„Než jsme vstoupili do JZD, tak aby nás donutili, tak přišli v lednu a vzali nám veškerý krmení. Přišla sem milice ze Soběslavi a nějakej policajt byl u toho. Přijeli traktorem s vozem a začali shazovat z půdy všechno, co tam bylo. Matka se postavila před kolnu, že je tam nepustí. ‚Co se dá těm zvířatům!?‘ Oni do ní drbli a ona upadla. Otec pochopitelně na toho blbce, co do ní strčil, skočil a začal ho škrtit. Otec se nebál, jemu to bylo všechno jedno, jak byl z toho koncentráku…“
„Jak jsem se na tu Prahu díval z tý výškový budovy, jak jsem tam dělal, tak tyhle ti lidi, co tam jezdili na tom tanku, stříleli na všechny strany a stříleli taky po těch, co byli v protiletadlovém hnízdě v barrandovských stráních. Ty to okamžitě obrátili a začali střílet po nich. Jak tam začali střílet po nich, tak to lítalo na všechny strany a já, jak jsem byl v tom osmým patře, tak mi akorát nad hlavou proletěl dělostřeleckej granát a vletěl do výtahový šachy. Tam to vybuchlo. Můžu vám říct, že jsem do rána neslyšel. Měl jsem velikou kliku, že ta šachta byla železobetonová, takže mě nezabili.“
„… s tímhletím Brežněvem. Tak ho tenkrát přivezli na vozejčku. Pod sako mu vedli nějaké hadičky. Na pódiu měl upravenou nájezdovou plochu. Nestoupl si za řečnickej pult, tam ho nastrkali vozejčkem. To se nevysílalo, to se všechno cenzurovalo. A my jsme pochopitelně všechny tyhle necenzurované věci viděli. On začal: ‚Ééé!‘ A nic. Pak se ozvalo: ‚Tovarišči i tavarišky!‘ Pak pronesl asi dvě věty a pak udělal: ‚Eee!‘ A pak ho odvezli. My jsme úplně řvali smíchy!“
Jaroslav Steinocher se narodil 23. února 1942 jako syn mlynáře v Čejnově u Soběslavi. V dětství se musel vypořádat jak s dětskou obrnou, tak s perzekucemi, které ho postihly jako syna kulaka. Po vystudování gymnázia a vyučení se stal opravářem televizorů. Poté co se oženil a přestěhoval do Prahy, začal pracovat jako technik v televizním voze. Setkával se s vysoce postavenými komunistickými politiky a nahlédl do zákulisních poměrů Československé televize. V roce 1968 pracoval v ilegálním vysílání proti okupačním vojskům, ale i přesto zůstal v televizi až do roku 1985, kdy začal pracovat v pražském metru. V roce 2002 se vrátil zpátky na mlýn do Čejnova. Během života se dostal nespočetněkrát do různých prekérních situací, ze kterých nakonec dokázal vybruslit.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
