jít vařit do kuchyně, když jim nad hlavami prolétl ve velké výšce letoun. Momentu překvapení využil společně s dalšími hochy a utekli. Autobusem se pak dostali až domů, protože se jim podařilo uprosit řidiče, aby je vzal zadarmo.
Jednou, když se Miroslav vydal pro zboží do Javoříčka, ho stará sousedka varovala, ať tam nechodí, že je obklíčené Němci a střílí se tam. „Měl jsem odtamtud odvést jalůvku. Vyhnul jsem se silnici, protože prý každého, kdo šel po silnici, Němci odstřelili. Doběhl jsem do Vranové a sdělil jim situaci.“
Masakr, při kterém 5. května 1945 Němci vypálili vesnici Javoříčko a zastřelili 38 mužů od 15 do 76 let, dnes připomíná pomník. Krutý nacistický čin v samém konci války měl být odvetou za četné partyzánské aktivity v okolí.
Zatýkání za pomoc partyzánům ve Vranové
Jenže z 6. na 7. května se vojenská kolona Němců, kteří v Javoříčku vraždili, přijela ubytovat do Vranové Lhoty. Vyhlásili, že jestli bude jedinému Němci nějak ublíženo, zastřelí padesát mladých lidí. Celá Vranová Lhota musela nastoupit ke zdi školy před namířené kulomety. „Starostu vyvedli na náves a na místě odpravili, i když se za něj jedna německá žena přimlouvala. Stejně jako farář, učitel a dokonce i Beckerová,“ říká. Do toho přišla sousedka Richterová, která měla syna na německé frontě, a vykřičela, že její syn nic neudělal, ale zato Krejčí a Švec že pomáhají partyzánům. A tím bylo rozhodnuto – oba okamžitě zatkli a odvezli. „K nám domů tehdy někdo doběhl a varoval matku: ‚Pošli chlapce pryč!‘ Běželi jsme se schovat do stavení k jedné známé. No a na základě toho, že zatkli ty dva, pustili ostatní mladé kluky,“ dodává. Další soused jménem Jirous to štěstí neměl – pokusil se o útěk přes dvůr k lesu, ale kulce neunikl.
Zachránilo ho, když vlasovci najeli na minu
Miroslav se šel v deset hodin večer zeptat do jedné chalupy, jestli už kolona Němců odjela, a dozvěděl se, že mají s sebou ony dva zajatce a stojí u lesa a střílí se tam. „Když se dala kolona do pohybu, pomalu jsem přicházel. Najednou proti mně vyběhl německý voják mého věku. Chytil mě pod krkem a křičel: ‚Partyzán, partyzán!‘ A sahal po pušce.“ Tehdy Miroslavovi zachránila život náhoda. V tu chvíli se prý objevili vlasovci a najeli přímo na minu. Vytrhl se ze sevření a utíkal k Vranové. Tam byla situace horší – nacisti nejenže zastřelili zatčeného Švece i Krejčího, ale vystříleli i celou rodinu Krejčových.
Vranová v ohrožení
8. května přijel do Vranové transportér plný zbraní, výbušnin a min. Zastavil před kapličkou a Němci, kteří z něj vyskákali, prohlásili, že Vranovou vyhladí a srovnají se zemí. Místní se je snažili přesvědčit, slibovali všechno možné. Nakonec rozhodlo, že sehnali automechanika, který zkusil opravit porouchané vozidlo. „Půl obce strkalo transportér. Po mně Němci chtěli, abych pro ně zabil a naporcoval prase. Přišel k nám pan Hejl se dvěma Němci a vedli mě s puškami k nim. Všichni už mysleli, že mě vedou na smrt, ale chtěli po mně jen tu práci,“ vypráví. Poté němečtí vojáci nasedli do opraveného transportéru a vyjeli ze vsi. V tom okamžiku se objevili Rusové. „‚Kde Němec? Kde Němec?‘ křičeli na mě. Ukázal jsem jim cestu a zamířili za nimi. Na kopečku nad Vranovou na ně narazili, jak leží pod transportérem zapadlým ve škarpě a snaží se ho vrátit na cestu. Rudoarmějci na ně: ‚Hände hoch!‘ Jenže Němci začali střílet a to už se s nimi Rusové nemazlili. Pozabíjeli je a nám řekli, ať mrtvoly dáme do zákopů, které jsme předtím kopali, a tam je zaházíme. A to jsme také udělali,“ dodává.
Sovětští vojáci se pak vyptali na směr Praha a odjeli.
Veselo mělo smutný nádech
Druhého dne se Vranovští dozvěděli, že Sověti osvobodili blízký zajatecký tábor, přičemž zde pozabíjeli devět Němců. A u Poličky pro německé zajatce zřídili nový. Za měsíc vyšlo najevo, že Němce postříleli v kamenolomu, kde mrtvé jen tak halabala zaházeli listím. Mrtvá těla pak prozradil nesnesitelný puch.
Pro Miroslava si pak podruhé v krátké době vzkázali, aby zabil a naporcoval prase. Tentokrát pro Rudou armádu. „Slavilo se, pilo se hodně vodky, ale to veselo mělo smutný nádech – všichni jsme o někoho blízkého přišli. 11. května jsme pohřbívali mrtvé...“
Se slepým koněm v pohraničí
I po válce pracoval Miroslav dál u svého mistra řezníka Františka Švece. „Pak mě požádali, abych šel pracovat do pohraničí, kde se znárodňovalo. Jeden řezník potřeboval tovaryše, a tak jsem za ním dojel do Jaroslavi u hranic. Byl sám, měl k ruce jen jednoho Němce a jezdili po kraji se slepým koněm. Uměli ho úžasně ovládat opratěmi, já jsem s ním však jednou narazil. Rozbil hlavou okno a pořezal se...“ vypráví. Tehdy se zařekl a rozhodl se vrátit do rodného kraje k původnímu mistrovi. Po roce zaměstnání v Národním podniku mu pak přišla v jeho osmnácti letech obsílka k odvodu.
Po narukování nejdříve absolvoval radiotelegrafický kurs. Později se stal instruktorem nováčků a suploval velitele roty při cvičení. „V lesích kolem Zvolena se ukrývali banderovci. Byl jsem spolu s jinými vybrán, abychom pročesávali les. Když jsme narazili na zemljanku, zavolali jsme, jestli tam někdo je, a když se nikdo neozval, hodili jsme tam granát a šli dál,“ říká.
Kariéra v armádě
V rámci dalšího vzdělávání byl pamětník povolán do školy osvětových pracovníků v záloze. Po kurzu postoupil dál do Brna k technické divizi, kde ho přemlouvali, aby zůstal v armádě jako profesionální voják. „Nastoupil jsem k politickému oddělení a pro vojáky základní služby jsem přednášel výběr ze zpráv z domova i ze zahraničí o politické situaci,“ říká ke svému působení na pozici politruka. Studoval v Sovětském Svazu a byl jmenován zástupcem velitele letištního pluku s úkolem provádět letištní cvičení na polním letišti. Nastoupil k letištnímu pluku u Brna, kde působil dva roky. Dále působil v technické a stíhací divizi v Českých Budějovicích, až dosáhl funkce náčelníka štábu logistiky a také byl jmenován náčelníkem hlavního týlu ministerstva.
Slibnou kariéru v armádě ČSSR zarazily události roku 1968. „Na konferenci v Bratislavě v roce 1968 se řešilo, že vojenské skupiny Varšavské smlouvy objížděly naše hranice a obhlížely koridory, kterými je možné vstoupit na naše území. Bylo to velmi kritizováno. Ministr manévry těchto jednotek odsoudil a kritizoval, že zástupci Varšavské smlouvy nejednali nejdříve s námi. Indra, Biľak a Jakeš tvrdili, že je v Československu aktivní kontrarevoluce a že musí být zlikvidována,“ sděluje.
Srpnová okupace na generálním štábu
20. srpna 1968 přijel pro Miroslava vůz a řidič ho odvezl na generální štáb. Na místě zjistil, že štáb je v zajetí sovětských vojáků: „Pouštěli nás dovnitř, ale ven už nikoho. Předseda vlády Štrougal se s námi telefonicky spojil a my jsme mu vysvětlovali, že vyšetřujeme, jestli někteří z našich nebojují proti Sovětům, což by znamenalo velké krveprolití. To se nakonec nepotvrdilo. Štrougal pak posílal blahopřejný dopis, kde stálo, že já a Merta budeme povýšeni do hodnosti generálmajora. Tak se ale nakonec nestalo,“ dodává.
Zpočátku se okupanti podle pamětníka snažili odzbrojovat naše jednotky, což vyvolávalo sebeobranné jednání a hrozily velké problémy. Po Brežněvově zákazu odzbrojování československých vojenských sil ustalo. Vážná situace také nastala na letišti v Ruzyni: „Naši z řad civilistů nechtěli nechat přistát sovětské letouny, kterým docházelo palivo. Instrukce ze SSSR ale zněly tak, že letadla musejí přistát za každou cenu, že jinak bude zle.“ Civilisté pak zůstali zablokováni v letištní hale několik hodin.
Na generálním štábu se řešily praktické záležitosti. Musely se například uvolnit potravinové zdroje. Vojáci armád Varšavské smlouvy v prvních dnech neměli k dispozici ani vodu. Ludvík Svoboda s ministrem Dzúrem každý den jednali se sovětskou stranou a hlásili generálnímu štábu, jaké oblasti projednali. „Sověti měli v těchto dnech také své problémy. Například když bylo potřeba nějakého vojáka pro nedisciplínu zavřít, tak ho zavřeli do kanálu...“ říká.
Miroslav vystoupil bezprostředně po okupaci na narychlo svolaném mimořádném XIV. sjezdu KSČ. Z pověření prezidenta Ludvíka Svobody přečetl jeho rozkaz, kterým se zapovídaly veškeré obranné aktivity československých vojenských sil, aby se zabránilo krveprolití a předešlo ztrátám na životech. Jeho vystoupení delegáti odměnili silným potleskem.
Poté však musel čelit obviněním z organizování protisovětského spiknutí. S nastupující normalizací pak už směl působit pouze v úřednické funkci a vypracoval plán pohyblivé polní nemocnice, důležitý v situaci okupované země, a také zajistil správné fungování a optimální přestavbu chirurgického pavilonu ve Vojenské nemocnici v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Iva Chvojková Růžičková)