Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Stehlíková (* 1950)

• narozena 7. dubna 1950 v Novém Šaldorfu na Znojemsku

• rodiče pocházeli z Vysočiny

• na podzim roku 1945 se přestěhovali do Nového Šaldorfu do domu po odsunutých Němcích

• na přelomu 50. a 60. let rodina donucena vstoupit do JZD

• během invaze v roce 1968 skládala přijímací zkoušky na střední školu

• v roce 1971 úspěšně absolvovala střední pedagogickou školu v Třebíči

• téhož roku nastoupila jako učitelka v mateřské škole v Hevlíně a v Dyji

• na počátku 70. let začala zpívat v dechové hudbě Znojemská desítka

• tam se seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Stehlíkem

• v roce 1973 uspořádali svatbu a vychovali společně syna Antonína a dceru Martinu

• v druhé polovině 70. let 20. století se s manželem připojili k cimbálové muzice Polajka

• v roce 1989 vstoupila do KSČ

• po sametové revoluci stranickou knížku odevzdala

• i v současné době (rok 2022) se věnuje folkloru, sběratelství a výtvarné činnosti

Komunistický režim zaujímal ve vztahu k folkloru poměrně schizofrenní postoj. Na jedné straně venkovskou kulturu založenou na lidovosti využíval ke své propagaci. Na druhou stranu byl zodpovědný za řadu radikálních zásahů do venkovské společnosti, čímž oslabil nebo zcela zničil její kořeny. Kvůli odsunu německého obyvatelstva přišlo Československo o celou paletu projevů lidové kultury. Násilná kolektivizace zničila vztah venkovanů k půdě, ateistická propaganda se snažila mnohé prvky lidové kultury potírat či úplně nahradit.

O obnovu folkloru a jeho rozvoj se v této atmosféře snažila Marta Stehlíková (rozená Palátová). Narodila se 7. dubna 1950 v Novém Šaldorfu na Znojemsku. Až do roku 1945 tuto vesnici většinově obývali německy mluvící obyvatelé. Po jejich odsunu se sem přistěhovali lidé z různých částí země, mezi nimi i rodiče Marty Stehlíkové.

Rodiče se z neúrodné Vysočiny přestěhovali do vsi po odsunutých Němcích

Oba rodiče Marty Stehlíkové pocházeli z Třebíčska. Zkusit štěstí v úrodnějším kraji se rozhodli na podzim roku 1945 na základě výzvy k dosídlování pohraničí po odsunutých Němcích, jejich snem bylo obhospodařovat statek. Usídlili se tak v Novém Šaldorfu na Znojemsku.

Obsadili dům, ve kterém ještě několik měsíců bydlela vdova se dvěma dětmi. Její manžel působil za války v německé armádě, kde také padl. „Krátké společné soužití bylo prý bezproblémové, ale přesto si myslím, že to ti Němci nesli velmi špatně. Když odcházeli, nechali tam veškeré vybavení,“ říká pamětnice. K velkému zemědělskému stavení s koněm, krávou, prasaty a králíky náleželo i několik arů polí a vinohradů.

Po odsunu zůstaly ve vesnici jen tři německé rodiny. Noví dosídlenci pocházeli zejména z Valašska a Slovácka, popřípadě z Vysočiny. Z rodných vsí si do nového domova přenesli i své zvyky, tradice a folklor. „Ti lidé vytvořili komunitu. Rozvíjeli to, co znali ze svých domovů: zpívali písničky, slavili posvícení, dožínky, stavění máje, vinobraní a další tradice. Některé vycházely z valašských zvyků, jiné ze slováckých.“

Otec chtěl hospodařit na vlastním, kolektivizaci však neunikl

Rodiče Marty Stehlíkové odešli z méně úrodné Vysočiny na jižní Moravu především proto, aby se mohli živit zemědělstvím. S hospodařením neměli velké zkušenosti, a proto se učili za pochodu. Navíc byli povinni odvádět dodávky státu. Kolektivizaci zemědělství vnímal zejména otec pamětnice velmi špatně. „Vždyť tam šel proto, aby mohl hospodařit na svém,“ vysvětluje. Vstupu do JZD se rodina však nakonec nevyhnula. Maminka Marty Stehlíkové v družstvu pracovala až do konce svého života. „V mládí přišla o prsty na pravé ruce, dostávala jen minimální invalidní důchod. Proto pracovala v družstvu, kde musela odvést stejnou práci jako ostatní. Zemřela v 51 letech na astma,“ popisuje pamětnice. Její otec byl v družstvu taktéž zaměstnán, a to jako agronom, později jako vedoucí všech vinic.

Doma slýchávala na proces kolektivizace jen samou kritiku. „Ti největší soudruzi, kteří to měli na starost, uměli dělat politiku, ale ne zemědělství.“ Pamětnice vzpomíná na jednoho, který obsadil statek po odsunutých Němcích. Ve skleníku choval slepice, spálil pařeniště a celý dům zpustošil.

Naproti tomu Marta Stehlíková s uznáním vzpomíná na jednoho zemědělce, který se do Nového Šaldorfu přistěhoval z Valašska. V hospodaření měl velké úspěchy, jako první začal pěstovat zeleninu. „Choval se jako manažer v nejlepším slova smyslu. Paradoxně jej však soudruzi ze Znojemska znovu vysídlili,“ dodává pamětnice.  

Během invaze v roce 1968 absolvovala cestu na přijímací zkoušky

O srpnové invazi v roce 1968 se Marta Stehlíková dozvěděla při sběru okurků v Novém Šaldorfu. „Přiběhla za námi naše spolubydlící a křičela, že nás zabrali Rusáci. Já jsem si nedovedla představit, co to znamená být zabraný, ale moji rodiče ano, protože zažili válku. Chvíli jsme stáli úplně zkoprnělí, ale pak jsme si řekli, že musíme alespoň dosbírat ty okurky, jinak by shnily,“ vzpomíná pamětnice. V osudový den 21. srpna 1968 měla navíc smluvenou schůzku se svým tehdejším přítelem. „Čekala jsem na něj, ale nepřišel a už se mi nikdy neozval. Tenkrát totiž nešly pošty, telefony a nemohli jsme jít ani na tancovačku.“

Na konec srpna 1968 měla pamětnice naplánované přijímací zkoušky na střední školu v Třebíči a v Brně. Samotná cesta byla však kvůli všeobecnému chaosu v zemi poměrně komplikovaná. „Na střední pedagogickou školu v Třebíči mě vezl otec na motorce, protože nejezdily žádné vlaky ani autobusy. Po cestě jsem viděla směrovky, které naši lidi polámali, aby Rusové nevěděli, kam mají jet. Zahlédla jsem i tank, ale neměla jsem strach,“ líčí pamětnice.

O společenské situaci posrpnových dnů se v rodině Palátů příliš nemluvilo. Vše podstatné pamětnice prožívala během studií na škole v Třebíči. „Pamatuji si, jak jsem v lednu 1969 vstoupila do poloprázdné třídy. Část spolužáků totiž v ten den odjela na manifestaci do Prahy, aby vyjádřila znepokojení nad upálením Jana Palacha.“ Jednalo se o spolužáky, kteří nebyli ubytováni na internátě jako Marta Stehlíková, ale v soukromí, kde byli od domácích informováni o aktuálním dění.

Na počátku normalizace se před komisí zpovídala, co dělala v roce 1968

Po absolvování střední školy v roce 1971 nastoupila Marta Stehlíková jako učitelka v mateřské škole v Hevlíně a záhy v mateřské škole v Dyji. „Tehdy všechno ztuhlo,“ komentuje pamětnice nástup normalizace v Československu. „Všichni učitelé jsme byli pozvaní před komisi, kde jsme se museli zpovídat, co jsme dělali během pražského jara, invaze vojsk Varšavské smlouvy a pohřbu Jana Palacha. Na základě toho, co jsme jim řekli, komise rozhodovala o tom, jestli jsme vhodní pro výchovu nejmladší generace.“

Během zaměstnání se pamětnice věnovala zpěvu na Lidové škole umění ve Znojmě, kde si jí všiml hudební skladatel a pedagog Jan Valík. „Oslovil mě, abych dělala zpěvačku v dechové hudbě Znojemská desítka, kde byl kapelníkem.“ 

Tam se seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Stehlíkem. „Zpívali jsme společně, ale zpočátku mě doslova nenáviděl, protože jsem zpěv zvládala lépe než on. Potom jsme si však k sobě našli cestu a sblížili jsme se,“ říká pamětnice. V roce 1973 uspořádali svatbu. Později se jim narodil syn Antonín a dcera Martina.

S manželem se přidali k cimbálové muzice Polajka

Jelikož to manžele Stehlíkovy vždy táhlo k lidové hudbě, přidali se v druhé polovině 70. let 20. století k cimbálové muzice Polajka. Marta Stehlíková zpívala, její muž hrál na housle. „Přišla jsem na konkurz do panelového bytu manželů Gromychových. Zazpívala jsem ukolébavku a oni mě okamžitě vzali,“ popisuje první setkání s kapelou. Toto uskupení se zformovalo roce 1973 z iniciativy manželů Ladislava a Dagmar Gromychových a Jana Vajčnera, kterým byla cimbálová muzika velmi blízká a měli s ní dřívější zkušenost.

Cimbálová muzika Polajka musela být stejně jako ostatní zájmová uskupení před rokem 1989 řádně organizována a musela mít svého zřizovatele. Působila tak pod hlavičkou tří různých organizací: obuvnického podniku Závody Gustava Klimenta, pod Městskou osvětovou besedou, která spadala pod Městský národní výbor Znojmo, a pod Státní statek Znojmo. Zřizovatel zajišťoval muzice zázemí a materiální vybavení. Měl však právo a povinnost muziku kontrolovat, popřípadě zasahovat do její činnosti. „Můj muž a kapelník Slávek Gromych museli pravidelně docházet na schůze Městské osvětové besedy ve Znojmě a předávat jim zprávy o naší činnosti.“

Jako přistěhovalci rozvíjeli na Znojemsku valašskou a slováckou lidovou kulturu

Cimbálová muzika Polajka interpretovala převážně lidové písně Valašska a Slovácka, a to zejména jeho subregionů Podluží a Horňácka. Tím si brzy získala velkou oblibu u obyvatel Znojemska, kteří měli v těchto regionech své kořeny.  

Je však na místě pozastavit se nad tím, do jaké míry byl tento projev folkloru autentický. Původní němečtí obyvatelé museli Znojemsko násilně nedobrovolně opustit v roce 1945. S sebou si odnesli i svoji specifickou lidovou kulturu. Novými dosídlenci na Znojemsku se stali vesměs Valaši a Moravští Slováci, kteří se snažili zde dále rozvíjet své tradice a zvyky, které byly v jejich původní domovině součástí jejich identity.

K hodnověrnosti cimbálové muziky Polajka Marta Stehlíková však říká, že „většina členů muziky byla s folklorem pevně spjata. Dáša Gromychová hrála ve Znojemčanu, její manžel pocházel ze Zlínska, kde působil ve Slováckém krúžku, Jan Vajčner pocházel ze Strážnice. Nad autentičností jsme tímto způsobem nepřemýšleli, měli jsme prostě jen chuť zpívat písně, kterých jsme si vážili.“

Předseda ONV Znojmo nám radil, ať omezíme ty pánybohy v našich písničkách

Komunistický režim vytrhl folklor a lidovou kulturu ze svého přirozeného prostředí a snažil se ji prezentovat jakožto výkladní skříň socialistické kultury. Prosazoval její lidový původ a zároveň potlačoval mnohé nežádoucí, např. religiózní prvky.

Členové cimbálové muziky Polajka tak vystupovali během řady ideologicky zabarvených akcí, zejména při mírových slavnostech nebo během prvomájových průvodů. Hráli na oficiálních konferencích, schůzích a delegacích zejména Okresního národního výboru Znojmo.

V červnu roku 1982 například koncertovali v Lechovicích, kde se tenkrát setkal předseda vlády Josef Korčak a předseda vlády Severního Porýní-Vestfálska Johannes Rau. „Celé město bylo tehdy obšancované, na vystoupení jsme jeli v policejní koloně,“ popisuje Marta Stehlíková.

Za svoji činnost byli muzikanti z Polajky oceněni plaketou Budovatelů socialistické kultury. „Vyznamenání nám předával tehdejší předseda okresního národního výboru ve Znojmě. Říkal, že jsme skvělí, ale že je v těch našich textech až příliš pánůbohů a že bychom je měli omezit. Ten člověk o folkloru nevěděl vůbec nic,“ popisuje pamětnice a dodává, že režim se musel něčím chlubit a prezentovat. Proto si k tomu účelu vybral i folklor.

S muzikou mohli cestovat na Západ, ale bez dětí

Členové cimbálové muziky Polajka se prezentovali nejen v tehdejším Československu. Podnikali celou řadu zahraničních cest, zejména do Jugoslávie, Rakouska, východního i západního Německa či Dánska. Na Západ se kapele podařilo vycestovat i díky kontaktům s pracovníky zahraničního obchodu a cestovního ruchu, které muzikanti navázali při neformálním setkání ve vinném sklepu.

Vycestovat na Západ nebylo pochopitelně snadné. „Museli jsme podat žádost na okresní výbor KSČ a vypracovat seznam všech členů kapely,“ popisuje pamětnice a dodává, že na každou zahraniční cestu navíc OV KSČ vyslalo jednoho svého pracovníka, aby za skupinu ručil a zároveň na ni dohlížel. O průběhu cesty podával závěrečnou zprávu. „Do rukou se mi dostalo takové hlášení z roku 1988, kdy jsme absolvovali cestu do Vídně. Text byl psán poměrně lidsky a autor úplně vynechal informace o tom, zda jsme se v cizině setkali s místními lidmi, přesněji s krajanskými emigranty.“

Během roku 1968 totiž řada obyvatel Znojemska do Rakouska utekla. Ve Vídni žila např. příbuzná manželů Gromychových, kteří se s ní setkali. „Kdyby se tyto informace objevily v závěrečném hlášení, oba manželé by mohli přijít o svou pracovní pozici a možná by celé muzice zakázali činnost.“

Kromě odpovědného vedoucího, který měl nad skupinou oficiální dozor, dohlíželi nad chováním členů kapely i tajní spolupracovníci Státní bezpečnosti: „Jednou jsme hráli na tiskové konferenci ve Vídni. Přišli za námi dva kluci v kvádru a mluvili na nás česky, což nám přišlo v cizině vhod. Až později mi došlo, kdo byli a proč se s námi dali do řeči,“ popisuje pamětnice okolnosti setkání s příslušníky tajné policie.

Určitý strach měli členové cimbálové muziky při zahraničních cestách také z celníků. „Na cestu jsme si nemohli vzít žádné valuty. Přesto je můj muž opatřil a přes hranice pašoval.“ Tato omezení a nejrůznější formy kontroly pramenily mimo jiné se strachu, že by muzikanti chtěli emigrovat na Západ.

V 80. letech 20. století dostala kapela povolení, že může jet na zahraniční cestu do Vídně, a to i s dětmi. Celkem mělo jet devět dětí, včetně potomků Gromychových a Stehlíkových. „Všechny žádosti jsme s měsíčním předstihem zaslali na Ministerstvo vnitra, kde nás zřejmě lustrovali a vyzvídali na soudruzích ve Znojmě, zda jsme vhodní,“ domnívá se pamětnice. Žádosti bylo vyhověno, a tak se skupina den před odjezdem sešla před Městskou osvětovou besedou ve Znojmě, kde měla dostat osvědčení o tom, že může vycestovat. „Tam nám ale oznámili, že žádné děti s námi nepojedou, protože by mohlo dojít k tomu, že by dvě rodiny zůstaly v Rakousku,“ popisuje pamětnice a dodává, že všechny děti to tenkrát braly jako velkou nespravedlnost.

Díky folkloru tak měla Marta Stehlíková možnost poznat, jak se žije na Západě. „Když jsme se vraceli v roce 1987 z Dánska zpět do Československa, padla na mě najednou tíseň. Všechno tu bylo šedivé, nehostinné a smutné,“ popisuje. Přestože si přivezla řadu zážitků, suvenýrů a fotografií, nepřicházelo v úvahu, že by kdy uspořádala cestovatelskou besedu pro veřejnost. „To se nesmělo, ostatní lidi by hned věděli, že na Západě se žije líp.“ I přesto však manželé Stehlíkovi nikdy o emigraci vážně neuvažovali. „Nedokázala bych opustit svoji rodinu a začínat někde opět od nuly.“

Celkem čtyři členové Polajky byli ve straně

I přes mnohé překážky a dozor byli členové cimbálové muziky Polajka režimem považováni za poměrně spolehlivé a bezproblémové. Většina vykonávala poměrně obtížné profese, které vyžadovaly odpovědnost a jistou politickou loajálnost. V muzice hráli například: ředitel interny nemocnice, ředitel vinařských závodů Znovín, učitel v lidové škole umění, vedoucí finančního odboru okresního národního výboru, ředitelka v mateřské škole. Navíc tři z muzikantů Polajky byli členové Komunistické strany Československa.

Do strany na začátku roku 1989 vstoupila i Marta Stehlíková, a to především z toho důvodu, aby se mohla stát ředitelkou v mateřské škole a metodičkou ve školství. Tyto funkce byly podmíněny právě členstvím v KSČ. Její manžel byl proti, přestože sám ve straně byl. „Nemohla jsem se dívat na to, jaký nepořádek ve školství natropily některé soudružky. K dětem přistupovaly velmi stroze. Podle nich stačilo jen dělat ideové nástěnky. Úplně zapomínaly na snahu vychovávat děti k estetice. Proto jsem chtěla být ve vedení, abych dokázala, že školka se dá vést i jinak,“ vysvětluje. Na tomto postu však několikrát před režimem sklonila hlavu. „Nemohli jsme třeba mamince vystrojit pohřeb v kostele tak, jak si to přála. Mohlo by mě to stát místo. Byl to nechutný způsob, kterým nás svazovali.“ Po sametové revoluci společně s manželem stranickou knížku odevzdala.

O svém životě pamětnice říká, že se snažila prožít každý den tak, aby byl hezký. Proto se snaží zapomenout na všechno špatné, co se jí stalo. Cítí se jako člověk, který se drží při zemi a věří svým nejbližším. V současné době (rok 2022) se Marta Stehlíková kromě folkloru věnuje sběratelství, zejména krojů a keramiky, a výtvarné činnosti.