Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Georgina Steinsky (* 1949)

• narodila se 16. června 1946 v Hradci Králové jako Jiřina Steinská

• pochází z významné podnikatelské rodiny vlastnící textilní továrny

• po válce byl rodině zabaven a znárodněn celý majetek

• rodina emigrovala v roce 1949 do Kanady

• vystudovala historii na univerzitě v Torontu

• pracovala 17 let ve státní správě

• stala se jako první žena v Kanadě náměstkyní ministra velkého federálního ministerstva

• po roce 1989 pracovala pro firmu Baťa v Československu a v České republice

• angažuje se v Nadaci rozvoje občanské společnosti a v různých neziskových projektech

• v roce 2018 obdržela cenu Gratias agit Ministerstva zahraničí ČR

Georgina Sehnoutka Steinsky je dáma, která zaujme na první pohled, a v okamžiku, kdy máte to štěstí a strávíte s ní v rozhovoru několik minut, zaujme ještě mnohem více. Je z ní cítit moudrost a životní zkušenost. Dokázala se v životě opravdu prosadit, a to hned několikanásobně. Působila jako náměstkyně ministra ve federální kanadské vládě a ve významných pozicích ve světě velkého podnikání. Nikdy ale nezapomněla na lidskou solidaritu a dodnes se aktivně angažuje v řadě neziskových organizací. Podstatnou část života prožila v Kanadě. Na své české kořeny ale nezapomněla. Její život byl velmi pestrý, zajímavý, ale zvláště na začátku života docela krušný. Konečně jako celá druhá polovina dvacátého století, do které se pamětnice narodila.

 

Rodinné zázemí

Georgina Sehnoutka Steinsky se narodila 16. června 1946 jako Jiřina Steinská. Její otec Jan Steinsky Sehnoutka přišel na svět v Černožicích. Její maminka Jiřina Kohoutová se narodila v Litoměřicích. Otec její maminky byl ředitelem gymnázia v Litoměřicích. Dědeček pamětnice Rudolf Steinsky Sehnoutka vlastnil pět textilních továren. Dědečkova manželka Jaroslava byla dcerou Cyrila Bartoně z Dobenína, významného podnikatele v textilním průmyslu a taktéž významného mecenáše. Rod Bartoň – Dobenín působil především na Náchodsku. Bratři Cyril a Josef významně pomáhali českému umění. Ve svých stavebních projektech zaměstnávali české architekty, české umělce. Významně přispěli například i na dokončení chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Pro zajímavost je třeba dodat, že další dcera Cyrila Bartoně z Dobenína Marie byla provdána za Jiřího Čerycha a dostala svatebním darem vilu v České Skalici, kde později točil Václav Havel film Odcházení. Samostatnou kapitolou je pak působení synů Jiřího Čerycha a Marie Bartoňové Ladislava a Jiřího v exilu. Ladislav Čerych, přítel Pavla Tigrida, byl vynikající odborník, vysokoškolský pedagog působící na významných postech OECD.

 

První vzpomínky z dětství

První bydliště Georginy Steinské bylo v paláci Steinského na dnešním Ulrichově náměstí, který postavil její dědeček Rudolf. Výstavní budova byla postavena na základě Gočárova územního plánu. Rudolf Steinsky Sehnoutka vyhověl přání starosty Ulricha mít na tomto náměstí architektonicky zajímavou budovu. Palác Steinských byl dokončen v roce 1928. Celá širší rodina se do této budovy přesídlila a měli tam i sídlo a kanceláře některých textilních továren. Všechny textilní podniky však dědečkovi Rudolfovi znárodnili již v roce 1945. Dědeček Rudolf začal potom pracovat v Praze jako hlavní nákupce bavlny pro ČSR. Po roce 1948 už však bylo jasné, že život celé rodiny by byl pod vládou komunistů velmi nepříjemný. Začali připravovat emigraci. Jeden ze spolupracovníků dědečka mu řekl, že při první příležitosti už zůstane v zahraničí. Dědeček od něj získal jméno převaděče a domluvil a zaplatil tajný přechod státních hranic do Spolkové republiky Německo. Téměř celá rodina se tajně sešla v Praze. Tedy vyjma babičky z matčiny strany, která musela v ČSR, zůstat, aby se mohla starat o svoji matku. Každý z rodiny měl své dva kufry. Ilegální přechod se však začal komplikovat. Večerní vlak měl zpoždění a převaděč se obával, že směna, která byla podplacena, se vymění. Celá rodina dojela skříňovým náklaďákem až 500 metrů před státní hranici. Dál už bylo Bavorsko a bylo nutné státní hranici tiše přejít pěšky.

Georgina Steinsky si vzpomíná, jak měla ona a její bratranec kašel. Dostali sice nějaké léky proti kašli, ale stejně to bylo nepříjemné. Maminka, která vedla malou Jiřinu za ruku, se na chvíli zastavila a všichni se jim vzdálili. Malá Jiřina mamince řekla: „Mami, mami, musíme už jít, oni nás předcházejí!“ Rodina se úspěšně dostala do sběrného tábora. Pamětnice si vybavuje útržkovité vzpomínky. Na to, jak dostali v táboře injekce, jak získal tatínek v Mnichově první práci, jak se rozhodovali, kam dále rodina půjde. Pomohl jim dřívější obchodní partner pan Moravec, který jako Žid emigroval před válkou před nacisty z ČSR. Pan Moravec pak pomáhal Čechům v emigraci, a tak také zaplatil celé rodině cestu do Kanady. Cesta se uskutečnila na přestavěné válečné lodi General McFray. Bylo tehdy běžné, že válečné lodě se přestavovaly na civilní a byly využívány na přepravu uprchlíků. Loď přistála v Halifaxu a celá rodina se potom přemístila do Toronta. 

 

Nový život v Kanadě

Pro celou rodinu Steinských nebyly začátky v Torontu úplně jednoduché. Dědeček Rudolf získal do začátku 100 000 USD od svého dřívějšího obchodního partnera, což byly v té době slušné peníze. Dědeček za ně koupil dva malé domky. Vytvořili pak společně rodinnou firmu na prodej gumové obuvi. Toto podnikání však poměrně brzy zkrachovalo. Poté založili firmu na dodávku záclon a závěsů, především do škol, nemocnic, nájemních domů apod. Nebylo to žádné velké podnikání, ale uživilo to tři rodiny. Celá rodina Steinských žila, hlavně v začátku, velmi pospolitým rodinným životem. Doma se samozřejmě mluvilo česky. Georgina Steinsky na tu dobu vzpomíná: „Každou sobotu se autem jezdilo do obchodu s masem a uzeninami, kde měli evropské zboží - párky a uzeniny a kupovalo se to na celý týden. Byl to nějaký rakouský obchodník.“ Pamětnice si vybavuje, jak její tatínek stále pracoval a pořád přemýšlel a vytvářel rozměry záclon a závěsů, které rodinná firma dodávala. Celkem se se svým novým životem smířil. Maminka si zvykala mnohem hůř. Byla to velmi citlivá osoba a mrzelo ji, že ve své vlasti musela zanechat maminku a babičku. Georgina Steinsky si pamatuje, jak si pravidelně volali s dědečkem a babičkou, kteří měli svůj malý domeček umístěný v místě, kde nebyli žádní Češi. Pamatuje si na starosvětský způsob komunikace, která začínala oslovením „rukulíbám“. Na druhé straně přiznává, že prarodiče jí vštípili hrdost na své kořeny na jedné straně a na druhé straně i ctižádost něco dokázat v nové vlasti. „Nechodili jsme do českých škol, ale do kanadských. Ve škole byli jen dva emigranti, já a jeden italský chlapeček. Učitelé se o nás velmi dobře starali.“ Kanada je obecně velmi vstřícná k emigrantům a Toronto obzvláště. A je zde všeobecná snaha udělat z emigrantů Kanaďany. „Mamince řekli, ať na mě nemluví anglicky, protože má špatný přízvuk.“

Georgina Steinsky rozvádí své úvahy o tom, jak ta první generace emigrantů má silnou vazbu k dalším emigrantům: „Chodili jsme každou neděli na bohoslužby na českou faru, navštěvovali jsme místní Sokol, kulturní instituce. Maminka psala české básně, které jí vydávali. První generace pilně pracují a snaží se, aby děti prospívaly. Jsou v té české společnosti. Já jsem chtěla něco dokázat v té kanadské společnosti. Utíkala jsem trochu z té české společnosti. Teprve v mém starším věku jsem se vrátila ke svým českým kořenům.“ O své rodině pak hovoří paní Georgina takto: „Tatínek byl mladý a přizpůsobil se. Společenská prestiž scházela především dědečkovi. Byl zvyklý na prestiž z Československa, kde mu každý říkal ‚pane továrníku‘. Hodně vyprávěl o starých časech. Měl svoji skupinu pěti až sedmi lidí, se kterou se setkával. Byla to pro ně taková úleva. Uměli německy, francouzsky, anglicky moc ne. Povídali si o bývalých časech. Nostalgicky.“  

Paní Georgina popisuje, jak se všichni emigranti ohromně soustředili na rodinu. „Dědeček se mě vždy vyptával na vysvědčení a říkal, že se musím snažit a přes školu něco dokázat.“ Obecně se emigranti se svojí situací vyrovnávají tím, že to dělají pro příští generaci. Georgina Steinsky hovoří o tom, že v Torontu je aktuálně hodně taxikářů a jsou to lékaři a inženýři z Pákistánu a dalších zemí a dělají to také pro budoucnost svých dětí. Georgina Steinsky si také vzpomíná na kontakt s babičkou Karlou z matčiny strany, která zůstala v Československu. Vzpomíná na dopisy, které od ní dostávala, české pohádky a sušené květiny, díky nimž dopisy krásně voněly. Dopisy byly samozřejmě cenzurovány StB, což byla tehdy běžná praxe. Některé věty v dopisech byly dokonce začerněny. Ale vesměs přicházely v pořádku. Babičce se zjevně podařilo uplatit příslušné úředníky tuzexovými poukázkami. Maminka od babičky Karly zemřela někdy v 50. letech. Od té doby se snažila babička dostat za ostatní rodinou do Kanady. Učila se anglicky. Když v roce 1965 dosáhla důchodového věku, umožnili jí komunisti odchod za rodinou do Kanady. Babička Karla dokonce propašovala briliantový šperk, který dostala maminka od tatínka při zásnubách. Georgina Steinsky vzpomíná: „Babička ho pašovala v nějaké tubě od kosmetického krému. Ten šperk byl úplně zamaštěný.“ Celá rodina se tedy znovu sešla. Georgina Steinsky zakončuje tuto část rozhovoru velmi výstižně a popisuje to, co tak často doma slyšela: „Zapomeňme na to, že se nám něco vrátí, musíme si vybudovat život v Kanadě, protože jiný život už nebude.“

 

Studia a zaměstnání v Kanadě

Georgina Steinsky vystudovala historii na univerzitě v Torontu. Její magisterská práce se tematicky věnovala historii a literatuře v Anglii 18. století. Po ukončení studií se vdala. Manžel dostal práci jako ekonom ve státní správě v Ottavě, kam se posléze přestěhovali. Její první působení bylo v dobrovolnické oblasti. Založily s dalšími čerstvými maminkami „sdružení maminek“ a vytvořily jesle. Projekt byl velmi úspěšný. Georgina Steinsky řídila činnost tohoto sdružení, sháněla financování, granty. Vzpomíná, jak jí tehdy manžel coby ekonom říkal: „Ty děláš velmi odpovědnou práci. Řídíš lidi, sháníš peníze, mohla bys také uvažovat, aby to někdo ocenil a platil.“ V Ottavě je velmi významným zaměstnavatelem federální stát. Pamětnice proto začala pracovat v oblasti historie a ochrany památek. Dlouho to však nedělala. „Co mě vždy bavilo, bylo sdružovat lidi za nějakým cílem, vést, ukazovat vize. Já jsem měla to štěstí a pracovala jsem 17 let ve státní správě v oblasti politiky pro střední a malé podnikatele. Měla jsem na starosti ekonomické věci a nakonec jako první žena, celkem jich bylo pět, jsem se stala náměstkyní ministra jednoho velkého ministerstva, které mělo na starosti nákup pro státní správu a různé administrativní služby. Zajímavá práce. Organizovali jsme také sociální platby a penze.“ Georgina Steinsky dále s úsměvem vzpomíná: „Tatínek, když odešel do penze, dostával ty šeky s mým podpisem a říkal: ‚Já už vím, co děláš, ty podepisuješ ty šeky.‘“ Nebylo tak běžné v 80. letech, aby ženy zastávaly tak vysoké funkce. Pamětnice k tomu dodává: „Já zastávám názor, že ženy musí pracovat dvakrát více než muži a musí být chytřejší. Já jsem měla štěstí. Vzal si mě pod křídlo jeden čestný a schopný manažer.“ Faktem je, že tehdy už v Severní Americe začalo feministické hnutí a v tomto smyslu byla státní správa o značný krok napřed oproti korporátní sféře.

 

Rok 1968 a druhá vlna emigrace do Kanady

„Já jsem rok 1968 ani moc nevnímala, dostudovala jsem, byla jsem čerstvá maminka. Aktuálně jsem dokončovala magisterskou práci.“ Georgina Steinsky dále dodává, že její maminka nikdy nevěřila, že se něco změní: „To jsou stejně komunisti, ti se nikdy nezmění.“ A dále doplňuje, že maminka dlouho nevěřila ani v roce 1989, že se něco změní. A právě v roce 1968 její maminka často říkala, že ti noví emigranti jsou trochu jiní, už jsou pokažení tím komunismem. Ale všichni jim pomáhali. Hodně emigrantů z roku 1948 novou emigrantskou vlnu přivítalo.

 

Rok 1989

Georgina Steinsky vypráví o tom, že její maminka nikdy nevěřila, že se něco změní, naopak její tatínek vždy bral věci tak, jak jsou, a tak pro něj byl rok 1989 zadostiučinění. Kruh se uzavřel. Rozhodl se, že uplatní restituce na majetek, který byl rodině ukraden komunisty. Měl ve své bývalé vlasti trvalé bydliště. „Maminka dlouho nevěřila v trvalou změnu režimu, ale pak s tatínkem párkrát přijela do Československa a pak do České republiky. Přijela na sraz spolužáků, vydali jí knížku básní, ale nikdy se tady necítila doma. To tatínek tady strávil celý půlrok každým rokem. Seznámil se znovu s hradeckými přáteli. Vrátili mu lesy. Jezdil do těch lesů. Byla to pro něj krásná doba. Já jsem měla na starosti ty právnické a ekonomické starosti, on ty společenské,“ dodává pamětnice. Rodině vrátili i palác Steinského v centru Hradce Králové, kde byla nejdříve poliklinika a pak okresní výbor KSČ. Budovu se podařilo zrestituovat. Tatínek dostal i domy v Praze, Hradci Králové, lesy, vilu, kde dědeček bydlel. Rodina však nakonec majetky prodala, protože už neměla zájem trvale působit ve staré vlasti.

 

Práce pro Tomáše Baťu

Georgina Steinsky ukončila své působení ve státní správě kanadské federace v roce 1990. Tehdy jí jeden headhunter řekl, že pokud chce něco změnit, musí to učinit do 45 let věku, pak už to nepůjde. Pomohla náhoda. V lednu 1990 se konala v Kanadě konference o vztazích mezi státní správou a podnikatelskou sférou. Georgina Steinsky tam byla také pozvána. Konference se účastnil i Tomáš Baťa. Ukazoval tam také fotky z jeho slavného návratu do Prahy. Na konferenci se mluvilo o tom, co to všechno vlastně znamená, jak to ovlivní svět, NATO apod. Georgina Steinsky se tam seznámila s Tomášem Baťou a jeho ženou Sonjou. „On byl rád, že mám české kořeny. Říkal, že se tam má vrátit, že ho o to požádal Havel a lidi kolem něj a vlastně tím československý stát, aby tam pomohl něco udělat s obuvnickým průmyslem,“ líčí pamětnice. Georgina Steinsky tak opustila kanadskou státní sféru a přijala zaměstnání pro firmu Baťa. V březnu 1990 přijela do Československa a začala vyjednávat o návratu firmy Baťa na český trh. „Očekávání, že Tomáš Baťa zachrání obuvnický průmysl, bylo v Československu veliké, ale nereálné. Oni za ním přišli už v 80. letech komunisti. Komunisti věděli, že výrobní kvalita tam už nebyla a vyváželo se většinou do SSSR. Když s ním vyjednávali, řekl jim: ‚Můžeme se o tom bavit, ale musíte mně ten podnik zaplatit, když jste mně ho znárodnili.‘ Ono to bylo dost daleko. Už se mluvilo o částce 50-60 miliónů USD. A zdálo se, že se opravdu něco bude dít, ale pak to komunisti stáhli.“ Georgina Steinsky však popisuje, že terén byl už od těch dob trochu prošlapaný. A ten slavný návrat Tomáše Bati 14. prosince 1989 očekávání ještě umocnil. „Pro Tomáše Baťu to všechno bylo velmi emocionální. Na mě však zbyla ta ekonomika.“ Pamětnice vzpomíná, že Baťa měl mezinárodní poradce, kteří ji prosili, aby emoce Tomáše Bati krotila. Obávali se nějakých přemrštěných investic, které by mohly kapitálově ohrozit firmu celosvětově. „Můj úkol byl vše analyzovat. Jaký je vlastně stav českého obuvnického průmyslu? Co by to vyžadovalo kapitálově?“ Závěr byl však velmi realistický. Pokud nevezme stát na sebe ty životaneschopné provozovny, není šance vstoupit do tak rizikového projektu. Všechno se odehrávalo příliš brzy, kdy nebyly zákony, nebyla ještě zahájena privatizace. Stát chtěl, aby firma Baťa na sebe vzala veškeré riziko. Projekt se tedy zúžil na vytvoření obchodního řetězce a dovoz obuvi ze zahraničí. Nejprve bylo vytvořeno 22 prodejen, pak postupně další. Zakoupila se jedna malá továrna, která však nikdy nebyla baťovská. Všechny prodejny si musela firma Baťa koupit zpět. Bylo řečeno, že Benešovy dekrety prolomit nejde. V prosinci 1991 byla podepsána smlouva se státem. Georgina Steinsky vedla veškerá vyjednávání. Po úspěšném dotažení tohoto projektu se vrátila do Toronta a pracovala na centrále firmy, kde se zabývala výukou manažerů. Georgina Steinsky se vrátila do České republiky v květnu 1993 jako generální ředitelka prodejen Baťa. „Byla to velká výzva, ale vše se změnilo. Lidi měli v paměti ty staré laciné baťovky. To už však neplatilo a musel se při výběru zboží dost těžce hledat nějaký kompromis. Marketing tady nefungoval. Převzali jsme všechny zaměstnance. Kultura prodeje tady byla také jiná. Zdaleka už neplatilo staré baťovské úsloví ‚Náš zákazník – náš pán‘.“ 

 

Pomáhat těm druhým

Georgina Steinsky se vrátila do Kanady z České republiky v roce 1995. „Rozvedla jsem se, mladší syn žil s tátou a potřeboval mě. Tak jsem se vrátila do Kanady,“ dodává Georgina Steinsky. Pamětnice pak ještě pracovala na vysokém postu ve velké kanadské pojišťovně, kde měla na starosti personalistiku marketingu a komunikaci. A na závěr svého pracovního života řídila marketing ve velké telekomunikační firmě. V té době však již velmi často dojížděla pravidelně do České republiky. Angažuje se v Nadaci rozvoje občanské společnosti (NROS). Pomáhala svému příbuznému Ladislavu Čerychovi, který nakonec prodal svůj rodinný klenot, vilu v České Skalici, za symbolickou jednu korunu právě NROS. Do důchodu pak definitivně odešla v roce 2003. Georgina Steinsky se vlastně vrátila k tomu, s čím začínala - neziskovému sektoru a občanské společnosti. Georgina Steinsky dodává: „V Kanadě se děti odmalička, od první třídy věnují aktivitám v neziskovém sektoru, jako je práce pro Červený kříž, prodej pečiva a z výtěžku pak pomoc potřebným. Děti jsou takto vychovávány. Pokud chtějí mít maturitu, musí odpracovat určitý počet hodin dobrovolnických prací. Musí se naučit pomáhat těm druhým.“ 

Georgina Steinsky obdržela v roce 2018 cenu Gratias agit. Tuto cenu uděluje Ministerstvo zahraničí České republiky, speciálně přímo ministr zahraničí, „za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí“. Pamětnice je tam ve velmi dobré společnosti. Cenu dostali mimo jiné M. Albrightová, Věra Čáslavská, Eva Jiřičná, Josef Škvorecký a také již zmíněný Tomáš Baťa. „Byla jsem překvapena. Snažím se pomáhat české komunitě v Kanadě. Zajímám se o občanskou společnost. Byla to však pro mě překvapivá, velká čest,“ vypráví pamětnice.

Georgina Steinsky na závěr poznamenává: „Mě zajímá a sleduji vývoj občanské společnosti a myslím, že se to již trochu vyvinulo. Dobrovolnictví. Firmy také něco dělají. Společnost ztratila za komunismu ten pojem dárcovství, mecenášství a dobrovolnictví, protože lidé museli. Ale rozšiřuje se to. Ale je to dlouhá trať. A není to tak rozvinuté jako v Severní Americe, kde především soukromé dárcovství přispívá nejvíce. Neziskový sektor je tady hodně závislý na státu. V Severní Americe stát něco dává, firmy něco dávají, ale nejvíc je rozvinuto osobní dárcovství. V USA a v Evropě je nyní trend populismu, bourání mezinárodních institucí. Ohrožení liberální demokracie mně dělá obavy. Ale doufám, že si lidé uvědomí hodnoty liberální demokracie, které tady lidé jako Havel vytvářeli. Že se na to nezapomene a nejenom tady, ale všude. A nesmíme podceňovat chování ekologické. Jeden váš prezident říkal, že není žádné oteplování – globální oteplování, změna klimatu. Musíme si na ty hodnoty dávat pozor. Ale já se snažím být optimista a věřím, že ti lidé budou ty hodnoty dodržovat.“