Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Stehlíková (* 1947)

• 1. ledna 1947 se narodila do slovenské rodiny ve Varzari v Rumunsku

• v letech 1943 až 1946 musel otec Štefan Kret bojovat po boku Němců a po válce byl na rok deportován na Sibiř

• v červnu 1949 se rodina Kretových přestěhovala z Rumunska do Československa, do Zahrádek u České Lípy

• v roce 1966 maturovala na SZŠ (Střední zdravotnická škola) v Ústí nad Labem

• v roce 1967 pracovala na umístěnku v nemocnicích v Teplicích a Duchcově

• od roku 1967 do odchodu do důchodu pracovala v nemocnici v České Lípě

• od roku 1976 do roku 1982 kromě vlastního syna a dcery Stehlíkovi vychovávali i dceru svých příbuzných

• v roce 2005 odešla do důchodu

Během 19. století došlo k výrazné migraci z Čech, Moravy a Slovenska  na území dnešního Rumunska. Nebyla to emigrace do ciziny, ale přestěhování v rámci stejné země, Rakouska - Uherska. Češi se usadili v oblasti Banátu a šest českých vesnic tam najdeme dodnes, většina Slováků naopak osídlila hornatý region Rudohoří poblíž maďarských hranic. V letech po druhé světové válce byli československými úřady naopak vyzváni k návratu, k dosídlení pohraničí po odchodu Němců. Jak vypadal tento proces a jak se rumunští Slováci u nás adaptovali?

Těžký život

Anežka Stehlíková se narodila 1. ledna 1947 v obci Varzari jako Agnesa Kretová. Její prarodiče z obou stran pocházeli z vesnic poblíž Banské Bystrice, ale narodili se už v Rudohoří, kam jejich rodiče přišli zřejmě okolo roku 1860. Prarodiče z matčiny strany měli v době stěhování tři nebo čtyři děti, další tři, včetně dědečka pamětnice, se narodily v novém domově. Původně si rodina přála odejít do Ameriky, jako mnoho chudších Slováků z vesnic, ale po prvních zkušenostech v Rudohoří zjistili, že nemají dost prostředků na tak náročnou cestu a museli se svého snu vzdát. Na Slovensku neměli vlastní hospodářství, vykonávali pomocné práce u bohatších sedláků nebo v lese, v sedmihradském Rudohoří jim náboráři slíbili půdu a lepší životní podmínky, ale realita vypadala jinak: „Pozemky od vlády nedostali, museli do podnájmu. Zaměstnavatel jim vytýčil část lesa, vymýtili si ji, z toho dřeva si postavili dům a pracovali pro něj. Nebrali plat, spláceli to moc let, ta půda byla neúrodná. Na půjčku si koupili další část lesa, aby postupně založili zahradu,“ objasňuje Anežka Stehlíková těžké začátky nového života.

Do rumunské části Rakouska-Uherska přišlo v minulosti třikrát víc Slováků než Čechů. Spolu s dalšími lidmi ze Slovenska se předkové Anežky Stehlíkové usadili v obci Boromlak (též Borumlak) s okresním městem Varzari (též Verzal, Varzala) a krajským městem Marghita v župě Bihor. Nejbližším velký městem byla Oradea a na hranice do Uher to měli 50 kilometrů. Boromlak ležel v nížině, měl příjemné počasí, takže si po čase  založili vinohrad a pěstovali různé plodiny vyžadující teplo. „Ale zimy byly strašné,“ říkali Anežčini rodiče. „Tolik sněhu, měli jsme tunely ze sněhu, že jsme neviděli nebe.“

Jak žili? Maminka Margita byla z dvanácti dětí, otec Štefan ze čtyř. Oba byli hluboce věřící. V prostředí, kde místní původní obyvatelé vyznávali pravoslaví, rumunští Slováci byli katolíci. V Boromlaku nebyl ani kostel ani kaple, v neděli chodili věřící na mši do vedlejší vesnice, ale ne každou neděli se tam dostali. Maminka se brzy vdala, narodila se jí dcera Marie, ale asi za rok manžel zemřel. „Zdědila po něm pozemek, byla bohatá,“ vypráví Anežka Stehlíková. Vdala se podruhé, Štefan Kret byl taky ze slovenské rodiny a ze stejné vesnice. „Od rodičů nedostal nic, protože si odmítl vzít ženu, kterou mu matka vyhlídla.“ Chtěl postavit pro rodinu domek a v zimě, když nebyla práce na polích, chodil do lesa těžit dřevo. Odcházel na celý měsíc, i daleko od domova, aby si vydělal, a matka Anežky se mezitím starala o dobytek, zvířata a později o čtyři dcery a z pálené hlíny vyráběla pro nový domek cihly. Otec byl donucen půjčovat si peníze na stavbu od tety: jeden trám stál 35 lei. Když půjčku splatil, teta mu půjčila na další. Postupně se Kretovým podařilo postavit domek o jedné místnosti s otevřenou střechou a ohništěm a chlívem pro jalovici, kterou si později pořídili. Jalovice rodině zajišťovala živobytí: mléko. Maminka vyráběla tvaroh a máslo a jednou týdně chodila pěšky do Varzari na trh. Za peníze z prodaného másla kupovala olej na vaření a látky. Boromlak byla čistě slovenská vesnice, tvořila stmelenou komunitu, lidé žili v jazykové a kulturní izolaci, ale vzájemně si pomáhali a navštěvovali se. I rychtář byl Slovák, ale když šel vyřizovat úřední záležitosti do Varzari, musel mluvit maďarsky.

Rumunsko-maďarské hranice se v průběhu 20. století posouvaly podle dané politické situace: po první světové válce ztratilo Maďarsko část svého území (Sedmihradsko s Rudohořím) ve prospěch Rumunska, na začátku druhé světové války si Maďarsko zabralo tuto část zpět a přišlo o ni definitivně po druhé světové válce v důsledku spojenectví s fašistickým Německem. Rumunsko sice také stálo na straně Třetí říše, ale v roce 1944 přešlo na stranu Spojenců. Proto během války chodila malá Marie, nejstarší sestra Anežky, do maďarské a nikoli rumunské školy.

Práce a povinnosti

Rumunští Slováci se po generace vyznačovali velkou pracovitostí, však se jejich život sestával z práce, zodpovědnosti a povinností. Anežčini rodiče dětem vyprávěli, jak od dětství měli všichni sourozenci určené úkoly: nakrmit dobytek, pracovat na cizím poli, až večer na vlastním, učit se vařit, obstarat trávu pro dobytek, rodičům přinést v poledne na pole polívku, kterou samy uvařily. Když se chystal otec pracovat na měsíc do lesa, bral si slaninu a dva bochníky chleba z těch dvanácti, které matka doma upekla.

Při tak náročných úkolech nebyl čas ani myšlenky na školu: vzdělání pro předválečnou generaci rodičů nebylo považováno za důležité, přednost měla práce pro rodinu. „Učitel se snažil, posílal upomínky, ale doma potřebovali, aby děti pomáhaly. Celkem chodil otec do školy v zimě ani ne dva měsíce. Pásl dobytek a od starších dětí, co měly to štěstí, že je rodiče nechali ve škole, se naučil trochu číst a psát,“ vysvětluje Anežka Stehlíková. Doma mluvili slovensky, ale uměl i maďarsky a rumunsky, což mu vyneslo výhody – byl častěji vybírán na práci.

Za druhé světové války zabralo Maďarsko sedmihradské Rudohoří, maďarská armáda bojovala na straně Němců, a tak otec Anežky musel narukovat. S armádou se dostal k Dunaji a pochytil trochu němčiny, měl talent na jazyky. Na konci války byl zajat Rudou armádou a poslán na Sibiř. „Rychle se naučil trochu rusky a díky tomu si zachránil život: dostal za úkol tlumočit při rozvážce i jinak, když to bylo potřeba.“ V hrozných podmínkách, v hladu, špíně, ponižování a bití přežil. Když se vrátil, rodina ho nepoznala: byl plný vší a blech. Nikdy o válce nebo o tom, co zažil na Sibiři, nevyprávěl.

Obecně lze říct, že muži ze slovenských vesnic v Rumunsku tím, že odcházeli z domova za prací, a také tím, že měli kontakt s různými sociálními vrstvami, byli nuceni se v multikulturním prostředí naučit pohybovat a pochytit další jazyky. Měli obecně větší přehled a rozhled než jejich ženy, které zůstávaly doma, rodily děti, staraly se o ně a udržovaly rodinu pohromadě. Pro rumunské Slováky byla typická pracovitost, zbožnost, skromnost, těžký život, velké početné rodiny a nedostatek vzdělání. „Maminka jako dítě onemocněla tyfem a myslelo se, že umře, vyškrtli ji z náboženských knih, až do svatby žila bez papírů. Rodiče ji ani nemohli poslat do školy, nikdy do školy nechodila. Byla nadaná, chytrá, krásně zpívala. Když tady (v Zahrádkách) škola pořádala doučující kurzy a jí to hned nešlo, přestala chodit. Byla hrdá, nenašla tu odvahu,“ říká o své mamince Anežka Stehlíková. Nikdy se nenaučila číst ani psát. Na jednom z dopisů psaných rumunským úřadům v roce 1968 rodiče píší, že neumí číst a psát. (Stejně jako 30% rumunských Slováků jejich generace před válkou.) Otec se pod dopis podepsal, maminka udělala tři křížky. Anežka Stehlíková říká: „V Čechách matka pracovala v lese jako mistrová – nic si sice neuměla zapsat, ale všechno si pamatovala. Večer po příchodu z lesa nadiktovala dcerám, co kdo ze sedmi dělnic splnil a kolik stromků vysázel.“

Prázdné pohraničí

Po vysídlení Němců v roce 1945 se v Československu připravovala velká akce za účelem získat nové obyvatele do opuštěných sudetských oblastí. Ve slovenských vesnicích v Rumunsku probíhal nábor, ale otec Anežky byl propuštěn ze sibiřského zajetí až na konci roku 1946 a zpočátku rodiče neuvažovali, že by se přestěhovali. Kontakty se slovenskými příbuznými neudržovali a rozhodnutí odjet padlo až tehdy, když onemocněla Regina, starší sestra Anežky. Nevědělo se, jestli má obrnu nebo to byl úraz, ale bylo jisté, že zdravotní péče v Československu je na vyšší úrovni, a to rozhodlo. Sudety byly prázdné, komisař – náborář sliboval práci a bydlení. Navíc, Anežčin strýc se přestěhoval už v první etapě, v roce 1947, a skutečně dostal do vlastnictví dům i pole. Kretovi se rozhodli později, přijeli až v druhé etapě v červnu 1949 (hranice přejeli v dobytčácích 24. června 1949), už na ně půda k hospodaření nezbyla. Podle statistik celkem 21 000 lidí reemigrovalo, většinou společně z jedné vesnice v Rumunsku do stejné vesnice v Sudetech. Asi 19 000 lidí odmítlo stěhování a zůstalo v Rudohoří, včetně Anežčiny tety Julky. Přesídlenci z Rumunska byli třetí nejpočetnější skupinou, která přijela kolonizovat pohraničí, po výměně obyvatel s Maďarskem a reemigranty z Volyně.  

Kretovi si nepřivezli téměř žádný majetek. Shromažďovací středisko rumunských reemigrantů bylo v Chebu: dostali jednorázovou podporu na ošacení – většinou byli chudě oblečení, hladoví a zbědovaní po cestě – a podle předem připravených seznamů bylo určeno místo, kde se ubytují. Protože strýc už bydlel v Zahrádkách u České Lípy, byli Kretovi, stejně jako další obyvatelé Boromlaku, určení do Zahrádek-Borku. Spolu s nimi přišla i Antonie Janoštáková, matka maminky, a také otec, kteří s nimi potom žili. Rodiče Anežčina otce přijeli v 1.etapě a byli umístěni na Moravu. Po odchodu Němců byla osada Borek úplně vylidněná. „Nezůstal nikdo, deset baráků bylo prázdných,“ vypráví Anežka Stehlíková. Rumunští Slováci byli známí jako odborníci na práci v lese, otec Anežky byl vítaným lesním dělníkem, však za práci dostal několik vyznamenání. Po válce byla v českých lesích kůrovcová kalamita a bylo třeba pracovitých lidí, kteří by si poradili. Obecně se noví obyvatelé natolik lišili od domácího obyvatelstva, že bylo možné říct, že do československé společnosti přinesli kus minulého století. Vypadalo to, že asimilace bude dlouhodobou záležitostí.

Dětství v Zahrádkách - Borku

„Měla jsem krásné dětství. Ve vesnicích se žilo dohromady, udržoval se slovenský folklór. Večer v zimě se dralo peří a vyprávěly strašidelné historky. Neděle po mši se věnovala dětem a návštěvám, Rodičům se dlouho stýskalo. Jejich domek v Boromlaku spravovali známí, počítali, že se vrátí. Pak už byli staří, bylo pozdě,“ vzpomíná Anežka Stehlíková. Zpočátku vláda majetek reemigrantů proplácela, ale Kretovi se rozhodli o peníze žádat pozdě. Po letech se do Boromlaku vypravili na dovolenou, vlakem, auto nikdy neměli. Vezli s sebou několik kufrů, chtěli obdarovat ty, co tam zůstali a z chování správce jejich domu zažili šok: „Ten člověk je nepustil ani do jejich vlastního domu, ani na vinici. Matka z toho byla hodně špatná,“ dodává pamětnice a pokračuje: „Bylo to pro ně velké zklamání, ale doma bylo přesto TAM.“

Měsíc po příchodu do Československa, v červenci 1949, si Kretovi směli vybrat domek. V tom prvním nezůstali: „Soused se choval arogantně, dovoloval si na matku.“ Navíc, po nastěhování byl úřady určen člověk, aby Kretovy a ostatní přistěhovalé sledoval. Slídil pod okny, poslouchal, co si říkají. V malém krásném domku žili asi pět let a potom si koupili domek pod lesem. Tam se narodily dvě další dcery, Margita a Kateřina. Tenkrát v místě neexistovaly školky, a tak matka musela zůstat s nejmladší dcerou do doby, než šla do školy. Žili v jedné velké místnosti, kde byla pec, na níž spaly tři dcery, v odděleném pokoji spaly dvě nejstarší, Marie a Anna. Mezi nově příchozími z Rumunska se objevilo TBC. Když bylo Anežce asi pět let, začal k nim domů docházet soused. Bylo zvláštní, že nepracoval, zato uměl krásně vyprávět. Často Kretovy navštěvoval a vyřezával dětem ze dřeva panenky. Když Anežka a Katka začaly mít zdravotní potíže, až v nemocnici zjistili, že mají TBC. Ten skvělý vypravěč trpěl otevřenou TBC a věděl o tom. Obě dívky strávily v nemocnicích více než rok. „Byly to kruté časy. Cizí prostředí, doma se mluvilo slovensky, tady česky, horečky, každodenní injekce, izolace.“ Otec za ní jezdil jednou měsíčně. Další silná vzpomínka z dětství se týká velké svatby sestry Marie, na kterou přijelo 60 až 80 hostů a která trvala podle obyčejů rumunských Slováků tři dny. Zpočátku po reemigraci se rumunští Slováci brali mezi sebou, manželé, i u dcer Kretových, byli ze stejné komunity, až třetí sestra, Regina, a všechny další si vybraly za muže Čechy. Asimilace do nového prostředí se začala pomalu projevovat.

Pět sester

Jednotné zemědělské družstvo (JZD) v místě nebylo, ale být zaměstnán ve státním statku znamenalo stálý plat a jistotu. Marie tam nastoupila v patnácti letech a stejný osud čekal Annu. Ta by bývala mohla studovat, ale po příchodu do Zahrádek neuměla dost dobře česky a rodiče neměli peníze. „Ale ona by na to měla,“ podotýká pamětnice. Regina po úrazu/obrně  nemohla manuálně pracovat, tak rodiče svolili, aby vystudovala střední školu. Strávila nějaký čas i v lázních, kde se naučila plavat. Žádná jiná z dcer paní Kretové totiž plavat neuměla, protože jim matka, která se jako dítě topila, zakazovala vodu a strach ji neopustil celý život. „Stejně jsme se chodily tajně šplouchat,“ přiznává Anežka Stehlíková.

Děti od malička musely a uměly pracovat: rodina si pronajala záhumenek, pole neměli, měli velkou zahradu a tam pěstovali brambory a řepu. Byli zvyklí mít zvířata: krávu na mléko, kozu, prasata, ovce, husy, kachny, slepice, králíky. „Jako děti jsme od mala jezdily každý den na trávu: vozík naložený až do vrchu, nebyla tam brzda, z kopce jsme musely brzdit nohama. Bály jsme se v zatáčkách, nebo že pojede auto. Vyklopilo se to párkrát,“ vzpomíná Anežka Stehlíková a dodává: „Na předním místě bylo obstarat zvířata. Měli jsme až 25 litrů mléka denně, z přebytků matka dělala tvaroh a až dvakrát týdně chodila do Lípy na trh prodávat i vejce. Pomáhaly jsme jí i v lese. A po žních, po sklizni jsme chodily na klásky, na brambory a kukuřici, co zbylo. Matce to bylo líto, že to je Boží dar.“

Anežka chodila ve škole na náboženství. Po dvou letech ředitel řekl rodičům, že se přihlásilo málo dětí a „vysvětlil“ jim situaci tak, aby je odradil. Hodiny náboženství byly zrušeny, ale do kostela se chodilo dál. Farář, původně učitel, se ujal vyučování náboženství přímo v kostele. 

Vztah ke zdravotnictví

Anežka si přála být zdravotní sestrou a měla štěstí, rodiče jí dovolili studovat na Střední zdravotnické škole v Ústí nad Labem. Pro všechny to byla velká změna – odjížděla jako první z rodiny a vracela se domů na víkend, přes týden žila na internátě. Změna to pro ni byla obrovská: musela si zvyknou na úplně jiný, městský život. „Ze začátku jsem se cítila špatně. Odborné předměty mě bavily, ale ruština byla těžká. Měli jsme Rusku, česky vůbec nemluvila. Já jsem byla z domova taková neprůbojná, tichá, nenápadná a to ona nesnášela. I učitelka na latinu byla přísná,“ říká. Je zajímavé, že se Anežka po maturitě k latině vrátila, měla snahu se ji dál sama učit. Dostala umístěnku do ústecké nemocnice na histologii, obor, který ji ze čtyř odborných předmětů zajímal nejméně. Přála si pracovat na mikrobiologii, ale nebylo vyhnutí. Nicméně se stal zázrak: těsně před nástupem jí bylo oznámeno, že ji posílají do nemocnice do Teplic a to na mikrobiologii! Zpočátku musela projít všemi odděleními, tzv. kolečkem. Často byla na odděleních sama, měla strach, přece jen to byla její první zkušenost v oboru. Po půl roce přešla do menší laboratoře v nemocnici v Duchově a po povinném roce získala dost zkušeností, že se jí podařilo najít práci v nemocnici v České Lípě v biochemické laboratoři a hlavně být zase s rodinou doma. V nemocnici v Lípě zůstala na stejném pracovišti až do důchodu.

Dospělý život

Anežka a její muž Karel se poznali jako děti. Hráli spolu na hřišti v Zahrádkách - Borku volejbal. Karel se vyučil elektrikářem, po svatbě se jim narodil syn a později dcera a v té době si vzali k sobě mužovu dvanáctiletou sestřenici, která náhle přišla o matku. Starali se o ni, studovala na střední průmyslové škole, ale po šesti letech, těsně před zkouškami, se rozhodla, že k maturitě nepůjde, že se odstěhuje k rodičům přítele. „Bylo mi to líto,“ říká Anežka Stehlíková.

Otec Štefan přežil maminku Margitu o dva roky. V posledních letech už neměl nikoho, s kým by si povídal. Anežka za ním chodila, když přišla z práce, někdy po deváté večer, otec na ni už čekal. Po večerech vysedávali a povídali si. Do práce v laboratoři pak vstávala v pět hodin ráno.

Vzpomíná také na zlomový rok 1968. Celou noc na 21. srpen slyšela hluk, hukot, co to znamená, se dozvěděla až z rádia. V laboratoři byli všichni nadšení, nosili trikolóry, sepisovali petice. Později jí vedení nemocnice dvakrát nabízelo vstup do KSČ, pokaždé se dokázala vymluvit na staré rodiče a nedostatek času. To už se nebála.

Do Rumunska jela jen jednou, s dcerou na zájezd k moři. Autobus je navíc zavezl do Bukurešti, ale do rodného kraje se neměla možnost podívat. „Dnes je všechno jiné. Mám vidinu, že tam pojedu.“

Ve škole jako dítě si Anežka Stehlíková uvědomovala, že je jiná, třeba i v tom, že se u Kretů rodičům vykalo. „Snažili jsme se sžít se společností, nevyčnívat,“ říká a pokračuje: „Rodiče nám předali víru. Neměli vzdělání, ale byli lidově moudří. Dali nám lásku k přírodě a k práci, ty správné vlastnosti do života.“